03.10.2010 [18:00], Stebluska17, ze série Brána smrti, komentováno 4×, zobrazeno 2225×

Omlouvám se za tu krátkou odmlku, ale neměla jsem moc času. V téhle kapitole se dozvíte, jak se na celou věc dívají Cullenovi.

12. kapitola – Hádka

Bella ležela na nemocniční posteli s doširoka otevřenýma očima. Bylo už pozdě v noci, možná se už chýlilo k ráno, ale ona stále nemohla usnout. Od jejího probuzení to bylo pořád stejné. Původně si myslela, že spánek jí přinese alespoň nějaké uklidnění, ale naprosto se spletla.

Bála se zavřít oči, aby se znovu neobjevily naprosto živé vzpomínky a stejně tak se bála nechat oči otevřené, protože obrysy a stíny, které se pohybovaly, jí připomínaly duchy. Když konečně usnula, povalily se na ní všechny pocity bezmoci a smutku ve větší koncentraci a ona se zase rychle probrala. Pod očima si tím vysloužila velké kruhy.

Bella si povzdychla. Nemohla uvěřit, že je to jen týden, co se probrala. Jí to přišlo jako roky. Roky, které prožila v nějakém velmi bolestivém mučícím nástroji. Nikdy by neřekla, že je takové duševní sužování možné. Tedy tak velké, že se dá přirovnat k mučení. Myslela si, že teď by jí palečnice připadali jako polaskání.

Levou a pravou stranu měla stále zaměněnou, ale doktoři věřili, že se to zpraví. Jí to bylo jedno. Ztratila mnohem víc. Ztratila všechno, po čem toužila. Lásku. Největší lásku. Nevěřila, že by ještě někdy nikoho dokázala milovat jako jeho. Edwarda.

To jméno ji zabolelo, ale ona věděla, že ho nesmí zapomenout stejně jako to, co s ním prožila. Pevně si to uložila v paměti, ale vzpomínky ji rozedrali, jako by se ocitla v rukou Jacka Rozparovače.

Navenek se ale snažila působit co nejpevněji. Ubíralo jí to nesmírné množství energie, protože si na silnou musela hrát před každým. A její dveře se otevíraly častěji, než vy si přála.

Kromě rodičů ji přišlo navštívit několik jejích spolužáků. Mike se zastavil jako první, možná proto, že to měl nejblíže. Když ho propustili, pořád za Bellou chodil každý den. Snažila se být milá, ale Mike po ní pořád vyjížděl. Nejvíce jí rozzuřilo, když vyprávěl, jak to vlastně bylo s Jessicou. Podle něj jen on sám nejdříve zjistil, že ona je pachatel a taky on sám ji svedl a vymámil z ní přiznání a samozřejmě on sám jí praštil, když na něj vytáhla nůž. Bella si ušetřila sarkastickou otázku A proč jsi tedy v nemocnici?

Zašla za ní i Angela s Benem, Tylerem a několika dalšími spolužáky. Téměř každý se jí zeptal na to, jak se cítí. Nevěděla, co říct. Pravdu? To, že se cítí, jako by jí převálcovalo stádo koní? Jako, že za nic nestojí? Že má pocit, že samou bolestí vykrvácí? Zmínit se, že má v hrudníku velkou díru od rezavých nožů, kterými pořád někdo otáčí, aby jí způsobil ještě větší bolest? Raději zamumlala fajn a poslechla si jejich mluvení o škole a o tom, jak se kdo má a co dělá. Snad jediná Angela na ní vrhala starostlivé pohledy a mlčela.

Mrzelo ji, že za ní nepřišla Alice, ani nikdo jiný z Cullenových. Viděla jen Carlisla, který se začal chovat jen jako doktor, ne jako člověk (nebo spíš upír) s kterým mluvila a přátelila se, když byla duch. Dost jí to zneklidňovalo.

Carlisle odcházel z Bellina pokoje. Bylo mu nepříjemné chovat se ke svému pacientovi tak odtažitě. Nebylo to hezké. A ani profesionální. Ale když si vzpomněl na Rosalie při té hádce, tak mohl být rád, že to dopadlo takhle.

Toho dne, kdy se Bella probrala, přišel domů z nemocnice. Ani se nenamáhal jim oznamovat, že se Bella probudila – to samozřejmě už věděli od Alice. Ale jako první ho zarazilo, že celá rodina sedí shromážděna u stolu. Na jedné straně seděla Esme s Alice a naproti nim Rose, Emmett a Jasper.

„Co se děje?“ zeptal se.

Alice odpověděla, jako první a její hlas zněl podivně tvrdě. „Viděla jsem, že se Bella probere, tak jsem to oznámila ostatním. Mám z toho radost a Esmé taky, ale ostatní si myslí.“

Rosalie ji nepřerušila. Spíš se zdálo, jako by na její slova navázala. „Myslím si, že to přinese hodně problémů.“

Alice se ušklíbla. „A jaký například.“

„Může nás vyzradit lidem,“ odpověděla Rose.

„Bella to neudělá,“ řekla rozhodně Alice.

„Tím si nikdy nemůžeš být jistá,“ odvětila Rosalie a všichni jí museli dát za pravdu. „A stejně. Ona je člověk! Nemá vědět o naší existenci. Už když byla duch, tak jsem věděla, že to povede k tomuto okamžiku. Samozřejmě jsem počítala s tím, že je určitá pravděpodobnost, že se neprobere.“ Carlislovi se zdálo, že z její rozzuřený hlas měl podtón žárlivosti, ale byl tak slabý, že si tím nebyl jistý.

„A co s tím hodláš dělat?“ Carlisle se zeptal i přes to, že znal odpověď.

Rosalie zůstala chladná. „Ten problém bych prostě vyřešila. Nebylo by to těžké. A ani nápadné. Zemřela by v důsledku nějakého zranění z pádu a já bych tomu pomohla.“

Carlisle to rázně zamítl. „Ne, Rosalie, ne. Ta dívka se právě probrala z komatu. Její rodiče by její ztrátu nepřežili. Trpěli už dost.“

„Jasper se mnou souhlasí,“ ohradila se Rose.

Carlisle a ostatní se podívali na Jaspera, který si uvědomil, že by měl něco říct. „Myslím, že je to riziko. A tohle by bylo spolehlivé řešení.“

Esmé poprvé za celou dobu promluvila. „Určitě existuje i jiná možnost. Tohle by nebylo správné. Bella by si to nezasloužila! Mohli bychom se odstěhovat.“

Jasper zavrtěl hlavou. „To rozhodně ne. Nemůžeme jen tak odejít a nevědět, jestli něco řekla nebo ne.“

„Alice může situaci sledovat,“ navrhla Esme.

„Ano, může,“ potvrdila Rose, „ale na tomhle místě jsme teprve dva roky. Já se ještě nechci stěhovat.“

„A co kdybychom na ni zapomněli,“ navrhl Emmett.

„Co?“ zarazili se všichni.

Tedy kromě Alice. „Ne, to ne.“

„Co kdybychom jí prostě nevěnovali žádnou pozornost. Jako bychom se neznali. Možná by si pak myslela, že to všechno byl jen sen,“ vysvětlil Emmett.

„To by šlo,“ řekl neochotně Carlisle, „ale já jsem se jí už ptal, jestli si pamatuje, co se stalo, když spala. Ona řekla, že ano.“

Jasperovi se ten nápad líbil. „Ovšem to všechno by šlo podkopat. Nic se nestalo.“

Alice teď zněla zoufale. „Ona bude trpět.“

Carlisle si povzdechl. „Alice, myslím, že je to nejlepší řešení. My můžeme zůstat a sledovat situaci. Bella přijde jen o pár vzpomínek,“ zakončil debatu.

Netušil, že Bella by přišla o víc, než jen pár vzpomínek.

Mike nemohl uvěřit svému štěstí. To, co se stalo s Jessicou mu o hodně zvedlo popularitu. Už od pondělka chtěli všichni slyšet z první ruky pravdu o tom, co se stalo na večírku. Ze začátku říkal pravdu, to bylo zajímavé v tom, že nikdo nepřišel na to, proč spadlo to akvárko, ale ke konci tohoto týdne už jeho historka byla mnohem akčnější, proto vněm dost lidí (většinou holek) vidělo hrdinu.

Navíc se probrala Bella a začala se zotavovat. Sice měla prohozenou levou a pravou stranu, ale to nebylo téměř nic. Určitě se brzy vrátí do školy a on s ní konečně začne chodit. Nebude to tak těžké. Z pohledu případu byly oběti. Logicky k sobě budou patřit.

Prostě nádhera!

Jeden  osamělý duch trpěl. Přál si zemřít, tedy spíš zmizet ze svého světa. Ovšem věděl, proč trpí. A myslel si, že to za to stojí.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

2)  lied (03.10.2010 19:12)

ach jo ta to opravdu nemá jednoduché a ted se k ní obrátí zády ještě Cullenovi a ten Mike je ale pako

1)  Carlie (03.10.2010 18:06)

Chůďátka naše - šup je k sobě , nevím sice jak , ale honem
Bells ale dostává kapky... ještě Cullenovi jí nasypou sůl do ran , ale Ty to tak nenecháš, že, Steblusko
Těším se na další díl, je to pořád napínavé

1