Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/bezalice7.jpg

Já vím, trvalo to dlouho, ale už je tady. Tentokrát jen z pohledu Alice. Ta konečně dorazí k vysněnému cíli, najde rodinu Cullenů. Jak ji přijmou a jaké místo v rodině dostane?

 

Bez tebe

Kapitola 2. - Nová sestra

 

Podzim 1950 -  Alice

Stála jsem před tím ohromným domem.

Musí člověk vždy projít takovým utrpením, aby se dostal k vysněnému konci? Po tolika letech strádání a zmatků jsem konečně tady. Cesta, která se stáčí za mnou, byla plná útrap. Ale já už se nikdy neotočím, abych ji zase viděla. Již není důvod se k něčemu vracet. Jsem tady, u cíle.

Nevěděla jsem nic, dokud jsem je nepoznala. Nemají nejmenší tušení, jak moc mi pomohli, jak jsou pro mě důležití. Bez nich bych už byla mrtvá. Nebo hůř, byla by ze mě zrůda. Ale vidina života s nimi a zprávy, které mi mé vize o jejich životě poskytovaly, mě udržely při zdravém rozumu.

Tedy pokud se o rozumu v mém případě dá ještě mluvit. Nevím, co jsem přesně zač, kde jsem se tu vzala, co jsem dělala před tím, než mě ten podivně hodný vrah téměř zabil. Nevím o sobě vlastně vůbec nic. Jen jediné – jsem tu. V pořádku a taková, jako jsou oni.

Stojím před jejich nádherným domem, abych se jim přišla poklonit a poděkovat za péči, kterou mi nevědomky dávali. Zároveň je taky požádat o to nejdůležitější, o domov. Místo, o kterém jsem snila od svých prvních kroků v nelidském životě.

Nikdy dřív jsem nebyla tak nervózní, jako když jsem natahovala ruku ke dveřím. Vždyť o mně nic neví. Jak bych se zachovala já, kdyby mi jednoho listopadového odpoledne u dveří zaklepala malá upíří holka a chtěla se mnou a mou poklidnou rodinou bydlet? Zvlášť, když by začala vykládat o vizích budoucnosti a na vrch přiznala, že byla v blázinci? Prosím, ať se nezachovají tak, jak bych to udělala já.

Sevřela jsem dlaň v pěst a přiblížila ji k leštěnému dřevu.

V té vizi se vždy tváří tak mile. Usmívají se na mě a vítají mě. Vždy se to vyplní, bude to dobré, Alice. Přemlouvala jsem se, ale ten hlásek uvnitř byl jen velmi slabounký. Byl přiškrcený strachy. Když stojíte před tak velkým zlomem, každý se obává. Zbývá se jen modlit a čekat na výsledný ortel.

Pomalu jsem opřela ruku o dveře, znova a ještě jednou. Krásné dřevo zadunělo. Jako by s ním vydalo i mé srdce tři rány. Zaklepala jsem si na osud.

 

Otevřít přišla nejmilejší žena, jakou jsem kdy spatřila. Hnědé vlasy se jí svezly do čela a ona je vrátila za sponu.

„Dobré odpoledne,“ usmála se na mě přívětivě.

„Esme,“ dokázala jsem jen vydechnout a dál pozorovala kontury jejího obličeje. Přišla jsem si jako dítě, které si již dlouho přeje nějakou věc a pak ji konečně dostane. Pozoruje ten balíček a uvědomuje si, že je tisíckrát dokonalejší, než když si ho představovalo. Teď je to totiž opravdové, má ho. Tak i já měla před sebou tu vysněnou osobu.

„Ano?“ zeptala se, když jsem se neměla k dalším slovům.

Za jejími rameny se objevil muž se zlatými vlasy.

„Kdopak to je, miláčku?“

Objal ji kolem boku a ona poodstoupila, takže si mě mohl lépe prohlédnout. Jeho oči byly tak plné porozumění. Ten jediný uklidňující pohled jako by mi vzal veškeré obavy, všechnu nervozitu. Zaplavil mě pocit štěstí. Konečně jsem si plně uvědomila, čeho jsem dosáhla. Radost ve mně byla tolik silná, že jsem se neovládla a s jeho jménem na rtech mu vpadla do náruče.

„Dítě?“ ptal se udiveně, ale mému objetí se nebránil. I jeho žena mi přejela konejšivě po zádech. Je vůbec možné, aby byl někdo tak dobrý?

Uvědomila jsem si, že se chovám zřejmě trochu nelogicky a rychle se odsunula. Začala jsem si rovnat sukni a přemýšlela, co říct. Jak co nejrychleji a srozumitelně vysvětlit, co to tady dělám. Jenže všechno bylo tak složité. Kde začít?

„Začni tím, jak se jmenuješ,“ napověděl mi velmi známý hlas.

Otočila jsem se za ním. V křesle seděl muž s měděnými vlasy. Odložil knihu na stůl a přešel k nám blíž. To on pro mě znamenal z téhle rodiny nejvíce. Jen díky němu se ze mě nestalo monstrum. Jemu patří mé největší díky.

„Edward,“ zašeptaly mimoděk mé rty.

„Další?“ zasmál se jiný mužský hlas za mnou.

Byl to Emmett. Kolem pasu držel svou krásnou blondýnu, Rosalii. Z té jsem měla asi největší obavy. Ona jediná mi vždy přišla taková… ledová. Měla jsem strach z její reakce na mě. A nic mi nemohlo pomoct víc, než ztrapnit se hned na začátku. Smích – i když vcelku přátelský –, který Emmettova poznámka vyvolala, mě probral jako sprška ledové vody.

„Alice, jmenuji se Alice,“ vyhrkla jsem rychle. Přišla jsem si v kruhu těch dokonalých bytostí jak na jevišti. Oni byli má porota. Cítila jsem se tak malinká…

„Posaď se, drahoušku, a všechno nám hezky pověz,“ promluvila ke mně sladce Esme a ukázala směrem k pohovce. Poznala, že mi není příjemné takhle stát. Můj obdiv k té ženě ještě více vzrostl. S největší úlevou jsem místo přijala.

Ostatní se posadili okolo a zase stočili pohledy ke mně. Bylo na čase jim všechno říct. Hezky od začátku.

„Jsem Alice Brandon a už dlouhou dobu – co je ze mě tohle a možná i před tím – mívám vize budoucna,“ začala jsem vyprávět svůj příběh. Od posledních dnů lidského života, které si ještě pamatuji, v těch bílých stěnách blázince, až po bar, kde jsem konečně našla stopu k nalezení jejich rodiny. O útrapné cestě a nakonec o tom všem, co mi dali a za co je miluji víc jak sama sebe.

Když jsem domluvila, první se projevila Rosalie, která seděla s Emmettem vedle na pohovce. Položila mi svou dlaň na moji a chápavě se pousmála.

„Tíživá minulost, o té vím své. Ale tady už není.“ Otočila se na Carlislea a její oči jasně říkaly, že předpokládá mou přítomnost i nadále. Emmett ji objal kolem pasu a políbil do vlasů. Ona přivřela oči. Stále s úsměvem a přesto tak nešťastně.

Takhle jsem ji nikdy ve svých snech neviděla. Jak jsem se v ní mohla tolik splést? Myslela jsem si, že je jen zatvrzelá, ale ji něco trápí. Něco možná horšího než mě. Ten pohled a její slova mě tolik překvapila. Že právě ona, které jsem se zprvu tolik bála, mě takhle podpoří, by mi vehnalo slzy radosti do očí, kdybych jen mohla plakat.

Vteřiny souznění, které mezi námi nastaly, byly tak silné. Co se jí asi stalo? Co ji trápí? Musím to zjistit, chci jí také porozumět. Konečně mít osobu, která mi v tomhle pomůže a já zas jí. Našla jsem sestru?

Pozorovala jsem její dlaň na své. Nechtěla jsem to tiché souznění přerušit. Carlisle ale usoudil, že je ještě hodně věcí, které se musí

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

3)  hezka kapitola (28.06.2014 10:18)

Budou dalsi kapitoly :D

Jalle

2)  Jalle (02.09.2012 17:17)

nejaká krátka kapitola

ODCULTI

1)  ODCULTI (17.11.2011 11:01)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still - Edward & Bella