Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/Aro212585.jpg

I na nás už došlo. S radostí vám oznamujeme, že máme za sebou své sladké poprvé. Čeká to každého, ale my si to užily. My a náš drahocenný Aro, který se s námi podělil o svou pravdu.

Spoluautorská povídka z pera Twilly a mě. Náhled do Arovy hlavy před příchodem do Forks.

Varování: Nečekejte sladkého milého a vstřícného Ara. Tohle je "náš" Aro.

Být jako on. Být jako César. Já jsem nový César a se mnou přichází teprve ta pravá italská vláda. Ave Aro, ave já!

To o mně se budou psát legendy. To já budu vyvolávat strach v očích a rozechvívat kolena, když se pronese mé jméno. To se mnou půjde ruku v ruce panika a děsuplná úcta.

Nesmrtelnost je mou mocí. Miluji moc a miluji sebe. Jen já stojím za to, aby se pro mě umíralo. V mém jménu! Za trochu mé přízně se budou ničit města a mařit životy.

Životy! Upíří existence skončí. Má armáda to udělá propůjčenou rukou samotného zákona. Mě!

Zbožňuji tyhle chvíle, kdy se dívám na nádvoří, nebe halí černočerná tma a moji upíři se zoufale snaží mi vyhovět. I kdybych je poslal na jistou smrt – jdou. Patří mi. Bláhový ten, kdo věří, že spravedlnost vítězí. Já určuji, co je spravedlivé. Já říkám, co je pravda. To já dokážu dotykem vidět minulost…

Tak proč mi oni nepadnou k nohám a nelíbají zem, po které chodím? Malá černá skvrna na mé dokonale rudé moci. Špína z Forks. Carlisle a ti, jimž bláhově říká rodina. Nesmysl! Upíři nejsou stvořeni pro rodinu. Ne! A teď se tu objeví ta pomatená z Denali a dává mi do rukou tu nejmocnější zbraň. Nesmrtelné dítě. U nich!

Dočkal jsem se. Teď zasáhne opět zákon. O tohle se už postarám osobně. Žádná malá Jane, ani Marcus s Caiem. Prý barva zlata… Barva hnoje! To já povedu poslední řez tou prohnilou zlatou barvou jejich očí, co se mi pokouší nakazit můj lid. Mé tupé ovce! Jsou jako léčba na jejich šedý zákal! Probouzejí mi je z transu. Nejprve Denali, a kdoví, koho by ještě nakazili tou svou vírou, že se dá žít z krve zvířat!  Snad dokonce i mě? Zničit. Musí se zničit, aby všichni viděli, jak nesmyslný ten jejich nápad je – byl.

Konečně se zbavím Carlislea zcela legálně... podtrhl si tím dítětem nohy vlastně sám, ale já, jakožto správný panovník, vyjdu z téhle bitvy jako vítěz.

Jane, kde je sakra ta zatracená Jane?

Tiché zaklepání na dveře mi zkazilo mojí césarovskou chvilku. Která špína?!

"Pane, ehm, já..." pípal jak ptáček chcípáček ten budižkničemu, co se odvážil vejít. Bylo mi z toho slabocha zle.
„Pane, ehm, já...“ pitvořil jsem se po něm a těšil se z jeho hrůzy. „Co chceš?“ Nedal jsem mu šanci se vzpamatovat. Buď bude reagovat jako normální odpad, nebo si s ním rovnou zatopím!
Sakra, kdo je odpovědný za personál?! Jane to musí zjistit! Ano... Jane už zjedná pořádek. Ještě, že ji mám. Chápe vše, co po ní žádám a napoprvé. Ne jako tenhle...
„Pane, kolik upírů půjde s vámi... ehm... do Států? Kvůli letenkám a tak...“ blekotal.
Je to srab a naprostý amatér.
„Zmiz! A pošli mi Jane. Chci svou Jane. Teď!“ zahřměl jsem. Hmmm, tyhle klenby dělají nádherné echo mému hlasu. Nádherně strašidelný.
Ten ubohý sluha tam pořád stál, patrně ochromen hrůzou.
„Ven!“ vycenil jsem na něj tesáky.

Ten pohled na toho ubožáka byl k nezaplacení. Ty děsem roztřesené ruce, vytřeštěné oči a to vše podtržené pachem strachu, který z něj táhl jako laciný parfém z holky na jednu noc. Nádhera. Nadechl jsem se, abych si vychutnal poslední doušek, než se za tou nickou zabouchnou dveře. Kéž by to šlo. Kéž bych dokázal vše sám, bez těch nul okolo mě. Jenže nuly tvoří cifry. A čím víc nul za jedničkou, tím větší respekt. A já rozhodně jsem číslo jedna. S tisíci nulami za sebou, do háje! K čertu s nimi!

„Jane!“ zařval jsem. Jak si dovolují nechat mě čekat? Za tohle ten chcípáček zaplatí! Chci jeho hlavu, ruce, nohy! A všechno pěkně zvlášť!

Znovu ten odporný zvuk u dveří, jenže tentokrát podstatně rozhodnější. Tohle – to, co přichází – si rozhodně zaslouží nazývat se upírem. „Pojď,“ sykl jsem a naučeným vladařským gestem jsem pozvedl bradu. A ona vešla. Malá roztomilá Jane. Zbraň hromadného ničení v narozeninovém balícím papíru s růžovou mašlí. Nenápadná a geniální. Ví, jak se chovat, co dělat, kdy reagovat. Ví, kde je její místo. U mých nohou.

„Pane,“ hlesne a mě ovládá vzrušující vlna moci. Kdybych jí přikázal, aby vyskočila z okna do hořící vatry, udělá to. Moje jistota. Moje Jane!

„Musím tě pokárat, drahá…“ zavrněl jsem, stále lehce omámen jedinečností své osoby. Zvedla překvapeně oči, což mě přimělo se pousmát. Jako kdyby si to v tu chvíli uvědomila, upřela opět pohled do země.

„Pane?“

„Nemám rád, když musím mluvit s hlupáky, Jane. Nesnáším ten jejich slabomyslný odér. Už nikdy – opakuji, a ty si to zapamatuj – už nikdy je za mnou neposílej, rozumíš?“ Skoro slastně zavrním, když si uvědomím, jak silná slova dokážu stvořit. Jsem stvořitel. Žádný Bůh, ani bohové. Jen já.

„Pane?“  Opravdu se mi líbilo, jak klopí oči. Nádherně pokorně. 
„Ano, Jane? Copak?“ odsekl jsem trochu hrubě, ale ve skutečnosti jsem se tetelil blahem.
„Poslal jste po mě, pane. Jak vám můžu posloužit?“ Nevzhlédla. Právě naopak, svou pokornou pózu ještě prohloubila úklonou. 
„Chci, aby byla zorganizována následující akce.“ Odstoupil jsem od okna a pomalým krokem jsem se přemístil k psacímu stolu a židli, která v mnohém připomínala trůn. Na opěrku jsem položil ruku. Hleděl jsem někam do dáli a před očima jsem už měl nádhernou scénu, ve které byli všichni Cullenovi na lopatkách. Toužil jsem po tom, aby Carlisle sledoval, jak jeho takzvaná rodina trpí. Za něj. Za všechno! Kvůli mému rozmaru!
Beze slov jsem si promítal tenhle vítězný film a měl jsem z něj veliký požitek. Málem jsem zapomněl, že je Jane tady a čeká na další instrukce. Tiše. Opravdová nádhera.
„Chci upíry. Takové, co budou dělat křoví, ale na druhé straně věrné natolik, aby v případě boje neutíkali. Ať je jich hodně. A...“ Ukazováčkem jsem si brnkal po rtu. Hlavou mi běžela další sekvence filmu... Ani ne tak věrní, jako vyděšení z možného mého hněvu!

„A?“ pobídla mě drze. Že bych ji přecenil? Nemá slušnost? Probodl jsem ji pohledem a ohrnul vrchní ret. Drzá malá Jane!

„Omlouvám se, pane…“ špitla a zamrkala na mě zpod dlouhých řas. Ona se mi tu snad nabízí?!

„To bylo to nevhodné… Já jen, že jsem dychtivá splnit vaše přání…“ zavrněla. Kdyby mě neznechutila představa tohohle nevyzrálého dítěte v mé posteli, zalkl bych se nad její oddaností radostí. Pro její malé potěšení jsem se ušklíbl a kývl.

„Víš, co máš dělat…“ odsekl jsem a přísahám při tom, co je mi nejsvatější – při mně – zaplálo jí v očích. Moje malá ďábelská Jane. Skoro líbala zem, když vycouvávala z místnosti, a já se třásl blahem. Takhle to má být. Takhle se povznesu nad všechno!

Eliminovat škůdce mého vzestupu. Eliminovat Cullenovy. A pak, ve své neskonalé moudrosti a toho odporného citu, který světem vládne – ve jménu lásky – udělám smírčí gesto. Ušetřím ty, kteří budou zpytovat své svědomí! O to se už postará Chelsea. Má umělkyně a rozvracečka pout.

A samozřejmě Alec. Tichá voda, co jim pěkně podemele břehy, až se spustí to divadélko s poradou.

Nejen, že budu tím spravedlivým, ale ještě získám Alici. Jsem geniální, až mě to samotného děsí!

„Počkej!“ křiknul jsem náhle a Jane se zastavila v polovině cesty.

„Přiveď mi Heidi. Rád bych hodoval. Teď!“
Než se objeví Heidi s jídlem, mám ještě čas pořádně si promyslet možné scénáře smrti Cullenových. Odsunul jsem židli a posadil jsem se. Nohu přes nohu, lokty na opěrky a prsty? Semknuté bříšky k sobě, jako pyramida. To mám rád. Takhle se mi nejlíp... sní.

Zahleděn sám do sebe odcházím ze svých komnat. Mířím dlouhou chodbou a rozrážím dvojité dveře do hlavní síně. Naštěstí tam ještě nikdo není. Dýchá na mě jen má vlastní moc a osobní kouzlo.

Jane je mistryně v oboru. Heidi vešla do dveří ve chvíli, kdy jsem se dostal do euforické nálady a ohromné chuti. Nemůžu se na ni zlobit. Klopí oči jako předtím Jane a vede za sebou stádo ovcí, které ani netuší, že pohled na hodovní síň hradu je to poslední, co ve svém nicotném lidském životě vidí. Z bočních dveří se pomalu vynořují stíny mých lidí a vzduchem se nese pach hladu.

„Přátelé, právě se nacházíme v síni Volterrského hradu. Kdo a kdy jej založil není podstatné, protože jste právě dostali jedinečnou možnost shlédnout, jak se krmí vládci. Považujte za čest, že si vás vybrali,“ halekala Heidi a ustoupila stranou, když jsem se zvedl z trůnu. Konečně jsem uviděl v jejich očích hrůzu z pochopení. Cullenovi počkají. Nehodlám si kazit oběd.

„Nechte si chutnat, moji drazí,“ cukruju na nadržené upíry a vrhám se po svém předkrmu za zvuku nejdokonalejší hudby. Lidského čirého panického křiku.

 

 


 

Povídky od Twilly

Povídky od MisaBells

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Kate

12)  Kate (26.08.2013 02:04)

Nesnáším Ara, fakt bych ho nejradši !!! Úžasná povídka, dámy, bylo to fakt super.

SestraTwilly

11)  SestraTwilly (11.07.2013 08:38)

Ja toho Ara teda nemusím.
Super dievčatá.

Marvi

10)  Marvi (19.06.2012 21:25)

Dábělský Arouš jen co je pravda Živě si dokážu představit, že nějak tak by se to mohlo odehrávat...

Clea

9)  Clea (15.06.2012 17:44)

Zlej Aro Je to naprosto úúúúžasný, holky Moc se mi líbí, jak jste popsaly jeho myšlenkové pochody nádhera

Evelyn

8)  Evelyn (30.07.2011 19:36)

Čirý Aro Jo, takhle si ho představuju

Anna43474

7)  Anna43474 (29.07.2011 23:38)

Řekněte mu někdo, že samochvála smrdí
Ten chlap je prostě blázen
Ale vám se to vážně povedlo, yes yes yes
Tleskám, moc a moc

Twilly

6)  Twilly (29.07.2011 20:27)

Bosi, ani ne, spíš to byl včera tak trochu výjmečný psací hardcore :D

Bosorka

5)  Bosorka (29.07.2011 19:09)

Twilluš ty jsi prostě grafomanka! :D

Janeba

4)  Janeba (29.07.2011 18:52)

Mišutko , Verýšku , bojim, bojím!!! Vždyť říkám, jak jste plodné!!! Vždyť nestíhám ty vaše skvosty ani číst!!
Děkuji!!!

Bosorka

3)  Bosorka (29.07.2011 18:44)

Holky!

eMuska

2)  eMuska (29.07.2011 18:34)

Šmarjá, jak mne lepilo! Normálne som sa bála, kočeny! Fakticky! Ejš! Velmo velmo dobré!

1)  ada1987 (29.07.2011 18:34)

genialne! perfektný pohlad do Arovej hlavy! zlatíčka, ste lepšie ako Edward!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse