Sekce

Galerie

/gallery/seattle.jpg

Konečně slibované volné pokračování jednorázovky One night in Paris.

Doufám, že se bude také líbit, dalo mi fakt zabrat. Přijímám kritiku se ctí. :)

Teď už Vám můžu narovinu prozradit, že z toho bude trilogie. Název posledního dílu zatím nemám, ale dávám to dohromady - pomalu, bohužel.

Tak ať se líbí, Vaše Jeanine ♥

Another night in Seattle

 

Jeli jsme někam na kraj Seattlu. Celou cestu mlčel. Na mé otázky odpovídal povzdechem. Byla jsem z toho na nervy. Taky se mi nelíbilo, že jsem těhotná, ale stalo se! Edwardovi se na čele objevila obrovská vráska. Mračil se.

Dojeli jsme k vysoké zdi, Edward zastavil před obrovskou kovanou bránou, která se automaticky otevřela. Vjel dovnitř. Za zdí se rozprostíral obrovský park. Po pár metrech byl vidět i ohromný dům.

„Tohle všechno je tvoje?“ Zírala jsem s otevřenou pusou.

„Patří to mému otci,“ odpověděl. První věta, kterou jsem z něj dostala od chvíle, co jsme opustili letiště.

 

Uvědomila jsem si, že o něm vlastně vůbec nic nevím. V Paříži mě prostě ohromil, připadala jsem si jako v pohádce, jako bych ho znala celý život, ale dnes? Dnes z něj jde strach, je pro mě strašně cizí.

Zastavil před schodištěm. Pomohl mi vystoupit a vedl mě do domu. Když jsem překračovala práh, uvědomila jsem si, že jsem nikomu neřekla kam jedu. Co kdyby mě chtěl zabít?!

Ocitli jsme se v rozlehlé hale, naproti dveřím bylo schodiště do prvního patra. Po něm k nám seběhla drobná černovláska. Fotila jsem spousty modelek, ale takovou krásku jsem nikdy neviděla.

„Edwarde!“ vykřikla a skočila mu kolem krku. Panebože, nejspíš je ženatý! Odstoupila jsem od něj o krok.

„Ty musíš být Isabella,“ podala mi přátelsky ruku.

„Bello, tohle je moje sestra Alice,“ představil nás Edward. Uf, takže sestra.

„Neboj, my nekoušeme. Všichni na vás už čekají,“ otočila se k Edwardovi.

„Rosalie zuří!“ špitla Alice a někam nás vedla.

Edward mě chytil za ruku. Ucukla jsem, lekla jsem se, ale on ji chytil znovu.

Vyšli jsme ven na terasu, k mému překvapení byl pár desítek metrů za domem les.

 

„Vítej, Isabello, jsem Esmé, Edwardova matka,“ objala mě tmavovlasá dáma a políbila mě na tvář. Mohlo jí být maximálně 30!

„Matka?“ uniklo mi nahlas.

„Ehm, no vlastně všechny naše děti jsou adoptované,“ ozval se blonďák, nejspíš tedy otec. „Jsem Carlisle, tohle jsou naše další děti, Rosalie, Emmett, Jasper a Alice,“ ukazoval postupně na všechny z nich.

„Jsi idiot, Edwarde! Jestli má rodinu, která ji bude hledat a praskne to! Osobně tě zabiju!“ Osočila se krásná blondýnka, Rosalie a odešla. Hromotluk běžel za ní.

„Nemám žádnou rodinu,“ pípla jsem a sklopila jsem oči.

„Nevšímej si jí, je vždycky taková,“ pohladil mě Edward po zádech.

„Možná jsem za tebou neměla chodit. Budeš mít kvůli mně problémy,“ sesunula jsem se do nejbližšího křesla a začala jsem zase plakat.

„Bello, postarám se o tebe i o to…“ střelil pohledem k mému bříšku. Které se nenápadně rýsovalo pod volným tričkem.

„Měli bychom ti nejspíš říct konečně pravdu,“ promluvil Carlisle.

„Nejsme normální rodina,“ začala Esmé.

„Toho už jsem si všimla,“ špitla jsem. Všichni se tomu zasmáli. Bezva. Dokonce se vrátila i blondýna s hromotlukem

Rukama jsem drtila opěrky křesla.

„Počkej, Carlisle,“ zarazil ho Edward.

„Bello, podívej se mi do očí, věříš mi?“ přiklekl ke mně a vzal mě za ruku. Všichni na něj koukali, co má v plánu.

„Ano,“ nezbývalo mi nic jiného.

„To dítě nebude stejné, jako bývají normální miminka. Je mnohem silnější, bude to těžké. Strašně těžké…“ odmlčel se.

„Tváříš se, jakoby ve mně rostla malá bestie!“ vynadala jsem mu. Měla jsem strach.

„Bell, slib mi, že se nebudeš na nic ptát a že budeš vzorná pacientka. Carlisle je lékař, ten nejlepší v Seattlu a postará se o tebe.“  Mračil se neustále Edward.

„Ty mi naznačíš, že ve mně roste malej zabiják, že to bude strašně těžké a očekáváš, že se nebudu na nic ptát a budu poslušná? Zbláznil ses!“ křičela jsem. Blondýna vyprskla smíchy.

„Já jsem si tohle nevybrala! A jestli předpokládáš, že ti tady pak dítě nechám a zapomenu na vás, tak to se výrazně pleteš, protože to dítě je moje stejně, jako tvoje a já se ho nevzdám. Kašlu na tvou dobrou pověst! Nechápu, jak jsem mohla bejt tak blbá a skočit ti do postele. Nic o tobě nevím a byla to největší blbost v mým životě!“ Zvedla jsem se a chtěla jsem odejít. Ale to dítě mě koplo a já se bolestí sesula zpět do křesla.

„Jakto, že už kope!“ vykoktala jsem mezi steny. Všichni mě vyděšeně sledovali. Hluboce jsem dýchala.

„Odnesu tě do tvého pokoje, odpočineš si.“ Poslušně jsem přikývla a setřela jsem si slzy. Edward mě vzal do náruče a nesl mě zpět do domu. Pevně jsem ho objala kolem krku. Položil mě na postel luxusně zařízeného pokoje. Když mi chtěl sundat džíny, zarazila jsem ho, že to zvládnu sama. Pak mě ještě přikryl a pohladil po vlasech.

„Omlouvám se, že jsem tě do toho zatáhl. Odpočiň si,“ řekl šeptem.

„Můžu si za to sama,“ dodala jsem jen a zavřely se mi oči. Cítila jsem, že mě ještě políbil na tvář a pak odešel.

 

Probudil mě nezvyklý hluk v domě. Nejdřív jsem přemýšlela, kde to vlastně jsem. Postupně jsem si to uvědomovala. Venku byla tma, jako v pytli. Nahmatala jsem mobil na nočním stolku a podívala se, kolik je hodin. Jedenáctá večer – paráda! Kručelo mi v břiše, tak jsem se pomalu zvedla z postele a šla jsem ke dveřím. Hádka dole utichla a zaslechla jsem dupot na schodech a prásknutí dveřmi. Až potom jsem se odhodlala stisknout kliku. Za dveřmi jsem narazila do Edwarda. Kde se tu vzal?

„Promiň,“ omluvil se mi.

„Já, no… Vzbudil mě nějaký hluk a mám docela hlad,“ pohladila jsem si vyhládlé bříško.

„Malá výměna názorů, nic to nebylo. Pojď, něco ti připravím,“ vzal mě za ruku a usmál se na mě. Byl to ten milý úsměv z Paříže, né ten zatrpklý ze Seattlu. Odvedl mě do kuchyně, ke které patřila jídelna a obývák. V koutě se lesklo klavírní křídlo.

„Nemáte služebnictvo?“ divila jsem se.

„Ne, nepotřebujeme ho,“ vysvětlil a posadil mě za stůl. Začal se motat kolem kuchyňské linky. Já se mezitím zvedla a prohlížela si tu obrovskou místnost. Zdobilo ji několik obrazů a obrovský dřevěný kříž. Musel být děsně starý. Z kuchyňské linky ke mně dolehla vůně slaniny a vajíček, tak jsem se vrátila ke stolu. Za chvíli už přede mě pokládal Edward plný talíř a sedl si vedle mě.

 

„Lituješ toho?“ zeptal se, když jsem dojedla.

„Čeho?“ dělala jsem, že nevím, o čem mluví.

„Té Paříže, říkalas…“ odmlčel se.

„Nelituju toho, Edwarde!“ Zase se usmál a já najednou věděla, že všechno bude v pořádku.

„Nemohl jsem na tebe přestat myslet, a když jsi mi pak zavolala, že jsi na cestě sem, byl jsem ten nejšťastnější člověk na světě,“ vzal mé ruce do dlaní a jemně je třel.

„Byla jsem na tom stejně,“ přiznala jsem.

„Úplně jsi mě pobláznila,“ dodal ještě.

„Edwarde, říkal si, že jsi mi o sobě neřekl úplně všechno a já mám pocit, že mi to nejdůležitější uniká, co mi tajíte?“

„Teď se tím netrap, mysli na to maličké,“ nechtěl o tom mluvit.

„Prosím,“ potřebovala jsem pravdu.

„Nebude se ti to líbit. Ba dokonce se nás začneš bát!“ Vysvětloval.

„Tak už mluv!“ poručila jsem mu už trošku rozmrzele.

„Slib mi že neutečeš, když ti to povím, bylo by to nebezpečné pro tebe i pro dítě,“ kladl si pravidla.

„Slibuju!“ přikývla jsem.

„V první řadě ti musím říct, že už žijeme na zemi strašně dlouho a většina filmů o nás, je postavena na velké lži!“ mluvil tiše a mě napadaly různé možnosti – mutanti, marťani…

„Nevadí nám sluneční světlo, ani česnek, dokonce ani svěcená voda v přiměřeném množství,“ rozpovídal se.

„Děláš si srandu?“ došlo mi, o čem mluví.

„Nezabiješ nás kůlem do srdce, jsme dokonalé bytosti, ale taky ty největší predátoři. Naše rodina je jiná než ostatní, nezabíjíme lidi. Žijeme ze zvířecí krve. Jsme upíři, Bello!“ dopověděl, pustil mé ruce a sklopil oči.

Seděla jsem, jako přikovaná, nedokázala jsem se ani pohnout. Jen jsem dýchala a dívala se na něj. Nešel z něj strach, naopak. Vypadal, že s tím co je, bojuje. Styděl se za to. Byl zlomený. Pohladila jsem ho po hřbetě ruky. Podíval se na mě a zase se usmál.

„Nechceš utéct?“ zašeptal.

„Slíbila jsem to,“ dodala jsem šeptem.

„Nebojíš se mě?“ ptal se.

„Kdybys mi chtěl ublížit, už bys to udělal,“ nedokázala jsem mluvit nahlas. Krk jsem měla úplně vyprahlý a jazyk mi připadal těžký.

„Jak se cítíš?“ zajímal se.

„Právě jsem se dozvěděla, že upíři nejsou jen v přihlouplých filmech. Jsem trošku zmatená a mám žízeň, jinak v pořádku,“ odpovídala jsem pravdivě.

„Přinesu ti vodu.“ Zvedl se a nalil mi plnou sklenici vody.

Vypila jsem ji celou na ex. Edward mi podal další, udělala jsem s ní totéž.

„Měla bys co nejvíc šetřit síly.“ Hladil mi ruku. „Jsi strašně statečná,“ zasmál se. Vypadal, že má opravdu radost - ze mě.

„Umíš hrát na ten klavír támhle v koutě?“ ukázala jsem.

„Je vlastně můj, takže trochu ano,“ nepřestával se usmívat.

„Zahraješ mi?“ poprosila jsem.

„Moc rád,“ zvedl se a natáhl ke mně ruku. Podala jsem mu svou. Pomohl mi na nohy a pomalu mě vedl před sebou. Došli jsme ke klavíru. Sedl si a mě si posadil na klín, tak aby dosáhl na klávesy. Začal hrát melodii, nádhernou. Mě obklopila jeho vůně. Cítila jsem se v jeho náruči v bezpečí. Otočila jsem hlavu, abych mu viděla do obličeje. Měl zavřené oči a usmíval se. Otočila jsem se zpět a sledovala, jak mu rychle prsty tančí po klávesách.

„Tak trochu umíš hrát?“ musela jsem si rýpnout.

Zasmál se a přestal hrát. Objal mě, pevně, ale opatrně. Posadil si mě na bok. Rukama jsem ho objala kolem krku, zase jsem se topila v těch jeho zlatých očích.

Opatrně se přiblížil k mým rtům, když jsem neuhnula, mezeru mezi našimi rty překonal. Políbil mě zlehka na rty. Vrátila jsem mu jeho něžný polibek. Vzal mě do náruče a odnesl mě zpět do pokoje. Lehl si ke mně a opatrně mě hladil. Sem tam mě políbil, dokud jsem neusnula.

 

O měsíc a půl později…

Carlisle mi říkal, že už to brzy přijde. Už se to nedá vydržet. Moje malé upíří miminko ze mě vysává, to co má rádo nejvíc. Ničí mě, ale přesto ho miluji, tak jako jeho tatínka. Po týdnu pobytu v tomhle obrovském domě jsem si tu začala připadat, jako doma. Cullenovi mi nahradili rodinu, kterou jsem ztratila, když jsem byla malá. Edward se mi věnoval, jak jen to bylo možné, vyprávěl mi o jejich rodině a životě, Alice mě rozptylovala tím, že dávala dohromady garderobu pro to maličké. Prý to bude děvče, trvala na tom. Esmé už zařídila miminku pokojíček. Emmett, Jasper a Rosalie se mi stále vyhýbali. Emmett hlavně proto, že Rosalie mě nemohla vystát. A Jasper prý proto, že je kolem mě příliš krve. Je to fakt, pít jsem ji odmítla, tak mi jí pumpují rovnou do žil.

 

Pozorovat upíří rodinu, jak si hraje na lidi, bylo chvílemi docela zábavné, ale občas mi to nahánělo strach. V práci jsem musela dát výpověď, pro svět jsem teď musela být neviditelná, tak jsem se vymluvila, že mám nabídku na focení v Japonsku, z práce mě odmítali pustit, ale nezbylo jim nic jiného. Jen Shanon věděla, že jsem byla těhotná, ale té jsem nakukala, že jsem šla na potrat, abych si nezkazila kariéru. Uvěřila mi.

 

„Můžu dál?“ nakoukla do dveří Rosalie.

„Jo,“ vzdychla jsem. Poslední dobou mě vyčerpávalo i mluvení.

„Chci se ti omluvit.“

„Poslal tě Edward?“ šeptala jsem. Bolely mě vysušené, rozpraskané rty.

„Ne, neví, že jsem tu. Myslíš si, že tě nesnáším, ale není to tak. Závidím ti, to mateřství. Já nikdy nebudu moct mít dítě,“ přiznala se mi.

„Tohle se dá závidět?“ pokusila jsem se o úsměv.

„Dala bych za to cokoli…“ zamyslela se.

„Děkuju,“ už jsem jen sípala.

„Nechám tě odpočívat.“ Zvedla se a odešla. Chvilku po ní přišel Edward.

 

„Ahoj,“ pozdravil mě a políbil na bříško. Dělal to takhle pokaždé, jako rituál. Já jen přikývla na pozdrav a usmála se.

„Přemýšlela jsi o jménu? Alice si je jistá děvčetem, věřím tomu, že se nemýlí,“ usmíval se zasněně.

„Jestli se plete, bude muset nakoupit nové oblečky a předělat pokojíček.“ Dostat ze sebe takhle dlouhou větu bylo ještě horší, než jsem myslela, ale pro Edwardův úsměv, bych udělala cokoli. Zamilovala jsem se do něj hodně rychle. Po Paříži jsem ho měla plnou hlavu a tady se to jen dovršilo. Jen jsem netušila, jestli cítí totéž. Choval se ke mně moc hezky, ale občas byl dost odtažitý.

„Vlastně jsem ti něco přinesl.“ Sáhl do kapsy a klekl si vedle postele. Vytáhl malou rudou krabičku ve tvaru růže a otevřel ji. Lapala jsem po dechu.

„Vím, že bývá zvykem nejdřív svatba a pak děti, ale my už to jaksi nestihneme. Chci se tě zeptat už od chvíle, co jsi mi řekla, že jsi těhotná, ale neodvážil jsem se. Teď se bojím, že tě ztratím a to mi dodalo na odvaze. Miluju tě, Isabello. Chceš se stát mou ženou?“ vyslovil se.

„A-a-a-ano!“ vykoktala jsem. Spíš jsem vypískla! Objal mě, jak jen mu to moje mohutné bříško dovolilo. Pak mě políbil, dlouze na to, abych ztratila dech. Navlékl mi prstýnek a zářil štěstím.

„Au!“ Maličké mě koplo. „Au!“ A znovu.

„Jsi v pořádku?“

„Já nevím? Bolí to,“ sykla jsem bolestí.

„Zavolám Carlislea!“ Zvedl se a chtěl odejít, ale já ho nepustila. Teď už jsem bolestí křičela.

„Carlisle!“ volal Edward. Jeho otec ho nejspíš slyšel.

„Je to tady,“ řekl doktor, když přišel.

„Edwarde! Edwarde slib mi, slib mi, že to přežiju!“ mluvila jsem trhaně.

„Slibuju! A pak se vezmeme!“ políbil mě na mé horké rozpraskané rty. Připadal mi ledovější než kdy jindy. Pokusila jsem se o úsměv, ale další nával tlaku od miminka mi to neumožnil.

„Renesmé!“ vykřikla jsem v bolesti.

„Cože?“ nechápal.

„Jméno, Renesmé…“ už ze mě nevyšel žádný zvuk. Všechno mi splynulo a nejspíš jsem omdlela.

 

>>> The first night as a vampire >>>

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

jeanine

14)  jeanine (12.08.2011 22:54)

Eleanor: Děkuji, zlato!

Eleanor

13)  Eleanor (12.08.2011 17:35)

Tak jsem se dočetla až na konec a říkám si, že to ta Bella vzala fakt v pohodě. Ale jinak nápad je to moc hezký.

jeanine

12)  jeanine (09.08.2011 23:12)

Marvi: původně být nemělo. Jsem moc ráda, že se ti to líbilo.
milica: Děkuju

milica

11)  milica (09.08.2011 10:36)

Krásné pokračování

Marvi

10)  Marvi (04.08.2011 17:11)

Já jsem myslela, že pokračování nebude, ale jsem ráda, že je. Moc pěkné, hodně originální mi přišlo to, jak jí Edward sdělil kým je. Za to palec nahoru. A těším se na pokračování

jeanine

9)  jeanine (04.08.2011 15:51)

eMuska: děkuju, jsem ráda, že se líbilo
monikola: jo, Isabella mi taky jako fotografka sedí. Děkuju
SarkaS: Bylo to původně plánované jako trilogie, pak jsem si to nějak rozmyslela a nakonec jste mě k tomu svými komentáři donutily. Takže třetí díl, jak už jsem psala, bude. Děkuju moc.
KalamityJane: já se taky těším, už to mám přibližně v hlavě. Děkuju
Kamci: Původně tam stálo pouhé "Jsme upíři!" ale hodně rychle jsem to zavrhla, dokonce jsem napsala i verzi, ve které jí to vůbec neřekl. Ale pak jsem to musela celé přepsat, bylo to otřesný. Očividně jsem udělala dobře. Děkuju
Nosska: tak trochu jsem myslela, že bych porod vynechala úplně, všichni přece víme, jak těžké to bylo Děkuju
Semiška: Děkuju, zlato! Taky se těším, až to ze sebe dostanu.
Alison: Musíš vydržet a dočkáš se pokračování. Děkuju

Alison

8)  Alison (03.08.2011 22:51)

Kde je zbytok? Kde je ten zbytok??? TAK KDE???
Tak toto bolo KRUTÉ!!! Ako si to mohla spraviť??? Ja tu kukám, kukám, kukám... A NIKDE NIČ!!! JA CHCEM VIAC!!! PROSÍÍÍÍÍÍÍM
Ale ináč FAJN!!!!

semiska

7)  semiska (03.08.2011 22:32)

Nádhera. Moc se těším na závěrečný díl.

Nosska

6)  Nosska (03.08.2011 21:56)

Moooc hezky napsaný, jen jsem si myslela, že porod bude vcelku... ačkoli, takhle to vůbec nevadí

Kamci

5)  Kamci (03.08.2011 19:34)

páni, nádhrná povídka
moc se mi líbí, to jak jí vysvětlil, kým vlastně je, na něco takového jsem tu ještě nenarazila.Je to milé, nápadité a originální

KalamityJane

4)  KalamityJane (03.08.2011 19:27)

krása!!! moc se těším na třetí díl!

SarkaS

3)  SarkaS (03.08.2011 19:21)

Krásné pokračování, jsem vážně ráda, že jsi ho napsala. Asi by se z toho dal udělat i třetí díl, ale líbí se mi ten otevřený konec, který si můžeme domyslet

monikola

2)  monikola (03.08.2011 19:04)

eMusik súhlasím, to ako išiel s pravdou von sa i mne páčilo...tento rýchlo príbeh je veľmi milý, dokonca predstava Isabelly ako fotografky je velmi prijemná, podľa mňa by sa jej taká roboty fakt hodila

eMuska

1)  eMuska (03.08.2011 18:57)

Tak to bolo veľmi pekné, nežný Edward úplne dokonalý. A oceňujem, ako Belle povedal o upíroch, pretže prosté Jsem upír jednoducho nenávidím... :D

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek