06.08.2011 [09:00], SarkaS, ze série Amor, Eros nebo Bella? II, komentováno 13×, zobrazeno 2918×

20. kapitola

Vyletěli jako by je píchla vosa. Vyděšeně se na mě dívali a já jim to vracela. Nebyla jsem si jistá jestli se bojím nebo ne, ale nemohlo být na škodu trochu se bát.

„Jak to víš?“ zeptal se Eric, vlastně Eros. Zamyslela jsem se, ale slova mi nakonec z úst plynula sama.

„Věštba říká jen, že pro Erose přijde den, kdy krásu spatří a ta ho uchvátí. V blízkosti Psýché a osoby blízké, pro lásky štěstí, tisíc životů ztratí,“ recitovala jsem, jako bych měla ta slova vypálená v mozku nemohla se jich jinak zbavit, než tím, že je řeknu. Eros vzlyknul.

„Ty si to pamatuješ… Bello ty si mě pamatuješ!“ vyrazil ze sebe šťastně. Usmála jsem se. Byl tam. Obraz jak se vznáší nad jezerem a povídá si se mnou byl ostrý a jasný. Vletěla jsem mu do náruče.

„Pamatuju. Pamatuju si tě, jsi můj anděl strážný,“ kníkala jsem mu do trička.

„Pozor, aby se Gabriel neurazil,“ zasmál se mi do ucha.

„Gabriel?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Neboj, však si vzpomeneš i na něj, stejně jako na ostatní. I na Edwarda,“ řekl a ustoupil. Jenže já se zasekla. Edward anděl nebyl. To bych věděla. Cítila bych to. Poznala bych přece anděla, Eros je anděl. Kupid. Vlastně není anděl je kupid. Ach to je složité…

„Kupid, jsi kupid, viď Erosi?“ Přikývnul. „Ukážeš mi ještě křídla?“ zaprosila jsem.

„Neutečeš?“ zeptal se s mrknutím.

„Mrzí mě, že jsem od tebe utekla,“ zamumlala jsem.

„Já to chápu, maličká.“ Odtáhl se ode mě a já mohla sledovat, jak mu narůstají ta krásná bílo-zlatá křídla. Edward jen zalapal po dechu. Když byla celá sahala skoro až na podlahu a čněla Erosovi pořádný kus nad hlavou.

„To je taková krása,“ vydechla jsem. Usmál se.

„Vždycky se ti naše křídla líbila. Smála ses mi, že na rozdíl ode mě se alespoň neblýskáš jako třpytky,“ trochu se zamračil.

„Já je měla taky?“ ujišťovala jsem se. Přikývl.

„Bílá s lehce růžovým nádechem,“ ozvalo se od Edwarda. „Vypadala jsi jako vystřižená z pohádková knížky. Vypadal zasněně, když to říkal.

„Přála bys si zažít ten pocit z letu. Nepamatuju si ho, ale musela to být taková nádhera…“

„Chceš se proletět?“ šeptl mi Eros do ucha. Dychtivě jsem se na něj podívala a nadšeně kývala hlavou. Vzal mě za ruku a vyšel se mnou před dům. Při průchodu dveřmi se musel skrčit, aby křídly nezavadil o futra. Natáhl ke mně ruku. Chytila jsem ji a nechala se přitáhnout do jeho náruče. Kolem nás utvořila kruh rodina zvědavých tváří. Neznala jsem je, ale bylo mi to jedno. Křídla zašuměla, jak s nimi Eros protnul noční vzduch. A znovu. Znovu. A ještě jednou. Najednou země pod mýma nohama zmizela. Pomalinku jsme stoupali, když najednou se Eros zasmál a mávnul víc a rychleji. V ten moment jsme poskočili skoro o metr. Jeho křídla se jen míhala a my kroužili skoro deset metrů nad zemí. Šťastně jsem se rozesmála. Tenhle pocit byl tak známý. Krásný. Úžasný. Dokonalý. Snesli jsme se znovu na zem.

„Chybí mi má křídla, Rosi,“ fňukla jsem smutně.

„Mrzí mě to, maličká,“ hlesl mi do vlasů. „Měli bychom jít dovnitř. Mrzneš,“ dodal na vysvětlenou. Jeho křídla se pomalu smrskla, až zmizela úplně. „Jak jen doufám, že tohle nebyl náš poslední společný let,“ zamumlal tiše, přesto jsem ho slyšela. Vešla jsem do domu a otočila se na ostatní. Ti mi zvědavý pohled vraceli, jen malá černovláska se na mě vesele usmívala a mávala mi.

„Bello, tohle je má rodina,“ ukázal na ně Edward. „Carlislea už znáš, tohle je Esmé, jeho žena a moje matka ve všech ohledech, jak je to jen možné,“ přitáhl si do náruče malou hnědovlásku s krásným úsměvem a milýma očima. Milýma zlatýma očima. Zase.

„Teší mě, Bello.“ Podala mi ruku a já ji stiskla, její kůže byla hodně chladná, ale teď jsme byli na mrazu, to se dalo pochopit.

„Tohle jsou Emmett s Rosalií a Jasper s-“

„Alicí,“ dokončila jsem za něj větu a dívala se na malou černovlásku. „Vzpomínám si na tebe,“ zamumlala jsem a ona šťastně vypískla. Jen Edward se zatvářil smutně. „Co se stalo?“ zeptala jsem. Nasadil úsměv, ale nebylo to ono. Neodrážel se mu v očích.

„Je mu to líto,“ řekl Jasper stojící vedle Alice. Edward na něj tiše zavrčel.

„Ale co?“ nechápala jsem.

„Maličká, vzpomínáš si na všechny okolo, ale na něj ne,“ šeptnul mi Eros do ucha.

„Oh, ale to není úplně pravda,“ bránila jsme se a Edward se na mě podíval. V očích mu blýskala nová naděje, jenže já nevěděla, jestli mu to co řeknu bude povědomé. „Něco jsem si vybavila, jen to neumím zařadit,“ řekl jsem nejistě. Edward se na mě ale díval pořád stejně. Jasper vedle něj nedočkavě přešlápnul. Zarazila jsem se.

„To on,“ ukázal na Jasper na Edwarda. „Cítím jeho emoce. Měla bys mu to říct nebo mu samou zvědavostí uletí hlava,“ uchechtl se a uhnul Edwardově ruce, kterou po něm hrábnul.

„Já… já nevím jestli ti to něco řekne. Jen takové útržky, zvuky, vůně, pocity…“

„Zkus mě,“ vydechl. Zavřela jsem oči a snažila se vzpomenout si.

„Dobře… Praskání ohně, vrzání dřevěných stěn, taky hrubý přehoz co mě drásal na tváři. A na slzy. Netekly, jen jsem je cítila. Jakoby v hrdle. A verše…“ pátrala jsem ve své paměti po každém detailu, když mě objaly. Jeho vůně mi vnikla do nosu a probudila další vzpomínku na tuhle vůni, jen jsem ji cítila na rtech.

„Vzpomněla sis,“ slyšela jsem jeho chraplavý šepot těsně u ucha. „Ty sis vzpomněla.“

„Ještě něco,“ řekla jsem o trochu se odtáhla. Díval se na mě, jako malý kluk na vánoční stromeček. S napětím, jaké dárky jsou pod ním pro něj schované. Natáhla jsem ruku k jeho tváři a palcem mu přejela po rtech. „Políbila jsme tě,“ řekla jsem s naprostou jistotou. Zářivě se usmál.

„Já vím. Neznal jsem ani tvé jméno, říkal jsem ti Anděl,“ usmál se trochu jako by se styděl. „Pořád jím jsi. Možná už nemáš křídla, ale budeš navždy můj Anděl,“ vyznal se mi. Jeho zlaté oči byly tak blízko a zářila z nich taková láska. Bylo jednoduché postavit se na špičky a natáhnout se k jeho rtům, které ke mně skláněl.

Jako bych se dotkla samotného jádra vybuchující sopky, takový jsem měla pocit. Správné věci vklouzly na správná místa. Jako by mi někdo k srdci přidal náhradní křidélka a ono se mi teď pokoušelo prodrat hrdlem, aby se dostalo k nebi.

Slyšela jsem ho zasténat nebo jsem to snad byla já? Srdce mi bilo, jako by mi opravdu chtělo utéct. Neochotně jsem se spustila zpět na zem a otevřela oči. Edward pořád stál se zavřenýma očima a dýchal. Došlo mi, že na něco čeká.

Jako bych dostala ránu zamotala se mi hlava. Za mnou stál naštěstí Eros a zachytil mě, když jsem vrávorala.

Všechno to bylo zpět. Všechno! Ten obří cit, jako by se mi pokoušel roztrhnout hruď a já nevěděla jestli jsem dost velká na to, aby se do mě celý vešel. A přede mnou stál nejkrásnější upír na světe a bál se jaký verdikt vynesu.

„Edwarde?“ oslovila jsem ho. Pomalu otevřel oči. „Ty jsi vážně zabiják kariéry,“ usmála jsem se na něj. Nechápavě zamrkal a Eros vedle mě vybuchl míchy.

„Cože jsem?“ zeptal se Edward.

„Ten nejúžasnější upír na světě,“ zašeptala jsem, než jsem ho zase políbila. Došlo mu to po chvilce a to už mnou točil ve vzduchu. Ale rozhodně mě nepřestával líbat, za což jsem mu byla vděčná. Nakonec jsem se ale přece jen odtrhla. „Rosi, netlem se pořád. Sice ti už nenatrhnu křídla při závodech, ale nepřej si mě v čemkoliv jiném,“ hrozila jsem mu. Edward se zasmál.

„Tebe si podám, kdy budu chtít,“ odfrkl si. Nadzdvihla sem obočí v nevěřícné grimase a pak jsem se usmála.

„Host' alassë,“ popřála jsem mu.

„Ah kruci, ty sis vzpomněla na všechno! To je děs,“ zabrblal, ale nakonec se vzmohl na tu jednu naučenou větu.

„Úquetin quenyanen,“ zabrblal naštvaně.

„Já vím,“ zasmála jsem se. „Pořád si mě v něčem podat nedokážeš.“ A zcela nedospěle jsem na něj vyplázla jazyk.

„Melda, oi yétanyel nányë alassëa,“ ozvalo se za mnou plynulou elfštinou. Otočila jsem se na usmívajícího se Edwarda.

„Quetilyë Eldalambenen?“ zeptala jsem se ho udiveně. Rošťácky přikývnul.

„Melinye le!“ vzdychla jsem a skočila mu do náruče.

„Tak tohle bude peklo,“ přerušil náš polibek Emmett. Rose ho dloubla do žeber, ale nepomohlo to. „Oni mají svůj tajný jazyk, to není fér!“ fňukal jako malý kluk.

„Emmette, nech toho. Tak si taky nějaký vymysli,“ uklidňoval ho Jasper a koutky se mu u toho rozjížděly, jako nohy staré dámy stojící na olejové skvrně. Edward si jich ale nevšímal.

„Myslela to vážně?“ zeptal se. Usmála jsem se.

„Jistě že myslela. Miluji tě,“ řekla jsem mu už úplně obyčejným jazykem, ale pořád to znělo krásně.

Z téhle pohody nás ovšem vyrušil zvuk zvonku. Začínala jsem si myslet, že mi to snad dělají všichni naschvál. Jenže když Carlisle otevřel, překvapeně jsme všichni sledovali čtyři muže, kteří vešli do domu. Eros se vydal vpřed.

„Zdravíme vás,“ řekl blonďák s přísným výrazem a lehce kudrnatými vlasy. Okamžitě jsem seskočila z Edwardovy náruče a postavila se před něj. Přesto mi to nedalo a přese všechny obavy jsem se na ně usmála. Ale taky jsem se zdvořile poklonila.

„Archanděli Michaeli, archanděli Gabrieli, svatý Valentýne, Amore,“ pozdravila jsem je každého zvlášť. Cullenovi se šokovaně nadechli, jako by to měli secvičené a všichni do jednoho se poklonili jako já.

„Isabello,“ vydechl Valentýn, který to už nevydržel. Vběhla jsem mu přímo do náručí. Objal mě a políbil do vlasů, stejně jako Amor. Já mu dám Romana, holomkovi jednomu. Fňukla jsem. Jak mě se po nich stýskalo. „Přece bys teď neplakala, maličká,“ usmál se Valentýn otcovsky.

„Já nejsem maličká,“ popotáhla jsem nosem a usmála se na něj.

„Pro mě budeš pořád maličká, Bello,“ pohladil mě po tváři a já se štěstím tetelila.

„A já ti pusu dá nemůžu?“ ozvalo se uraženě. Otočila jsem se na Gabriela. Roztáhl náruč. Přeběhla jsem z jedné do druhé jako bych v zimě přebíhala z chaloupky do chaloupky. Najednou jsem byla v objetí nejen paží, ale i jeho pernatá křídla jako by mě uzavřela do soukromé místnosti jen s ním. Objevila se z ničeho nic a stejně tak mohla i zmizet, ale já měla jeho křídla ráda. Bavilo mě starat se mu o ně. Teď jsem si je kriticky prohlédla, když mě pustil, po tom co mi vtiskl pusu do vlasů.

„Nikdo se ti o ně nestará. Máš zpřeházená peříčka,“ zakabonila jsme se. Usmál se.

„Nikdo to neumí jako ty,“ řekl a nenápadně ke mně jedno natáhl. Prsty jsem mu projela mezi jednotlivými peříčky a on se zatetelil.

„Gabrieli, tady nejsi v kosmeťáku,“ hlesl vedle něj Michael.

„No jo, vždyť já vím,“ sklopil smutně křídla a ta se během chvilky rozplynula.

„Michaeli,“ pípla jsem nervózně. Měla jsem z něj respekt, ještě větší než předtím. Teď se ale pousmál.

„Rád tě vidím, Isabello, i když si nedáš pokoj a pořád něco vyvádíš.“ Jeho výraz byl napůl usměvavý, napůl zamračený.

„Copak to tentokrát není správně?“ zeptala jsem se s obavami. Valentýn ke mně došel a položil mi ruku na rameno.

„Ještě ne, dítě. Ještě ne,“ zakroutil hlavou, ale netvářil se nijak zkroušeně. „Pojď, půjdeme.“ Ztuhla jsem.

„K-kam?“ zakoktala jsem se nervózně.

„Tohle musíme vyřešit jinde, Bello, to přece víš. Jen jsme se nemohli dohodnout, kdo tě vyzvedne, protože jsme za tebou chtěli všichni. I tady bručoun Michael,“ drcnul do Michaela Gabriel.

„Gabrieli, nech toho. Co si o nás budou myslet? Zatím to vypadá, že jsme z cirkusu a ne z Nebe,“ bručel Michael. Jenže Cullenovi byli tak vykolejení, že mají u sebe doma tolik andělů, že nedokázali víc, než na ně zírat. „Ale je to pravda, musíme jít Isabello. Víš jak. Neboj, bude to fungovat.“ Otočila jsem se na Edwarda. Chtěla jsem mu toho ještě tolik říct. Kdo ví jak to nahoře dopadne. Ale to všechno jsem vložila do svého pohledu a prostého miluji tě. Pak jsem stiskla svůj přívěšek a zmizela jsem.

---

Překlad elfštiny:

Hodně štěstí - Host' alassë

Já nemluvím quenijsky. - Úquetin quenyanen

Kdykoli tě zřím, jsem šťasten. - Oi yétanyel nányë alassëa

Mluvíš elfsky? - Quetilyë Eldalambenen?

Miluji tě - Melinye le

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!