26.07.2011 [15:00], MisaBells, ze série 30 dní - babí léto, komentováno 10×, zobrazeno 2240×

DEVATENÁCT DNÍ

 

 

 

Trochu melodie pro podbarvení nikdy nemůže uškodit, no ne?

Takhle nějak si připadala při přijímacím pohovoru na novou školu. Seděla v křesle, kousíček od ní stál napjatý Edward a na druhém konci – úplně na druhém – stál ten blondýn, co jí ho Edward představil jako Majora Jaspera Whitlocka. Kolem něj se rojila další blondýna s Richardem a… Annou. Bella se dívala své kamarádce do tváře a nedokázala se ubránit překvapeným vzdechům. Byla jiná. Okouzlující, krásná, dokonalá… Když se včera viděly, málem by jí skočila kolem krku, kdyby Anna instinktivně neucouvla za Richarda. Až pak to Belle došlo. Měla takovou radost, že ji skoro po čtyřech měsících vidí, že úplně zapomněla na to, co Anna je. Jenže hůř na tom byl očividně ten Jasper. Emmett stál kdesi mezi všemi. S Alicí. Bylo ticho, že by člověk slyšel spadnout špendlík.

„Tak jdi,“ vzdychl Edward a Bella vzhlédla k jeho tváři. Sledovala trajektorii, kam se dívá, a narazila na zaujatý pohled Jaspera. Jen se jí omluvně uklonil, chytil blondýnku – Rosalie, vzpomněla si konečně Bella na dívčino jméno – a vytáhl ji ven.

„Počkej na mě!“ křikla zoufale Anna a přidala se k nim. Bellu píchlo u srdce. Anna ji vyměnila? Svěsila hlavu a pokoušela si vzpomenout, proč sem vlastně šla.

Trhlo to s ní a podlaha jí zmizela z dosahu. Najednou se jí špatně dýchalo a připadala si jako ve svěráku.

„Ach, Bello!“ Ulevilo se jí. To jen Richard ji sevřel v náruči a radostně ji vítal.

„Hej, pusť, dusíš mě!“ úpěla, ale v jejím hlase byl smích.

„Jsem tak rád, že tu jsi! Teď už zase bude všechno tak, jak má být!“ pokračoval Richard, zatímco se mu Edward pokoušel odlepit prsty z Belly.

„Nejsem upír!“ křikla Bella, když jí tělo zaplavila vlna paniky z nedostatku vzduchu. Richard ihned povolil a začal jí upravovat límeček, když ji opatrně posadil do křesla.

„Promiň, promiň… Já… Promiň…“ prosil a raději strčil ruce do kapes.

„V pohodě…“ lhala Bella a zhluboka se nadechla, aby zkontrolovala případné škody. Edward se posadil na opěrku jejího křesla a lehce ji objal kolem ramen.

„Strašně ráda tě vidím,“ oslovila ji Alice a pomalým krokem se k ní přiblížila, aby se usadila do tureckého sedu u křesla. „Vypadáš dobře.“

„Lhářko,“ sykla Bella a tiše se zasmála. Ona a vypadat dobře? To oni vypadali skvěle! Alice se jen pousmála.

„Takže tě přeci jen ukecal? No, Edward umí být vytrvalý, když něco chce…“ ozval se Emmett.

„Emmette!“ obořil se na něj Edward a jmenovaný se jen zakřenil. „Bello, nejsi unavená? Nechceš si jít lehnout?“ obrátil svou pozornost k ní.

„Ráda bych… Je toho najednou tolik…“ hlesla a vstala. Alice stála v tu samou chvíli, přestože seděla na podlaze a byla do sebe zauzlovaná.

„Ups, promiň… Moc rychlé, že? Promiň,“ kníkla.

„Neomlouvej se pořád. Zvyknu si,“ vzdychla Bella a nechala se Edwardem odvést do jižního křídla. Ze zdí a ze všech těch věcí okolo na ni dýchly vzpomínky. Oči se jí zalily slzami, když si uvědomila, že se v té záležitosti vlastně nic nezměnilo. Pořád si nebyla jistá, jestli je tohle to, co chce.

***

„Utekla jsi před kamarádkou? Já myslela, že…“ začala Rose, ale Anna ji skočila do řeči: „Tak to není,“ vzdychla a chviličku jí trvalo, než si rozmyslela odpověď.

„Jde o to, že ona fakt skvěle voní! Až moc!“ vykřikla.

„Pomáhá, když se na ni díváš jako na člověka. Ne jako na jídlo,“ hlesl Jasper.

„A tohle moudro máš od…?“ pobídla ho Rose.

„Od Alice,“ špitl ještě potišeji. Anna se pobaveně ušklíbla a Rose se nepokrytě začala smát.

„Vidíš, jak moc ti to pomohlo? Zatímco oni jsou uvnitř, my tři hrdinové jsme venku,“ rýpla si dodatečně.

„Vydrželi jsme tam podstatně déle, než bychom dřív zvládli,“ zavrčel na ni Jazz.

„Nechte se, vy dva,“ obořila se na ně Anna. „Tímhle si imunitu vůči její krvi nezískáte!“

„Kdo chce imunitu?“ odsekla Rose. „Ta holka mi je absolutně jedno.“

„Už můžete dovnitř,“ ozval se od domu Alicin ledový hlas. Jaspera napadlo, že je musela slyšet. Alespoň Rosalii. Zlobí se? Cítil z té strany jen lehkou nejistotu, ale k čemu to patřilo, netušil. Místo toho lehce popostrčil Annu a Rose. Neměl ani v nejmenším chuť být tam první.

Ve vile – v přízemí – byla všechna okna dokořán a na malém stolku byla květinová vůně na baterky.

„Tohle má pomoct?“ zeptal se nejistě.

„A?“ vyhrkla Alice v naději.

„A dobrý. Už není tak cítit, jsi talent,“ zazubil se. Věřil tomu, že kdyby upír mohl rudnout, Alice by teď byla jako krev.

„Pořád ji cítím,“ přiznala Rose a Jasper smutně vzdychl, protože Alicina rozzářená tvář se zakabonila.

„Rose, jasně, že ji pořád ucítíš, ale rozhodně už po ní nejdeš tak, jako předtím, ne?“

„A co kdybychom…“ špitla Anna a všichni tři se k ní otočili. „Ehm… No, co kdybychom Majorovi dovolili, aby použil svůj dar?“

„Jak?“ vyhrkli všichni se zvědavostí.

„No, kdyby nás nějak otupil…“ pokračovala Anna.

„To je blbost, to nevyjde,“ vyvracela jí Rose.

„Ne, počkej, já ji chápu… Jo, to by mohlo jít. Kdyby… Jaspere, dokázal bys vnutit – nemůžu si vzpomenout na lepší slovo – upírovi emoci, jako třeba nechuť? Ne odpor, to ne, ale jen nechuť?“ vyzvídala Alice a Jasper si vyměnil zmatený pohled s Rose.

„Ty se na to vážně ptáš?“ ušklíbl se skoro dotčeně Jasper. Pro něj to bylo jako jít na nádraží k úschovným skříňkám s nápisy: Zloba, láska, smích, strach, nezájem, touha… a vybrat si. Jen otočit klíčkem v zámku a Alice se nedokázala nepodvolit touze po citronovém koláči. Viděl to na její tváři, jak přemýšlí a olizuje si bezděčně rty. Z toho pohledu se mu roztřásla kolena a rozvibrovaly vnitřnosti. Tál a hodlal se reinkarnovat do citronového koláče, jen aby na něj Alice myslela takhle.

„Cos jí nabulíkoval?“ špitla Anna.

„Citronový koláč… Myslím, že to půjde,“ hlesl ochraptěle Jasper a nespouštěl oči z Alicina jazyka.

„Hej!“ křikla Rose a luskla prsty před Jasperovýma očima. „Vzbuď se! A ji taky… Fajn, umíš to. Zkusíme to, až se Isabella probudí.“

„Bella,“ opravila ji Alice s Annou.

„To je fuk,“ odfrkla si Rose.

„Kde je vůbec Emmett s Richardem?“ znejistěla Anna a preventivně se rozhlédla, jestli je někde nepřehlédla.

„Richard se šel osprchovat a Emmett někam zmizel,“ řekla Alice už opět při smyslech. Jasper z ní však stále cítil neutuchající touhu. Možná, že chuť na jídlo odcházela pomaleji než jiné emoce, napadlo ho.

***

Hrál na klavír, dokud neusnula, protože ho o to požádala. Jen chvilku si v duchu vybíral, co bude tou písní, která ji lehce převede z bdění do snění, nakonec zvolil Memory z muzikálu Kočky a po očku se podíval na Bellu, co ona na to. Mračila čelo, dokud skladbu nepoznala, pak se usmála a zavrtala se do polštářů. Tiše si k tomu pobrukoval slova… I must think of a new life… Tonight will be a memory too...

Musela být hodně unavená, protože sotva se dostal za polovinu, slyšel její pravidelný dech. Dohrál tišeji než normálně a opatrně vstal, aby se usadil u její hlavy a nepokrytě na ni civěl. Vážně tu byla? Ležela v jeho posteli a klidně spala? A dál?

Edward svraštil čelo. Bude muset do Denali, vyřídit si účty s Tanyou. Nejspíš požádá Jaspera s Emmettem, aby jeli s ním. Mohl by vzít i Richarda, aby se necítil odstrčeně. Poslední dobou se toho stalo tolik, že ani nevěděl, kde začít. A do toho ještě ta Alicina vize o dešti a Volterrských. Aniž by si to uvědomil, podíval se z okna. Nebe bylo stále jasné jako hladina jezera. Nejsou mraky – nebude déšť. Mají nejspíš k dobru další den. Konec září se rozhodně blížil. Pohladil Bellu po vlasech, aniž by ji probudil, a vstal. Vedle na něj určitě čekal problém v podobě upíří chuti.

***

„Řekni, kde ty kytky jsou…“ pobrukoval si Emmett a utrhl další kvítek rozrazilu. Hloupé září, teď tady na severu  nic pořádného neroste. Zarazil se, v ruce malé kvítky, a najednou to už nepovažoval za tak skvělý nápad. Dát Rose jen hrstku rozrazilu? Proč nepočká na ráno a neobjedná jí kytku hodnou její krásy? Znovu se ohnul pro další fialovo-modrý květ a dal si práci, aby jej utrhl co nejníže. Své medvědí tlapy neměl na sběr těchhle mrňat vycvičené. Stonky mu neustále mu vypadávaly nebo se rozsypávaly. „Kde mohou být…“ pokračoval znovu Emmett ve zpěvu a srovnal si stonky v ruce. Měl jich pěknou hromádku, když si se spokojeným úsměvem rázoval cestou zpět k vile. Kdy naposledy dal holce kytku? Jenže Rose rozhodně nebyla holka! Byla to dospělá nádherná dokonalá žena, která si zasloužila to nejlepší, co jí mohl v tuhle chvíli dát. Za ten včerejšek… Emmett se zachvěl při vzpomínce na jejich lov. Určitě tam někde ještě jsou ty její pidi kalhotky… Nenašel je, když jí sbíral oblečení a Rose po nich taky moc nepátrala, jelikož, když se začala oblékat do nového oblečení, které přinesl, Emmett ho z ní systematicky a tentokrát opatrně opět sundával.

U vily znovu zapochyboval, že ho s tou kytičkou uvítá, ale měl strašnou chuť udělat jí něčím radost. Něčím výjimečným. Lesní kvítí podle něj výjimečné bylo. Vyběhl schody a otevřel dveře do obýváku ve chvíli, kdy Alice zírala do prázdna a Jasper stál kousek od ní. Vypadal, že nemá tušení, jestli se jí dotknout, nebo na ni promluvit. Vize?

„Alice?“ houkl na ni opatrně a v tu ránu zapomněl na kvítky v ruce. Vyrazil k ní a lehce ji pohladil po ramenou. „Co vidíš?“ dodal tiše.

„Takhle vypadají vize?“ hlesla Rose trochu vyplašeně. Emmett jen přikývl, aniž by se odvrátil od nepřítomné Alice. Ta ve finále vyjekla a střelila pohledem k Emmettově ruce.

„Cos to provedl?“ zaúpěla a zvedla jeho ruku s květinami. „Víš, co to je?“

Emmett svraštil čelo a zadíval se na Alici.

„Rozrazil, ne?“

„A jak se mu lidově říká?“ zavrčela už netrpělivě. Emmettovi to šrotovalo v hlavě, ale nic ho nenapadlo.

„Rozrazil prostě,“ zopakoval.

„To je normální název, ale já chci, abys mi řekl lidový, Emmette. Jak se té kytce říká? Jak jsi jí říkal jako malý kluk?“

„Ježíš, já nevím! Nikdy jsem nesbíral kytky v lese! Kupoval jsem je, když jsem chtěl udělat radost, Alice. Nikdy jsem neměl neutuchající potřebu dát dívce kytku. Nikdy tak silnou, že by nepočkala do druhého dne, proto nevím, jak se rozrazilu říká lidově!“ vztekal se Emmett.

„U nás se jí říká bouřka nebo pršavka, Emmette,“ hlesl Edwardův hlas a Alice se zatvářila jako na pohřbu. Jenže Emmett z nich byl tak vykolejený, že mu to prostě nedocházelo. „Říká se, že když utrhneš bouřku, začne bouřka,“ vzdychl Edward stále tiše a monotónně.

„Přece nebudete věřit babským klepům, ne?“ prosila Rosalie.

„Právěže tohle se dost často plní, Rose,“ odpověděl Edward, aniž by se na ni podíval.

„A o co jde? Tak bude pršet, no,“ odfrkla si Rosalie.

„Alicina vize!“ uvědomil si Emmett a malé modrofialové kvítky mu vypadly z ruky. Sakra, co to udělal? Přeběhl k oknu a podíval se na nebe, kde se několik hvězd náhle ztratilo pod velkým mrakem.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

10)  Lenka326 (04.08.2011 17:44)

Chudák Bella, asi se do Forks těšila víc, než měla. A co to ten Emmett vyvedl? Teda ta scéna, kdy trhal kytičky při zpěvu líbezné písně mě skoro zabila , ale ty důsledky, ty důsledky
Už je to tady?

9)  Kamci (30.07.2011 15:34)

7)  semiska (26.07.2011 20:20)

Snad Anně dojde, co si Bella myslela... Možná byhc si myslela to samé jako Bella...

6)  LadySadness (26.07.2011 17:02)

ten nech nikam nejde, radšej nech premení Bellu, lebo sa to ešte viacej skazí niektoré povery sa plnia, tak neviem, aj keď túto nepoznám

4)  Twilly (26.07.2011 16:00)

No, Bosi.. já ti nevím, já tomu i trošku věřím, víš? Co by bylo, kdybych nevěřila třeba na povídačky o Bosorkách? To bys jako nebyla??? To doufám ne!

Ale na druhé straně (nazdar šumaři!) byl děsně romantickej.. chjo takže u mě, si kluk jeden ušatej, docela šplhnul.

3)  Bosorka (26.07.2011 15:14)

Takové pověry

2)  AMO (26.07.2011 15:13)

A začíná déšť nebo to přicházejí slzy
A s deštěm přijdou i jiné příšery a pohromy
Jen Emmeta trhajícího kytky to nějak nezvládám.
Bella se asi necítí příliš dobře, je mi jí líto. Za to Edward...zase a opět formát

1)  SarkaS (26.07.2011 15:09)

Chudák Emmett, takhle to na něj hodit, na ubožáka. Ale rozhodně jsem zvědavá, jestli Volterští dorazí když tam Bella je nebo ji stihnou schovat. Ale ten citrónový koláč mě zničil

1