Učitel i lásky - 13. kapitola - Přípravy | Stmívání FF

Sekce

Galerie

Breaking Dawn, Part I.
Breaking Dawn, Part II.
Eclipse

Non-twilight tvorba

Nenechte si ujít!

Sponzoři

Naše ikonka

Přidejte se k nám!

Affiliates

Návštěvnost

10.07.2010 [09:00], anamor, ze série Učitel i lásky, komentováno 14×, zobrazeno 3713×

Je tu další dílek.

Při obědě jsem se pořád dívala všude kolem sebe, ale nikde nebyl, což bylo divný. Vždy přišel a předstíral, že je člověk, a dnes nic. Smutně jsem si povzdechla, a poté se pustila do svého jídla. Všimla jsem si party, jak se vesele baví. A poté Amandy, co si volala s Jacobem. Když mi najednou zazvonil telefon. V první chvíli jsem se lekla, ale pak jsem hned hledala telefon, cítila jsem úsměv na tváři, ještě předtím, než jsem ho našla. A když jsem si přečetla zprávu, tak se ještě víc zvětšil.

Kdo hledá, najde. E

Hned mi hlava vystřelila a koukala jsem se okolo sebe. Ale asi jsem slepá, nikde jsem ho neviděla.

Malá nápověda by nebyla?

Odeslala jsme zprávu a zase se dívala okolo sebe. Pořád jsem ale nic neviděla. Podívala jsem se pořádně k učitelskému stolu, ale nic. Kde ten upír je?

Okolo je zeleň a já tě vidím, aniž by mě někdo zaregistroval.

Moje hlava okamžitě vystřelila a dívala se do okna. A dokonce jsem se trefila hned na poprvé do toho správného.

Vesele se tam usmíval a seděl na lavici, co byly před jídelnou, kde se jí, když je hezky.

Co děláš venku? Bojíš se ostatních profesorů? napsala jsem mu rychle sms a čekala na odpověď. Dívala jsem se na něj a viděla, jak se podíval dolů na telefon. Jeho tělo se otřásalo smíchy a pak rychle naťukal odpověď.

Trochu jo, profesorka Carstenova je trochu děsivá :-D

V tu chvíli jsem se začala smát a podívala se po profesorce, která se rozhlížela ještě víc netrpělivěji než předtím já.

Asi tě postrádá, jak na ni koukám. Trápit profesory, že se nestydíš. Pak se bude mstít na nás.

Ale upřímně jsem ho litovala. Sice byla hezká, ale upřímně… byla to větší blbka než Jessica a Amanda dohromady.

Jen na tobě, pokud by zjistila, že tam nejsem kvůli tobě.

Naštvaně jsem se podívala směr okno. Jestli bude otravovat, tak uvidí a je mi jedno, že je to můj profesor. Jako by věděl, na co myslím a nebo to bylo vidět v mém výrazu, odpověděl:

Neboj, nikomu nic neřeknu.

No to bych mu radila, jinak uvidí.

Budeš mi odpoledne říkat pravdu na vše, na co se zeptám?

Tohle jsem potřebovala vědět, jinak na to kašlu a nikam jezdit nebudu, nebo jo. Hned, jak mu zpráva přišla, ke mně šlehl pohledem, jako by přemýšlel, co má napsat. Asi v mém výrazu viděl odhodlání z něj vypáčit vše.

Ano, na vše, co tě bude zajímat. Tedy, pokud to uznám za vhodné.

Při přečtení jsem se zamračila. Tohle ne, já to z něj dostanu, i když je upír. Střelila jsem k němu pohled já a on se začal smát. Udělala jsem otrávený výraz.

Tak to se ještě uvidí, co uznáš za vhodné. Já běžím na další hodinu, naťukala jsem rychle, když jsem si všimla, že jídelna je skoro prázdná. Zvedla jsem se, odnesla svůj tác a šla jsem ven. Musela jsem projít okolo něj, s úsměvem se díval do telefonu, asi si četl smsku, co jsem mu poslala.

„Už se těším po škole,“ šeptnul, když jsem šla okolo něj. Přikývla jsem a pospíchala na další hodinu. Chemie.

Ani to neumím vysvětlit, ale měla jsem skvělou náladu po zbytek dne. A ani nečekaný test z historie mi ji nezkazil.

Když zazvonilo na konec, byla jsem ráda, už jsem se nemohla dočkat. Na parkoviště jsem šla s ostatními a rozloučila se s nimi. Nenápadně jsem hodila pohled na místo, kde obvykle parkuje, ale auto už tam nebylo. A tak jsem pospíchala ke svému náklaďáčku, do kterého jsem nasedla a co nejrychleji se vydala domů, ale stejně jako ráno jsem měla omezenou rychlost.

Doma jsem rychle uklidila baťoch do pokoje. Nevěděla jsem, jak dlouho tam budu, a raději, aby nebyl Charlie naštvaný, jsem začala rychle vařit večeři. A přitom jsem mu zavolala.

„Ahoj, tati. Mohla bych jít dnes ven s Angelou?“ zeptala jsem se ho hned, jak to zvednul.

„No já nevím, Bell, a co škola?“

„Vše mám hotové a nezdržím se zase tak dlouho. Nejpozději v devět jsem doma. Tati, prosím,“ začala jsem ho přesvědčovat. „A už ti dělám večeři, tak si ji večer jen ohřeješ.“

„Dobře tedy, a kdyby něco, volej. A nejpozději v devět budeš doma,“ povzdechl si rezignovaně.

„Díky, tati, určitě budu,“ vypískla jsem radostí do telefonu a položila, než si to stačil rozmyslet.

Rychle, jak jen to šlo, jsem dodělala jídlo, a pak běžela do koupelny. Učesala jsem si vlasy a přemýšlela, jestli se převléknout nebo ne. Nakonec jsem se rozhodla, že ne. Proč taky, hezčí už nebudu s mým obličejem.

Opatrně, abych se nezabila, jsem seběhla schody, popadla bundu, obula se a zabouchla za sebou. Nepršelo, což bylo dobře. Nasedla jsem do náklaďáčku a vyrazila přesně, jak mi Edward napsal.

Dnes už po druhé, ne, vlastně po třetí, mě štvala rychlost, jakou mohl nejrychleji jet. A přitom mi to nikdy nevadilo. Byla jsem spíš ráda, že to má omezenou rychlost.

Chtěla jsem už tam být a vyslýchat ho. Takhle jen ztrácím čas pomalou jízdou, povzdechla jsem si v duchu, ale bylo to zbytečné. Stejně jsem nemohla jet rychleji. Tedy mohla, ale bylo tu riziko, že po chvíli náklaďáček klekne. A to raději budu chvilku netrpělivá a stěžovat si, než abych to musela běhat pěšky.

Když jsem konečně uviděla, že se blížím k místu, protože tam bylo zaparkované stříbrné Volvo a to v okolí neměl nikdo jiný, usmála jsem se, že už tam budu, když jsem až překvapivě rychle zaparkovala vedle něj. Vypnula jsem motor a vystoupila. Podívala jsem se do auta, ale nikdo tam nebyl. Porozhlédla jsem se okolo, ale nic. Asi pobíhá v lese.

Tak jsem se opřela o dveře řidiče Volva a dívala se do zeleného lesa, kdy vyběhne.