03.01.2012 [11:15], Cathlin, ze série Tragic End, komentováno 29×, zobrazeno 4356×

Čtvrtá kapitola: Znovu spolu.

Příští kapitola bude poslední. Tuhle berte jako úvod ke konci, do jedné se mi to nevešlo...

A... mé milé čtenářky, prozradíte mi, jak to podle vašich dojmů asi skončí? :-)

Čtvrtá kapitola: Znovu spolu.

Les, nebe, slunce, světlo, zem.

Bylo možné, že to všechno vypadalo tak klidně, tak nezměněně?

A k tomu všudypřítomné vůně. Vůně lesa, vzdálená vůně lidí, zvěře. Mou myslí pronikaly nové a nové podněty, donekonečna, k zbláznění.

Ale jejich vůně už tu nebyly. Má rodina se vytratila z mého prostoru. Odstrčil jsem ji od sebe, prudce a nelítostně.

Potřeboval jsem být sám, navzdory tomu, že má samota se už víc nedala prohloubit. Byl jsem sám už i těch několik nekonečných dnů a nocí v domě, navzdory jejich společnosti. Mé okolí už dávno nevyplňovalo nic, byl jsem jako kůl vztyčený uprostřed pustiny.

Přesto jsem potřeboval prostor, víc prostoru. I ta nekonečná prázdná poušť mi byla příliš těsná, dokonce i jejich starostlivost mě dusila. Nezasloužil jsem si jejich pochopení, jejich soucit, jejich něhu. Příliš jasně se ukázalo, co jsem zač.

Běžel jsem, jak nejrychleji jsem uměl, barvy a tvary lesa se kolem mě míhaly v jednom prudkém sledu. Běžel jsem a snad jsem doufal, že tomu uteču. Že by mohla existovat cesta, která by vedla pryč – kamkoliv, ale hlavně pryč.

Běžel jsem tak dlouho, dokud má vůle dokázala hýbat mýma nohama. Tak dlouho, dokud se nahromaděná energie uvnitř mě nepřetvořila v další palčivou prázdnotu. Potom jsem se zastavil, uprostřed ničeho.

Svět se změnil v jeden temný jícen, kolem kterého se blýskaly vyceněné zuby. Země pod mýma nohama se propadla do nenávratna, neměl jsem čeho se zachytit, zůstal jen nerozlišitelný nesmyslný prostor, ve kterém jsem se vznášel.

Byl jsem tak sám, jak jsem si nikdy nedovedl představit.

Měl jsem, co jsem chtěl. Ale nebylo to to, co jsem potřeboval.

Ve skutečnosti jsem potřeboval ji. Na světě bylo jen jedno místo, na kterém mé dávno mrtvé srdce možná ještě mohlo bít.

Ona byla mé slunce, můj den. Ona dávala duši každému atomu, který tvořil tento vesmír. Bez ní… všechno zůstalo a zároveň se všechno ztratilo. Teplo a světlo, které tu dříve bylo, zmizelo současně s teplem její kůže a světlem z jejích očí.

Bella… Bella! Její jméno propichovalo mé tělo tisícem rozžhavených ostrých jehel.

Její přízrak se zdál téměř neskutečný. Vzápětí mou mysl ale neúprosně zaplavily vzpomínky tak živé, tak reálné, tak palčivé. Její úsměvy, odlesk světla v jejích očích. Jejich hloubka. Teplo jejích rtů, zvuk jejího srdce. Červeň jejích tváří a naléhavost jejích dotyků.

A potom: znovu její vůně, hmatatelná, podlézavá, nutící mě zešílet. Vůně, kterou už nikdy neucítím, už nikdy se jí nebudu muset vzpírat. Vůně, která přestala existovat, díky mně. Má zvrácená mysl mě znovu zavedla zpátky. K mým rukám, které ji objímaly, když jsem si ji bral. Znovu jsem si vychutnával její měkkost, její chuť, svou návštěvu pekla, převlečeného za ráj.

Ještě ti to nestačilo, ty bestie? Ještě nemáš dost? Zhnuseně jsem odvrátil hlavu sám od sebe a uvědomil jsem si, že svírám prsty v pěst tak pevně, že jsem zaslechl praskání svých vlastních kostí. Chtěl jsem ještě přidat, ucítit bolest. Tak velkou, jak jsem si zasloužil, ale žádná, kterou jsem si dovedl představit, nemohla být dostatečná.

Její smrt mě stejnou měrou zabíjela, jakou mě na prchavých pár minut dokázala unést.

Bella…

Vždy byla jediným zářivým bodem. Byla jím i teď.

A já ji potřeboval, pořád stejně.

Neměli právo ji přede mnou schovávat. Byla to moje Bella. Já jsem se o ni měl postarat. Neměli nejmenší naději na to, že by nás mohli udržet od sebe. A byl jen jeden způsob, jak ji znovu najít.

Věděl jsem, kde se Emmett schovává. Carlisleův služební byt, jak jinak. Rosiny myšlenky nebyly vždycky úplně diskrétní, když se od něj vrátila. Nečekal jsem na nic a vyrazil. Mé vyprahlé skučící nitro se naplnilo očekáváním.

„Edwarde…“ řekl překvapeně, když mě uviděl a sundal telefon od ucha. Potom ho zase zvedl a krátce řekl, než zavěsil: „Už je tady.“

„Emmette,“ řekl jsem jen a věděl jsem, že dál nemusím říkat nic. Věděl, proč jsem přišel. A věděl stejně dobře jako já, že dostanu, co chci. Hleděli jsme jeden na druhého.

A skutečně. V dalších několika minutách jsem měl jasno. Nedokázal na to nemyslet.

Holé návrší a na něm jediný dřevěný kříž nad hromádkou z hlíny, pokrytou plochými kameny. A nad hrobem jediný vzrostlý strom, tyčící se ze země pokryté travou. To místo jsem znal, i když její hrob ho změnil k nepoznání.

„Kříž?“ uchechtl jsem se, když jsem to pochopil. Věděl jsem, že to všechno vyrobil on, nikdo jiný mu nepomáhal, nikdo jiný neměl tu možnost, pokud mě chtěli držet stranou.

„A jaká bude oficiální verze její smrti?“ zeptal jsem se jízlivě.

„Edwarde…“ začal, ale já ho přerušil dřív, než mohl vymyslet nějakou nesmyslnou odpověď.

„Měl jsem to udělat já. Měli jste mě nechat!“ syknul jsem.

„Edwarde…“ řekl znova a chytil mě za loket, když jsem se otočil ve dveřích.

„Kam jdeš, co chceš udělat?“

Vytrhl jsem se mu. „Záleží na tom, co udělám? To nejhorší jsem už udělal. Nebudu mít příležitost udělat něco ještě horšího, neboj se.“ Zhnuseně jsem se ušklíbnul.

Díval se na mě ohromeně a zároveň příkře. Chtěl znát odpověď. Nevydržel jsem ten pohled a podíval jsem se stranou:

„Chci ji jen vidět. Vrátit se k ní, být u ní…“ odpovídal jsem a věděl jsem, jak absurdně ta slova zní. Co jsem vlastně čekal…? Že najdu něco uprostřed ničeho? Ušklíbl jsem se pocitem marnosti.

„Jdu s tebou,“ zkonstatoval.

„Nepotřebuju dohled…“ zavrčel jsem znechuceně.

Potřebuješ. Nahlas neřekl nic.

Vyrazil jsem pryč tak rychle, jak to šlo, bez ohledu na svět lidí kolem nás. Emmett mě následoval, neměl jsem chuť ani sílu mu to vymlouvat. Další z věcí, na kterých vlastně nezáleželo.

Mé rychlosti téměř nestačil, ale stále ještě se mě držel, dokud jsme nedoběhli na místo.

Kříž nad hliněnou mohylou, ze které ještě stoupala vůně čerstvé hlíny, mě praštil do očí jako přímo mířená rána pěstí. Definitivní potvrzení drsné reality – té reality, která se nedala snést.

Slyšel jsem, jak se jeho kroky zastavily někde v dálce za mnou, když jsem přišel k úpatí hrobu a klesnul na kolena. Mé prsty spočinuly na ploše jednoho z kamenů, aby ho obkroužily a nakonec sjely k jeho hraně, kde se zaryly do tmavé hlíny.

Bello… Isabello…

Na okamžik ve mně všechno utichlo. Tohle bylo místo, které bude už navěky poctěno její neměnnou přítomností. Jako bych málem znovu slyšet bít její srdce. Tohle místo ji objímalo a ona objímala je.

A potom se do ticha znovu ozval ohlušující řev. Tohle bylo místo, kam jsem ji dovedl! Poslední místo na zemi, kam jsem jí dovolil vstoupit, když jsem bezohledně ukončil její život!

Bello… odpusť… pokoušel jsem se prosit a přál jsem si, aby mě mohla slyšet - ještě jednou, alespoň na chvíli.

Odpusť mi mou krutost, mé selhání… Odpusť, že jsem tě chtěl tak moc… tak sobecky.

Dotknul jsem se čelem jednoho z kamenů, když jsem položil své ruce na její hrob a sklonil k němu hlavu. Mé ruce se snažily objímat to, co už tu dávno nebylo. Mé prsty, mé dlaně, všechno ve mně ji hledalo, pátralo po ní. Na malou chvíli jsem si dovolil nesmyslně toužit po nesplnitelném. Po tom ji znovu ucítit ve své náruči, tak jako tolikrát předtím…

Před tím.

Suché světlé kameny jejího hrobu začaly tmavnout prvními kapkami deště. Jak příznačné. Svezl jsem se ke straně, vedle nasypané hlíny.

Ležel jsem vedle ní a cítil jsem její přítomnost, ačkoliv tu vlastně nebyla o nic víc, než kdekoliv jinde, kam bych za ní mohlo jít. Díval jsem se do nebe, naproti kapkám padajícím z mraků. Snad jsem si i chvíli přál, aby některá z nich dopadla do mých očí a napodobila slzy.

Kapky padající dolů naproti mým očím jakoby mě vyzvedávaly nahoru. Jako bych se jim zvedal vstříc, vstříc nebi, které se mi zdánlivě otevíralo.

Taková ohavnost! Troufal bych si dokonce zaclonit, zašpinit nebe? Nikam nepatřím méně.

Zavřel jsem oči.

Nepokoušel jsem se už ani rozluštit tu změt protichůdných, burácejících a přitom zoufale němých pocitů, které mnou zmítaly. Všechno ve mně už bylo mrtvé, dávno mrtvé, trčel jsem se v nepříčetném deliriu nesmlouvavé a kruté nutnosti žít. Dokázal jsem snést jen omezenou míru násilí a krutosti. A ta míra byla už dávno vyčerpána.

Nebyl jsem nic. Přál jsem si nebýt, vpít se do země, na které jsem ležel. Zůstat tu, spojit se s půdou, se kterou se spojila i ona, moje láska, moje všechno. Přál jsem si skončit.

Kolik času ještě dokážu snést, vězněn ve své vlastní existenci? Jak dlouho se ještě udržím na nohou… Ne pro sebe – pro ně.

Neměl jsem být milován, chráněn. Nezasloužil jsem si slitování, péči, něhu.

Ale jejich láska tu přesto byla. Přesto, že jsem ji odmítal. Oni mě milovali, svým zvráceným a nepochopitelným způsobem.

Milovali mě. A já miloval je, dokud jsem ještě dokázal milovat. Jejich láska ke mně pronikala i přes tvrdou zuhelnatělou slupku, která mě nyní dělila od světa.

Chtěl jsem zmizet - oni chtěli, abych zůstal. To, co by pro mě bylo milosrdným vysvobozením, pro ně by byla hořká bolest, smutek zarývající se pod kůži. Bylo to pokřivené, zvrácené, absurdní, ale z nějakého důvodu právě moje existence byla něčím, o co stáli. O co bojovali. A má neochota způsobit další bolest, další utrpení byla tím posledním, co mě drželo při životě.

Kapky deště mi stékaly po tváři, mé oblečení bylo mokré, ale naprosto na tom nezáleželo. Nemohla mi být zima, nic mě nemohlo ohrozit, mé tělo bylo odporně dokonalé a nezničitelné.

Proč mě už dávno nenechali být?! Proč se tak moc snažili… Nepochyboval jsem, že i v této chvíli jsem byl pod drobnohledem jejich lásky. Lásky, která mě zachraňovala i dusila.

Nedokázal jsem jim ji splácet… I kdybych jim věnoval všechno, co jsem měl, poslední zbytky své vůle, nebylo by to dost. Neměl jsem sílu vzepřít se sám sobě, neměl jsem sílu proplazit se dalšími dny. Neměl jsem sílu ocenit jejich snahu, nezůstalo ve mně nic dobrého.

Všechno, co jsem dělal, bylo, že jsem je jen v jednom kuse zraňoval, vyčerpával. Kolikrát jsem je ještě měl zklamat, aby pochopili, že je pro ně lepší mě nemilovat?

Nezasloužili si snášet mou přítomnost. Jejich svět byl krásný, měl smysl. Můj život byl u konce, proměnil se v bezednou černou tmu, která hodlala strávit všechno, co se dostalo do jejího dosahu – možná i je.

Ale oni se přesto rozhodli pro mě.

A já se pokoušel napnout své poslední síly, poslední zbytky dobra, které ve mně bylo, k tomu, abych je nezklamal. Jen díky nim jsem se ještě nevzdal. Jen díky nim jsem… Představa jejich bolesti, další šílené bolesti, která by povstala z mých rukou, byla děsivá, mrazivá. Nenapáchal jsem už dost zla, nestvořil dost utrpení…

Přáli si, abych zůstal. Zůstal v nicotě, uprostřed oživlého pekla. Abych se dál neúnavně prodíral časem, který mě trhal na kusy. A já to chtěl dokázat, kvůli nim, alespoň dokud ve mně zůstanou poslední zbytky vůle.

Oni si přáli, abych žil, já si naproti tomu přál, abych už nemusel myslet, vnímat, cítit. Aby se mé vědomí konečně rozpadlo, aby se má síla ztratila, rozplynula. Ale neměl jsem nejmenší naději, že by se tak mohlo stát. Mé tělo, mé vědomí mělo odolat všemu. Neměl jsem jedinou šanci na únik.

Věděl jsem, že chci příliš. Milosrdné zapomnění, slitování, konec.

Vstal jsem a postavil se čelem k jejímu hrobu. Zadíval jsem se na kříž a nechal ten mráz, ať mě znovu spálí. Nemohlo to už bolet více. Mé pohrdání sám sebou, mé šílenství nepřetržitě překračovalo jakékoliv únosné meze. Znovu a znovu do mě bodalo a rozdíralo mě.

Zůstala po ní jen černá díra vyříznutá v mém těle, rána plná soli.

Bello… Jakákoliv má pošetilá a nehorázně troufalá přání a prosby nemohly změnit skutečnost. Kdyby to jen bylo možné, prosil bych a žadonil, udělal bych cokoliv. Takhle ta slova zůstanou navždy nevyřčena:

Vrať se.

Miluj mě.

Odpusť.

Otočil jsem se k lesu, na jehož kraji se opíral o strom Emmett. Zadíval jsem se na něj, vstal a přišel ke mně. Z vlasů mu kapala voda, otřel si obličej.

„Pojď domů,“ řekl prostě.

„Jdi sám,“ řekl jsem hlasem, který zněl vyčerpaně, smířeně. „Já…“ Co jsem mu měl vysvětlovat? Jak? „… přijdu, až bude čas.“

Zadíval se na mě zkoumavě a pak mi uvěřil.

Nikdo z nás tě nespustí z očí. Nenecháme tě dělat hlouposti. Nejsi sám. Jeho vnitřní hlas zněl varovně a rozhodně.

Stiskl jsem oční víčka a přikývnul jsem. Věděl jsem, co to znamená. Potom se ztratil v lese a v cestě, kterou odešel, zůstaly jen rozkývané větve.

Zůstal jsem sám, ve volném prostoru, a přitom zajatý za těmi nejtěžšími mřížemi. Obklopen tou nejvřelejší láskou, jejíž mráz mě ale zároveň nesnesitelně spaloval.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

28)  Cathlin (28.01.2013 20:46)

DM: Ano, teď už víš s jistotou, že tvůj směr myšlenek uváděných na začátku komentáře, je docela odpovídající. Ono vydržet se toho dá hodně, ale ne všechno. A jednou člověku/upírovi třeba síly dojdou... Ale nedělejme unáhlené závěry, přece jenom síla a podpora jeho rodiny je obrovská.
A vážně jsi brečela?
Po pravdě, neumím si představit, jak hrozné to musí být vrátit se k hrobu milovaného člověka, kterého jsi vlastnoručně zabila... To bych nikdy nechtěla zažít.

26)  Marvi (26.08.2012 21:10)

Tady teda konec nevidím v ničem. Buď bude žít/nežít a nebo... Ale rodina mu to nedovolí udělat, takže jsem bezradná jak tohle může dopadnout...

25)  Cathlin (15.04.2012 18:11)

Uuuuuf, Any, vidíš, jak mě to semlelo. Odpovídám až teď!!! I když komentáře jsem četla už dávno.
Teď si to čtu podruhé a už zase se usmívám, ono to prostě u toho, co píšeš jinak nejde, to je marný!
Fascinuje mě tvoje úvaha nad tím, že se ti zdá skoro až nesprávné, že ho rodina nechce pochopit a namísto toho se mu snaží zachránit život, vytáhnout ho z toho... No jo. Myslím, že jsou v životě situace, kdy je přinejmenším hrozně relativní, kde ta pravda je. A jelikož my to celé vnímáme z pohledu Edwarda, zdá se nám, že všechno co dělá, včetně všech jeho černých anebo ještě horších myšlenek, v pořádku a na místě. Po tom, co udělal, co si prožil - jak jinak by to mohlo být? Jeho rodina to určitě vnímá jinak. A já se jím taky nedivím, navzdory tomu, že sama pro Edwarda nevidím moc možností. (I když možnosti, jak ho z toho vytáhnout by tu samozřejmě byly - on sám mě kolikrát překvapil svou silou, kolikrát, když jsem to psala, jsem cítila v prstech, že se přese všechno chce postavit na nohy...)
Nevím, jak jsi pochopila tu větu "... pak mi uvěřil" ty... ale já v tom žádné prozrazení pro další kapitolu nevidím??? Nicméně, Emmett udělal dobře, že mu v tu chvíli uvěřil, protože Edward opravdu ještě v tu chvíli neplánoval nic děsivého...
Ano, také jsem plánovala, že to skončím u jejího hrobu. Dokonce taková kapitola i vznikla. Ale nebylo to ono, a tak jsem to smazala a napsala znovu a jinak. A teprve ve druhé verzi jsem cítila v kostech, že je to ono. Mno, a tím se dostáváme k závěru, takže já odcházím o stránku (webovou ) dál.

24)  Any12 (08.04.2012 00:24)

Jak a kde začít? Předem se omlouvám, že bude tento komentář asi dost zmatený. Ale když já už mám teď plnou hlavu toho, co se bude dít!
Jsem potěšena, že mé domněnky byly správné, i když jsem si teda původně myslela, že na její hrob natrefí sám. Ale to jeho trýznění... spoustu těch slovních spojení, co jsi použila, mi vyrážely dech! Ale má vůbec cenu ti tohleto vykládat? Vždyť to už dávno víš...
Když přišel k tomu hrobu... Já nevím, ale podle mě ti dva prostě patří k sobě. Je to samozřejmě postavami, jejich charaktery, ale já už je mám tak zakódované spolu, že už to nedokážu vidět jinak. Bylo to strašně silné a drásající, jak se ji snažil obejmout, přiblížit k ní, ale ona už tam nebyla. Ne tak, jak by si přál...
Nemůžu si pomoct, ale díky tomu, jak to píšeš, jak ho to necháváš všechno prožívat do posledních sil (a nás s ním), přijde mi tu jeho rodina strašně... jak bych to jen řekla? Neobjektivní? Sobecká? (Blbé slova, já vím, ale nic mě nenapadá. ) Nedokážu prostě pochopit, že po něm chtějí, aby s nimi zůstal, že ho tak hlídají. Jako by si neuvědomovali, co prožívá. Že už nemá pro co žít. Každý z nich má toho druhého, a nedokážu si představit, že by svou existenci prodlužovali, kdyby o svou druhou polovičku přišli. A to, že jsou spolu už nějakých pár let, na tom nic nemění. A co je na tom úplně to nejhorší? On ji zabil SÁM! A ještě k tomu tak, že si to vlastně užíval! Prostě mi přijde, že se do něj nedokážou vcítit, že ho nedokážou plně pochopit. Jinak by po něm totiž nemohli chtít, aby zůstal. A to i za cenu jejich bolesti...
Je to jen můj pocit, nebo byla věta: Zadíval se na mě zkoumavě a pak mi uvěřil. - něco jako malé odhalení na příští kapitolu? Možná je to troufalé tvrdit, protože u tebe už jsem se mockrát přesvědčila, že ne všechno se stane tak, jak to zrovna vypadá , ale jsem si téměř jistá, že Edova existence skončí. Toto podle mě nemůže překonat, nikdy by nedokázal normálně žít, i kdyby přetrvával jen kvůli nim. (Což mě přivádí k větě, která byla pro mě jedna z těch ohromujících - Věděl jsem, že chci příliš. Milosrdné zapomnění, slitování, konec. ) Jen si nedokážu troufnout jak? Rodina by to nikdy neudělala, ale může se zabít sám? I kdyby si dokázal odtrnout hlavu, jak se zapálí? Že by předem připravený "ohínek"? (To zní dost strašně... ) Ale líbilo by se mi, kdyby to všechno skunčilo právě na tomto místě, aby zůstali "spolu"...
Snad ti moc nevadí, že jsem ti tu vypsala, co se mi honí hlavou. Ale nějak mi to pořád vrtá v hlavě a... Jdu to teda zjistit!
Další úžasná kapitola!!!

23)  Cathlin (07.01.2012 13:49)

Evelyn - naprosto souhlasím! Klid ke čtení musel být, dobře jsi udělala (to jen já si říkala, kde tě mám, když jsi mi schválila oba články... Napadalo mě, že si to možná chceš trochu rozmyslet... )
Hmm... náš dojem, že hrob ho stáhnul ještě níž... No vidiš, a mně připadá, že hrob mu možná spíš trochu pomohl ke smíření... A možná by se z toho mohl i dostat, kdyby byla příležitost.
A upíří sebevražda? Mám dojem, že jistý prostor tu je...

22)  Evelyn (06.01.2012 11:11)

Na poslední dvě části jsem si musela počkat, až budu mít klid ke čtení. U tohohle bych žádné vyrušení nesnesla...
Vždycky, když se zdá, že hlouběji už se propadnout nemůžeme, že jsme na samém dně, přijdeš s něčím, co srazí ještě níž. Tady to pro mě byla scéna "shledání se". Ten okamžik, kdy Edward dorazil k Bellinu hrobu, chvíle, kdy ji chtěl znovu obejmout, ale jeho ruce se mohly dotýkat už jen kamenů a hlíny...
Konec si moc netroufám odhadnout. Jen si myslím, že tohle všechno Edward nemůže přežít. I kdyby zůstal kvůli rodině, byl by vlastně mrtvý, a to by bylo možná ještě horší. Můj nejodvážnější tip je, že se ze světa sprovodí sám. Žádní vlci, Volturiovi ani nikdo jiný. Ten boj prohrál on sám, on sám sobě dává vinu. Jen si takovou upíří sebevraždu neumím moc dobře představit...

21)  Cathlin (05.01.2012 09:43)

Sabienno, myslíš, že by si to zasloužil? Tak to určitě nejsi jediná. Trpíme s ním, že ano... Otázka je, jestli by to dokázal, je to totiž jen a jen na něm, aby si to všechno uvědomil.
A těšíš se na konec? No, dlouho už čekat nebudeme...

Duo T+B: Hnátománie... Ehe! Určitě si přečtu... Ale ta "další level" mě spolehlivě rozesmála, ačkoliv nevím, o čem je přesně řeč!

20)  Bosorka (04.01.2012 20:31)

Já pouze popsala již existující stav jisté nejmenované osoby

19)  Twilly (04.01.2012 20:28)

CO? No, a kdopak napsal hnátománii, já? Já za to nemůžu... ale v tomhle případě jsem v tom opravdu nevinně... na mně zapůsobily spíš, jak ty hnáty v hlíně, ta celá scéna. Jak se vrhá na její hrob, jak se s ním objímá... tak mě to dojalo, no...

18)  Bosorka (04.01.2012 20:21)

Twilluše - ani tady tě ty hnáty nepřešly? TO už je další level!

16)  Cathlin (04.01.2012 18:41)

Julo!!! Ráda se s tebou opět shledávám. A jsem ráda, že jsi zvládla všechny ty 4 části najednou a že tě to zaujalo, i když vím, že to rozhodně náročné být muselo. A ten závěr přitom pořád chybí. Ale dlouho napnutá být nemusíš - mrkni sem zítra, bude to tu.

15)  Jula (04.01.2012 17:53)

Cathlin, přečetla jsem všechny čtyři kapitoly na jeden zátah dnes a bylo to velice psychicky náročné
Ta smršť v podobě Edwardovy sebetrýzně, znechucení, bolesti... Pořád se z toho tak nějak nemůžu vzpamatovat, docela mám strach ze závěru, co to se mnou udělá. Už teď tady skoro ždímu kapesník

14)  Cathlin (04.01.2012 12:42)

Twilly, já jsem si říkala... takovou nepohodu ke kafi? To je fakt asi lepší číst to někde na cestách a ke kafi si dát něco stravitelnějšího!

A ehm... zarývání prstů do hlíny - tak to jsi zjevně zatím jediná! Ale to nás nepřekvapuje, že ano.

Tak zase zítra, jo? Už naposledy.

13)  Twilly (04.01.2012 08:15)

Tak, nebyla jsi ke kafi, ale stejně jsem si tě užila. V mobilu, že kterého právě píšu, nelze moc efektivně kopírovat, takže uvedú pouze, že nejsilnější momenty této kapitoly jsou:

- Eďouškovo noření prstů do hlíny na hrobě

A druhá

- rozhodně poslední věta

Tleskám

12)  Twilly (04.01.2012 00:06)

Zlato, zítra si tě dám ke kafi, ju?

11)  Cathlin (03.01.2012 23:57)

Juli!!! Dvě věty... Ale tak přesné a tak výstižné...
A obrázky se ti líbí? To je dobře... Víc než dobře.
Jo - asi fakt pocházíme ze stejné dimenze!

Fanny: Dokážu se s tebou ztotožnit. Pro něj by smrt snad byla milosrdnější. Ale stejně tak si dovedu představit i tu druhou variantu, kterou máš na mysli: odpuštění, smíření... To by člověk měl dokázat, někdy ano... Proboha, není tu smajlík, který by to všechno vystihoval.

Ještě, že už bude Tragic Endu konec. Mám pocit, že déle bych to snad sama nevydržela... Až s vámi to na mě dopadá v plné své "kráse".

Čtenářky, díky! A moc se těším na závěr...

10)  Fanny (03.01.2012 21:50)

Celou tu dobu mě mrazí z těch studených a bolestivých slov znějících po celou tu kapitolu. A já... já bych mu tu smrt snad i přála ani nevím jestli to je špatně nebo ne, ale on by byl pravděpodobně šťastnější. Ne?
Konec? Nemám ponětí, ale tipuji dvě možnosti třetí mě vůbec nenapadá...

1 2   »