01.01.2012 [11:30], Cathlin, ze série Tragic End, komentováno 23×, zobrazeno 4310×

Třetí kapitola: Uprostřed ničeho

Třetí kapitola: Uprostřed ničeho.

„Už se nevrátí, Alice. Nikdy. Postaral jsem se o to,“ slyšel jsem zespoda pevný Jasperův hlas. „Víš to sama dobře.“

Alicin přidušený vzlyk. Měkký, téměř neslyšitelný zvuk Jasperových dlaní přejíždějících po jejích vlasech.

„Zůstala tam… Nespálil jsi ji,“ hlesla Alice a její hlas byl plný syrové nenávisti.

Jejich myšlenky byly lehce čitelné. Už jsem to nějakou dobu věděl. Viděl jsem kousky Sherina těla povalující se na rezavém jehličí. Měl to být její konec, ale bohužel pro nás, ten opravdový konec jsem zatím neviděl v myšlenkách nikoho z nich. Dokonce ani v Aliciných. Tou dobou byla nejspíš příliš vyčerpaná, než aby dokázala vidět to, co by viděla kdykoliv jindy.

Viděl jsem ji, zuboženou a ztýranou dlouhým vězněním. Viděl jsem ji, když byla konečně zase volná a viděl jsem Jaspera, jak jí přináší kořist, aby se mohla napít. Stejně jako já, Alice byla polomrtvá nesnesitelnou žízní. Jak dlouho ji věznila? Stejně dlouho jako mě? Můj mozek nepřestával pracovat, jako by se snažil popřít fakt, že na čemkoli už dávno přestalo záležet. Stále vytvářel nové a nové otázky, zbytečné a prázdné.

A nepřestával jsem jim vidět do hlavy, ačkoliv jsem si to nepřál. Neúprosně se ke mně donášelo všechno, o čem jsem už nepotřeboval nic vědět.

Viděl jsem Alici, jak hltavě pije, když ji osvobodili z vězení. Našli ji dříve než mě. Viděl jsem, jak mé rodině říká, kde mohou najít mně. Jak jim říká, co se se mnou celou tu dobu dělo. Co jsem udělal. Viděl jsem ji, jak trpí tím, že nikoho z nás nemohla varovat. Sheri byla chytřejší, zavřela ji mnohem dřív, než stihla promluvit a varovat kohokoliv z nás.

A viděl jsem Jaspera, jak se neúprosně žene v Sheriných stopách, aby se jí pomstil. Aby jí donutil zaplatit za to, co udělala Alici, mně, celé rodině. Viděl jsem jejich střet. Viděl jsem Sheri jihnout pod jeho pohledem, viděl jsem její smutek, zoufalství, kterým ji rozložil na kousky. Beznaděj, kterou jí donutil pocítit. Neměla šanci se mu postavit, připravil ji o sílu, o vůli žít, bojovat. Vrátil jí všechno, co jsme jí byli dlužni. Donutil ji kleknout na zem a hořce litovat, než ji roztrhal na kusy.

Ale neviděl jsem nic víc, tam jeho myšlenky končily.

„Nezůstala tam,“ konstatoval Jasper a Aliciny vzlyky se ztišily. „Emmett se o ni postaral.“

Nyní dokonce i jeho hlas ztratil svou obvyklou vyrovnanost. „Nedokázal bych nechat na živu někoho, kdo ti tak ublížil. Nevíš, jaké to bylo, takovou dobu nevědět, kde jsi. Málem jsme tě vůbec nenašli. Ta ohavná zrůda si nezasloužila jiný konec. Pokusila se zničit Edwarda a pokusila se zničit tebe.“

Dlouhé ticho.

„Kde je Emmett?“ další Alicina otázka.

„Z jistých důvodů…“ Jasperův hlas se na chvilku odmlčel, „… teď nemůže nějakou dobu domů. Ale nevím, kde přesně je.“

Ušklíbl jsem se. Jasperovy myšlenky prozrazovaly příliš. Jediný Emmett věděl, co se stalo se Sheri a… s Belliným tělem. Nehodlali riskovat, že se to dozvím. Že to uvidím: její konec, její hrob. Její pohřeb. Byl jsem pro ně jako doutnající rozbuška, kterou je třeba držet stranou od prachu.

Přesto jsem věděl dost.

Věděl jsem, že Bella už není a nikdy nebude.

Věděl jsem, že to samé se stalo se Sheri. Nepochyboval jsem o tom, že Jasper dotáhl svůj záměr do konce.

Věděl jsem, že Alice trpěla podobným způsobem jako já.

Věděl jsem, že celá má rodina se s tím vším jen těžko vyrovnává.

Věděl jsem, že se mě má rodina děsí, bojí se o mě, hlídá mě. Nepohrdali mnou, ale dokázali si představit celou řadu věcí, které bych mohl udělat. A nechtěli mi to dovolit.

Věděl jsem, že mě má rodina miluje.

A přitom jsem věděl, že každá minuta, která uběhla, byla nesnesitelná. Ta vina nikdy nebude lehčí. Vždycky to tak už zůstane. Byl jsem netvor, který pro vlastní potěšení zabil všechnu svou lásku.

Nedovedl jsem si představit další dny, hodiny, roky, desetiletí. Jakýkoliv další čas byl daleko za hranicí mé představivosti.

Nedovedl jsem si představit, že se ještě někdy dokážu nakrmit. Že budu znova pít krev, polykat ji a že se přitom nebudu dávit nevolností. V životě jsem už nechtěl cítit krev na svém jazyku, ve svém hrdle. Nedokázal jsem vymyslet nic, co by ve mně vzbuzovalo větší odpor.

Mé tělo bylo ohavné. To tělo bez jediné námitky strávilo její krev. A rudá v mých očích jakoby se tím ještě chlubila. Všechno z mého těla mě zrazovalo. Nenáviděl jsem ho - své tělo i své vědomí, které se mu nedokázalo postavit. Nenáviděl jsem sám sebe tak silně, že jsem jen těžko mohl vystát další hodiny ve své vlastní přítomnosti.

Toužil jsem se ztratit, uhořet, přeměnit se v dým, bezvědomý bezpředmětný dým. Toužil jsem rozpustit své bolavé vědomí kdesi v prostoru mimo tento svět a zbavit se té trýzně, která ho vyplňovala.

Toužil jsem se rozplynout ve vzduchoprázdnu nebytí, toužil jsem… provést sám sobě to, co jsem provedl jí - s tím rozdílem, že pro mě nebyl připraven ráj jako pro ni.

Vždycky jsem věděl, že když tu nebude ona, nebude pro mě mít tento svět smysl. Věděl jsem, že budou toužit po smrti. Ona byla noc i den, světlo i stín, ona byl síla, díky které se můj svět otáčel. Toužil jsem jít za ní a splatit jí svůj dluh. Obrátit svou existenci v pouhé nic, spojit nebo odloučit nás ve věčnosti, kterou nelze definovat.

Toužil jsem po smrti a před očima jsem si představoval její hrob, ať už to místo vypadalo jakkoli. Pahorek zasypaný květy. Nebo jen hladké kameny s nápisem. Anebo jednoduchý kříž v trávě. Nevěděl jsem o něm nic, přesto mě jeho představa uchvacovala a strhávala, až moc často. Toužil jsem se vrátit k ní. Na vlastní kůži se přesvědčit o zemi, která na ní ležela.

Toužil jsem trpět, trpět ještě víc, aby mi mohla odpustit. Toužil jsem rozedřít své tělo na prach. Toužil jsem hořet a nikdy neshořet, zmítat se v žáru plamenů tak dlouho, jak ona by si přála, aby mě mohla přestat nenávidět.

A teprve potom jsem si přál naposledy ji políbit, dát jí konečné sbohem, než se oba ztratíme.

A čím déle jsem zůstával v domě, tím nesnesitelněji mě pálilo v hlavě. Jako by mě začaly obklopovat těžké mříže, jako by kolem mne houstla pavučina, která mi znemožňovala vidět.

V hlavě mě pálilo jako by mé myšlenky byly žhavé uhlí, okolní vzduch mě dusil jako by byl plný kouře. Odtikávající vteřiny se do mě zabodávaly jako ostré jehly. Můj svět byla mazlavá čerň.

Ale byli tu oni, má rodina. Každý jeden z nich. A právě kvůli nim jsem se vždy znovu a znovu přinutil udělat přemet. Obrátit se zády k tomu, co mě lákalo. Jen díky nim jsem si sliboval, že tentokrát dokážu nepodlehnout dalšímu pokušení. Nacházel jsem v sobě další a další sílu k tomu, abych nenapáchal více zla, než jsem už napáchal.

Ze všech sil jsem se držel, pro lásku své rodiny. Pro světlo, kterým prosvěcovali mou temnotu, aniž by tušili, že jí jen stěží cokoliv pronikne. Byli všude kolem mě. Nesnášel jsem i miloval jejich doteky, pohledy jejich očí, jejich soucit i pochopení.

A dny ubíhaly.

Potácel jsem se od nepříčetného vzteku k propastné beznaději. Další a další pocity vyplouvaly na povrch a zase mizely, aniž by po sobě zanechaly trvalejší stopu. Má rodina se mě snažila chránit, držela mě nad vodou. Snažila se mi pomoci mi dýchat. Všichni byli kolem mě, obklopovali mě a já tomu všemu rozuměl. Cítil jsem doteky, kterými mě tišili. Cítil jsem rány pěstmi mířené do mého obličeje, kterými se mě snažili probudit a vyburcovat k životu. Cítil jsem jejich stisk, kterým se mě snažili udržet v prostoru, který pro mě byl bezpečný. Viděl jsem Alici, která úzkostlivě hlídala mou budoucnost, Esmé, která mě nespouštěla z očí. Jaspera, který nepolevoval v úsilí ulehčit mému utrpení, i když stále bezvýsledně – to, co se odehrávalo před našima očima bylo příliš drtivé, příliš syrové, než aby na to mohl stačit.

Viděl jsem jejich oči, jejich tváře, jejich úsměvy. Slyšel jsem jejich slova, kterými mě chtěli vytáhnout ze dna, znovu a znovu. Cítil jsem jejich lásku, něhu a péči.

Tím to bylo nesnesitelnější.

Čím dál více jsem si uvědomoval, že jim nedokážu dát to, po čem toužili. Že jim nedokážu splatit. Neměl jsem v sobě dost citu, dost lásky na to, abych se jim mohl vyrovnat. A přitom právě oni doopravdy byli tím jediným, co mě ještě drželo.

Dali mi toho hodně. Každý rok, každý den mé dlouhé zbytečné existence tu pro mě byli, od samého začátku. Věděl jsem, že kdybych je opustil, odvděčil bych se jim nejhůře, jak bych mohl. Myšlenka na jejich bolest, jejich smutek, ať už byl jakkoli nesmyslný, na jejich zlost a zoufalství – a především myšlenka na jejich lásku - bylo to jediné, co ve mně zůstalo živé. Nebo přinejmenším alespoň trochu živé. Moje rodina, která si ničím neprovinila. Která by nespravedlivě nesla důsledky činu, který spáchal někdo jiný.

„Synu,“ promluvil ke mně Carlisle, když se sedl ke mně u stolu v kuchyni. „Nic není jen černé nebo jen bílé. Vždycky jsi měl sklony vidět věci jednostranně.“

Ušklíbl jsem se a podíval se mu do očí. Potom jsem odvrátil zrak, nedokázal jsem se do nich dívat. Byly tak dobré, vlídné.

„Jak jinak bych to mohl vidět,“ odpověděl jsem slovy tak zřejmými, že je nebylo snad ani třeba vyslovovat.

„Na tvém místě by neobstál nikdo z nás,“ odpověděl. „Nikdo z nás není svatý, ani ty ne. Lidé na tomto světě každý den páchají mnohem horší hříchy, podléhají mnohem menším pokušením a neberou ohledy na následky.“

„Následky?!“ vybouchnul jsem. „Nesnaž se mě utěšovat a ukaž mi horší následky než takovéhle!“

„Chceš, abych ti je ukázal? Co třeba války, vraždy pro moc, ideologie zabíjející po tisících anebo takzvaná svatá tažení? A to všechno bez špetky snahy pokušení moci a slávy vzdorovat. Trváš na tom, že zrovna tvé provinění je to nejhorší? Oni si mohli vybrat, tys nemohl.“

Projela mnou vlna zhnusení. „Neomlouvej mě! Mohl jsem si vybrat stejně jako oni.“ Má ústa byla stažená do hořkého úšklebku. Jen já jsem do posledního detailu věděl, co jsem udělal, ale nedokázal jsem o tom mluvit. Mé myšlenky se táhly jako šmír, byl jsem jen oblak černého prachu, který tak tak držel pohromadě.

„Nemohl ses donekonečna bránit své podstatě, synu. Vím, že tvá vůle je pevná, neobyčejně pevná. Nevíš, kolikrát jsem přemýšlel, jak dlouho by to vydržel každý z nás. A dost možná mezi námi není jediný, kdo by dokázal vzdorovat tak dlouho jako ty.“

„Přestaň, proboha, přestaň!!!“ Nedalo se to snést. Mé ruce vylétly k mé hlavě a prsty se zabořily do mých vlasů. „Nehodlám to poslouchat! Tu vinu nezlehčíš, přestaň se snažit, jsi směšný!“

„Nechtěl jsi to udělat, Edwarde. Raději jsi vyhladověl až za únosnou mez, než abys to udělal.“

Jeho slova pálila, řezala. Nevěděl, co mluví. Nedokázal jsem už déle mlčet.

„Já si to užil, Carlisle! Miloval jsem každou chvíli, kdy jsem polykal její krev! Mé tělo se zmítalo v agónii extáze, jakou jsem nikdy dřív nepoznal! Dotýkal jsem se nebe, když ona umírala! Nemyslel jsem na nic než na své zvrhlé přízemní uspokojení. Kdybych byl znovu tam dole a měl to udělat znovu, udělal bych to, rozumíš!“

Carlisle na mě zůstal beze slova zírat.

„Konečně to vidíš?!“ ušklíbl jsem se mu do tváře. „To je ten netvor, kterého považuješ za svého syna.“

Nehodlal jsem čekat na jeho odpověď. Nechtěl jsem vidět opovržení v jeho tváři. Chtěl jsem pryč a měl jsem to udělat už dávno. Nezasloužil jsem si, aby mě hýčkali, strachovali se o mě. Aby střežili mou odpornou existenci. Zamířil jsem ke dveřím. Nikdo mě nemůže hlídat proti mé vůli. Nikdo za mě nemůže žít, nikdo jiný nemůže nést mou vinu. Nikdo jiný se za mě nevyrovná se ztrátou, se kterou není možné se vyrovnat. Nikdo z nich nebude žít věčnost, která se žít nedá.

„Edwarde!“ Carlisle následoval mé stopy. Pochopil, kam mířím. „Nikdo jiný ti nemůže odpustit, jen ty sám.“

Jeho prsty mě chytily za loket a donutily mě otočit se k němu. V jeho tváři se zračilo pochopení a odpuštění tak obrovské, že se mi z něj udělalo špatně. Opravdu by mi dokázal odpustit cokoliv? Byl jsem tu jediný, kdo měl svědomí?

„To máš pravdu,“ zasykl jsem. „Proto to za mě nedělej. Ty, nikdo z vás.“

Rozrazil jsem dveře a vyrazil ven. Nemohl jsem tu už déle zůstávat.

Ohlídáme tě, třeba proti tvé vůli, zaslechl jsem za sebou ještě ostrou Carlisleovu myšlenku. Ať si zněla třeba jako výhružka, bylo mi to jedno.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

3)  Fanny (01.01.2012 16:08)

Ten jeho pohled na věc, i kdyby to viděl objektivně, což pravděpodobně nejde, tak... já nevím, ale prostě nevidím východisko,ničí chybu, ničí vinu, kromě snad Sheri, avšak i ta měla svůj důvod, ať už jakkoli neopodstatnělý.

2)  Cathlin (01.01.2012 14:00)

Evelyn, to se ti ani nedivím, že nevíš, jak komentovat. Je to opravdu hodně depresivní, smutné a ... a tak. Ačkoliv ani já nejsem depresivní typ.
A co se týká opakování - musím se v tom krotit, tím raději jsem, že ses v tom našla.

1)  Evelyn (01.01.2012 11:56)

Cath, já nějak nevím, jak tuhle povídku komentovat... Po přečtení mám chuť zalézt si do postele, přetáhnout deku přes hlavu a zůstat tak pořádně dlouho. Nejsem depresivní typ, ale TE ve mně takové sklony probouzí.
Mám hrozně ráda záměrné opakování jednoho výrazu (slova) s dalšími a dalšími význami - co všechno Edward věděl, po čem toužil... To pro mě mělo obrovskou hloubku a sílu.

«   1 2