30.12.2011 [12:00], Cathlin, ze série Tragic End, komentováno 23×, zobrazeno 4351×

Druhá kapitola: Až na dno.

Druhá kapitola: Až na dno.

Chápal jsem až příliš jasně. Jasněji než bych si přál. Navzdory všemu má hlava byla najednou čistá. Navzdory bolesti, která mě pohltila, jsem znovu myslel, uvažoval a vnímal.

V mých rukou leželo mrtvé tělo ženy, kterou jsem nade vše miloval, více než cokoliv jiného ve světě i mimo něj. Její hlava byla zakloněná a bezvládně se opírala o mou ruku, její kůže byla tak strašně bílá, bez krve. Dokonce i její rty byly šedé. Její vlasy splývaly až na zem, stáčely se na vlhké podlaze a její oči byly zavřené – nedokázal bych snést jejich prázdný pohled.

Mé hrdlo bylo sevřené děsem.

Díval jsem se na ni a nebyl schopen dýchat, ani se pohnout. Mou hlavu naprosto ovládlo jediné zničující vědomí – zabil jsem ji. Nemilosrdně jsem si vzal, co mi nikdy nemělo patřit – její krev, její život, ji celou.

Zabil jsem ji, bezohledně a sobecky. Až teprve nyní jsem pochopil, jak odporná zrůda jsem. Ničivý krvežíznivý netvor, závislá nekontrolovatelná brutální bestie. Nikdy v životě jsem se o své bezbřehé zrůdnosti nepřesvědčil tak jako nyní.

Díval jsem se na ni, a ačkoli jsem věděl, co vidím, odmítal jsem tomu věřit. To vědomí bylo příliš neúprosné.

„Bello…“ uslyšel jsem najednou svůj vlastní hlas. „Bello…“

Zvuk jejího jména protrhl hráz mého zděšení a mé vědomí prudce a nekompromisně zaplavila bolest, která mě zamrazila v kostech. Mé tělo se začalo třást. Bolestí a šílenými vzlyky, které se náhle draly z mého hrdla, a já je neměl sílu zastavovat. Na ničem nezáleželo. Nemělo smysl vzlykat, stejně jako nemělo smysl popírat své zoufalství.

Mé vzlyky a skřeky bolesti prořezávaly vzduch a rezonovaly v mé hlavě.

„Bello…. Bello…“ To jméno jsem stále opakoval, kdykoliv jsem se dokázal nadechnout. Na žádné jiné slovo jsem si nedokázal vzpomenout, žádné jiné slovo jsem neznal. Jen její jméno. S ním končila i začínala má existence.

Bella už nebyla. Zabila ji má zuřivá nenasytnost. Zabil jsem ji já.

A její smrt chutnala tak neuvěřitelně. Tak sladce. Spáchal jsem ten nejodpornější hřích. Hřích, pro který ještě nebylo vynalezeno jméno, a který v sobě spojoval vše špatné, co tento svět kdy poznal.

Kéž bych mohl zemřít sám, namísto ní. Kéž bych měl tu možnost jí odolávat tak dlouho, dokud by jednoduše nebylo po mně! Mé zuby tupě zaskřípěly. Kdyby tu taková možnost byla, udělal bych to. Ale v téhle podzemní noře pro nás neexistovalo nic než beznaděj. Pro mě i pro ni.

Pochopil jsem, že ani další vteřiny, minuty, hodiny, dny, staletí na tom nic nezmění. Bella už není, nikdy nebude. Teprve teď jsem dokázal vnímat plný význam slova mrtvá. Teprve teď jsem pochopil, jak definitivní to slovo je.

„Bello…!“ zakřičel jsem nad jejím tělem jedním prudkým žalostným výkřikem. Chytil jsem ji za ramena a zatřásl s ní, jako bych ji tím mohl probudit.

„To ne, Bello! Prosím!“ Mluvil jsem k ní, sám k sobě.

Nehýbala se a její tělo bylo ještě vláčné a teplé.

„Bello!“ zakřičel jsem znovu. A znovu. A znovu.

Neodpovídala, nehýbala se, nedýchala. Její srdce bylo němé. Třásl jsem s ní znovu a znovu, navzdory tomu, že jsem věděl, že jí život vrátit nedokážu. Ta bolest byla ale příliš obrovská, než aby se dala snést. Nemohl jsem s tím přestat, mé vědomí se potácelo na hranici šílenství. Můj děs, hrůza, bolest a zoufalství byly mnohokrát větší než já sám.

Bellino tělo se z mých nohou svezlo na zem. Její ústa zůstala pootevřená, jako by jimi ještě chtěla prosit. Nedokázal jsem snést ten pohled. Měla být živá! Tohle se nemělo stát! Všechno mělo zůstat jako dřív! Mou hlavou prolétla vzpomínka na ni ještě před několika dny. V té vzpomínce bylo všechno, co tady už nebylo. Světlo v jejích očích, barva v její pleti, duše v jejím pohledu.

Znovu jsem ji popadl za ramena a zatřásl s ní.

Odmítala se pohnout.

„Bello!!!“ vykřikl jsem a udeřil jsem ji do obličeje. „Prosím!“

Její hlava zůstala po té ráně ležet otočená ke straně a dál se nehýbala.

Mé vědomí a má poslední naděje praskla a právě v ten moment ve mně zemřelo všechno, co by se dalo ještě nazývat „živé“. V ten moment se vytratila veškerá má podstata, smysl mé existence. Nebyl jsem nic. Nic než kus prázdného prostoru, který naprosto zbytečně vyplňovalo jakési bezduché vědomí.

Jak velká byla má vina? Jak velké bylo mé selhání? Jak velké pokušení mě dokázalo dovést až sem? Jak velké prokletí…

Lehnul jsem si vedle ní, na bok. Vzal jsem její dlaň do své ruky, a přitáhl si kolena k bradě.

Odpusť, Bello, odpusť… bylo poslední, co jsem si dokázal pomyslet, než se mé vědomí vytratilo beze stopy. Dál jsem nedokázal nic. Vzpírat se, litovat… Všechno bylo černé i bílé, jako by se na světě setřely všechny rozdíly. Všechno bylo prázdné, zbytečné, nesmyslné.

Neexistovala zem, na které jsme leželi, neexistoval vzduch, oheň ani mráz, bolest ani láska. Všechno přestalo existovat právě v tomto okamžiku. A bylo úplně jedno, co bylo předtím, co je nyní a co bude potom.

Zůstala jen bezedná prázdná nicota. A nekonečný čas.

Ucítil jsem dotek na svém kotníku. Prsty, které pomalu přejížděly po straně mé skrčené nohy. Cítil jsem její pach hned vedle sebe. Její dlaň se zastavila nad mým kolenem a potom pokračovala dál. Obkroužila další ohyb v kyčli, přejela můj trup a nakonec se svými ledovými prsty zastavila na mé tváři.

Ty doteky mi nebyly příjemné ani odporné. Naznamenaly nic. Tak jako už neznamenalo nic ani nic jiného. Nevyvolávaly ve mně žádnou reakci, všechno, co jsem kdy znal, cítil, shořelo na troud.

Prohrábla mé vlasy, hladila je a potom chvíli přejížděla po mých spáncích. Zůstával jsem jako z kamene, kterým jsem ve skutečnosti byl.

Potom se sklonila přímo nad mou hlavu: „Divila bych se, kdybys po tomhle ještě dokázal milovat…“ V jejím hlase bylo patrné uspokojení. „Anebo žít…“ dodala potom a ucítil jsem její rty ve svých vlasech. „Dal jsi mi, co jsem chtěla, lásko. Když ne svou lásku, potom aspoň svou bolest, svou prohru. A s plnou parádou.“

Mé tělo sebou mírně zaškubalo v jakémsi posledním záchvěvu protestu, ale nebyl jsem schopen se doopravdy pohnout. Mé tělo mi nepatřilo, stejně jako má mysl. Tupá ohlušující bolest objímala a prostupovala vše, čím jsem byl.

Zasmála se, když viděla mou slabost. „Doufám, že se ti líbí, jak chutná tvrdá zem. Jak chutná bahno, ve kterém se plazíš. Věř mi, že ten pohled je ten nejsladší, jaký jsem si uměla představit. Nevíš, kolikrát jsem si připadala právě tak, když jsi mě znova a znova odmítal, odháněl jako odporný hmyz. Až teprve potom jsem pochopila, že se má láska změnila v čistou nenávist.“ Její prsty se dále pohybovaly v mých vlasech, klouzaly po mém obličeji a zastavily se na mých rtech.

„Užij si samotu po zbytek věčnosti, Edwarde…“ Ta slova stále ještě šeptala do mých vlasů, teprve potom se zvedla. Slyšel jsem její kroky, otevírání těžkých vrat, za kterými mě tak dlouhou dobu věznila. A potom její kroky na schodech a mizející v dálce.

Do místnosti začal proudit čistý vzduch zvenku, dveře zůstaly otevřené. A mé oči zavřené. Nemělo smysl, abych se hýbal, abych dělal cokoli. Jakékoliv místo na světě, na kterém jsem mohl být, bylo stejné dobré i špatné jako toto, stejně k ničemu. A tady byla Bella. Držel jsem její ruku ve své.

Užij si samotu… Samotu.

Věděl jsem, že nedokážu znova milovat. Ani žít. Nezůstalo nic, rozplynul jsem se v okolním prázdném prostoru. Jediné, co ve mně přese všechno zůstávalo, byla bolest, trýzeň. Vědomí tak spalující, že jsem mu nedokázal čelit. Hořel jsem v prostředku plamenů a toužil jsem v nich uhořet. Nechal jsem se olizovat ohněm, s morbidním potěšením. Všechno mělo v tento moment skončit.

Nevnímal jsem čas, prostor, ani svět. Nevím, jak dlouhá doba uplynula. Jen světlo se měnilo v místnosti. Zvenku zrovna dopadaly dlouhé zlaté paprsky slunce, když jsem ucítil jejich vůni.

Měli mě takhle vidět? Měli mě takhle najít? Nedokázal jsem se pohnout, neovládal jsem své tělo, nepatřilo mi.

Slyšel jsem jejich hlasy, jejich kroky. Carlisle, Esmé, Emmett a Jasper. Mé oči ale stále byly zavřené. Možná jsem je chtěl otevřít, možná ne. Nezbylo ve mně dost života na to, abych se chtěl rozhodnout.

„Edwarde, tady jsi, tolik jsme se tě nahledali…“ Esméin měkký hlas, přemožený úlevou.

„Edwarde, synu…“ Carlisle.

Všichni se nade mnou sklonili, neviděl jsem je, ale cítil jsem to. A v ten okamžik jsem také jasně ucítil Sherin pach. Pach přicházející přímo z pekla. Přišel zároveň s nimi. Nechápal jsem, odkud jej cítím a proč, a ani se nesnažil pochopit.

„Můžeš vstát?“ ptal se Carlisle, zatímco Esmé přejížděla prsty přes Bellino oblečení. Pronikly ke mně útržky jejích myšlenek, ale odmítal jsem je vnímat. Má vlastní hrůza mi stačila.

Nehýbal jsem se. Carlisleovy ruce mě podebraly pod ramenem a pokusily se mě zvednout. Nebránil jsem se, mé tělo bylo ztuhlé, podobalo se kusu skály. Ucítil jsem několikery ruce, které mé nadzvedávaly. A potom jsem ucítil lehký dotek Esméiných prstů na mé dlani, která byla spojena s Belinými prsty. A lehký tah, kterým se nás pokoušela oddělit.

V tu chvíli jsem křečovitě sevřel stisk. Ne! Nesměli mi ji vzít.

„Edwarde, no tak…“ řekla Esmé vlídně a zkusila to znovu. Její prsty zatlačily do těch mých.

Otevřel jsem oči a podíval se na ni. Ne, Esmé, to ne.

„Emmette?“ podívala se Esmé na mého bratra a on kývnul. Ucítil jsem Carlisleovy ruce pevně přiložené na mých ramenech a Esmé s Emmettem se oba opřeli do mých křečovitě sevřených prstů. Jeden po druhém je začali uvolňovat.

„Ne, ne, prosím…“ můj hlas se vůbec nepodobal lidskému, mé výkřiky se mnohem více blížily skřekům raněného zvířete. Zmítal jsem se v Carlisleově sevření, zatímco mé prsty pomalu opouštěly Bellinu dlaň. Zarýval jsem své nehty do jejich dlaní, nehodlal jsem se vzdát.

Ucítil jsem Jasperovy ruce na své hrudi. Přitiskl mě k zemi. A ucítil jsem váhu Emmettova těla, které znehybňovalo mé nohy. Přímo nad sebou jsem viděl soustředěný Jasperův pohled. Zjevně dělal, co bylo v jeho silách – zcela bez účinku.

Nakonec jsem ji už necítil. Ležela vedle mě, ale byla pryč, několik vesmírů vzdálená. Byla tam, kde já být nemohl.

Mé výkřiky se proměnily ve sténání, které se vymykalo mé kontrole. Poté jsem ucítil Esméiny prsty na čele a ve vlasech, jak mě hladí. Tak jemné dotyky… konejšivé.  V tak prudkém rozporu s ohavností, kterou jsem představoval.

„Postaráme se o něj,“ řekla Esmé a zadívala se na Emmetta. „Ty se postarej o ni.“

„Ne!!!“ vykřikl jsem znovu a znovu se zazmítal, ale drželi mě pevně, jen svůj stisk zesílili, když ucítili můj křečovitý vzdor.

Esmé vystřídala Emmetta na mých nohou a ten se postavil stranou.

„Musíme ho dostat domů,“ ozval se Carlisle. „Čím dříve, tím lépe. Zvedneme ho.“

„Ne, to nemůžete, ne…“ snažil jsem se odehnat jejich ruce, jejich stisk. Zachytil jsem Emmettův trpělivý a zároveň nevěřícný pohled, když stál u zdi, vedle jejího těla, a díval se na mě. Jejich obličeje se mi míhaly před očima, jeden za druhým. Ne, ne, ne…

„Co s ní uděláš?“ zařval jsem na Emmetta? „Já ji mám pohřbít, ne ty. Já ji zabil… Já ji miloval…“

Jejich síla byla mnohem větší než moje. Překonali mou vůli, mé zoufalství a mé šílenství, aby mě mohli vytrhnout z toho pekelného místa.

Ona tam zůstala. Žádná Bella už nebyla. Už dávno ne.

Než mě dostali domů, má vůle opět ochabla a ztratila se. Po tom, co se před mýma očima míhaly větve, hrubé kmeny a zelená barva lesa, jsem najednou ležel na posteli mých rodičů. Obklopovaly mě až příliš jasné detaily jejich krásného světa. Čisté bílé záclony, vyřezávané zdobení na posteli, třpytivé okraje broušeného zrcadla, drobný a propracovaný vzor tkaniny koberce… Detaily, na kterých už sebeméně nezáleželo - už nepatřily do mého světa.

Tohle byly první minuty, ve kterých jsem byl sám. Mnohem více sám než kdykoliv předtím. V uších jako bych slyšel temné hučení.

Esmé seděla vedle mě. Stále u mě někdo byl. Stále se někdo díval do mých zářivě rudých očí, které mě usvědčovaly z toho nejhoršího zločinu. Zářily Bellinou krví.

A má ztýraná trpící mysl se k tomu vracela. Znovu a znovu. Cítil jsem její chuť na jazyku, cítil jsem rozkoš tak silnou, že vymazala všechny mé myšlenky, všechno mé bytí, veškerou mou integritu. Znovu a znovu jsem se propadal do toho pocitu, k zbláznění svůdného a opojného. Do propasti, která mě strhla, aby popřela veškerý rozum. Znovu a znovu se mi vracel pocit opojné všepohlcující extáze, kterou jsem zároveň strašlivě nenáviděl.

Má největší extáze byla má největší vina.

A věděl jsem, že ani podruhé bych nedokázal nepodlehnout. Udělal bych to znovu a znovu, třeba tisíckrát po sobě. Nedokázal bych odolat její krvi, té nejlákavější vůni, která zaplavovala můj mozek, a své žízni, která mě stravovala zevnitř a donutila mě zešílet.

Udělal bych to. Nebylo ve mně dost síly.

Znovu a znovu mě mučila a uchvacovala vzpomínka na její teplou kůži, mírně se zachvívající při každém úderu srdce. Na její krví zvlhčený dotyk na mých rtech.

Nemohl jsem se více nenávidět. Svou zvířeckost, svou pokroucenou bezbřehou zvrhlost, své pudy. Nedokázal jsem více nenávidět svou slabost jí odolat, sobeckou potřebu mít ji ve svém životě přesto, že jsem věděl, co to bude znamenat. Svou do sebe zahleděnou bezohlednost.

Trýznivě jasně jsem slyšel ozvěnu svých vlastních slov:

„Není to bezpečné, jsem nebezpečný. Nemohl bych se sebou žít, kdybych ti někdy ublížil. Pomyšlení na tebe, bílou, chladnou… to by bylo nesnesitelné…“

Nesnesitelné!!! Jak mírné slovo…

Ta hrozba byla od samého začátku až příliš jasná, přímo bila do očí! Jak jsem mohl uvěřit, že bych mohl být dostatečně dobrý? Jak jsem si mohl myslet, že jí dokážu neublížit? Že bych mohl milovat člověka? Jak jsem si mohl myslet, že bych mohl být lepší - pro ni, kvůli ní?! Blázen… Nejsem a nikdy jsem nebyl nic než zatracený šílený blázen.

Na mé hrudi leželo několik tun kamení a ta tíha mě tlačila dolů, skrz dno, na kterém jsem ležel, až do nejspodnější roviny pekla.

Já to chtěl udělat. Toužil jsem po její krvi, od samého začátku. Vždycky jsem ji chtěl. Co jsem na ní vlastně miloval? Ji? Anebo jen vůni její krve? Nikdy to nebyla jen její společnost, po čem jsem toužil.

A nyní tu bylo vše, co jsem měl dostat.

Samota. Prázdno. Nesmyslnost. Konec. Smrt.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

3)  Bosorka (30.12.2011 13:26)

Úžasné, skvělé a excelentní!
Ehm... já z tebe to MOTU musím nějak dostat!

2)  Rosalie7 (30.12.2011 12:43)

Jo, to je fakt síla. Jsem zvědavá, jestli se bude ještě snažit žít, nebo stráví svou existenci v tomhle napůl zemřelém těle s napůl zemřelou duší...
Jen ještě technická, máš tam byla do očí, což mi způsobuje skoro fyzickou bolest, tak to koukej honem rychle opravit

1)  monikola (30.12.2011 12:30)

to je absolútne strašné... mne to normálne vyrazilo dych...fakt, toľko emócii...to je skutočne zničujúce
proste kdo umí, ten umí

«   1 2