28.12.2011 [11:30], Cathlin, ze série Tragic End, komentováno 48×, zobrazeno 5874×

Kolik příběhů má happyend? Kolikrát už Edward dokázal odolat své vášni, překonat sám sebe, jen aby věci mohly skončit dobře?

Tenhle Edward to nedokáže. Uvidíme ho podlehnout vášni, stravující a nepřípustné. Půjdeme přes hranice možností jeho sebeovládání a uvidíme Edwarda, který je jen „člověk“, nikoliv superhrdina. Zažijeme ho i s jeho chybami a slabostmi. Navzdory veškerému jeho odpírání – pokušení bude silnější.

Příběh je jen pro silné povahy, i když ti, kdo mě znají, to možná čekají horší. Ačkoli jsem Edwarda dovedla až na konec jeho možností, stále jsem se ho snažila v některých ohledech držet nad vodou. Jsou meze, které nehodlá překročit ani mé démonické já.

První kapitola: Přímo dolů
(... začínáme pozvolna...)

Tohle bylo šílenství. Naprosté a ohavné šílenství. Nedokázal jsem myslet, dýchat ani existovat. Celá má nesmyslná existence se v tomto jediném okamžiku zkoncentrovala a lámala mi vaz. Můj vnitřní prostor se smrsknul na setinu milimetru a přepětí v něm bylo obrovské, nesnesitelné. Mé vědomí se toužilo rozprsknout na miniaturní částice a přestat existovat – jen kdybych to už nemusel snášet.

„Tak dělej!“ štěkla na mě a mé hrdlo a celé mé tělo se stáhlo ještě víc. „Stejně to uděláš, nedokážeš se ovládnout.“

Obracel jsem se naruby. Zabíjelo mě vědomí, že má pravdu. Věděl jsem stejně dobře jako ona, že to nedokážu. A že nemám sebemenší naději na únik. Vyzkoušel jsem už všechno. Její síla byla příliš velká a já byl příliš slabý. Prostor kolem mě byl těsný, stěny, které mě věznily, byly příliš blízko.

Nemohl jsem utéct a dost možná bych to nedokázal, ani kdybych tu možnost měl. Nedokázal jsem se spolehnout sám na sebe, polovina mého vědomí jako by se vytratila, spálená na prach. A ta vůně pronikající do každého póru mého těla mě fascinovala.

Krev. Nejsladší krev.

„Trpíš, lásko moje,“ procedila mezi zuby. „A netušíš, jak dobře mi to dělá.“ Naklonila hlavu na stranu a olízla si rty. „Všechno, co jsem od tebe musela snést, ti vrátím i s úroky. Právě teď. Já trpěla dost dlouho. Jako zvíře. Ty to budeš mít ještě horší.“ Oči se jí zablýskly krutostí.

Nemohl jsem ji více nenávidět. Ta nenávist byla tak silná, spalující. Vrážela se mi až do konečků prstů.

„Na rozdíl od tebe já to vydržím jakkoli dlouho,“ usmívala se. „Pro tebe to bude s každou hodinou horší a horší. A nakonec se tvá vůle zlomí. Nemůžeš jinak.“

Opíral jsem se o chladnou podzemní zeď a třásl jsem se po celém těle potlačovanou touhou. Proklínal jsem ji. Byla to ukrutná nemilosrdná stvůra. Jediné, co chtěla, bylo pomstít se mi za roky mého vytrvalého odmítání.

Nedokázal jsem jí vzdorovat. Byla silnější než já. Pokaždé, když jsem se jí pokusil postavit, mé tělo ztuhlo, nedokázal jsem se pohnout. Pouhá myšlenka jí stačila k tomu, aby mě ochromila. Nenechala mě udělat jediný pohyb, který by se jí nelíbil.

Proklínal jsem svou poddajnost, svou zoufalou slabost.

Obešla omámené bezvládné Bellino tělo, ležící před ní na zemi, a šťouchla do něj palcem u nohy.

„Krásná…“ řekla líně. „Chtěl jsi ji proměnit? Byla by ještě krásnější…“ Sehnula se a začala se dotýkat Belliny tváře.

Nesahej na ni… pomyslel jsem si s veškerou záští, které jsem byl schopen, a přál si mít možnost jí v tom zabránit. O jejích schopnostech jsem se ale přesvědčil už mockrát, nemělo nejmenší smysl to zkoušet znova. Bezradně jsem se zády opřenými o zeď svezl k zemi, zatímco mé oči stále fascinovaně sledovaly výjev přede mnou. Její slizké ruce klouzaly po Bellině tváři. A do mého mozku znovu a znovu pronikala Bellina úchvatná vůně. Nepopsatelně strhující a podmanivá.

Nedokázal jsem dýchat ani nedýchat, obojí bylo stejně nesnesitelné. Vůně její krve byla všude, kolem mě i uvnitř mě. A každou vteřinu mě znova a znova zabíjela.

Nikdy jsem netušil, že žízeň může být tak silná, tak palčivá, tak ochromující. Jak velké prokletí může žízeň pro upíra znamenat! Udělal bych cokoli, abych se mohl napít. Všechno uvnitř mě křičelo, svíjelo se, každý atom mého zkaženého těla se zmítal chtíčem. Poté, co jsem v tomhle vězení strávil tolik nekonečných dní bez krve a sám, mé oči byly černější než nejtemnější noc. Ty dny jsem už přestal počítat, přísahal bych, že jich musely být tisíce. A každý další den byl nesrovnatelně delší než ten předchozí. Mé vědomí navzdory všemu tomu utrpení stále žilo, nepochopitelně a nezdolně. Kolikrát jsem si přál smět umřít. Jak lákavá by ta možnost byla…

Přitáhla Bellu ke mně, zatímco já se pokusil couvnout. Zabránila mi v tom. Mé tělo ustrnulo v pohybu, jako už tolikrát předtím. Sheri se jen potěšeně usmála nad mou neschopností. Mé nohy zůstaly natažené na zemi.

Její myšlenky jsem přestal slyšet už před několika dny. Současně se sílící žízní se oslabovala má schopnost. Oslabovalo se všechno ve mně. Už dávno jsem to nebyl já, zůstalo ve mně jen málo, co bych poznával.

Lehkým pohybem mě opřela o zeď a položila mi Bellu do klína. Všechno uvnitř mě se zmítalo. Odporem i chtíčem.  Nedokázal jsem rozlišit, který z nich je silnější. Ucítil jsem Bellinu váhu na svých kolenou, která se díky ní více přitiskla k tvrdé zemi.

A když jsem ucítil její tělo na svém, zalapal jsem po dechu.

„Pustím tě, miláčku, ano?“ promluvila ke mně Sheri. „Jestli chceš, můžeš se třeba schovat v koutě… Vím, jak nesnesitelně sladká pro tebe tvoje láska je.“

Sevření mého těla povolilo, volnost se mi vrátila. Ale nedokázal jsem se pohnout. Bella na mém klíně mě příliš fascinovala. Láska se ve mně míchala s neodbytnou touhou zabít. Nedokázal jsem Bellu odstrčit. A věděl jsem příliš dobře, že mě k tomu nevedou ty nejčistší důvody. Nechtěl jsem ji chránit, tentokrát ne. Chtěl jsem ji… mít u sebe, z těch nejšpinavějších důvodů. Byl jsem dravec, který nedokázal pustit svou kořist. Chvíli jsem se na ni díval a mé tělo se zkroutilo potřebou. Odvrátil jsem hlavu a rukama se opřel o tvrdou zem.

Věděl jsem, že bych od ní měl být co nejdál. Znamenal jsem pro ni smrt. Dříve či později. Ale nemohl jsem se jí dotknout. Ne dlaněmi, ne prsty, ne čímkoli. To by znamenalo konec. Nesměl jsem se na ni ani dívat. Uvnitř jsem se trhal vejpůl.

„Hlupáku,“ sykla Sheri. „Nevěř tomu, že dokážeš překonat sám sebe. Ani ta největší láska ti nedá dost síly.“ Na konci věty se hořce zasmála. „Měl sis svou lásku ušetřit pro mě. Nabídla jsem ti všechno. Ale tobě nic nebylo dost dobré.“ Její rty se bojovně zkroutily a poodhlalily její ostré zuby. Ovládla svůj výraz, když temně zavrčela. „Jen si miluj, miluj, jak chceš. Já se budu dívat. Miluješ naposledy. Když jsi nemohl milovat mně, nebudeš milovat vůbec.“

Cítil jsem, jak se Bellino tělo nadzvedá současně s nádechy, které dělala. A slyšel jsem její srdce. Její tep se ozýval v mé hlavě jako zvuk tamtamu. Každý jeho úder útočil na zbytky mé vůle. Každý úder ve mně vzbuzoval touhu rvát všechno to měkké, teplé, dýchající ….. Moje.

Nechápal jsem, jak to, že ještě vzdoruji. Že jsem to už dávno neudělal. Jaký smysl mělo doufat? Belliny dny byly sečtené, na mých nohou čekala na konec, který nevyhnutelně musel přijít. Kolikrát jsem už potlačil zběsilou touhu se k ní sehnout a napít se. Napít se! Už je to samotné pomyšlení mě ovládlo jako nejsilnější jed. Bellina zpívající krev pro mě byla pokušením, které bylo daleko za hranicemi mých možností.

Přesto jsem to ještě neudělal. A každá vteřina byla jako století. Nehýbal jsem se, ačkoli mé tělo bylo napjaté k prasknutí. Ležela na mých nohou, odevzdaně, v milosrdném bezvědomí.

Nevím, kolik uběhlo trýznivě se vlekoucího času, než Sheri přišla až ke mně a pohlédla dolů, na nás na oba. Podíval jsem se do jejích bezcitných, do sebe zahleděných plochých očí, které jen zářily rudou barvou.

„Budu si s tebou hrát, lásko. Jestli to nedokážeš sám, pomůžu ti. Měla bych tě nechat shnít v bahně tvého utrpení a nechat čas, ať pomalu rozleptá tvou mysl, ale usnadním ti to.“

Klekla si přede mě, nadzdvihla Bellu a přitáhla si ji k sobě. Zazmítal jsem se, ačkoli jsem věděl příliš dobře, že to nemá nejmenší smysl. Okamžitě mě znehybnila. Projela mnou panika. Co chce udělat? Co proboha udělá???!

Napadala mě jen jediná věc a zoufale jsem si přál nebýt. Zadusit své vědomí, svou ničivou existenci. Ztratit se z tohoto příšerného místa.

„Nemusíš se koukat, jestli nechceš,“ řekla temně. „A jestli to dokážeš.“

Bezvýsledně jsem se pokusil odvrátit zrak a suchým jazykem jsem si přejel přes zuby. Pobaveně se usmála.

Proklínal jsem svou slabost. Nenáviděl jsem sám sebe za to, že mohu jen bezmocně přihlížet. Mé pěsti se zatínaly do mých dlaní a nesmlouvavě je drásaly. Bezbřehá bezmoc, bezmezné zoufalství.

Potom si odhrnula vlasy z obličeje, pomalu a lascivně, a přehodila si je přes rameno. Na ni i na Bellu dopadala trocha měsíčního světla zvenku. Ten obraz spaloval mé oči. Sklonila se k Bellině hrdlu a popotáhla nosem. Vychutnávala si její vůni, tu vůni, která zmítala mým tělem.

Vycenila zuby nad jejím hrdlem a zavřela oči.

Mým hrdlem se vydral zoufalý skřek. Mým tělem projela zoufalá touha. Sotva jsem si dokázal vzpomenout na slova, jakákoliv slova. V hlavě mi bušilo, mé tělo se svíralo křečemi, ačkoliv jsem se nedokázal pohnout. Nesměla to udělat! Za žádnou cenu! Ale zároveň jsem si to přál, zvráceným a zrůdným způsobem.

„Ty odporná bestie…“ procedil jsem zvuky podobající se slovům skrze své zuby.

Usmála se a sklonila se k Bellině hrdlu.

„Ne!!!“ zařval jsem z plných sil a opět ztuhnul v pohybu.

Hned nato prokousla Bellinu tepnu. Mou mysl proťal zvuk zubů vražených do těla člověka. Odvrátil jsem hlavu, nemohl jsem to vidět. Má mysl se trhala na kusy, převracela se a ztrácela svůj tvar. Vnímal jsem jediné - krev. Vůni krve. Vášeň a rozkoš probouzející se v mém těle při pomyšlení na zuby zabořené v měkké kůži, byla tak silná, že zkroutila mé prsty a můj obličej se stáhl bolestí. Nedokázal jsem myslet na nic jiného než na nektar, který bych mohl cítit jazyku a který by zahnal tu trýzeň.

„Já vím, že to chceš…“ prořezávala se ke mně její další slova. „Tak to udělej…“ Její sevření opět povolilo, znovu jsem se mohl hýbat. A znovu jsem byl neschopen pohybu, paralyzovaný vlastním rozdrásaným vědomím.

Zaklonil jsem hlavu v němé prosbě k nebesům. Ať to všechno skončí, ať už to skončí… A potom jsem se na ni podíval. Na Bellu. Do očí mě udeřila stopa krve stékající po jejím krku.

Chtíč byl silnější než láska. Z posledních sil jsem se jí snažil držet, ale ztrácela se v dálce jako bílé plátno ve tmě. Byla čím dál více mimo můj dosah a pulzovalo ve mně pokušení tak silné, že mě přivádělo na hranici příčetnosti.

Sheri špičkou jazyka pomalu slízla krev z Belliny kůže. Skřípavě jsem zaúpěl dalším nesnesitelným poryvem hladové touhy. Rty se mi samy ohýbaly a ukazovaly moje zuby. Pokoušel jsem se potlačit vrčení stoupající mým hrdlem. Zaklonil jsem hlavu a zavřel oči. Jak sladké by bylo se poddat… Přestat myslet, přestat vzdorovat.

Přitáhla Bellino tělo blíž ke mně. „Její krev chutná skvostně.“

Vrčel jsem a vrčení se míchalo se zvuky, které jsem nedokázal zařadit.  Má vůle byla napjatá k prasknutí, mé nejtemnější struny se chvěly očekávanou extází. Mé tělo se třáslo napětím.

Sledovala mou bezmoc, mou prohru. „Jsi tak sladký, koloušku,“ řekla po chvíli, jako když ukápne medu.

Zvedla její tělo a držela ji za ramena, přímo přede mnou. Nedokázal jsem vidět víc než ránu na jejím krku a krev lesknoucí se v jejím okolí. Všude kolem toho jediného místa bylo černo, nic dalšího nemělo význam. Nic jiného na světě neexistovalo. Má ústa byla plná jedu, mé hrdlo bylo v jednom ohni.

„Udělej to, udělej…“ zašeptala a má poslední vůle praskla.

Nebylo kolem mě nic než hustá černá tma. Nic jako vůle na světě neexistovalo, jen instinkt a chtíč. Má mysl se zřítila do náruče jediného sladkého požitku. Rozechvěle jsem přitiskl své rty k Bellině krku. Byl horký a živý. Mé zuby zajely pod kůži a kdesi z hloubi mě se vydral slastný sten, když jsem ucítil její chuť. Bílá rozkoš spálila mé smysly, všechno, co jsem dokázal pojmenovat, se rozplynulo v oslňující jiskřivé bílé tmě.

Sevřel jsem své ruce kolem jejího těla a přitiskl ji k sobě. Objímal jsem ji v nejprudším záchvěvu vášně, který jsem kdy poznal. S každým douškem mým tělem proběhla vlna slasti a kdesi z mého hrdla se ozývaly zvuky blaženého uspokojení, jež zachvacovalo mé tělo i to, co dříve bylo mou myslí. Nyní jsem měl v hlavě jen syrové základní vědomí, všechna lidskost se vytratila. Byl jsem jen zvíře, hladové, surové zvíře, ovládané nejnižšími pohnutkami. Zůstala ze mě jen koncentrovaná nelítostná krutost, morbidní sobecká surovost.

Neváhal jsem, nepochyboval, nelitoval. A hltavě pil tak dlouho, dokud z žil tekla nějaká krev. Doušky slábly a krve ubývalo, přesto jsem nebyl schopen přestat. Extáze, která mě zachvátila, dosahovala nebeských rozměrů. Nic kolem nás jsem nevnímal, jen sebe a ji.

Nakonec jsem jazykem olíznul její ránu a dál ji držel v náručí. Mé oči byly zavřené a můj obličej spočíval v jejích vlasech. Bello, Bello…

Vnímání se mi začalo vracet, bílá tma zřídla a společně s tím začaly ožívat vyšší vrstvy mého vědomí. Má lidskost, slitování, soucit… to všechno se začalo vracet. A odporná hrůznost mého činu najednou ležela přímo přede mnou.

Olízl jsem si rty, na kterých ještě ulpívala její krev, a ztuhl jsem bolestí tak bezbřehou, že jsem na jakékoliv její straně nedosáhl jejího konce. Ta bolest byla stonásobně větší, než jsem si kdy dovedl představit. Pochopil jsem, že skutečné utrpení jsem měl poznat až v tento okamžik.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3

8)  Bosorka (28.12.2011 18:28)

Tak nejdříve jsem se rozmýšlela - neboť jsem ta slabší povaha - jestli mám začít číst....
Jo, kecám vrhla jsem se na to a slupla to jak malinu! Vím, že tohle je jen rozjezd - tak říkajíc úvod do děje, ale bylo to skvělé. Temné, bolavé a prostě TVOJE!
A co nejvíce dostalo mě?
"Chtíč byl silnější než láska. Z posledních sil jsem se jí snažil držet, ale ztrácela se v dálce jako bílé plátno ve tmě."

7)  Cathlin (28.12.2011 16:50)

Alrobel: To jsem moc ráda, že jsi beze slov! A jsem ráda i za to zadrhávající se srdce... A doufám, že budeš číst i zbylé dílky.

6)  Cathlin (28.12.2011 16:48)

Twiils, takže Daylah nic nepřekoná, ale přesto se ti tohle také líbilo - to mě moc těší! I když to není zrovna povídka k "líbení"... Ale tahle první kapitola je ještě k Edwardovi milosrdná , tak budiž. Tady udělal jen to, co musel. Neměl šanci...
Děkuji ti za podrobný výběr vět, které se ti líbily nejvíce. Doufám, že si v tom každý, kdo to bude číst, najde něco, co ho osloví, něco svého... A moc ráda vím přesně, co to bylo v tvém případě!
Já sama v té Sherině větě necítím soucit, spíš zlomyslnost. Milostivně mu dovolila se hýbat ve chvíli, kdy věděla, že jeho stav, jeho vlastní mysl mu nedovolí se pohnout, vzdorovat. Věděla, že Edward bude příliš fascinovaný Bellou, její krví a nutkáním se napít. A jen ji škodolibě potěšilo, že měla pravdu, když se to potvrdilo... Ale kdo ví, třeba v tom i ta trocha soucitu může být.
Veru, děkuju moc a doufám, že se uvidíme u pokračování.

5)  Alrobell (28.12.2011 15:36)

Noo.. tak to klobouk dolů... Edwardův vnitřní boj, byl popsán bravurně, stejně jako jeho prohra nad vůlí

Promiň jsem tak nějak beze slov... Twilly pode mnou přesně vystihla okamžiky, kdy se mi zadrhávalo srdce

4)  Twilly (28.12.2011 15:12)

Tleskám, Kačenko , tak mistrně volené slova ti svědčí víc, než bych čekala a to mám o tobě a tvém spisovatelském umu jen to nejlepší mínění. Myslím, že Day navěky zůstane mou milovanou, ale s tímhle to nelze srovnávat. Tohle je čirá bolest a skvěle napsaná. Přemýšlela jsem, dlouho a pečlivě, kterou část uvést jako nejpovedenější. A je to hrozně moc těžké, protože jich je tolik, že bych minimálně dvě třetiny jednoduše skopírovala. Přesto uvedu slovná spojení, které mě uchvátily možná o kapičku víc:
- „Nemusíš se koukat, jestli nechceš,“ řekla temně. „A jestli to dokážeš.“ - opravdu temné, ale přesto v ní vidím i smutek a lehulinkou - jenom mikroskopickou - kapičku soucitu. Možná to byl jen smutek nad tím, že na Bellině místě - místě milované - není ona...

- Sevřel jsem své ruce kolem jejího těla a přitiskl ji k sobě. Objímal jsem ji v nejprudším záchvěvu vášně, který jsem kdy poznal. - k tomuhle nemám téměř co dodat. Slova mluví za činy a za vášeň

- Olízl jsem si rty, na kterých ještě ulpívala její krev, a ztuhl jsem bolestí tak bezbřehou, že jsem na jakékoliv její straně nedosáhl jejího konce. - jak lépe napsat o něčím mizériu? Netuším, ale tohle vystihuje moje představy víc než plně

3)  Cathlin (28.12.2011 12:08)

Rosalie: Tímto to nekončí... spíše teprve začíná. Povídka bude mít pět dílů, ale souhlasím, že i tak si zachovává charakter jednorázovky.

Monikola: Vidíš, a mně to vyšlo zrovna na Vánoce...

2)  Rosalie7 (28.12.2011 11:49)

Páni, od tebe jsem sice ještě nic nečetla, ale tohle je něco. Srdce mi buší a mozek se zasekl asi v půlce kapitoly. Bomba. Jsem zvědavá, jak budeš pokračovat v příběhu, protože tohle je pro mě spíš jako jednorázovka. Jestli ale bude možnost, rozhodně si přidám

1)  monikola (28.12.2011 11:47)

no tak to se na to podívejme ja som si myslela, že vianoce sú čas pokaje, lásky a šťastia ty na nás zaútočíš takýmto spôsobom ach ale o to to možno bolo efektívnejšie

«   1 2 3