06.04.2017 [17:30], ambra, ze série Tak daleko, tak blízko, komentováno 24×, zobrazeno 6574×

Tak daleko, tak hrozně daleko...

Děkuju, jste úžasné <3

Edward

Haleovi vypadali zatím víc omráčeně než zoufale. Jako když se člověk vzbudí uprostřed zlého snu a snaží se uvědomit si, že obrazy, které mu ještě před chvílí zaplňovaly mozek, nejsou skutečné. V tomhle případě ale k žádnému osvobozujícímu procitnutí nemohlo dojít. Ocitli se uprostřed nejhorší noční můry, ze které nebylo úniku. Bylo jen otázkou času, než na ně dolehne realita.

Zatím ale většinu času prostě jen zírali přímo před sebe. Živěji zareagovali jen jednou. Když nejmladší Kate vytáhla při odbavení mobil a pokusila se ho zapnout. Podívali se na ni, jako by znesvětila samou podstatu jejich rodiny. Já sám už v tu chvíli držel ruku na kapse s telefonem, ale rychle jsem si to rozmyslel. Nakonec jsem napsal jednu krátkou zprávu na toaletách po přistání, ale i tak jsem si při tom připadal jako zrádce.

Snažil jsem se nepřemýšlet o tom, proč se cítím provinile. Možná se tak cítí všichni lidi, kterým někdy prošel životem sebevrah. Možná podvědomě cítí, že nesou svůj díl viny, byť by byl sebenepatrnější.

Po příjezdu do nemocnice zmizeli Roseini rodiče na jednu nekonečnou hodinu v pracovně lékaře, který se o Rose staral. Když vyšli, paní Haleová prakticky visela na rameni svého muže, i když on sám vypadal, že nutně potřebuje oporu.

Překvapilo mě, když se doktor otočil k nám ostatním. „Tak pojďte, nemáme moc času.“ Kdovíproč se jeho pohled zastavil na mně.

Rychle jsem zavrtěl hlavou. „Já nepatřím k rodině. Jsem jen…“

„Já vím, kdo jste,“ přerušil mě. „Haleovi mi ale řekli, že byste možná byl ochotný zvážit to.“

„Zvážit co?“

„Transplantaci.“

A tak jsme se to dozvěděli. Byla tu slušná pravděpodobnost, že by Rose mohla přežít, pokud by jí někdo daroval kus svých jater. A mohla je dostat jen od někoho blízkého, v oficiálním registru jako sebevrah neměla šanci.

Doktor nám asi půl hodiny vysvětloval, co budou obnášet případná vyšetření, pokud se rozhodneme Rose pomoci. Někde uprostřed jeho monologu jsem si uvědomil, že mi Tanya křečovitě tiskne ruku. Chtěl jsem ji odstrčit, ale pak jsem se ovládl. Tohle jsem pro ni mohl udělat.

„Můžeme teď za ní?“ odvážila se nakonec Irina zeptat na to, na co jsme mysleli všichni. Já možná o trochu víc než ostatní. Potřeboval jsem vědět, proč jsem tady. A jak rychle můžu odejít.

„Jen na chvíli. Museli jsme ji uvést do umělého spánku. Nebyla na tom dobře.“

„Takže s ní nemůžeme mluvit?“ Představil jsem si, jak nekonečné budou příští hodiny. Na jedné straně zhroucení rodiče, na druhé straně Tanya dožadující se pravidelné dávky útěchy.

Doktor se poškrábal na zátylku. „Popravdě… Je téměř jisté, že už ji nebudeme probírat. Pokud neseženeme vhodného dárce…“ Jeho slova zůstala viset ve vzduchu jako oblak otráveného plynu.

„Ale já jsem tady jen proto, že se mnou chtěla mluvit!“ Přestával jsem se ovládat. Tanyiny nehty se mi zaryly do kůže.

„V tom případě…“ Tentokrát váhal opravdu dlouho. „Nevím, jestli už to bude možné, ale nechala nějaké dopisy. Převzala si je policie, ale v podobných případech je vracejí dost rychle. Zkusím ověřit, jestli jste byl mezi adresáty. Možná by vám pomohlo udělat správné rozhodnutí, kdybyste od ní dostal vzkaz.“ Věnoval mi lehce vyčítavý pohled a mně to teprve v tu chvíli došlo. Haleovi o mně zřejmě mluvili jako o Rosaliině bývalém příteli a doktor z toho vyvodil, že nejspíš budu hlavním důvodem, proč udělala to, co udělala. Proč tu, do prdele, není Emmett, aby ji zachraňoval?

„Děkuju.“ Neulevilo se mi. Ne doopravdy. Rose byla kapitola, kterou jsem v zájmu vlastního přežití dávno uzavřel. To poslední, po čem jsem toužil, bylo přepisovat její konec.

Vrátili jsme se do čekárny, ale ne nadlouho. Brzy začaly přicházet sestry, aby nás odváděly na nejrůznější testy. Měl jsem za sebou odběry krve a ultrazvuk břicha, když se u mě znovu zastavil doktor. Beze slova kývnul ke svojí pracovně.

„Možná bude lepší, když si to přečtete v soukromí,“ zavřel za námi dveře a podal mi obálku. „Vymohl jsem to jen pro vás, podle nějakých etických pravidel je ostatní dostanou jen pokud…“ Nedopověděl, ani nemusel. S těžkým srdcem jsem se posadil na pohovku u stěny.

Dopis byl napsaný na počítači, což mě trochu šokovalo. Nehodilo se to k představě člověka, který není schopný racionálně uvažovat. Když předtím doktor zmínil dopisy, bleskla mi hlavou představa Rosalie, jak roztřesenou rukou škrábe lítostivé vzkazy pro svou rodinu, jak jí při tom na papír kapou slzy a jak už nakonec ani není schopná dopsat ten nejdůležitější vzkaz, vzkaz pro Emmetta McCartyho.

Teď jsem ale držel v ruce dva pečlivě složené papíry potištěné textem rozděleným do odstavců. Ani náznak zvlnění, které by způsobily slzy. Se staženým hrdlem jsem začal číst.

Můj drahý, nejdražší Edwarde!

Prosím Tě, promiň mi to. Dokážu si dost jasně představit, jak si v duchu klepeš na čelo, co mě to napadlo zatahovat Tě znovu do svého zpackaného života. Ale došla jsem k tomu, že máš právo na skutečnou omluvu za to, co se mezi námi kdysi stalo a především za to, co jsem Ti tehdy provedla. Taky ale víš, že jsem byla vždycky sobec, takže tahle moje omluva (a vysvětlení v jednom) budou i pokusem o mou obhajobu (promiň! promiň! promiň!).

Nevím, jak začít, takže to vyklopím rovnou. Moje babička i prababička z máminy strany umřely mladé. Zabily se. Moje máma to snad neudělá, ale i tak nemůžu s čistým svědomím napsat, že doba, kdy doktoři lidem s psychiatrickou diagnózou mohli předepsat leda tak elektrošoky nebo lobotomii, byla děsivá.

Protože moje máma se většinu svého života léky brát snaží a já celý svůj život sleduju, jak ji to ničí.

Překvapení, já vím. Tohle naše rodinné tajemství má jméno.

Maniodepresivní psychóza.

Ne ve všech rodinách ji děti zdědí. Nebo aspoň ne všechny. U nás v téhle loterii s neuvěřitelnou pravidelností vítězí nejstarší dcery. Aspoň doufám. Doufám, že Tanya a ostatní budou mít větší štěstí než já.

Pamatuješ na začátek druháku? Chodili jsme spolu pár měsíců. Myslela jsem si, že nic tak krásného už nikdy nezažiju, protože nic krásnějšího prostě neexistuje. Doktoři mi později řekli, že to mohl být spouštěč, věřil bys tomu? Jakékoliv vybočení z normálu to totiž může odstartovat, dokonce i příliš velká radost. Zpět k začátku školního roku. Přihlásila jsem se tehdy do úplně všech volitelných předmětů, do všech kroužků, které škola nabízela, a taky jsem se rozhodla kandidovat na předsedkyni studentské rady. Pamatuješ, jak jsem Ti tehdy naprosto neoblomně vysvětlovala, že se díky tomu dostanu na Harvard? Ty ses smál, ale já tomu v tu chvíli skutečně věřila.

Pak jsem na čtrnáct dnů zmizela. Máma Ti řekla, že mám těžkou angínu a že ke mně nikdo nesmí, ale to nebyla pravda. Měla jsem za sebou první manickou fázi a dostala jsem svoje první léky.

Na ty první dny, kdy jsem se proti své vůli probírala do reality, jsem se roky snažila zapomenout. Nemáš tušení, jak strašné je, když všechno kolem Tebe je najednou šedivé, když jídlo chutná jako popel, když voda ve sprše nikdy nemá správnou teplotu, když je Ti fyzicky špatně z představy, že i další den musíš vstát a nějak fungovat.

Celé týdny jsem hledala správná slova, jak Ti to říct. Nebylo to o tom, jestli, ale kdy a jak.

A pak jsem na to konečně přišla.

Ten den jsem měla přijít k Tobě. Představovala jsem si, jak spolu nejdřív budeme na té houpačce před domem, jak se na ní uklidním a jak se Ti potom celá schoulím v náručí a přenesu na Tebe kus té hrůzy, která mě tolik drtila.

Když jsem k vám přišla, našla jsem Tě, jak ležíš na posteli a zíráš do stropu. Pak jsi řekl, že Tvoje máma má rakovinu a že je to hrozně moc špatný.

Chtělo se mi řvát, ječet spoustu zbytečných slov a vět o nespravedlnosti, o tom, že to já potřebuju podporu a možná i trochu lítosti. Místo toho jsem si lehla vedle Tebe, objala Tě a držela dlouho do noci.

Pak přišla další „angína“. Vysadila jsem léky, protože jsem potřebovala dostat ven to, co se ve mně zoufale hromadilo. Tři týdny jsem prakticky nevylezla z postele.

Ale i deprese byla o kousek lepší než to šedivé bezčasí, do kterého jsem se s léky vrátila.

Měla jsem jen jednu jistotu, Edwarde. Svou lásku. Opravdu jsem Tě milovala.

Jenže jsem strašně potřebovala, aby i mě někdo objal a podržel.

Stalo se to, když jsem na Tebe čekala po tréninku. Hollis Tě poslal domů dřív, ale Ty jsi mi nedal vědět. Zapomněl jsi, spěchal jsi domů, mámě nebylo dobře. Ze šaten vyšel Emmett, okamžitě se usmál tak, jak to umí jen on (víš, co myslím, ten jeho úsměv, co Ti prohřeje každou kost v těle). Dali jsme se do řeči a najednou jsme byli na půl cesty domů. Řekl, že to nevadí, že se pro auto vrátí později a že už se stmívá, a tak mě doprovodí. Jen jsme si povídali, Edwarde. Povídali a smáli se. Zdálo se mi, že jsme k našemu domu došli příliš brzy. Otevřela jsem kabelku a začala hledat klíče. Pořád tam stál a já znervózněla. Kabelka mi spadla, všechno se rozsypalo. Emmett mi pomohl posbírat věci, samozřejmě, a tak se stalo, že viděl moje léky. Za dva dny na mě počkal a na rovinu se mě na to zeptal.

Během pěti vteřin jsem se sesypala, další tři hodiny mě jen objímal a poslouchal, jak se to ze mě řine. Netušila jsem, jak moc to potřebuju někomu říct. Netušila jsem, jak moc potřebuju, abych se mohla o někoho opřít.

Ani tehdy se ale nic nestalo.

Další dny jsem jen občas zachytila jeho pohled, to bylo všechno. Byla jsem to já, kdo přišel za ním. Řekl, že nechce zradit nejlepšího kamaráda. Řekl, že nechce podvádět svou holku. Řekl, že nechce využívat mojí slabosti. A taky řekl, že mě miluje od šesté třídy. Ale to řekl až potom. Mohla jsem za to já, Edwarde, nedala jsem mu šanci. Vedle něj jsem po víc než roce měla pocit, že se aspoň na chvíli dokážu nadechnout.

Přesto musím říct to podstatné – pořád jsem Tě milovala. Nedokážu to vysvětlit. Tebe jsem milovala, bez něj jsem nemohla být.

Uběhlo pár měsíců a já se nechala ukolébat. Byla jsem ve stresu z toho, že Tě podvádím, ale zároveň jsem byla neuvěřitelně šťastná. Říkala jsem si, že nemůžu spadnout ani na jednu stranu, protože mám dost stresu i radosti. Takhle funguje logika člověka, který se snaží uniknout ze zajetí chemické šedi.

Znovu jsem vysadila léky.

A bylo mi tak dobře, jako ještě nikdy.

Trvalo to přesně týden. Za tu dobu jsme se s Emmettem dohodli, že Ti řekneme pravdu. Jenže jsme nepočítali s tím, že přijdeš na večírek k Mikeovi. Další den jsem se zhroutila, naši mě odvezli k mému psychiatrovi, a když jsem mu popsala, co a proč jsem udělala, oznámil mi to, co už jsem tušila. Mám nejhorší možnou formu té hnusné nemoci. Znamená to nejen manické a depresivní fáze, ale taky paranoie a téměř nepřetržitou touhu se zabít.

Dostala jsem silnější léky a doporučení, ať ještě jednou zvážím své rozhodnutí jít na vysokou. Z domu. Z bezpečí tátova dohledu.

Teď už budu stručná. Víš, jak to dopadlo. Emmett mě zřejmě podporoval víc, než bylo dobré pro nás pro oba. Sliboval, že to spolu zvládneme. Dnes si říkám, že nás hlavně chtěl dostat Tobě z očí. Styděl se, tak strašně se styděl, Edwarde…

První rok nebyl snadný, druhý byla čistá katastrofa, ale vše vyvrcholilo, když jsem před třemi měsíci znovu vysadila prášky. Během týdne jsem prakticky zešílela. Přihlásila jsem se na katedru Východních studií – hledali zkušeného učitele čínštiny. Nejen, že jsem jim tvrdila, že umím čínsky, já tomu věřila. To je ta potíž s touhle nemocí. Volali Emmettovi, pohádali jsme se, obvinila jsem ho, že mi brání v kariéře, a tak jsem se mu pomstila. Potřebovala jsem čtrnáct dnů na to, abych se vyspala s polovinou jeho kamarádů z fotbalového týmu. Možná by na to nepřišel, ale já mu to řekla. Jinak by to přece nebyla pomsta, ne?

Udělal jedinou možnou a správnou věc. Nechal mě hospitalizovat. Za měsíc mě pustili, všichni, včetně Emmetta si mysleli, že jsem z nejhoršího venku, ale já už v tu chvíli byla rozhodnutá. Když začal Emmett mluvit o rozchodu – brečel u toho a jen Ty a já dokážeme pochopit, jak hrozné to pro něj muselo být – sehrála jsem nejlepší představení ve svém životě. Podařilo se mi ho přesvědčit, že to chci i já. Nalhala jsem mu spoustu věcí, ale řekla jsem mu i jednu důležitou pravdu. Bude to pro nás lepší, protože já stejně pořád miluju Edwarda. Tohle, myslím, nakonec rozhodlo, díky tomu se odhodlal a odešel.

A tak tu teď sedím, v krvi mám správné množství šedého hnusu, a tak příčetná, jak jen blázen může být, se loučím s tímhle světem.

Vím, že jsem Ti zničila život, Edwarde, vím, že to nic nemůže vrátit nebo napravit. Ale i tak mám jedno přání: Zůstaň na mě naštvaný, ale prosím, přestaň mě nenávidět. Smiř se se mnou, aspoň ve svém srdci.

Miluju a líbám Tě navždy,

Tvoje ztracená a zatracená Rose

Výsledky testů nám přišli říct v noci.

Oba rodiče vypadli kvůli vlastním zdravotním problémům. Pan Hale měl nemocné srdce, játra paní Haleové poznamenala léta užívání léků. Mě vyřadil prozaický důvod – rozdílná krevní skupina. Ze sester mohly Rosalii zachránit Kate a Tanya. Teoreticky. Kate prodělala před měsícem mononukleózu.

Po tomhle shrnutí se všechny oči obrátily k Tanye.

Než jsem se nadál, držel jsem ji v náručí. Zdálo se, že snad nikdy nepřestane plakat.

Irina si mě pak vzala stranou a šeptem mi vysvětlila, že Tanya má naprostou hrůzu i z pitomé injekce. Představa velké břišní operace ji vrhla rovnou doprostřed panického záchvatu.

Doktor nám doporučil, abychom se šli na pár hodin prospat na hotel. Rodiče souhlasili, ale Tanya trvala na tom, že si to potřebuje rozmyslet o samotě a že by stejně neusnula. Dívala se stranou, když mi říkala, že se můžu vrátit domů.

Samozřejmě jsem zůstal s ní. Nemohl jsem opustit Roseinu jedinou naději. Nemohl jsem riskovat, že se Tanya uprostřed noci někam vypaří.

Dlouho jsme seděli a tiše si povídali. Samé neškodné vzpomínky. Z doby, kdy jsme ještě byli děti. Neurčité plány do budoucna. Z doby, která zřejmě nikdy nepřijde.

Nevěděl jsem kdy, ale nejspíš jsme nakonec přece jen usnuli. I ve spánku mi ale nějaká část podvědomí připomínala, že musím Tanyu držet. Že na mém doteku závisí, jestli bude Rose žít.

Když jsem o něco později procitnul, zmatený a celý ztuhlý, stála přede mnou Bella.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

«   1 2