29.03.2017 [21:36], ambra, ze série Tak daleko, tak blízko, komentováno 27×, zobrazeno 6236×

Dneska to snad raději ani nečtěte...

Bella

Přistáli jsme. Jedeme rovnou k Milosrdným. Za pár hodin snad vyrazím zpátky. Ozvu se. Miluju tě.

Jediná zpráva za dvacet čtyři hodin. Ze všech sil jsem se snažila nemyslet na to, co se tam děje; proč Edward nepíše víc, nebo proč mi, kruci, rovnou nezavolá.

V noci jsem toho moc nenaspala. Připadalo mi divné zůstat sama v Edwardově ložnici, a tak jsem se vrátila do pokoje pro hosty.

Nebyl to dobrý nápad. Nebylo podstatné kde. Podstatné bylo bez. Bez Edwarda.

Ještě pořád jsem tomu úplně nevěřila. Tomu, jak rychle a dramaticky se můj život změnil za poslední čtyři měsíce. Jak snadné to nakonec bylo. Nebo jak snadné se to mohlo zdát.

Stačilo prostě se zamilovat.

Jenže pro mě nic jako prosté zamilování neexistovalo. Zamilování znamenalo ohrožení. Riziko, že znovu ztratím samu sebe. Že znovu neodhadnu hloubku propasti, do které se nakonec zřítím.

Edward mě přitahoval od prvního okamžiku, o tom nebylo pochyb. Ale nejspíš neměl ani přibližnou představu, jak vyděšená z toho ve skutečnosti jsem. Před každou naší schůzkou jsem měla pocit, jako bych se chystala přejít přes obrovské zamrzlé jezero s neznámou tloušťkou ledu. Teprve později mi došlo, že jsem celou dobu podvědomě čekala, až se to stane a já uslyším děsivé zapraskání pod svýma nohama. A že se to stane v okamžiku, kdy se ocitnu uprostřed – zoufale daleko od jakékoliv naděje na záchranu.

Když se to ráno po Díkůvzdání objevila Tanya a když se ukázalo, že mi Edward celou dobu lhal, v jistém smyslu jsem cítila zvrácené uspokojení. Je to tady. Přesně s tímhle jsem přece počítala.

V tu chvíli mě ani nenapadlo, že bych si s Edwardem měla promluvit. Můj triumfální a zároveň žalostný odchod byl pevnou součástí scénáře, který si moje už jednou zlomené a pošlapané srdce připravilo téměř bez mého vědomí. Útěk. Co jiného, ty hloupá?

Ale nakonec to možná nebyl tak špatný nápad. Díky tomu jsem si přesně pamatovala okamžik, kdy jsem se rozhodla, že to ještě jednou doopravdy zkusím. Kdy jsem se rozhodla, že se vzdám zadních vrátek a risknu všechno.

Edward si nejspíš myslel, že jsem k tomuhle rozhodnutí dospěla krátce po tom neuvěřitelném halloweenském večeru a že noc v babiččině domě byla jen dalším krokem v našem vztahu. Překonali jsme první velkou hádku. Paráda.

Neměl ani tušení.

Když jsem otevřela dveře a on tam stál – na první pohled vyčerpaný a naprosto zoufalý – prožila jsem něco jako okamžik prozření. I kdybych do něj nebyla tak bláznivě zamilovaná, i kdybych se na nás dokázala dívat s odstupem, optikou toho, co jsme měli oba za sebou, vždycky bych došla ke stejnému výsledku.

Jen s ním jsem měla naději. Jen spolu jsme se mohli odrazit ode dna, ke kterému jsme oba poslední roky nezadržitelně klesali.

Přesto jsem se snažila zůstat ve střehu. Ani jeden z nás nedostal nikdy nic zadarmo. Měla bych počítat s potížemi. Není přece možné, aby to zůstalo takové – noci, po nichž jsme oba připomínali opilé mátohy, dny, během nichž mě milionkrát napadlo, jak je možné, že tenhle úžasný, krásný, laskavý a chytrý chlap tady, uprostřed forkských lesů, počkal zrovna na mě.

Samozřejmě, náš seznam trablů nebyl nikdy úplně prázdný – Edwardovy zdravotní potíže si rychle uzurpovaly první místo -, ale zatím se zdálo, že všechno má nějaké řešení. Že z křižovatky, na níž jsme se ocitli, vedou jen samé přímé a dobře označené cesty. Žádná slepá ulička v dohledu. Žádná nesjízdná trasa.

A pak se znovu objevila Tanya.

Snažila jsem se soucítit s ní, ale zoufale jsem v tom selhávala. Nechtěla jsem si představovat, jaké to je – milovat Edwarda a vědět, že nikdy doopravdy nebude můj. Stačilo, aby se nějaká neopatrná část mojí mysli o tu představu jen otřela – a okamžitě jako by mi někdo utahoval plíce do svěráku a kolem žaludku omotával ocelový drát. Takže ano, věděla jsem, proč je Tanya smutná, ale bylo příliš lákavé vytěsnit to a místo toho všemi smysly, každou myšlenkou, každým úderem srdce vstřebávat vlastní štěstí.

Nemohla za to, ale když mi řekla tu věc o své sestře, málem jsem se pozvracela. Neměla jsem právo Rosalii odsuzovat, ale kdo jí dal právo udělat to, co udělala? Okamžitě jsem si vzpomněla na ten strašlivý okamžik po nehodě. Jak jsem se snažila jít smrti naproti. Jak jsem to nedokázala udělat pořádně. A pak ty první dny a noci. A první hodiny, kdy mi uvolnili upoutané ruce, a já se bez přestání dotýkala propadlého břicha. Jak strašně jsem tehdy chtěla umřít. Co mě zastavilo? A v čem bylo Rosaliino utrpení horší? Proč si myslela, že je na konci? Že už nemá žádnou naději?

Bylo to stejné jako s Tanyou. Bylo mi jí líto, ale doopravdy jsem o jejím neštěstí nechtěla nic vědět. A zoufale jsem nechtěla, aby se jakkoliv dotklo Edwarda.

Chtěla jsem mu to říct. Měla jsem mu to říct. Už se tě to netýká. Zaplatil jsi dost.

Místo toho jsem ho za ní poslala.

„Alice?“

„Jdu nevhod? Ale podělanej Valentýn byl včera, tak snad už jste uklidili všechny růžový srágory a flašky od šampusu a…“ Její ironický úšklebek rychle přešel v nejistý. „Děje se něco? Nenaštvi se, ale vypadáš děsně.“

„Dík,“ ustoupila jsem stranou, aby mohla dovnitř. Úplně jsem zapomněla, že má přijít. Jako obvykle. Jako každou středu.

„Co se stalo?“ zvedla hlavu a nakrčila nos, jako by se snažila vyčenichat zdroj napětí v domě. Postrčila jsem ji směrem do kuchyně.

„Ve městě se ještě nic neříká?“ zeptala jsem se jí tiše, když jsem zkontrolovala, jestli jsou zavřené i dveře do obýváku.

Poškrábala se na hlavě, až jí na tenkém zápěstí zachrastila změť kovových náramků. „Tak nějak jsem doufala, že se to k vám nedonese,“ zafuněla. „Dvě nejmladší Haleový nebyly ve škole a obě se samozřejmě pochlubily na facebooku. Sebevražda ségry je jen o chlup míň zajímavá než vlastní sebevražda,“ protočila panenky. „Co na to Edward,“ rozhlédla se, jako by se do té doby schovával za ledničkou a teď měl vykouknout.

Dosedla jsem na židli. „Jel za ní,“ hlesla jsem.

„Cože?“ vyjekla a okamžitě si připlácla dlaň na pusu. „Zbláznil se?“ přešla do hysterického šepotu.

Nahromaděné napětí ve mně začalo polevovat. Alice byla ten poslední člověk, kterého bych chtěla tahat do svých problémů, ale na druhou stranu nás i naši situaci znala nejlíp. A očividně byla víc než ochotná mě vyslechnout.

„Přijela pro něj Tanya,“ vzlykla jsem. „Že ho chce Rose vidět. Že je to s ní… hrozně špatný.“ Pláč mě úplně přemohl. Alice se natáhla pro roli papírových utěrek. Beze slova mi jich hrst natrhala.

„Kdy se vrátí?“ Zněla překvapivě věcně. Zmohla jsem se jen na zavrtění hlavou. Zamračila se. „Kdy se naposledy ozval?“

„Jen po příletu. Pak už…“

Vyskočila a začala měřit kuchyň naštvanými kroky.

Po pár minutách jsem se dala trochu do pořádku.

„Asi je na intenzivce. Tam musíš vypnout mobil.“ Něco jsem o tom věděla.

„Celou dobu? I když jde na hajzlík?“ zavrčela Alice. Zastavila se a oběma rukama si zajela do vlasů. „Bulení nikomu nepomůže. Bylo jasný, že Tanya zkusí všechno. Podstatný je, že Edward v tom má jasno,“ věnovala mi významný pohled. Horlivě jsem přikývla. „Fajn,“ vydechla. „Takže nezbývá nic jinýho, než nějak přečkat těch pár hodin, než se chlapec znovu ozve. Zatím můžeš dělat něco užitečnýho. Třeba utrácet jeho prachy. Nebo začít vymýšlet, jakým dárkem by si tě mohl udobřit. Co takhle menší výlet na Havaj?“ zazubila se. Nejspíš plácala nesmysly, ale po hodinách, kdy jsem se kvůli Jasperovi křečovitě ovládala, se mi nečekaně ulevilo.

„OK,“ naposledy jsem se vysmrkala. „To utrácení není marnej nápad. Zajedu pro nějaký jídlo. Možná koupím nějaký dort. Vždycky jim zbydou valentýnský a mají je ve slevě.“

Alice spokojeně luskla prsty. „Konečně rozumná řeč. A možná nějaký bublinky?“

„Dobrý pokus,“ mrkla jsem na ni. „Dohlídni na Jaspera. Za pár hodin jsem zpátky.“

Od rána jsem nevystrčila nos z domu, takže až teď jsem si všimla, že přišel jeden z ledových forkských dnů. Žádný sníh, kdepak, jen se spojil obvyklý déšť a méně obvyklý mráz a obalili každé suché stéblo trávy a každý strom až do poslední větvičky vrstvou ledu.

Nakupovací rutina mě uklidnila, a tak jsem si celou zpáteční cestu užívala pohled na tu jiskřivou nádheru. I proto jsem si toho auta všimla až na poslední chvíli. Bylo to velké a drahé auto, žádný omlácený křáp, ve kterém by to tu mohli zkusit zloději. Přesto mě okamžitě sevřel strach.

Pomalu jsem vystoupila.

Z domu ke mně dolehlo několik ostrých výkřiků. Rozběhla jsem se.

Vrazila jsem do haly.

Scéna byla překvapivě přehledná.

Meredith Copeová držela zezadu Alici pod pažemi a vyvracela jí ruce v nepřirozeném úhlu. Alice sebou házela, ale v Meredithině medvědím sevření neměla šanci. Obličej jí křivily všechny možné emoce, ale jedna je přebíjela. Naprostá bezmoc.

Naproti nim stál vysoký světlovlasý muž. Jednou rukou se držel za břicho, druhou se opatrně dotýkal tváře, ze které mu crčela krev. Mozek někdy pracuje překvapivě rychle, a tak mi stačilo pět vteřin, než mi to došlo. Toho muže jsem viděla u Meredith v kanceláři. Tehdy jsem ještě neznala tak dokonale Jasperovu tvář, takže se mi to nespojilo. Ale teď jsem si byla jistá.

„Carlisle Cullen, že?“ zachraptěla jsem.

Ze tmy pod schody se ozval vzlyk. Než jsem stihla zareagovat, prolétla kolem mě světlá šmouha. Proč jsem za sebou nezavřela?

„Jaspere!“ Později jsem si nebyla jistá, jestli jsem jeho jméno opravdu vykřikla. Jestli mi jen neprolétlo hlavou jako myšlenka. Jako prosba.

Do své obvyklé skrýše to nezvládl. Na to, že větve občas kloužou, byl možná zvyklý. Ale nepočítal s tím, co s nimi může udělat váha ledu.

Když dopadl, neměla jsem důvod pochybovat. Tentokrát to nebylo jen v mé hlavě. Okolní lesy nám naše výkřiky vracely mnohonásobnou ozvěnou.

Do Seattlu jsem se dostala ve dvě v noci. V nemocnici jsem byla krátce po třetí. Nebýt noční oblohy, nedalo by se poznat, že jsem nepřišla uprostřed rušného dne. Alespoň v přízemí, kolem pohotovostí.

Ve čtvrtém patře ale vládlo ticho, jež jen občas narušily rychlé kroky někoho z personálu. U pultu, který mě dělil od chodeb před jednotlivými pokoji, mě zastavila sestra.

„Přejete si?“

„Já… Hledám Rosalii Haleovou. Vlastně její sestru. Její sestru a jejího… přítele. Bývalého přítele. On… Nebere mi telefon a u něj doma…“ Tentokrát to bylo horší než s Alicí. Nepomohla hrst kapesníků ani uklidňující slova cizí ženy. Přísahala bych, že nemohla pochopit nic z toho, co jsem jí řekla, ale stačilo to na to, aby mě pustila dál.

„Tam ale musíte být tiše,“ varovala mě. „Ti lidi uvnitř mají vlastní důvody k pláči.“ Bezhlesně jsem přikývla. „Vytáhněte ho ven,“ dodala ještě. „Sloužím druhou noční a jsou tam pořád zavření. Prospělo by jim, kdyby vypadli.“

Minula jsem několik laviček před prosklenými stěnami do jednotlivých pokojů. Většina byla prázdná, jen občas někde podřimoval vyčerpaný příbuzný.

Rosaliin pokoj byl až na konci chodby. Dvě lavičky. Jedna prázdná. Na druhé jsem okamžitě poznala Edwarda. Rozbušilo se mi srdce. Instinktivně jsem se k němu chtěla rozběhnout, ale myšlenka na to, co jsem mu přijela říct, mě zpomalila. Na okamžik jsem se opřela o zeď. V té zastavené minutě jsem se jeho směrem podívala pozorněji. Předtím jsem si jí nevšimla. Edward tam nebyl sám. Na boku vedle něj ležela Tanya, hlavu položenou v jeho klíně. Pravděpodobně spala. I on dřímal; hlava mu padala na prsa.

Nohy mi ztěžkly ještě víc, ale vydala jsem se k nim. Nenáviděla jsem se za to, jak jsem sobecká; měla jsem myslet především na Jaspera, ale jak jsem se blížila k té pitomé lavici a všímala si dalších detailů – Tanyiny ruky položené mezi Edwardovými stehny, jeho ruky objímající její ramena – ochromoval mě děsivý pocit déjá vu. Jacobův roztoužený výraz. Jeho ruce na bocích té cizí dívky. Jeho vztek, když jsem to přerušila.

Pomalu jsem začala couvat.

Už jsem toho snesla dost. Na Edwardův vztek mi nezbývala síla. Nakonec mu přece jenom nechám vzkaz na mobilu. Nebo u té hodné sestřičky na recepci. Nebo…

„Bello?“ Mžoural proti matnému světlu noční zářivky a snažil se upamatovat, kde je. Když se zkusil pohnout, všiml si Tanyiny hlavy. Něžně, jako by mu mohla prasknout v rukách, ji zvedl, s obtížemi se vysoukal na nohy a položil ji zpátky.

Nedokázala jsem se pohnout. Sledovala jsem, jak se natahuje pro berle, jak se se stisknutými rty vyrovnává s bolestí, kterou mu dlouhé sezení způsobilo, jak se snaží soustředit na to, co mi má říct.

„Kde ses tu vzala?“ zavrtěl hlavou a mírně se usmál. „Kde je Jasper? Není noc? Kdo hlídá Jaspera?“

Najednou se ve mně něco zlomilo. Spletla jsem se. Tehdy po Díkůvzdání jsem ještě ani zdaleka nedošla do středu toho prokletýho jezera. Ten okamžik nastal teprve teď.

Zadívala jsem se na Tanyu. Na její našpulené rty a rozcuchané vlasy. Kvůli tomu mi nebral telefon? Aby se jí dobře spalo?

Najednou jsem se dokázala pohnout. Otočila jsem se na patě a vyrazila zpátky. „Nechám ti vzkaz na recepci,“ hodila jsem po něm přes rameno, aniž bych se doopravdy ohlédla.

„Bello, počkej!“ Pořád se kontroloval. Sotva šeptal, ale slyšela jsem, že vyrazil za mnou. Nechtěla jsem utíkat, abych nebudila zbytečnou pozornost, a tak mě u recepce dohnal.

„Bello! Kde je Jasper! Co se děje!“

Zhluboka jsem se nadechla a několika rychlými kroky se k němu vrátila. Takhle to možná přece jenom bude lepší.

„Kdybys používal podělanej telefon, nemusela bych sem jezdit. Nemusela bych vidět, jak tam s ní…“

„Já ti to vysvětlím, Bello, nevíš, co se…“

„Nevím a nechci to vědět!“ Překřikovali jsme se. Edward a já jsme na sebe ječeli. Bylo to absurdní. „Neozval ses, Edwarde,“ zavrtěla jsem hlavou. Znovu mě chtěl přerušit, ale já zvedla ruce. „Pro mě není žádný důvod dost dobrý. Já už riskovala dost a víc už nechci. Nemůžu.“

„Bello, prosím…“ Okrajově jsem vnímala jeho vyčerpání. Jeho strach a jeho bezmoc. Ale taky mi došlo, jak moc jsme riskovali, když jsme se zrovna my dva dali dohromady. Zdálo se snadné odrazit se ode dna společně. Nenapadlo nás, jak snadno se tam spolu můžeme vrátit. Dvě navzájem beznadějně propletená závaží.

„Odvezli Jaspera,“ vzlykla jsem.

„Cože?“ Lítost v jeho očích rychle ztvrdla. „Kdo?“

„Copeová. A jeho otec. Carlisle Cullen. Nemohla jsem je zastavit. Jasper vylezl na strom a…“

Edward zavrávoral. Natáhla jsem se k němu, abych ho zachytila, ale ignoroval mě. Opřel se o stěnu. Na okamžik zavřel oči.

„Takže já poprvé po letech vypadnu z domu a zrovna v tom okamžiku se tam objeví…“ Zatřásl hlavou a zadíval se na mě pohledem, ze kterého mě zamrazilo až v kostech. „Co ti slíbili? Dostaneš zpátky svou práci? A k tomu nějakou prémii? On si to uměl vždycky zařídit. Já toho hajzla…“

Pokračoval ve své litanii, ale já už ho nevnímala. Otočila jsem se a jako robot zamířila k výtahům. Tohle byla vážně bláznivá nemocnice. Tři padesát osm, věnovala jsem zběžný pohled velkým hodinám na stěně, a všechny výtahy obsazené. Mechanicky jsem sledovala šipky, které ukazovaly ke schodišti. Levá pravá. Tohle je snadné. To zvládnu. Prostě jen budu střídat nohy, a když to nepopletu, dostanu se včas ven. Na vzduch. Do skutečného světa, kde bude všechno normální. Kde nebude ani Tanya, ani Meredith Copeová, ani Carlisle Cullen.

A především tam nebude Edward.

Edward, který mě znovu zradil. Edward, který si myslí, že já zradila jeho.

Levá pravá.

To zvládnu. To přece…

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

7)  ambra (30.03.2017 12:52)

Nejdřív musím říct, že miluju svůj slovenský fan klub . Možná další povídku napíšu slovensky . Teenuško, jsi skvělá, kdyby se takto krásně ozval každý, kdo se přidá až později, roztekla bych se blahem .
Milé moje, tohle byla možná rekordní kapitola - v tom smyslu, že jsem ji potila opravdu pět dnů, řádek po řádku. Věděla jsem, co chci napsat, ale normálně jsem u toho trpěla. Nicméně se trošku škodolibě třesu na to, co řeknete na Edwardův pohled . Myslím, že vás hodně překvapí .
Jste úžasné, culím se tu jako cvok

4)  Marcelle (30.03.2017 09:01)

sice jsem věděla, že jim ještě něco provedeš.....teď nemám slov

1)  TeenStar (29.03.2017 22:55)

Som najhorší čitateľ na svete. Ja viem... Moja milovaná Ambra. "Did you ever know that you're my heeeeeeeero? Everything I would like to be." - toto mi hrá v hlave práve teraz, keď píšem tento neschopný, nezmyselný komentár, pretože si úžasná či už ti to moja maličkosť napíše alebo nie Ja viem. 21. kapitola a žiaden komentár. Ospravedlní ma, že som to zhltla celé za tento večer? Alebo to, že som poviedku vymenila za maturitné témy a prípravy na prijímačky na vysokú školu? Ja viem, asi nie. Ale komentujem teraz, pod touto skvostnou kapitolou, tak sa budem snažiť písať aspoň trochu k veci a úplne od srdce a úprimne Jasper, Bella a Edward... tieto bytosti, TY, vy všetci dokopy mi lámete srdce. Ale lámete ho krásne, tak krásne, že by to básnikov nútilo písať a maliarov maľovať. Ale ja som len ja a nie som dobrá ani v jednom z toho. Dokonca nie som dobrá ani v tom, aby som zanechávala komentár pri každej kapitole (čo si si už všimla a za čo sa veľmi ospravedlňujem, zaslúžim si pánvičkou po hlave, ja viem ). Bola to úžasná, dokonalá, srdcervúca, perfektne napísaná a celou bytosťou prežitá kapitola. Keď čítam tvoje diela, cítim sa, ako keby som sa dokázala stotožniť s každou vetou, ktorú napíšeš, bez toho, aby som to bola kedy prežila. A cítim sa, ako keby si to písala len a len pre mňa, aj keď viem, že to číta mnoho ľudí a vôbec sa nepoznáme. A za tento pocit ti budem navždy neskonale vďačná. Ďakujem!

«   1 2