04.09.2011 [09:45], Cathlin, ze série Svítání (Rozbřesk jinak), komentováno 8×, zobrazeno 2485×

11. Proměna

aneb velmi krátce a tentokrát doopravdy nic nového - proměna je jenom jedna a vynechat ji nelze...

11. Proměna

Ta bolest byla ničivá. Jako sršní žihadla zapíchaná do každého milimetru mého těla. Zvenku i zevnitř.

Moje tělo se snažilo to utrpení odmítnout a já jsem byla znovu a znovu pohlcována temnotou, která mé odstřihovala na celé vteřiny a možná dokonce minuty od bolesti, čímž mi stěžovala vnímání skutečnosti.

Někde v koutku vědomí jsem si byla jistá, že existuje nějaký důvod, proč tohle musím snést, ale nemohla jsem si vzpomenout jaký.

Pálení, bolest.

Temnota převládla a pak byla zase odplavena vlnou utrpení. Nemohla jsem dýchat. Už jsem se topila, ale tohle bylo jiné. V krku mě nesnesitelně pálilo.

Snažila jsem se cítit své srdce, najít ho, ale byla jsem ztracená ve svém vlastním těle. Necítila jsem věci, které jsem cítit měla a nic nebylo na správném místě.

Temnota mi zakryla oči pevněji. Věděla jsem, že by bylo mnohem snadnější se jí poddat. Kdyby to bylo jenom kvůli mně, nebyla bych schopná bojovat donekonečna. Byla jsem jen člověk a veškerá lidská síla ze mě vyprchala.

Ale nešlo tu jenom o mě. Kdybych teď udělala to, co mi připadalo snadné, nechala se vymazat tou černou prázdnotou, ublížila bych jim.

Vždycky jsem byla lidská a slabá, ale jediné, čeho jsem kdy byla schopná, bylo jít dál. Vydržet. Přežít. Až dosud to stačilo, bude to muset stačit i teď.

Pálení rostlo – stoupalo a vrcholilo a zase stoupalo, až překročilo všechno, co jsem kdy pociťovala.

Chtěla jsem křičet. Prosit ať mě někdo okamžitě zabije, abych už ani vteřinu nemusela žít v té bolesti. Ale nedokázala jsem pohnout rty. Když nedokážu křičet, jak jim mám říct, aby mě zabili? Chtěla jsem jenom umřít, nikdy se nenarodit. Celá moje existence nepřevážila tuhle bolest. Nestála za to, abych ji snášela ještě jeden jediný úder srdce.

Mohly uběhnout hodiny nebo dny, týdny nebo roky, ale nakonec pro mě čas zase začal něco znamenat.

Ačkoli se oheň nesnížil ani o jeden stupínek, začínala se ve mně rozvíjet nová schopnost jak vnímat bolest. Cítila jsem odděleně každý plamenný jazyk, který mi zevnitř olizoval žíly. Přitom jsem objevila, že dokážu zaznamenat i něco jiného než jen pálení.

Když se ozvaly nějaké zvuky, mohla jsem je poslouchat. Jako teď – kroky, které se zastavily u mě.

„Stále žádná změna?“

„Žádná.“

„Poslechni její srdce, Edwarde. Je ještě silnější než bylo Emmettovo.“

Tlak na zápěstí, potom na prsty.

„Bello? Bello, lásko? Můžeš otevřít oči? Můžeš mi stisknout ruku?“

Nereagovat na tenhle hlas bylo těžké, ale nemohla jsem se pohnout. Věděla jsem, že bolest v jeho hlase nemohu nijak zahnat.

Zlomený šepot: „Musí strašně trpět.“

„Bello, miluju tě. Je mi to tak líto.“

Tak moc jsem mu chtěla odpovědět. Nebo alespoň stisknout jeho prsty.

Věděla jsem, že u mě potom zůstal, slyšela jsem jeho dech. Začala jsem počítat jeho výdechy, bylo to jediné přímé spojení s realitou.

O třicet jeden tisíc sto sedmnáct výdechů později se bolest změnila. Začínala povolovat od konečků prstů na rukou i na nohou, zatímco oheň v mém srdci pálil ještě silněji.

„Carlisle!“ zavolal Edward. „Poslouchej.“

„Hm… Už brzo. A jsem přesvědčen, že bude úchvatná.“

Můj srdeční tep už tak rychlý se zrychlil ještě víc. Oheň se mi stáhl z dlaní, takže zůstaly blaženě bezbolestné a studené.

Zápěstí jsem měla volná a kotníky taky. Oheň tam byl úplně uhašený. Ale stáhl se mi do srdce, které planulo jako by bylo samo Slunce. Místo srdce jsem měla v hrudníku žhavou díru.

Cítila jsem, jak mi Edward stisknul prsty ještě křečovitěji. A pak – och! Bolest se stáhla do jediného orgánu v mém těle, který ještě vzdoroval, stáhla se do jediného místa v mém těle, jako by to místo proťal rozžhavenou šavlí. Srdce se mi vzedmulo a  následoval hluboký, dutě znějící úder. Srdce mi poskočilo a pak ještě jednou tiše udeřilo.

Nebylo slyšet žádný zvuk. Žádný dech, ani můj.

Nepřítomnost bolesti bylo chvíli to jediné, co jsem dokázala chápat.

A pak jsme otevřela oči a podívala se nad sebe.

„Bello…!“ vydechl Edward úlevou a štěstím a v tu chvíli jsme mu ležela v náruči.

Byla jsem příliš slabá se k němu přitisknout, ale on sám mě tiskl dostatečně. Hladil mě ve vlasech a šeptal: „Bello, ach, Bello…“

Podívala jsem se mu do očí a zůstala zírat. „Edwarde!“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

8)  Twilly (02.11.2011 21:16)

Ty jo, tolik zelené? A já, že to bylo tvoje.. no.. asi bych si to taky měla zvopáknout v originále

7)  Cathlin (30.09.2011 21:55)

Janeb - no jo.... dokonce ani já sama!
Já děkuji!!!
Ty mi dneska dáváš.

6)  Janeba (30.09.2011 21:44)

Ach jo, co k tomu dodat?? No jo, přijímám!!! Bella to zvládla na jedničku, takže teď už snad jenom pozitivně, né??!
Kačenko , jenže u tebe člověk nikdy neví, co???!
Děkuji!!!

5)  Cathlin (08.09.2011 10:27)

AMO: Hehe, no jo, otázky... Jen by mě zajímalo, co myslíš těmi jinými věcmi...
A Jacob? Mno, zdá se, že jsem mu ve Svítání přisoudila úplně jinou roli, ale ještě o něm uslyšíš!

4)  AMO (07.09.2011 22:03)

Vydržela být potichu, ale dokáže i jiné věci???
A hlavně italové už opravdu odešli???
A vrátí se Jacob???
Spousta otázek a málo času, ale polepším se!!!

3)  Bosorka (04.09.2011 16:14)

Ty nemusíš, ty to víš!

2)  Cathlin (04.09.2011 11:57)

Bosi...
(Plně s tebou souhlasím...!)

1)  Bosorka (04.09.2011 11:21)

Jsem strašně napnutá, zda-li z ní bude paní Jsemodzačátkudokonaláabezchybná

1