18.04.2010 [22:24], Popoles, ze série Sudička, komentováno 3×, zobrazeno 2690×

Tak a je konec srandy. Varuji všechny potencionální čtenáře.

Povídka pomalu, ale jistě sklouzává od nejapného humoru, k obyčejnému povídání o běžných problémech některých pubescentů, v docela nezajímavém městečku Forks a jeho okolí.

Motto: Nejen Sudičky jsou škodolibé, že?

Pozn: Nevhodné do 15ti let

U Cullenů, krátce po konci vyučování...

„Hochu, hochu, tvůj pvobvém něni noumání,“ huhlal si pod vousy Carlisle, který vypadal jak po útoku šílené sekretářky.

V puse měl tři barevné tužky a všude po sobě různobarevné lepící bločky a záložky.

Právě se nacházel uprostřed pracovny, která se změnila na výzkumnou laboratoř „Hledáme sudičku." Pokud by nakoukl někdo neznalý Carlisleova učeného bádání, musel by si myslet, že se tu prohnalo tornádo o síle pěti stupňů.

Sám badatel seděl na koberci a okolo něj se vršily hory knih v různém stupni otevřenosti a polepení těmi barevnými lepítky.

Carlisle byl ve svém živlu. Konečně měl zase co zkoumat.

Když Esme nakoukla do pracovny, myslela, že ji trefí šlak. Byla v pokušení ten bordel začít uklízet, ale šílený pohled alchymisty svítící z očí jejího manžela ji včas zarazil.

Naštvaně práskla dveřmi. Zavřela se v ložnici a Carlisle slyšel, jak nakvašeně pronesla: „Dokud ten binčus neuklidíš, je konec hraní na doktora. Máš zákaz vjezdu!“

Pochopil, že tím nebyly myšleny jen dveře ložnice.

Carlisle si trpitelsky povzdechl: „Co všechno já musím obětovat na oltář vědy!“

Situaci mu moc neusnadňoval fakt, že ze stropu padala omítka přesně do rytmu, který připomínal nejvyšší výkon sbíječky, jak se o patro výš Rose a Emmett kamarádili.

V jeho chmurném rozjímání ho vyrušil Edward.

Ten ve snaze předejít dalším škodám u vchodových dveří raději použil ke vstupu okno ve svém pokoji. Skok se mu podařil dokonale a on ladně přistál u pohovky. S rozběhem si to namířil do pracovny, nedočkavý, co Carlisle zjistil.

Sotva však udělal pár kroků, zakopl o kabel vedoucí ke stereu. Ten zafungoval jako minomet a Edward se ocitl v roli neřízené střely.

Hlavou napřed vyletěl proti zdi a s účinností beranidla dobývajícího středověkou pevnost prorazil stěnu i dřevěné obložení.

Carlisleovi povolily panty svírající tužky i papírky, a se sanicí skoro se dotýkající podlahy nevěřícně zíral, jak se mu na zdi pod trofejí šestnácteráka objevila hlava k parohům poněkud nepasující.

Edward chvíli zíral, jak kdyby mu ty parohy skutečně začaly rašit z hlavy a pak s výrazem „prosím, zastřelte mě“, pomalu vycouval ze zdi, oprášil ze sebe její zbytky a obyčejným lidským krokem došel do pracovny.

„Prosím, řekni, že jsi přišel na to, jak dát vše dopořádku,“ zaškemral a sesunul se vedle Carlislea.

Tomu se mezitím podařilo po nemalém úsilí ovládnout mimické svaly, nahmatal na podlaze svou ubohou čelist a zasadil ji zpět do pantů.

„Obávám se, že tě nepotěším. Jediná věc, kterou se mi podařilo zjistit, je, že nikdo nevěří na jejich existenci. Podle pohádek mají být tři a vykonávají vůli Osudu."

Carlisle se poškrábal na hlavě a dodal: „Tedy většinou... často jednají podle svého a jsou nevyzpytatelné, někdy dokonce škodolibé. A nikde ani zmínka, jak je přivolat.“

Edward si povzdechl a procítěně pronesl: „Mrcha jedna. Tak to jsem totálně v prd...“

„Ano, synu, a pěkně hluboko. Ale nemusíš bušit hlavou do zdi." Carlisle vrhl vyčítavý pohled na díru po Edwardově náletu. „Budu hledat dál. Zatím dávej pozor, kam šlapeš.“

Edward se na něj kysele zašklebil a pak řekl: „Jdu za Bellou, když na něco přijdeš, zavolej.“

Pak se ale zarazil a vzpomněl si, že se chtěl Carlisla na něco zeptat.

Bylo mu to trapné, ale věděl, že jeho malý Edík reaguje na Bellu jako lovecký pes na stopu. Pokaždé když ji zavětří, má tendenci vyrazit ven z jeho kalhot a ulovit ji.

„Carlisle? Můžu se na něco zeptat?“

Edward stál se sklopenou hlavou a špičkou nohy vrtal do ozdobných parket důlek. Carlisle se v duchu modlil, aby na to Esme nepřišla. To by mu zákaz prodloužila na doživotí. V jeho případě na věčnost.

„Jistě, synu. Víš, že ti vždycky rád pomohu.“ Zkoumavě se na Edwarda podíval a začínal tušit, čeho se jeho dotazy budou týkat.

„Víš, já vím, že když je Bella člověk, bylo by moc nebezpečné se s ní milovat, ale... “ Edward vrhl na Carlislea uštvaný pohled.

Ten vypadal, že by se nejraději rozpaky vsákl do podlahy. Přesto mu odpověděl.

„Edwarde, jsou způsoby, jak to riziko omezit. Nemusí přece pršet, stačí když kape.“

Edward se zmateně podíval z okna, žádné kapání neslyšel.

Ach jo, pomyslel si Carlisle něco o opožděném vývoji a vzal to natvrdo.

„Zvažoval si třeba, ehm... mazlení až do, ehm... konce, ehm... bez toho, aby došlo k ehm... spojení?“

Carlisle si musel odkašlat, věděl, proč nikdy nepracoval na sexuologii.

Edward na něj zmateně zíral a pak obtížně polkl. Stačila mu představa Belly, jak prožívá svůj ehm... konec mazlení a Carlisle hned věděl, jak velký je jeho problém.

„Běž za ní a promluvte si.“ A s těmito slovy vykopl stále těžce dýchajícího Edwarda z pracovny.

Tomu chvíli trvalo, než si vzpomněl, jak se chodí. Krokem a lá vykrmená kachna - protože tlak v jeho kalhotách byl stále dost bolestivý - došel do svého pokoje.

Podíval se na našponovaný černý denim. Látka očividně nebyla vyrobena k takovému stupni zatížení. Teď si mohl lépe prohlédnout bílé šmouhy od těch pitomých nudlí z polévky.

Z úvah ho vyrušil hlas Carlislea vycházející z díry ve zdi.

„Edwarde, chytej.“

Dírou proletěla jakási kniha.

„Snad ti to pomůže,“ řekl Carlisle a přisunul skříň před to hrubé narušení architektova záměru.

A s mumláním, že jim ten kluk jednou shodí celý dům na hlavu, se znovu propadl do hlubokého bádání.

Edward se podíval, co to vlastně drží v ruce.

„Hmm... Umění pettingu aneb DOTKNI SE MĚ!“ četl.

Trvalo mu asi 10 vteřin, než knihu přečetl, bylo v ní hodně obrázků.

Kolem páté vteřiny se ozvalo rupnutí švů. Na konci desáté se Edward už v předklonu, jak se snažil najít méně bolestivou polohu pro svého úpícího, nyní už rozhodně ne malého Eda, pomalu sesunul na podlahu a hlasitě funěl.

Odložil tu pekelnou knihu, vstal a pokusil se sundat ty příšerné kalhoty.

Jenže v jeho stavu hrozilo nebezpečí, že se sám nedobrovolně vykastruje.

Vyřešil to tedy roztržením stejně už popraskaných švů a kalhoty ze sebe sloupl jak slupku z rajčete.

Jakmile povolilo to těsné vězení, jeho přítel se s jásotem prudce vymrštil a sestřelil lampičku ze stolku.

Edward si jí nevšímal a osvícen náhlým nápadem začal štrachal ve skříni. Vytáhl odtud fungl nové modré džínsy, které měly jednu obrovskou výhodu - látka byla s elastanem.

Převlékl se a usoudil, že se nebude obtěžovat se spodním prádlem, aby mu bylo co nejpohodlněji.

Takto vybaven vyrazil za Bellou.

Zatím kdesi v jiné dimenzi...

Osud se zájmem sledoval jedním ze svých vševidoucích očí, jak se oběti opileckého řádění paní Patlavé, snaží vyrovnat s nově nabytými vlastnostmi a city.

Ne že by na ni nebyl rozzlobený, takhle se opravdu práce Sudičky nevykonává.

Ale na druhou stranu...

On je věčný a ti tvorečkové dole jsou se svými reakcemi tááák zábavní... hmm, chvíli je ještě nechám vycukat, pomyslel si a napjatě sledoval, co se bude dít dál...

Nejen Sudičky jsou škodolibé, že?

Sudička aneb Ach ten alkohol - Je libo masáž?

Moje shrnutí

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

3)  Empress (22.05.2012 20:45)

2)  maryblack (19.05.2012 01:04)

1