12.11.2010 [18:30], Texie, ze série Spoutaní, komentováno 26×, zobrazeno 8357×

Jsem moc ráda, že jsem vám minulou kapitolou udělala radost, takže tady máte další:

David vede zbytek Cullenů do jejich bytu, většina to však jen velmi obtížně rozdýchává, protože je to opravdu byteček k pohledání...

PS - Tuhle kapitolu bych chtěla věnovat Michalovi7 a Tru za tu kopu komentářů. Děkuji. :o)

Okolo se rozhostil naprostý klid. Dávala mu trochu času na to, aby to strávil. Bylo toho na něj poslední dobou evidentně moc.

„A jak jste se měli mezi tím vy?” změnila raději téma.

Překvapeně zamrkal a nevěřícně se na ni podíval.

19. Byteček k pohledání

David procházel rychlým krokem tmavou uličku, kde svítilo jen pár slabých lamp. Ostatní šli za ním. Nevěděl jestli si více připadá jako VIP s tlupou bodyguardů nebo odsouzenec s dozorci. Konečně ale byli na místě.

Ostatní se na Davida zhrozeně podívali, když zalovil vedle betonového prahu a vylovil klíč. Pohledem přelétli starou opuštěnou budovu, kam je vedl. Dříve tu možná byly kanceláře, ale teď už by tímhle vzali za vděk jen bezdomovci a krysy. Okna byla vymlácená a na těch v přízemí byly oprýskané mříže. Šlo tak vidět dovnitř, kde byly jen holé oloupané stěny, špína a poházené zaprášené haraburdí.

„To nemyslíš vážně, že ne,” zadoufala Alice. Představa, že s Bellou třebas jen jediný den a strávili v tomhle... tomhle... smetišti! Ji málem kácela do mdlob.

„Naprosto,” pousmál se na ni a ustoupil, aby mohli vejít dovnitř. Rose vešla poslední a opatrně našlapovala. Pod podpatky jí skřípalo zaprášené sklo a drť ze zdí. Nevěřícně se tedy ohlédla po Davidovi, když za nimi pečlivě zamkl.

„Bezdomovci v Atlantě jsou hrozně vlezlí,” vysvětlil.

„Pochybuju ale, že tak otrlí,” špitla Alice. David se na ni jen zašklebil a vedl je dál.

„Základy vypadají ale kvalitní,” rozhlížela se Esme a snažila se najít alespoň něco pozitivního. „Třeba by se s tím dalo něco...”

„Nám to tak naprosto vyhovuje,” utnul ji David.

Najednou všichni strnuli. Z nitra téhle zříceniny se zval rachot. Rozléhal se hned z několika směrů a rychle se blížil k nim. Všichni se nejprve zmateně rozhlédli a pak rozestavěli zády k sobě. David po nich pobaveně přelétl pohledem a uvědomil si, že všichni na něj vystrkují zadky, jak stáli okolo něj v obranném postoji.

„Co... to sakra...” Emmett znovu zamžoural, zda vidí dobře, ale to už se mu tři obrovské kočky prohnaly pod nohama. Vrhli se k Davidovi a s vrněním ho začali vítat. Za chvíli už se mu o nohy otíralo pět koček, až měl nohavice po kolena od chlupů.

David je drbal mezi dlouhou srstí a přestal až si všiml, jak na něj ostatní zírají.

„No, radši jdeme,” zavelel a vyrazil dál. Dříve než Cullenovi ho však poslechlo stádo koček, vyrazily do tmy před nimi. Počkaly na ně až u velkých kovových vrat. Hlasitě mňoukaly a otíraly se o ně.

David se sklonil a vytáhl vrata nahoru, aby mohly dovnitř.

„Ne, tam mě rozhodně nedostanete!” zavrčela Rose a zapřela se podpatky do suti pod sebou. Nedůvěřivě přejížděla pohledem stařičký nákladní výtah.

„Tak to máš smůlu,” odsekl jí David. „Schody se zhroutily už před pěti lety. Zalapala po dechu, než však měla možnost dalšího protestu, popadly ji několikery ruce a do výtahu ji prostě nacpali.

„Opravdu uklidňující informace,” neodpustila si alespoň drobnou stížnost. David byl v tu chvíli neskonale vděčný, že je tu tak velký výtah výtah, do kterého by se bez problému vešlo i auto. Mačkat se totiž se šesti upíry a pěti kočkami v menším, nedopadlo by to dobře.

Jedna z koček se začala otíral Rose o nohy. S hrůzou sledovala to zvíře evidentně zbavené jakéhokoliv pudu sebezáchovy a to množství chlupů co se okolo ní vířilo. Než jej měla možnost odstrčit nohou. Už ji však zvedal David do náruče.

„Klid Angelo,” konejšil ji po svém rychlém pohybu.

Ostatní se po něm překvapeně otočili.

„Mamka nemá moc velkou fantazii,” pokrčil ledabyle rameny.

„Hmm, držet si takové přerostlé potvory k Belle ale pasuje,” zamumlal Emmett bez stopy sarkasmu v hlase. Nikdy tak velké neviděl.

„Podle mě je Angela kříženka mainské mývalí, ale na to je docela malá. Ostatní jsou její koťata. S krysami si ale poradí jedna dvě.” Pochvalně tu obrovskou kouli podrbal pod krkem.

Nechali se táhnout za hlasitého skřípání vzhůru, až to s nimi silně cuklo. David položil Angelu na podlahu výtahu, rozevřel chatrnou zábranu a pak vyhrnul i vrata. Ostatní se okamžitě vyhrnuli ven, kde se teprve zarazili. Podle střešních okem s malými tabulkami museli být v posledním patře. Tady to ale vypadalo na hony vzdálené tomu, jak vypadal zbytek budovy. Zdi byly rovné a vymalované tmavě fialovou. Nábytek nebyl sice jednotný, ale seskládaný z toho co se jim právě zalíbilo. Dohromady to však tvořilo útulnou kombinaci. Žádné zbytečné stěny či překážky, většinu celého bytu tvořila jedna místnost v níž na jedné straně byl kuchyňský kout a křesla s gaučem a na té druhé prostorná postel a několik málo skříněk.

Pod nohama se jim prohnalo stádo koček a David je následoval do kuchyňky. Ostatní nechal rozhlížet se. Kočky se mu plantaly pod nohama a mňančely, až to téměř trhalo jemné upíří uši. David se tedy rychle probral obsahem skříňky a vytáhl několik velkých konzerv. Vysypal jejich obsah do korýtka a v momentě se rozhostilo okolo ticho. Přerušovalo jej jen hltavé mlaskání.

„Býváte tu často,” ozvala se Esme. Fascinoval ji ten minimalistický styl. Jen to potřebné, nic navíc.

„Všeho všudy tak pár měsíců do roka,” pokrčil David rameny. „Hodně cestujeme, abychom dohlídli na naše území.”

„Jak jste vlastně dokázali, aby vám ho Volturiovi svěřili?” zamračil se stále ještě nechápavě Carlisle.

David vyskočil a sedl si na kuchyňskou linku. Věděl, že ho teď čeká asi výslech, co... jak... celou tu dobu... Byl s tím smířený. Jen by byl raději, kdyby tu byla i Bella.

„Když jsme se přestali skrývat, bylo vlastně jen otázkou času, než narazíme na někoho od Volturiů. Ti byli z našich schopností naprosto u vytržení a my tak postaveni před rozhodnutí, kam se v tomhle světe zařadit.” Na okamžik se zadumaně zamračil při té vzpomínce. „Jedno nám ale bylo jasné, nechtěli jsme se jen tak nechat využívat, nebo nečinně přihlížet tomu co se okolo děje. Takže buď jsme mohli hrát s nimi, nebo proti nim.”

„Chceš-li s vlky býti, musíš s nimi...” zamumlal Jasper.

„To záleží na úhlu pohledu. Podařilo se nám získat moc, ale to jak s ní naložíme už záleželo na nás.”

„Jo,” otřásla se Alice, „to jsme viděli na Bredanovi.” Pořád viděla jeho postavu jak vešel až do plamenů, jak jej olizovaly plameny...

„Myslíš, že pokud by čekal ještě pár hodin na roztrhání a pak jej spálili, bylo by to pro něj lepší? Tohle pro něj byla ještě milosrdná smrt.”

„A zároveň demonstrace moci před ostatními,” dodal Carlisle.

David přikývl. „Někdy stačilo tak málo k dosažení toho, co jste potřebovali. Máme moc nad celým tímhle územím a tak i nad tím, abychom zabránili zbytečnému zabíjení, vytváření davů neovladatelných novorozených... Já ani Bella bychom nemohli prostě zalézt a přitom vědět, co za zvěrstva se okolo rozpoutají.”

Cullenovi zmlkli. Oni tak žili. Schovaní a snažící se o zdánlivý lidský život. Ti dva si však vybrali jinak.

„Proč jí vlastně říkáš Bello?” došlo najednou Rose. Ona sama by dala nevím co za to, aby jí mohl někdo říkat mami.

David se uchechtl. „Vyrostl jsem hodně rychle. Už ve třech jsem vypadal na šestnáct. Bylo by hodně zvláštní jí říkat mami, když vypadala stejně stará jako já. Před lidmi jsem jí tedy říkal jménem a nějak nám to zůstalo.”

„Je mi to líto,” hlesla Rose najednou plačtivě.

„Co?” zahleděl se na ni nechápavě.

„Že jsme tu pro vás nebyli,” dodala místo ní Esme.

David se po nich rozhlédl. Všichni najednou vypadali tak... Ani nevěděl jak to popsat. Sklesle? Smutně? Provinile?... Stále intenzivněji mu docházelo, že kdyby měli potuchy o tom co tenkrát způsobili, že on existuje, bylo by všechno jiné.

„Jenže to už změnit nejde.” Ze vzpomínek mu vytanula vzpomínka na dobu, kdy Bellu přesvědčil, aby přestali s tím jejich věčným skrýváním. Její první myšlenka tenkrát patřila jim, chtěla se je pokusit najít, ale po půl roce to vzdali. Cullenovi po sobě nikdy nenechali ani stopu...

A takhle taková Mainská mývalí kočička vypadá. Rozkošný „drobek”...

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

6)  Michangela (12.11.2010 19:02)

Tak ve skladišti by Culennovic rodinka asi nehledala pohodlí. Ti by z toho udělali urychleně palác. A to vlastní stádo koček...

«   1 2