09.07.2012 [20:30], Grace, ze série Pan Krásný a slečna Chytrá, komentováno 42×, zobrazeno 6135×

Starou Bellu!

Probudila jsem se odpočatá, a i když nějakou dobu trvalo, než jsem se zorientovala v čase i prostoru, ten hezký pocit byl se mnou pořád. Edward. Milý Edward. Výtah. Culila jsem se dřív, než jsem otevřela oči.

„Tvůj zájem trvá?“ Samozřejmě jsem poznala jeho hlas, přesto jsem vyjekla leknutím.

„Ty mě šmíruješ?“ vyjela jsem na něj ostřeji, než jsem chtěla. Moje naštvanost mu ale byla ukradená. Seděl v jednom z těch křesel, co musela stát víc než moje auto, překřížené nohy vyhozené na okraji postele. Bylo to ale tak daleko ode mě, že mě to nemohlo urazit.

„Tohle tě vážně baví?“ Až po jeho otázce jsem si všimla, že listuje mými knihami. Asi se mu taky ještě nevrátila bojová nálada, protože v jeho hlase byl jen zájem. Žádné znechucení nebo ironie.

„Většinou,“ pokrčila jsem rameny. „Některá témata jsou samozřejmě zajímavější než jiná. Taky máš asi lepší a horší role.“

„Spíš špatné a ještě horší,“ ušklíbl se, zaklapnul knihu, pohodlně se opřel a zadíval se na mě. Pod tím pohledem jsem se ošila a okamžitě si uvědomila, že mám na sobě jen spodní prádlo. Přitáhla jsem si deku ještě o kousek výš. Nehodlala jsem se s ním znovu pohádat – teď ještě ne – takže jsem odsunula otázku, kdo ze mě stáhnul ty šaty-nešaty, na později.

„Jak ses k tomu vůbec dostal? Nikdy mě ani nenapadlo, že toužíš zrovna po tomhle.“ Rozhodla jsem se zakopat válečnou sekyru ještě trochu hlouběji.

„Myslíš po spoustě peněz a každé ženské, na kterou si ukážu?“ Beru zpět, žádné zakopávání. Bude lepší mít ten užitečný nástroj po ruce. „Zrovna ty bys to mohla chápat. I když – taky jen částečně. Není to zrovna med, když se narodíš s obličejem intouše. Jenže u tebe to aspoň klaplo. Vypadáš jako intouš a jsi intouš. Je ale vážně průšvih, když se narodíš s vizáží intouše, a ono se ukáže, že je to jen vizáž. Že ve skutečnosti ani za tím nanicovatým obličejem není nic speciálního. Napadlo mě, že bych s tím možná mohl něco udělat. Nejdřív jsem přemluvil mámu, aby mi dovolila utratit peníze, co mi šetřila na výšku, za herecké kurzy. A pak to chtělo trochu štěstí. Udělal jsem pár reklam a při natáčení jedné z nich potkal Ara Volturiho. Do roka mi sehnal hlavní roli v Krvavě tvá. Za ten rok jsem musel přetrpět dvě fakt bolestivé plastické operace a asi tisíc Arových pokusů dostat mě do postele, ale zdá se, že to stálo za to. Pokud úplně nepodělám tuhle práci, mám to v kapse. Prorazím. A i kdyby to neklaplo… Adrian mi vydělal tolik, že když to nepřeženu se spotřebou koksu, nemusím do smrti zvednout zadek z postele.“

„Adrian je…“

„Hlavní postava v Krvavě tvá. Upír.“ Když to vyslovil, ušklíbnul se jenom nepatrně.

„Podařilo se mu to?“ Nechtěla jsem se ptát, ale přemohla mě zvědavost.

„Komu? Co?“

„Tomu Arovi. Dostat tě do… postele.“ Cítila jsem, jak rudnu.

Zaklonil hlavu a rozesmál se. Za těch pár dnů to bylo poprvé, kdy jsem si byla naprosto jistá, že je sám sebou. Že ani trochu nehraje. Vrtěl hlavou, ale smál se tak, že ze sebe pořád nedokázal dostat slovo. A pak najednou přestal, jako když utne.

„Vlastně nevím, proč se tomu směju. S Arem jsem kvůli práci nespal, ale byly tu jiné… povinnosti…“ Odvrátil pohled k oknu. Když se na mě znovu podíval, byl zpátky v roli Tonyho Masena.

„Tak co, ještě chceš zapracovat na svém veřejném projevu? Než ses tu skácela, vyjádřila jsi zájem o mou pomoc. Jsem sice jen příležitostná děvka a prachatá nula, ale pár triků tě můžu naučit.“ Shodil nohy z postele a překvapivě čile vyskočil. Já si o poznání pomaleji sedla. Nebyla jsem zvyklá pít a pořád jsem čekala, kdy se objeví nějaké známky kocoviny. Dotkla jsem se spánku. Všiml si toho.

„Bolí tě hlava?“ zamračil se.

„Právě že ne, není to divné?“

„Z vína za dvě stě dolarů by tě rozhodně bolet neměla,“ mrkl na mě.

„Dvě stě dolarů?! Tak to ti ty peníze moc dlouho nevydrží,“ napomenula jsem ho. Přesto mě to potěšilo. Nešetřil na mně. Možná si ten oběd taky trochu užil.

Jen trhl ramenem a při tom už vytahoval telefon. „Alice? Můžeš za námi?“ Se zaúpěním jsem padla zpátky na polštář a přetáhla si přikrývku přes hlavu. Edward mě o ni jediným trhnutím připravil. Znovu jsem zapištěla. A on se znovu jen ušklíbnul. Přesto se na mě díval o půl vteřiny déle, než bylo… sexuálně korektní. Skoro jsem čekala, že řekne něco v tom smyslu, že denně vídá tisíckrát hezčí kousky, ale pak se jen otočil a nechal mě zmizet v koupelně. Než jsem se vrátila zachumlaná do županu, stála v ložnici Alice. Vlastně spíš nadskakovala nedočkavostí.

Na posteli ležely tři různé varianty oblečení. Tentokrát jsem se do nich nemusela soukat. Jen mi každé ramínko přidržela pod bradou. Několikrát. Vysvětlila mi, že si není jistá, jaký jsem typ, a že si musela naživo vyzkoušet, jaká barva mi bude sedět.

S nadšeným výkřikem „Do večera nám přivezou její velikost“ zmizela i se svou výbavou. Celé to netrvalo víc než dvě minuty.

Edward si spokojeně zamnul ruce. „Teď na sebe něco hoď, já to tu zatím připravím.“ S hromádkou oblečení jsem zamířila zpátky do koupelny a cestou přemýšlela, proč ho vlastně poslouchám. Nenapadl mě ani jeden rozumný důvod.

Jen velká spousta těch nerozumných.

♥♥♥

Čekal jsem, že mě co nevidět pošle do háje. Místo toho se opravdu snažila zopakovat všechno, co jsem jí předvedl. Sebevědomý postoj. Uvolněná, ale jednoznačná gesta. Intonace. Přirozený pohyb na omezené ploše. Občasné odlehčení tématu.

Došlo mi, že práce je vážně to jediné, co v životě má. A že kvůli šanci, že by v tom, co dělá, mohla být lepší, zapomene na cokoliv. I na to, že jsem ji kdysi ukecával k orálnímu sexu.

„Tu hlavu držíš pořád moc dole,“ napomenul jsem ji. „Na podlaze žádní posluchači nebudou, Bello. Kdyby to byla nějaká moje akcička, tak možná jo, ale u tebe rozhodně ne.“ S povzdechem zacouvala k židli a sesunula se na ni.

„Je to k ničemu, Edwarde. Přijdu tam, podívám se na ten dav před sebou a budu jako obvykle ráda, když prostě překoktám svoje poznámky a odklikám k tomu celou prezentaci. Moc lidí, vzpomínáš? Dokud se nevypotácím ven, nebudu schopná vzpomenout si ani na vlastní jméno. Jen se mnou ztrácíš čas.“

Nic jsem neřekl, jen jsem počkal, až se na mě znovu podívá. Dal jsem do toho pohledu všechno. Pak už jen jeden pohyb ukazováčkem a s odhodlaným zafuněním se zvedla.

„Znovu,“ poručil jsem. Poslušně začala úplně od začátku. A nezapomněla použít nic z toho, co jsem ji naučil. Jen v místě, kde vždycky sklopila hlavu, jsem došel k ní a podržel jí pod bradou ruku. Nedívala se na mě, ale neovládla se a tváří jí zacukal úsměv.

„Moc hezké,“ uklouzlo mi. Trochu zčervenala, ale pořád se dívala „do publika“ a soustředěně pokračovala. Teprve když svým imaginárním posluchačům poděkovala za pozornost, skousla si nervózně ret a otočila se ke mně, aby si vyslechla ortel. Chvíli jsem ji nechal vydusit.

„No… fanouška přes ty starý knížky ze mě asi neuděláš.“ Pořádná pomlka. Zklamaně si popotáhla tričko. Na pultíku, který nám ze správy hotelu půjčili spolu s plátnem a flipchartem, začala urovnávat své poznámky. Pomalu jsem došel až k ní a opatrně jí sundal brýle. Ztuhla. Aspoň v tom ten dole konečně nebyl sám. Zírala na mě těma svýma velkýma nevinnýma očima a já bych si nejraději zpětně ubalil za ty kecy o intoušským obličeji.

„Ale do tvého osobního fanklubu bych vstoupil okamžitě…“ Pomalu jsem se k ní přibližoval. Nemyslel jsem si, že mě praští nebo tak něco. Jen jsem s tím tak trochu počítal. Pro jistotu. Přeci jenom… pořád to byla Swanová. I když ji Alice navlíkla do krajkových spoďárů a měla opravdický kozy. Díky své opatrnosti jsem měl čas sledovat, jak se jí chvějou víčka. Jak ta růžová na jejích tvářích moc hezky kontrastuje s jemnou bledou pletí okolo. A jak to všechno přímo dokonale ladí s barvou jejích vlasů… Konečně to vzdala a zavřela oči. Zastavil jsem se snad dva centimetry od její připravené pootevřené pusy. Znovu jsem zvedl ruku a zastrčil jí za ucho uvolněný pramínek vlasů. Rozklepala se.

„Napadl mě ještě jeden skvělý fígl,“ vydechl jsem jí přímo do našpulené pusy a rychle couvnul. Přísahám, že se zapotácela. Otevřela oči a chvilku jí trvalo, než se dala dohromady. Nečekal jsem, až jí dojde, co jsem jí provedl, a rovnou jsem jí vysvětlil svou teorii jednoho posluchače.

„Prostě si v tom davu najdeš jednoho člověka a soustředíš se na to, že to říkáš jen jemu. Díky tomu si ty ostatní pitomce můžeš odmyslet. Prostě je vypneš. Zapomeneš, že tam jsou. Tréma bude fuč,“ máchnul jsem rukama, jako bych tím všechny její zítřejší trapiče mohl proměnit v páru. „Samozřejmě by sis měla vybrat někoho víc vzadu, aby to nebylo tak nápadné. Nechceš přeci dotyčného vyděsit a ostatní urazit.“ Na chvíli jsem přestal pochodovat po pokoji a po očku ji zkontroloval. Kývala na všechno, co jsem říkal, ale pořád se zdála trochu mimo.

„Víš co? Mám další skvělý nápad. Pošlu tam s tebou Alici. Někdo známý. To je ono. Kamarádka. Perfektní.“

„No já nevím, Edwarde…“ Její hlas už byl normální. Zdálo se, že mi aktuálně nehrozí násilná smrt.

„Věř mi. Alice to pro tebe udělá ráda,“ usmál jsem se na ni, až mě zabolely koutky.

♥♥♥

Alice byla posedlá mým výstřihem. Jinak jsem si nedovedla vysvětlit, proč si pod ten – přiznávám, velmi obstojný - černý kostýmek nemůžu vzít košili. Místo ní jsem dostala… topík. Topík byla obtažená křiklavě růžová věc, ze které se ve výstřihu saka jen sem tam mihla nepatrná výseč. Naprosto nic nezakrýval. Naopak. Ta šílená barva jen přitahovala pohledy ke špatnému místu.

„Přitáhne to pohledy přesně na to správné místo,“ prohlásila spokojeně Alice. Ano. Na její názor jsem se mohla spolehnout. Prý kamarádka! Jenže už nebyl čas na opravdový protest. Edward, zbabělec zbabělá, se od rána neukázal. Místo něj postával mezi dveřmi Jasper. Alice na něj postupně věšela všechny moje věci.

„Jsi zraněná!“ vykřikla pokaždé, když jsem namítla, že aspoň něco bych zvládla nést sama. Nakonec jsem se prostě vzdala a soustředila se na skutečnost, že dnes odpoledne bude po všem. Budu volná. Najdu původní Bellu Swanovou, odstraním jí z obličeje všechny ty barevné vrstvy a z očí kontaktní čočky, obleču jí její oblíbené tepláky, zavřu ji někam, kde bude týdny sama a omluvím se jí za všechno, co jsem jí za poslední tři dny provedla.

A pak si možná dovolím brečet kvůli neoddiskutovatelnému faktu, že jsem si vybrala svou dávku náhod na sto let dopředu a Edwarda Cullena už nejspíš nikdy nepotkám.

A tím samozřejmě přijdu o možnost zabít ho jednou provždy.

„Bello, soustřeď se!“ Alice mě dovlekla na toalety, kde mi od rána posté pudrovala nos. Pak mě vystrčila ze dveří.

O tři minuty později jsem stála před sálem plným lidí. Rozhlédla jsem se a vzápětí ucítila, jak se mi za krkem sbírá známá stružka potu. Ušklíbla jsem se při myšlence, že topík je tak těsný, že nedovolí potu stéct dolů po zádech a ten tudíž pravděpodobně prorazí skrz sako. Toporně jsem došla až k pultíku. Chystala jsem se ke svému obvyklému ukňouranému úvodu, když se zezadu ze sálu ozvalo hlasité odkašlání. Prudce jsem zvedla hlavu a zamžourala přes hlavy už předem znuděného davu.

Neseděl. Opřel se o stěnu, ruce založené na prsou. Když se naše oči setkaly, usmál se, jednu ruku zvedl a mávnul mi. A pak si ji strčil pod bradu a naznačil pohyb, kterým mi celé předešlé odpoledne zvedal hlavu.

A najednou se to stalo. Všichni zmizeli. Byli jsme tam jen my dva. On a já. Bylo tak snadné oplatit mu úsměv… Nadechla jsem se, ramena se mi vším tím vzduchem sama narovnala a já začala přesně tak, jak mě to naučil. Sebevědomě, nahlas, nadšeně. Na dlouhých dvacet osm minut jsem zapomněla, že chci odněkud vyhrabávat starou Bellu Swanovou. Ta nová se najednou vůbec nezdála špatná…

Moje přednáška měla trvat třicet minut. Dvě minuty před koncem, ve chvíli, kdy už prostě nešlo nevnímat zaujaté a snad i nadšené obličeje v sále, v okamžiku, kdy jsem se blížila k závěrečnému shrnutí a svému prvnímu pokusu o vtipnou pointu, se přes celý sál ozval pronikavý hysterický výkřik:

„Adrian! Samantho, koukej, támhle stojí Adrian!“

Všichni v sále sebou trhli. Pak se podívali na zdroj toho vyrušení – jednu z hostesek mezi šestnácti a osmnácti – a nakonec se všichni otočili směrem, kterým ukazovala její ruka.

Edward Cullen už se nedíval na mě. Ležérně se odrazil od stěny a s úsměvem si protahoval pravou ruku. Vzápětí jsem pochopila proč. Do minuty u něj byly všechny hostesky ze sálu a všechny chtěly jen jedno – jeho podpis. Jedna nebo dvě na kus nějakého papíru. Ostatní… Ne, to jsem vážně nepotřebovala vidět.

Vrátila jsem se k bezpečné kotvě pultíku a tiše oddrmolila zbytek přednášky. Nikdo mě neposlouchal. Nevadilo mi to. Aspoň jsem si v klidu mohla sbalit svoje věci a zmizet tam, kam odjakživa patří všechny Belly Swanové.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2 3   »

40)  kala (29.01.2016 22:16)

Taky jsem se zastyděla. hodně a taky kazím statistiku. Omlouvám se.
Chtěla jsem moc poděkovat za tvá písmenka, protože tvé povídky jsou pohlazením po duši. Vracím se k nim. Děkuju Děkuju, že jsi tu

38)  kala (29.01.2016 20:09)

jdu si pustit PC omlouvam se

36)  ambra (29.01.2016 18:19)

Ahoj Rebko, omlouvám se, možná si to schytáš neprávem, ale už asi hodinu přemýšlím o tom, co jsi mi napsala a i když se budu opakovat, zkus se nad tím zamyslet.
Celé tohleto ff psaní je založeno na jediné věci: interakci mezi autorem a čtenářem. Autor věnuje 2 (nebo taky 3, 4... 10) hodiny napsání kapitoly, čtenář 3-6 minut jejímu přečtení, a pokud má aspoň jednu ruku a trochu slušnosti, věnuje další 2 vteřiny (minuty) napsání komentáře (my autoři jsme pekelně skromní, ani nepotřebujeme díky, stačí nám "čtu to"). Připomínám, že z toho opravdu nemáme nic jiného, než pár slov od čtenářů (naštvané partnery a ošizené večeře pro děti nepočítám jako bonus). Z toho plyne prostý fakt: můžu s tím kdykoliv seknout a zlobit (ale jen trošku) se na mě můžou jen osoby, které se mnou tuhle hru na interakci hrály u každé kapitoly (opravdu jen trošku - nekoupily si u mě první díl knížky, ke kterému jsem jim slíbila dopsat druhý díl a neudělala jsem to). Takže fajn, pokud jsi tuhle (jakoukoli) povídku četla a komentovala, máš na své malé naštvání nárok. Jinak ale promiň... Mrkni na povídku, kterou píšu teď. Poslední kapitola má přes sto zobrazení a jen pěti lidem stálo za to, aby mi moje tři hodiny večerního času kompenzovali několika milými slovy. Ech, kašlat na to, jdu vykoupat děti a pustit si film

32)  Grace (28.08.2013 17:30)

Ahoj karol, ahoj piky. Řeknu vám, tohle bylo podělaný léto . Ale přísahám, že jsem ty dva neodpískala. Trochu se oklepu z těch super veselých záležitostí, co se mi už nějakou dobu dějou, a jsem zpět. Teď by se to nejspíš zvrtlo v Hamleta . Dík, že jste nezapomněly

30)  piky (10.04.2013 21:18)

Grace, zítřek vyhlašují létem Už se nemůžu dočkat

29)  Grace (10.04.2013 21:17)

karol, vydrž, uděláme z toho takovou letní záležitost

27)  Jalle (16.03.2013 18:16)

tak som sa tešila, že to zvládne...

25)  Silvaren (17.07.2012 14:34)

Na konci mi bylo Belly vážně líto. To, že Edward přišel na tu přednášku, mě dostalo, neřekla bych to do něj. Že by se nám zamiloval? Tohle všechno přece neudělal ze strachu, že ho bude Bella žalovat.

24)  leelee (15.07.2012 23:38)

sakra jak se mi stalo že sem to neokomentovala
začátek mi trochu připoměl Deník B.J. (mimořádně špatně řeční na veřejnosti)
a konec v tom se dá najít i zrada

1 2 3   »