12.10.2011 [09:15], Cathlin, ze série Nejsilnější jed, komentováno 33×, zobrazeno 4919×

Nakažlivé šílenství.

Neskutečně děkuji všem, kteří četli. A zvláště těm, kteří komentovali a byli u toho skoro tak jako já: Bíbí, Janebka, AMO, Evelyn, Marvi a ty ostatní, které se držely aspoň chvíli. Všechny v tom nakonec, díky našim krásným debatám, máte aspoň trochu prsty. A zvláštní dík mé prvočtenářce Julii!

Na začátku jsem se svěřila se svým dojmem, že z toho nejspíš bude něco jako román. A tak jsem se teď pro zajímavost podívala na definici:

Román: Prozaický epický žánr, smyšlené vyprávění. Na rozdíl od povídky nebo novely je román co do rozsahu delší (často se uvádí, že román by měl obsahovat minimálně 40 000 slov, ale nejedná se o závazné pravidlo) a co do fabule komplikovanější (často rozvíjí příběh několika směry, zachycuje více hlavních postav a mnoho postav vedlejších, ale ani to není bezpodmínečný rys).

Což mě pobavilo.

Máme za sebou více než 185.000 slov, přes 1.000.000 znaků a mezer. Stačí přepočítat a je to téměř 600 normostran, což asi tak odpovídá knižním stranám například knih Twilight.

Takže… až jednou budu umírat, můžu říct, že jsem napsala román. :-) A byl to opravdu skvělý, neopakovatelný zážitek, a to rozhodně i díky vám!

A neodpustím si jedno povzdechnutí! Škoda, že se nedají rovnou „psát filmy“, tj. i s obrazem. Hrozně mi to tu chybí, protože všechny scény vidím na živo. Holt nezbývá než se spolehnout na naši společnou nespoutanou obrazotvornost.

Tak: a jdeme na poslední řádky. Mně je tak smutno!!!

EPILOG (Bella)

Dívala jsem se na tu fotografii možná několik minut a nemohla jsem z ní odtrhnout oči. Jenna Chapman. Kulatý obličej, ručičky nad hlavou, očička zavřená. Ta fotografie byla pořízená, když jí nebyl ještě ani měsíc. Nemohla jsem si ani přečíst dopis od její matky, který přišel současně s fotografií, mé oči byly přikované k obrázku. I tak jsem ale věděla, co v dopise je – to, co pokaždé v podobných dopisech: vděčnost a poděkování za pomoc v úsilí přivést Jennu na svět. Náš výzkum probíhal pomalu a jen stěží se hýbal z místa, ale naděje se přece jen o kousek zvětšovala. Možná se to jednou podaří a lidé nás nebudou potřebovat, vzdychla jsem a mé myšlenky se znovu proti mé vůli stočily tím směrem.

Nikdy jsem nelitovala svého rozhodnutí. Věděla jsem, co to bude znamenat. Věděla jsem, že v našem světě neexistují děti. Hrdlo se mi stáhlo. Musela jsem být šílená, že jsem na něco takového vůbec myslela. Věděla jsem, jak malá ta naděje je, ale přesto jsem se jí držela, navzdory zdravému rozumu. Bylo nemožné vzdorovat. Ne uprostřed výzkumu, na kterém jsem pracovala. Příliš často jsem přicházela do styku s dětmi, s živoucími zázraky, kterým jsme pomohli k početí a úspěšnému vývoji. Měla jsem radost z každého nového človíčka. A všechny ty děti - znova a znova mě nutily na to myslet. Bylo to už asi půl roku, co jsem tu šílenost měla v hlavě, a právě dneska bych se mohla dozvědět výsledky. Dokonce jsem je mohla znát už několik hodin, kdybych sebrala odvahu. Všichni z laboratoří odešli už dávno, venku byla tma a bylo po půlnoci.

Odložila jsem fotografii a vstala jsem. Ze šuplíku jsem vytáhla obálku, ve které se skrýval snímek z ovuloscreeningu. Můj. Pořídila jsem ho sama, potají. A nejspíš nemělo smysl dál váhat. Zapnula jsem zobrazovací zařízení a vložila jej do něj.

A potom jsem přitiskla oči ke kukátku, abych se dozvěděla odpověď.

Vzápětí se mi zastavil dech.

- - -

Věděla jsem, že se k tak mizivé naději nesmím upínat. Ale také jsem věděla, že se o to chci pokusit. Nedalo se vyloučit, že něco takového přese všechno je možné, jen to nikdy nikdo dřív nezkoušel. Nebyla podobná příležitost.

Kolem nás se vznášela vůně dřeva a laku a sledovala jsem pohyby, kterými Edward opracovával dřevo, aby mu dal potřebnou hladkost. Byl zabraný do své práce. Posadila jsem se na pracovní stůl, který zrovna nepoužíval.

„Edwarde,“ řekla jsem potom… a najednou jsem nevěděla, jak pokračovat.

„Ehm-hm?“ brouknul.

Snažila jsem se vymyslet jakoukoliv vhodnou větu, kterou začít, ale jednoduše to nešlo.

Zvednul ke mně hlavu a zadíval se na mě. Očividně pochopil, že mu chci říct něco neobyčejného. Oprášil si ruce o kalhoty a přišel ke mně.

„Co chceš říct? Do toho. Začínám se bát.“

Nadechla jsem se a řekla prostě první větu, která mě napadla. „Edwarde, mám pocit, že je tu určitá možnost, že bychom mohli… mít…“ to poslední slovo mě málem zabilo, „…miminko.“

Vytřeštil na mě oči a prudce vydechl. Potom se zatvářil odmítavě. „Bello…proboha… zázraky se nestávají.“

„Já vím, že ne. A vím, že je to šílené. Ale přesto bych to chtěla zkusit. Je to jednoduché, jen jsem si dala dvě a dvě dohromady. Nemohu se zbavit dojmu, že by tady taková neuvěřitelná možnost mohla být.“

„Nemůžeme mít děti. Víš to stejně dobře jako všichni ostatní.“

„Vím. Ale… to, co všichni považují za nezvratnou pravdu, tak nemusí být. Tedy – ne určitě.“

Zadíval se na mě, stále ještě vrtěl hlavou. „Obávám se, že musí. Žádný upír nikdy neměl děti. Nejsme živí, nemůžeme.“

„Ty můžeš,“ odpověděla jsem rychle.

Zavládlo mezi námi na okamžik ticho. A vycítila jsem, že konečně je zčásti ochoten mě vyslechnout.

„Jak vznikla Any? Z těla upíra, které mělo být dávno mrtvé. Přesto se v něm evidentně nějaký kus života uchoval – ten, který dal život Any. Právě existence poloupírů mi dává tu naději. To, že upír může počít nový život – s lidskou ženou.“

„A to se ti nezdá jako dost velké ale?“ zeptal se.

Kousla jsem se do rtu a snažila se přemoci rozpaky, ve kterých jsem se topila.

„Když můžeš ty,“ řekla jsem potom, „možná mohu i já. Možná je ta samá část ve mně také schopna vytvořit nový život, ať už bude mít jakoukoli podobu.“

„Bells…“ zavrtěl znovu hlavou a zvedl ke mně oči, do té chvíle zapíchnuté do země. „Ty nemůžeš mít děti.“

Nadechla jsem se. „Vím, že nemohu nosit dítě. Ale to neznamená, že bychom přesto nemohli. Vím, jak mizivá ta možnost je a vím, že pokud tu vůbec je, máme jen jeden jediný pokus, ale přesto… nemohu to dostat z hlavy. Udělala jsem si testy.“

Vydechl překvapením. „Jaké testy?“

„Chtěla jsem zjistit, v jaké fázi zralosti bylo… poslední vajíčko, které vzniklo předtím, než jsem se proměnila. A Edwarde,“ pokračovala jsem dál, dřív než mě mohl zastavit. „zůstalo zralé. Připravené. Zakonzervované ve stejném stavu celé ty roky. O tvé schopnosti není pochyb. A ta moje polovina možná jenom čeká na svůj čas.“

Překvapením oněměl a já jsem pokračovala. „Díky výzkumu, který proběhl, je tu možnost i pro mě a pro tebe. Máme všechno, abychom se pokusili spojit… mě a tebe… a v případě, že …“ tohle bylo moc i na mě – myslet na to byla jedna věc, ale říci to nahlas druhá, „…že se to povede, nechat zárodek vyrůst, mimo mé tělo. Můžeme mu dát všechno, co potřebuje, tak jako to děláme pro lidské ženy. Přijdu na to, jak to udělat tajně.“

„Bello…“ vrtěl hlavou a nechápavě se na mě díval. Rozuměla jsem tomu, jaké to pro něj muselo být. Téměř na vlastní kůži jsem cítila jeho zmatek i úžas.

„Neumíš si představit, jaké to bylo. To vidět,“ řekla jsem hned potom. „Zralé vajíčko, v té nejlepší fázi. Už jen to mi připadalo jako dar z nebes. Edwarde… já zkrátka nedokážu takovou příležitost nevyužít. I přesto, že vím, že se může stát cokoli. A že šance na úspěch je asi jedna ku miliardě. Přesto to musíme zkusit. Prosím.“ Napětím jsem svírala ruce v pěst, až se mi mé nehty zařezávaly do dlaně.

„Ale…“ řekl potom, když si trochu utřídil své myšlenky. „…naše geny jsou změněné. Co se stane, když je spojíš, co vznikne?“

Zavrtěla jsem hlavou a nepřestala se na něj dívat. „Nevím. To neví nikdo. Ale i tak tu možnost je. Kdyby nebyla, kdyby to nefungovalo, na obou stranách, tedy i na té upíří, nemohla by vzniknout ani Any.“

Několikrát přerušovaně vydechl, stále vrtěl hlavou a nakonec si zajel prsty do vlasů. Zadíval se na mě a nedýchal. Nevím, jak dlouho jsme takhle byli, ale každá vteřina trvala světelný rok.

Potom obtočil ruce kolem svých ramen. Přitisknul mě k sobě a jeho dlaň se prohrábla mými vlasy, když si položil moji hlavu na své rameno.

„Mám dojem, že tvoje šílenství je nakažlivé,“ řekl potom. „Těžko se mu vzdoruje.“

Jako když do mě vjede blesk. Odtáhla jsem se od něj, abych se mu mohla podívat do očí. „Takže…. Chceš říct…“ lapala jsem po dechu.

„… že to můžeme zkusit,“ dokončil za mě.

Nebyla jsem schopna slova. Jen jsem se na něj dívala a po zádech mi přebíhal mráz.

Pustil mě a chytil mě za ruce, které spojené položil do mého klína.

„Ale musíš mi něco slíbit,“ řekl.

Přikývla jsem. „Co?“

„Že si nepřestaneš uvědomovat, že kdyby se to podařilo, byl by to zázrak. Něco takového se nestává. Nechci, aby ses trápila, až se nestane… nic.“

Před očima jsem si představila tu nejpravděpodobnější možnost. Viděla jsem obraz pod mikroskopem – nehybné vajíčko, u kterého se nezačne rýhování, ačkoliv se spojí se svým živoucím protikladem. Kolikrát jsem právě tenhle obraz už ve své mysli viděla? A věděla jsem velmi dobře, že právě tohle s největší pravděpodobností uvidím.

„Kolikrát jsem se sama sebe snažila přesvědčit, že právě proto to nezkusím. Právě proto jsem dlouho váhala, jestli o tom vůbec mám promluvit. Ale, Edwarde, já se přesto rozhodla si tu naději prožít. Zůstanu nohama na zemi, slibuji.“

Přikývnul.

Nasoukala jsem se na kraj stolu, abych se k němu mohla celá přitisknout. Radostí a vděkem. Omotala jsem ruce kolem jeho zad a stiskla ho tak pevně, jak jsem dokázala. Dovedla jsem si stejně dobře představit, že by nesouhlasil. Důvody by tu jistě byly. Ale on to neudělal.

„Bello, miláčku…“ vydechnul a jeho ruce mě zvedly ze stolu. Znovu jsem byla v jeho náruči a nebylo místo, kde bych si právě teď přála být víc.

Chytila jsem se ho kolem krku a nechala se odnést ven. Do tmy noci, ve které bylo tentokrát velmi dobře vidět.

K O N E C

Uvažuji nad tím vás ještě trochu pobavit a nechat vás nahlédnout do "zákulisí". Schovala jsem si nějaké poznámky ke kapitolám, když byl Jed ve výrobě a úplně v plenkách... a ano, roztomilý a bezzubý jako nemluvně. Zajímalo by vás se mrknout, jak vypadaly kapitoly, dokud ještě nebyly napsané? Dokud nad příběhem panovalo ještě mé naivní já a Jed se nade mnou neprosadil?

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

13)  julie (13.10.2011 11:48)

Cathlin,tak přesný podtitul *Nakažlivé šílenství* jsem už dlouho neviděla! Protože jestli něco může Jed charakterizovat,tak je to tahle větička. Přiznávám,že jsem se nechala nakazit úplně dobrovolně,bez nátlaku a nebránila jsem se ani,když to šílenství pokračovalo a lezlo mi do hlavy v kterékoliv denní i noční(hlavně noční)hodině,no prostě normální závislost!!! Takže doufám,že nás nenecháš trápit se absťákem moc dlouho... a dáš nám co nejdřív spoustu možností,jak použít kladivounka Díky moc !!!!

12)  Cathlin (12.10.2011 20:16)

Marvi! Těším se! Kór jestli s pořádným.

11)  Cathlin (12.10.2011 20:15)

Fanny, jsem ráda, že jsme se tu potkaly, i když tak trochu "na poslední chvíli". A jsem o to radši, že i díky mně si říkáš, že by ses pro příště měla připravit na všechno, i na bourání stoletých pravd. Co se Edwardova a Bellina dalšího osudu týká, je to sice ve hvězdách, ale v mých přestavách jim to vyšlo, samozřejmě. I když po pravdě nevím, jaký druh bytosti by z toho mohl vzniknout. Myslím, že po takové době by si nějaké to robátko zasloužili, jejich vztah je na to více než zralý, zvláště potom, co jeden druhému takovým způsobem dokázali svou lásku. No, ale máš pravdu, ten konec je hodně otevřený a jejich další život určitě nebude nezajímavý, tedy aspoň doufám!
Děkuju ti moc za tvou účast a za tvé nadšení - je to krásný! Všechno, co píšeš!

10)  Marvi (12.10.2011 18:42)

Dneska si to nedám, nevím kde mi hlava stojí, ale zítra odpoledne jsem tu jak na koni i s pořádným komentářem!!!

9)  Fanny (12.10.2011 15:12)

No, shrnovat celý děj teď, to se mi až tak nezdá, protože jsem s touhle povídkou nešla od začátku ( i když si jsem jistá, že tvé další dílo si určitě pohlídám a budu číst od začátku, protože tvé psaní a tvůj jedinečný Nejsilnější jed, jen tak něco nepřekoná... a rozhodně stojí za to číst to kapitolu po kapitole) a více méně jsem celé své pocity shrnula v dřívější kapitole, tak teď přidám dojmy spíše z Epilogu...

Na Epilog jsem se staršně těšila a navymýšlela jsem spoustu závěrů... V tom "nejpravděpodobnějším" jsem přemýšlela nad variantou "po sto letech" nebo něco v tom smyslu - život Any a Sue, štěstí Cullenů, třebas i schopnosti Happy a Dizzyho. Jenže tvůj závěr mě OPRAVDU překvapil.!

I tady na ff-ku jsem si zvykla, že některé věci zktrátka nejdou nebo k nim ještě nikdo nevymyslel řešení... To, že upíři nemůžou mít děti jsem prostě brala za jakousi "realitu", absolutní pravidlo atd... Už dávno jsem pochopila: "Povídka sice s HE, ale tak bohužel Renesmee nebude, oba jsou upíři. Hotovo. Tečka.

Jenže TY jsi mě neskutečně nejen překvapila, ale i ukázala, že vaše fantazie je neskutečná a člověk od vás musí čekat prostě vše.!

A pak další překvápko: Jen co jsem pobrala, že tohle je opravdu netradiční konec... Zjistím, ten koec je ještě s hodně, ale opravdu s hodně velkými zadními vrátky A tím pádem se otvírá nejejn prostor pro vlastní fantazii, ale i naději na něco dalšího...

No, snad všechno, co jsem chtěla napsat...

P.S. Dokonalý úvod s tím románem a počtem slov!

A ještě poděkování za tenhle Román!:
Děkuju

8)  Cathlin (12.10.2011 12:28)

Bíbí, proboha... Já fakt nikdy nevím, jak reagovat na takovou super-chválu, ale jedna moje část je určitě neskonale šťastná, že si to myslíš a že to říkáš!
A podobně jako u ostatních - jsem nadšená, že jsem tě překvapila a nadšená, že jsi byla celou tu dobu se mnou, mezi těma pár ovečkama, které se Jedu věnovaly opravdu naplno! (A to navzdory tomu, že je kolem nás tolik dalších vášní, kterým podléháme, že ano )

7)  Cathlin (12.10.2011 12:24)

Evelyn, tak nějak jsem tušila, že tento konec bude překvapivý! A jsem moc ráda, že nejsem jediná koho taková možnost pro upíry napadla! Zase se ukazuje, že k sobě máme asi nějak blízko, já a ty.
Moc ti děkuju za to, že jsi celý Jed četla tak věrně a že jsi vždycky měla čas a že jsi to byla ty, kdo mě inspiroval k tomu napsat tak silnou kapitolu 38. Jsem tvůj dlužník!

6)  Cathlin (12.10.2011 12:20)

Janebko, panenko skákavá! To jsi celá ty! Já vůbec nevím, kde začít...
Ano, jsem moc ráda, že jsem tě (a jak to vypadá tak nejen tebe ) nakonec překvapila. A jsem ještě raději, že si tě Jed tolik získal! Áááách! Jsi vážně úžasná.
Hm, hm, Samostatný příběh bude stát ještě hodně práce, ale nejspíš budu tak šílená. Nejspíš fakt jo. A to taky díky tobě a díky ostatním, které se mě ptají na to samé a ta otázka se stále opakuje. Což mě samozřejmě neskonale těší!
Dalo by se říct, že jsem ti Jedem trochu dodala odvahy, nebo ne? Už se nebojíš! A jsem moc ráda, protože pokud to tak opravdu je, budeš se určitě moci vrhnout i na něco dalšího, co napíšu, pokud vůbec něco. Ale rozhodně to nebudou o nic menší nervy. Drama je moje vášeń.
A holka nešťastná! Rozmysli si raději to s tím rýpáním do SE! Dráždíš hada bosou nohou! Nevíš, jak neskutečně svůdné to pro mě je... Jako vosa na med! Ale zatím se SE psát nehodlám, není na to čas. Jen si s ním pohrávám ve své představivosti a hádej... Samozřejmě, že mě udolává! Ty emoce v něm jsou extrémní a zároveň krásné, ušlechtilé, plné té největší lásky a toho největšího zoufalství... No nic, musím brzdit, nebo napíšu SE z fleku.
Strašně moc ti děkuju za tvou přítomnost.

5)  bb119 (12.10.2011 11:55)

Ach, Cathlinko......
na epilog jsem se moc těšila, čekala jsem nějakou dokonalou romantiku, u které budu jen zasněně povzdychávat, nebo pohled do budoucna, kdy se dozvím, jak se daří jednotlivým členům rodiny a Sue s Any třeba po padesáti nebo sto letech... možností bylo tolik, ale tys mě znovu překvapila, tak jako už tolikrát, tohle jsem fakt nečekala a samozřejmě jsi mě zase dostala, to byl ale parádní konec na rozloučenou jsi nám čtenářkám dala ten nejhezčí dárek - naději, lepší zakončení jsi opravdu vymyslet nemohla, opět smekám bylo to nádherné
a samozřejmě moc a moc děkuji za celý příběh, děkuji za všechny ty emoce, ve kterých jsem se někdy doslova topila, děkuji za každé písmenko, které jsi pro nás napsala, prožívat Jed byl fantastický zážitek, jsi úžasná autorka

no a pokud ještě nějaké to písmenko přihodíš, budu jen a jen ráda

4)  Janeba (12.10.2011 10:48)

O ou, Kačenko , zapomněla jsem na skvělý výběr hudby, který mnohokrát celé prožívání ještě umocnil!!!!

3)  Janeba (12.10.2011 10:45)

Kačenko , tvůj epilog je stejně překvapivý, jako HE kterým jsi svůj Jed zakončila!
Nevím jestli ti mám blahořečit za předcházející kapitolku a nebo za naději, kterou Bella může zažívat! Sama vím, že i jen TA naděje je životadárná a smyslem naplňující další bytí!
Tvůj Jed se pro mě stal návykový, stejně jako pro Edwarda zpívající krev s příměsí heroinu! Na jednu stranu mě naprosto paralyzoval a na druhou ohromoval a dostával do kolen v očekávání věcí příštích!
Jsi autorkou dokonalého románu a to ti už zůstane!!!

Dala jsi nám nebo alespoň mě, skvost, který po prožitkové a empatické stránce může zažívat každý z nás! Bolest, vášeň, drama, lásku, smrt, rozloučení, naději a spoutu dalších věcí nutící mě neustále se zamýšlet!
Stvořila jsi samostatný příběh, který si velmi dobře umím představit i bez těch známých jmen a postav! I já se však přistihla při promítání si scén v hlavě a dosazováním tváří! Je to však pochopitelné vzhledem k tvému daru vtáhnout do děje!

Je mi smutno, že Jed končí, přestože jsi utrpení Edwardovo a výčitky a později i Belliny, dovedla k nejen dokonalosti, ale i za pro mě nejvyšší únosnou mez!
Ikdyž za tu dobu co tě znám, vím, že jsi schopna mě znovu a znovu překvapit! Tvé vyžívání se v dramatických okamžicích je toho důkazem!!!

Vážně by mě zajímalo, jak by vypadal tvůj drsnější konec! Dovoluji si toto pronést pouze s vědomím, že oficiální závěr se proměnil v jednu nádhernou naději pro všechny!! A to dokonce i s příslibem, že nás necháš nahlédnou do působiště svýchnaprostoskvělešlapajícíchobdivuhodněšílenýchmozkomyší a jejich tvůrčí kuchyně, kde se z hrnce linou ty nejsvůdnější vůně, kterými nás lákaly do nastražené pasti!!! Do pasti která chytne a nepustí!
Navíc mě utěšuje i naděje, že si ty šikulky nenechají ujít možnost, jak potrápit naše již uspokojené buňky!!!

Kačenko , stvořila jsi strhující a dechberoucí román úctyhodné délky!
Donutila nás nedýchat a přitom očekávat další "na ránu" díl!!!
Jsi skvělá a já tě stejně MYLUJU!!! Těším se na další společné setkávání a to nejen na stránkách FF!!!






P.S. Pozor!!!!!

2)  Evelyn (12.10.2011 10:39)

Cath, máš schopnost stále mě překvapovat! Čekala jsem vážně mnohé, představovala si různé způsoby ukončení a možná i ohlédnutí za celou povídkou, ale tohe rozhodně ne A přiznám se, že mě tahle možnost kdysi při nějaké debatě o plodnosti upírů-mužů taky napadla a zrovna sem, do Jedu, pro tuhle Bellu a Edwarda se dokonale hodí.
Děkuju za celou povídku, která je opravdu spíše románem Ráda se k ní budu vracet.

1)  Janeba (12.10.2011 09:30)

Cathlinko , až se proberu, budu dozajista schopna napsat víc, než jen využít tvých slov (vlastně Edwardových)!!

„Mám dojem, že tvoje šílenství je nakažlivé,“ řekl potom. „Těžko se mu vzdoruje.“


Děkuji!!!

«   1 2