27.04.2011 [14:45], Cathlin, ze série Nejsilnější jed, komentováno 19×, zobrazeno 2429×

Venomův jedovatý svět.

20. KAPITOLA (Venome)

Ještě stále zrychleně dýchala, když jsem ji pustil a odstrčil ji od sebe. Vzal jsem mezi prsty kus pokrývky a přehodil ho přes ni. Pochopila, kde je její místo, a stočila se v rohu postele. Věnoval jsem jí jen letmý pohled a podíval se na sklenici čekající na stolku. Natáhl jsem se pro ni a napil se vybrané červené tekutiny. Tohle byl můj způsob, jak se odreagovat – schopná žena, která umí poslouchat a moc se neplete, a pohár výborné krve. Normálně bych si nenechal ujít příležitost svou oběť zabít vlastnoručně, ale tohle byla jiná příležitost. Sex a krev – to patřilo k sobě.

Dívala se na mě tázavě.

„Ještě chvíli můžeš zůstat,“ objasnil jsem jí. „Támhle v koutě,“ kývnul jsem potom hlavou do rohu místnosti. Vstala, přešla místnost a zastavila se tam. Nahá. „Kleknout,“ rozkázal jsem jí a ihned poslechla. „A dívej se do země.“

Byla pěkná. Moje oči na ní ještě chvíli zůstaly.

Tohle byl jeden způsob – podrobit si nějakou z upírek, které jen čekají, až se na ně podívám, a využít jejich nevyčerpatelné touhy mě získat. Všechny brzy pochopily, že se mi musí podřídit, ve všem. A ty, které se přece jen zdráhaly (místy to bylo i příjemné rozptýlení), ty jsem donutil, způsobů bylo vždycky dost.

Ale nebyl to jediný způsob. Byly tu i lidské ženy. Zajaté, vystrašené, ochotné udělat cokoli v naději, že si zachrání krk. Miloval jsem jejich strach, jejich teplo, jejich bušící srdce… a jejich krev. Jen málokterou jsem nakonec nezabil. Sex a krev, to patří k sobě. A v tu pravou chvíli jejich krev, přímo z tepny, chutnala vždycky božsky.

A potom tu byla ta špička, ten vrchol, který jsem si dokázal vychutnat mnohem více, než jen na úrovni chtíče. To byla vysoká hra. Specialitky, extra třída. S těmi jsem si hrál, napínal je, odmítal je. Tenhle způsob provokace mi zkracoval a zpříjemňoval dlouhé chvíle. Věděl jsem, že na mě ženský letí. Vždycky to tak bylo. A bylo tak jednoduché s nimi manipulovat. A vychutnat si je až do dna. Jako naposledy Isabellu.

Znovu jsem si prohlédl křivky tý holky. Jak se vlastně jmenovala? Co na tom záleží… Tahle byla obyčejná. Pěkná, ale obyčejná. Zato Isabella… Táhla se jako med. Prosila mě, abych ji už nenechal čekat… Při vzpomínce na tu noc jsem se pousmál. Rozhodně stála za to a načasování bylo perfektní. Před očima jsem viděl spokojenost na její tváři, o kterou jsem se ten večer postaral. Přivírala oči, jako kočka. A málem předla…

Při těch vzpomínkách mě ta holka v rohu místnosti omrzela.

„Jdi už,“ přikázal jsem jí. Posbírala svých pár svršků, ve dveřích se uklonila a odešla. Fajn. Věděla, co je dobré vychování.

Neměl jsem náladu na nic.

Už nějakou dobu jsem se pokoušel dostat všechny ty zatracený ženský ze svý hlavy, ale nešlo to. Věděl jsem, že se nezastavím, dokud nevyhraju. Neměl jsem ve zvyku prohrávat. A bitvy tu zuřily tři: Faye, Isabella a Sue. A každá z nich byla úplně jiná.

Sue – už jenom při vyslovení toho jména se mi spouštěl jed. Ta lidská potvora se mnou sakra zametla. Dovolila si jen tak zmizet. Po takové době! A to jsem jí povolil tolik výsad. Dokonce jsem ji po nějaké době, za kterou jsem se přesvědčil, že po mém boku pobývá opravdu ráda, přestal i ovlivňovat, nebylo to třeba. A teď tohle! Nevděčná mrcha, to jí nedaruju. Měla ty nejlepší pokoje, hýčkal jsem ji. A jo. Byla to špička. Mistryně lásky. Před ničím necouvla a její nálady byly téměř tak vyladěné jako ty moje, perfektně jsme si vyhovovali, byla moje jistota. Ale za to, že pláchla, zaplatí.

A Faye!!! Ten zatracenej uzel kolem ní. Edward, Isabella… a celá ta jejich protivná svatouškovská rodina. Nepochyboval jsem o tom, že v tom měli prsty. Záleželo jim na ní a to dokonce tolik, že Cullen ji chtěl chránit. Ha! Neměli právo mi ji brát! Byla moje. Ksakru moje.

Zase mě ovládly vzpomínky. Na Rigi, na její matku. A potom na ni. Na celý ty roky, kdy jsem ji sledoval a viděl ji vyrůstat, vyzrávat a nakonec se proměnit v dívku. Nekonečný sled obrazů z jejího lidského života, obrazů lehkosti, s jakou ho žila. Až příliš často jsem před očima viděl její obyčejné lidské radosti a zármutky. Ji na houpačce v parku, ji vztekající se nad učením, ji v hodinách tance… Nesnášel jsem tyhle myšlenky, ale nedokázal jsem se jich zbavit. A jako vždy se ve mně začala míchat touha se slabostí. Touha ji vlastnit tak, jak to vždycky mělo být. Připravit si tak zadostiučinění, které jsem dlužil Rigi za její odmítnutí. Se slabostí, kterou jsem pro ni měl. Ona byla jiná. Byla to jediná dívka, kterou jsem znal, jediná dívka, která se mi kdy dostala pod kůži. Trvalo mi to nějakou dobu, než jsem si uvědomil, že toužím po tom, aby mě milovala. Byla jediná, kterou bych si nepodmanil násilím, kdyby to jen trochu šlo. Toužil jsem po tom nemuset ji donutit…

Ale než jsem stačil cokoliv začít, pomohli jí utéct. Nestačil jsem nic. Sotva jsme jí stihli vysvětlit, co to znamená být Stínem, sotva se zorientovala mezi upíry… a byla pryč. Ještě než jsem ji stačil vytáhnout z té stoky novorozených.

Něměl jsem Faye, ale měl jsem jiný trumf v rukávu. Isabellu.

A Isabella? Nerozmýšlel jsem se ani pár vteřin ji ukrást. Ona byla skvělý tah.

Usmál jsem se.

Byla vážně výhoda mít takovou moc. Moc, kterou nikdo neměl. Když se to stalo poprvé, před desítkami let, nechápal jsem. Ta žena mi tenkrát podlehla, ačkoli se do té chvíle bránila. Ale brzo jsem se zorientoval a pochopil: kdybych chtěl, milovala by mě jakákoli žena. Muže a upíry jsem držel v šachu smrtící silou svého jedu. A ženy? Lidským ženám stačil polibek a příkaz, který nemohly slyšet. Síla polibku a síla myšlenky, skrze kterou jsem jim dokázal vnutit svoji vůli, stačily k tomu, aby mi padly k nohám. Dokázal jsem jim poručit, aby mě milovaly, bezmezně a bezvýhradně.

Bylo to tak snadné. Byly jako ovce a zůstaly tak, jak dlouho jsem chtěl. A upírky? Těm bylo třeba navíc dát ochutnat můj jed. Polibek a jed. A potom pravidelné dávky jedu, které jim nedovolily vychladnout, nedaly šanci rozumu.

Jen s Isabellou to bylo trochu jiné. Prvních pár mizivých chvil vzdorovala. Nereagovala na můj příkaz. Bylo to jako bych se pokoušel prorazit neviditelnou skálu, myšlenka, kterou jsem jí vnucoval, byla chvíli jako bez života, bezzubá… Jako střela, která narazí na štít. Stačila ale další kapka jedu a povolila. Jed ji donutil přijmout moji vůli a jako obvykle mi nestálo nic v cestě. Usmál jsem se při vzpomínce, jak se ta medová kočička bránila se mi poddat. Jak říkám – extra třída.

Těšilo mě vědomí, že takhle zůstane, dokud jí nepovolím pouta. Já jsem ji spoutal a jedině já jsem jí mohl dát volnost. Jen já sám jsem jí mohl dovolit přestat mě milovat, přestat toužit po jedu, vymanit ji z moci své mysli, aby byla její vůle opět svobodná a mohla milovat jiného muže. Isabella byla jednoduše v pasti, pevně jsem ji držel v prstech, a nehodlal ji pustit.

Vstal jsem z postele, natáhl si kalhoty a otevřel skříň, ve které byly všechny mé oblíbené bojové zbraně. I nástroje na mučení upírů, které jsem si tu a tam dopřál, abych se pomstil za zradu nebo za neposlušnost… Mučírna jich byla plná, ale tyhle byly moje vlastní, nikdo jiný je nesměl použit. A mezi nimi i pár kousků, které byly určeny k použití poněkud jiného druhu. Usmál jsem se při vzpomínkách, jak příjemné bylo s jejich pomocí ovládnout některé upírky. A jak se nakonec ochotně a s jistou mírou poněkud nevítané rozkoše poddaly. Za ty desítky let, co jsem spal se ženami, se rejstřík mých chutí a praktik rozrostl – bylo nevyhnutelné vyhledávat stále silnější požitky.

Potom jsem svůj zrak vrátil na nástroj na trhání kostí.

Uchechtl jsem se. Jasně, že si Cullenovi mysleli, že jsou chytřejší, než já. Že jsem je nechal být. Ale to se, panáčkové, sakra pletli. Já si Faye najdu. A až ji budu mít, některé z těchhle věciček poznají na vlastní kůži. Aby pochopili, že se mnou si nemají zahrávat.

Myslí si, že jsem přistoupil na jejich hru. Předstírat, že dodržuji jejich dohodu a Faye jsem pustil z hlavy, je dobrá taktika. Ukolébá je to, otupí to jejich pozornost. Ale v kostech jsem už nyní cítil, že chvíle, kdy je donutím mi Faye vydat, je blízko. Věděl jsem, že to udělám brzo, stačilo jen vybrat vhodný čas a dát pár rozkazů. Zatím ať si užívají poslední chvíle pod volným nebem, ptáčkové.

- - -

„Takže?“ ptal jsem se jich, když se sešli. „Něco nového?“

„Ne, pane, všechno funguje, nedělá nic neobvyklýho. Nic novýho. Občas se trochu pomazlí s tou hromádkou šutrů, co má u sebe, a občas si zajde zaběhat do lesa, ale jinak… Pořád je sám, už jsem vám to říkal, pane. Je to podivín. Občas mi připadá, že si mluví sám pro sebe nebo, že je myšlenkama jinde. Hodiny dokáže zírat jen tak do zdi, vážně nevím, co ho na tom baví. Ale všechno dělá, jak má.“

Zatracenej chlap.

„A ty? Co jeho podávání jedu?“

Pokrčil rameny: „To taky dělá, jak má. A s paní Isabellou se nijak zvlášť nevybavuje. Vlastně vypadá, jako že je mu to všechno volný.“

Proklatě. Jasně, takže mám věřit, že náš milej Cullen je u nás spokojenej.

Před očima se mi objevil ten Edwardův nanicovatý ksicht. Kdyby nebyl tak užitečnej, a kdyby nebylo bezpečnější mít ho pořád pod dohledem, dávno už bych s ním skoncoval. Ten jeho bohorovný výraz mě iritoval. Dokonalá pokerová maska – nedalo se z ní vyčíst nic. Skoro jsem začínal věřit, že snad s tím, co bylo dřív, vážně skoncoval. Ale zkrátka jsem mu nedokázal věřit. Něco mě nutilo se stále stavět proti němu a znovu a znovu ho zkoušet.

Každopádně jsem zamíchal jejich kartami. Kus tý svatý rodiny byl na mý straně. Edward plnil rozkazy a rozšířil řady Stínů. A i když jsem ho téměř pořád nechával někým hlídat, bylo to dobře. Fungovalo to. S ním se zvýšila naše síla.

Takže byl klid. Co bych vlastně víc chtěl? Ale ze zorného pole jsem ho pustit nehodlal.

„Dobře, tady je váš plat,“ hodil jsem po nich sáčky s odměnou. „Můžete jít a pokračujte v tom, co děláte.“

Odešli. Konečně chvíle klidu. Posadil jsem se za stůl a oči mi mimoděk padly na sejf, ve kterém byl uschovaný jed, připravený na všemožné způsoby použití, a po zádech mi přejel nepříjemný pocit. Nedávná krádež jedu se taky nevyřešila a už se to táhlo nějakou dobu. Nikdy se nic podobného nestalo a nehodlal jsem dopustit, aby se to opakovalo. Stálo mě příliš mnoho času tohle všechno vybudovat na to, abych mohl riskovat, že přijdu o svou nejsilnější zbraň. Ten, kdo jed ukradl, i když to nebylo zrovna přímo ze sejfu – tam byl jed chráněný lépe než klenoty –, bude potrestán způsobem, který si náležitě vychutnám. Nestrpím tu zrádce.

Odfrkl jsem si a donutil se myslet na něco jiného. Tohle nebyla zrovna vhodná chvíle na to ztrácet čas úvahami. Pátrání po tom zloději běželo. A kromě toho tu byla spousta dalších plánů. Čekala nás další lovecká výprava, bylo třeba vydat rozkazy. Možná se tentokrát připojím – na rtech jsem cítil chuť a vůni teplé kůže a představa ustrašené kořisti mě lákala. Koření života.

Bylo třeba zmáčknout staroušky – Sueiny rodiče. Bylo třeba vytvořit územní plán pro další útoky. Útočili jsme všude. Na severu, jihu, západě a východu a ani vzdálenost nás příliš neomezovala. Bylo také potřeba postavit do latě vzpurné nováčky. Bylo potřeba zacvičit ty, kteří se už přidali na naši stranu. Výběr Stínů probíhal neúprosně. Kdo se na to nehodil, nebo kdo zarputile odmítal, byl zlikvidován. Moji chlapi ale měli cvik. Dokázali celkem slušně už mezi lidmi odhadnout, kdo se hodí na to být Stínem. A když došlo k nějakému přehmatu, nebylo nic lehčího, než to vyřešit.

Prohlédl jsem soupis úkolů. Bylo toho dost. Rozkazů, aby se tahle mašinerie hýbala dokonale jako kosti mladé lvice.

Navíc – a to pomyšlení mě zahřálo - je čas zaútočit na Cullenovy. Zůstávali stále na stejném místě, věděl jsem o nich. A věděl jsem také, co je tu stále drží – vsadil bych krk, že ti pošetilci neměli sílu opustit svého milovaného synáčka a dcerušku. Co na tom, že se na ně vykašlal… Co na tom, že ani ona netoužila po ničem jiném, než zůstat v náruči mé všeobjímající péče…

Než jsem ale stihnul pokročit dále, na dveře zákristie někdo zaklepal. Vstoupil můj věrný pobočník. Vypadal znepokojeně.

„Pane, měl byste asi vědět, co se děje na severu. Právě jsem se o tom dozvěděl.“

Obrátil jsem oči v sloup. Co zas? Podíval jsem se na něj a pokynul mu, aby šel blíž. „Mluv.“

„Utvořila se tam skupina odpůrců. A zdá se být silnější, než obvykle. Patří k nim i někteří z těch prašivých Volturiových, kteří přežili. Tolik let se schovávali někde v díře a najednou jsou venku. Caius a Felix. K nim se už přidaly  desítky upírů, většinou nomádů… Myslím, že by bylo vhodné si to s nimi vyjasnit dříve, než jich bude více.“

Zavrtěl jsem hlavou a zavrčel. Tohle! Zrovna teď! Jako bych toho neměl dost rozdělanýho. Ale tohle se tedy rozhodně nedá odkládat. Stiskl jsem zuby a potom řekl: „Dobře. Takže na ně uděláme baf a malinko jim pocucháme nervy a fasády. Jako to, že se to dozvídám až teď?! Svolej všechny veniry a gardu do kostela. Za hodinu.“

„Ano, pane,“ otočil se k odchodu, ale ve dveřích jsem ho ještě zastavil. „A přiveď Cullena.“

- - -

Přecházel jsem po místnosti a uvažoval. Vyřídím to s nimi. Prý jich byla asi tak stovka, maximálně. To nebude problém, to bude… zábava. Ale snadný to taky nebude, ne tak jako nájezd mezi lidi, tohle bude bitva. Co ale zmůžou proti mně? Proti venirům? Co si vůbec myslí? I tak ale bylo zapotřebí vzít s sebou všechny veniry a nějaké Stíny. Potom nebudou mít šanci. Ochromit, roztrhat, spálit. Obvyklý postup. Věděli jsme, kde přesně je hledat… Přesto to ale bude chtít nejprve nějaký čas na sledování… teprve potom útok. Ve vhodnou chvíli.

Myšlenky mi lítaly hlavou jedna přes druhou. Plány jsem ale tvořil rychle – léta praxe. Nebyl problém v několika minutách promyslet jakoukoli bitvu – to byl můj denní šálek krve, moje druhá přirozenost.

Pak se objevila další myšlenka - Cullen. To mě donutilo se zamyslet. Tady to nebylo tak jasné, jak by se zdálo. Okamžitě jsem věděl, že tady stojí dvě strany proti sobě. S ním by byl výsledek bitvy ještě jasnější – nedostali by se ani k tomu na nás zasyčet. Představil jsem si tu řadu hořících pochodní, jak jedna po druhé padá k zemi, zatímco Cullen se kryje za tím svým neprostupným výrazem.

Dovedl jsem si ale představit i další alternativu. Cullen byl mezi upíry známý. Šuškalo se o tom, co dokáže. Mohlo by je napadnout ho zneškodnit jako prvního. Nebo ještě hůř – získat ho pro sebe.

Bylo na místě riskovat, že by tuhle zbraň mohli namířit proti mně? A že by mě o ni připravili? Nepravděpodobné, ale přece…! Dobrý válečník nikdy nevytahuje své nejsilnější zbraně, pokud to není nutné. A tohle – tohle bude i tak jen obyčejná bitva s výsledkem, o němž jsem nepochyboval. Jsme tisíckrát silnější, než hrstka nomádů.

Začínal jsem se těšit. Další příležitost zlikvidovat všivé Volturiovy, kteří se drželi na okraji propasti už tolik let. Další příležitost ukázat světu svoji moc. Cullen, neCullen. Dostanou ochutnat dost našeho jedu na to, aby bylo po nich.

Prsty jsem si přejel po vousech na své bradce a uchechtl jsem se. Pro Cullena jsem měl lepší plán.

- - -

Hlavní loď kostela byla plná válečníků. A všichni obdrželi své rozkazy. Příprava na odjezd mohla začít, první linie mého velení, mí nejlepší venirové, se už dali do práce a v hlavních dveřích kostela bylo rušno.

Usadil jsem se na jedno z vysokých umělecky vyřezávaných křesel stojících za oltářem a hlavou pokynul Cullenovi. Přišel a zastavil se pár kroků ode mě.

„Pane?“

Celkem pobaveně jsem si prohlédl ten jeho úzkoprsý výraz a pokynul mu směrem k vedlejšímu křeslu. Chvíli se nehýbal, potom se přece jenom posadil a opřel se.

„Oproti tvému očekávání se bitvy nezúčastníš.“
Mírně pozvedl obočí. „Je to tvoje rozhodnutí, pane.“

„Své nejlepší zbraně si musím chránit. Nenechám tě tu ale jen tak. A nenechám tě tu ani bez práce. Osobní ochrany budeš mít dost a nudit se taky nebudeš.“ Na tváři jsem cítil lehký úšklebek při představě, co ho čeká.

Všichni venirové budou pryč. A až na dvě výjimky i všichni jeho hlídači. Musel jsem se o něj postarat nějak jinak. A stejně tak o Isabellu. Nehodlal jsem riskovat ani jeden z možných scénářů, které by mi nebyly zrovna dvakrát po chuti. Naštěstí zde byly způsoby, jak se pojistit.

„Zatímco budu pryč, postaráš se o Isabellu,“ sdělil jsem mu. „Zůstanete tu jen vy a slabší polovina mé armády. Nehodlám riskovat vaše bezpečí, obvyklé pohodlí bude muset jít na chvilku stranou. Jsou pro vás připravené dvě cely ve sklepení, strážené ohněm, dvěma mými nejlepšími strážci a celým zbytkem armády. Jejich rozkazy jsou jasné – nesmí dopustit, aby se vám cokoli stalo.“

A nesmí vám dovolit utéct, dodal jsem pro sebe s potěšením. Díval jsem se na něj a snažil se odhadnout jeho reakci. Poslouchal mě soustředěně a na jeho tváři se objevilo cosi podobné úšklebku.
„Mám pro tebe takovou cenu, že mě hodíš pod zámek, než abys mě poslal do bitvy?“ pronesl.

„V téhle bitvě nebudeš zapotřebí. A před tebou jsou další stovky let, kdy tě budu potřebovat.“

Výraz na jeho tváři opět ztvrdnul. „O tom nepochybuji.“

„Dostaneš dostatečnou zásobu jedu pro Isabellu, aby zbytečně nestrádala. Vaše cely budou z poloviny oddělené jen velmi odolnou mříží, stejnou, jako chrání okna celého Paláce, a tak se o ni budeš moci postarat.“ Pohlédl jsem mu upřeně do tváře: „A pamatuj si, že pokud zjistím, že měla Isabella v době mé nepřítomnosti jakékoli nepohodlí, zaplatíš za to. Vše bude probíhat tak jako doteď. Mí muži na to dohlédnou. Jakákoli chyba, Cullene, a připrav se na odpovídající trest.“

„Jestli pro mě na tu dobu nemáš nic lehčího než servírování oblíbené směsi paní Isabelle, nevím v čem by měl být problém,“ odpověděl a v jeho odpovědi zazněl obvyklý pohrdavý tón, když vyslovoval její jméno. Podíval se stranou jako by tím věc považoval za vyřízenou.

Přesto jsem se nedokázal ubránit představě, jak mu bude. Několik dní o samotě s ženou, která ho zradila. Spousta nekonečných hodin se ženou, kterou, jak se zdá, nemůže vystát. Dny, kdy si bude uvědomovat, že ačkoli ho zradila, je to pořád ta žena, se kterou strávil desítky let svýho života. Nepochyboval jsem, že si za tu dobu projde očistcem.

„Výborně, můžeš jít. Will ti dá další rozkazy.“ Na mé tváři zůstal ještě chvíli viset potěšený úsměv.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

19)  Cathlin (14.10.2011 19:31)

Twilly: No to jo... to je asi fakt... to puzzle by snad vážně bylo jednodušší, ale jednu nulu uber.
Volturiovi... áááá opět se projevuje Twilight fanouškům vrozené nepřátelství proti Volturiovým. Mě byli naproti tomu odjakživa sympatičtí!

18)  Twilly (14.10.2011 14:21)

O ano... takže za prvé, kdo ukradl Venniho jed a proč? Zásadní otázka.

Další - řekněme, obava - jsou Volturiovi. Ti znají Eďouška, můžou prásknout jeho dar. To by byl sakra průser.

A nakonec, ty holky... pořád ještě nevíme vše ... ... hele, mít tak puzzle o 10000 kouscích, tak je to lehčí, mi tedy věř!

Kačenko,

17)  Cathlin (23.08.2011 14:01)

Elis: Kolik toho Edward vydrží? Uvidíš - ale mám dojem, že si nejednou sáhne na svoje dno...
A Venome? Chápu, že jsi se té kapitoly bála, ale nejspíš je v něm i přes tu hrůznost víc lidskosti, než by se dalo čekat. Ale ještě se bude vybarvovat... a to hodně!

16)  eElis (20.08.2011 23:45)

Cath, musím se přiznat, že jsem se bála začíst do téhle kapitolky,protože se nám tu naskytl pohled do Venomovi hlavy... čekala jsem, kdy se mu v hlavě začnou probíhat ty jeho zvrácený myšlenky, ale to se nakonec nekonalo... Tak ti nevím, ale na jednu stránku mi ho po této kapitolce příjde líto... Líto, protože je zahleděný sám do sebe... Do sebe a své moci, kterou může ovládat ostatní, a přestože má tuhle moc, díky které je tím, čím je... je to vlastně chudák, protože nevím, jaké to je být doopravdy milován a co to upřímný respekt...
Tak tedy další kapitolka bude pro Edwarda peklo... Jak říkám ty to Edwardovi vůbec, ale vůbec neulehčuješ Jen doufám, že se Venome od někoho z volturiových nedozví a jeho daru...

15)  Evelyn (11.05.2011 20:58)

Chce se mi křičet! Volturiovi - samozřejmě, dalo se asi čekat, že ti, kteří přežili, budou chtít svou moc a postavení zpět. Jenže oni vědí o Edwardově prvotním daru. A od nich se to může dozvědět Venome. A pak by to bylo... raději ani nemyslet.
Edward a Bella zavřeni v cele, bez možnosti úniku. Myslím, že v tomhle má Venome pravdu - to musí být soukromý očistec.
Cath, jestli Zpívající krev byla skvělá (a žy byla) tohle je naprosto perfektní. Víc než příběh středoškoláků (i když jednomu už je kousek přes stovku). Jed je pro mě příběh o síle lásky, odhodlání, touze po svobodě a lepším světě (asi to zní nabubřele, ale tak to vnímám).

14)  Cathlin (01.05.2011 21:48)

Ježiší, Bíbí, co je to zase za román??? Nemáš ty nějaké nevybité spisovatelské sklony!? Ale mám-li být upřímná - nemohla jsem se dočkat!!!
Mno a mám takový dojem, že manžel musel hlídat celé odpoledne, než jsi to přelouskala, zanalyzovala a sespala koment!!! Neříkej, že jsi to měla za deset minut. Věnuješ mi spoustu času - díky!
No a samozřejmě nevím, kde mám začít odpovídat dřív...
Rozhodně jsi nebyla jediná, komu bylo Venoma ve svém důsledku líto. A myslím si, že lítost je na místě. On je přesvědčený o správnosti svého světa, ale mýlí se. A Faye a to, že se k ní nečekaně přiblížil, i když ona o tom nevěděla, mu ukázala, že existuje i něco jiného. Takže tvému soucitu s ním se vůbec nedivím!
Ano, Bella mu ze začátku vzdorovala kvůli štítu, ale ten Venome hravě zničil jedem... Aááách jo. No. Jsem ale ráda, že jsi tomu správně porozuměla.
Co se týká toho, co to znamená, že jen Venome může Belle opět dovolit, aby ho přestala milovat a toho, co z toho ještě všechno bude, to si zatím ponechám jako tajemství. Brzy se to ale vyjasní o trochu více, i když otazníky stejně zůstanou.
No jo... Venomova skříň a celkově jedna jeho část sexuálního života... Jasně, že to tam proniklo od pana generálního, když toho mám plnou hlavu! Ale za prvé si stejně nedovedu představít, že by Venomův způsob mohl být jakýkoliv jiný... a za druhé tohle (tj. Venoma) vnímám tak nějak o dost hůř. U něj to není "dobrovolné", nebo aspoň ne zcela. On ty ženy doopravdy jen využívá/zneužívá. V jeho podání - brrrrrrr....
Opravdu umíš vyhmátnout ty správné otázky: copak by se asi stalo, kdyby Venomovi někdo podal jeho vlastní jed? Má ho běžně plnou pusu a dovede s ním celkem obratně manipulovat, takže myslím, že odpověď je jasná. Každopádně, Bíbí..., opět: další kapitolky toho ukážou i v tomto směru o dost více!
Hehe, fandíš Volturiovým? Jestli to nebude tím, že tentokrát nestojí proti Cullenovým, ale spíše na jejich straně... že ano! Ale ono jich moc nezůstalo. Víme o Caiovi a Felixovi, kam se poděli ostatní, ví bůh. Btw - mě nikdy nebyli Volturiovi nějak zvlášť nepříjemní. Hehe. Brala jsem je jako exkluzivní, sympatický protivníky. Dobrá práce, Steph.
Edward a jeho očistec ve vězení... uvidíš přístě. Rozhodně v tom bude ale ještě o něco (o dost) víc... Jsem z těch dvou následujících kapitol jak na trní. Jsem z toho vůbec jak na trní - tvůrčí muka.
Díky za super komentík a jen tak na okraj: jsem vážně ráda, že máš sklony i v těch největších padouších hledat kousek dobra!!!

13)  bb119 (01.05.2011 11:32)

krásná kapitolka Cathlin



moc mě zajímalo, jaká bude Venomova mysl, byla jsem připravena na to nejhorší z něj, na čiré neředěné zlo, ale teď jsem sama překvapena svými pocity



hned v úvodu kapitolky mi hlavou prolétlo "manipulativní zmetek", využívá ženy, libuje si v jejich ponížení, miluje pocit, když je má naprosto ve své moci, vychutnává si jejich strach, samozřejmě jsem ho nesnášela zase o trochu víc, ale když přemýšlel o Happy a vzpomínal... on ji sledoval celý její život, skoro jako by jí střežil a opatroval, a pak jsi mě dostala těmito slovy "...že toužím po tom, aby mě milovala. Byla jediná, kterou bych si nepodmanil násilím, kdyby to jen trochu šlo. Toužil jsem po tom nemuset ji donutit…" Cath, jsem v šoku, to není možný, mě je ho líto on touží po lásce, ne po vynucené poslušnosti, ale po opravdové lásce, na malý okamžik jsem uvěřila, že tam někde hluboko, opravdu hluboko uvnitř něj se skrývá zrnko dobra ( nemůžu uvěřit, že jsem to fakt napsala, zřejmě jsem po shlédnutí jistého nejmenovaného seriálu, začala v každém padouchovi hledat tu dobrou stránku ) ale upozorňuju, že to byla má chvilková slabost, jakmile jsem začala číst dál, okamžitě jsem se vrátila do normálu a začala ho opět z celého srdce nesnášet



a Bella - ona mu v první chvíli vzdorovala! to byl určitě její štít, viď? nemít jed, nikdy by se mu nepodařilo jí myšlenkou ovládnout, a co znamená tohle? "Já jsem ji spoutal a jedině já jsem jí mohl dát volnost. Jen já sám jsem jí mohl dovolit přestat mě milovat, přestat toužit po jedu, vymanit ji z moci své mysli, aby byla její vůle opět svobodná a mohla milovat jiného muže" moje fantazie opět přehání, ale upřímně přiznávám, že jsem vyděšená, možná těmhle slovům přikládám moc velký význam, ale... když Bella přestane dostávat jed, bude pořád ovlivněná Venomem? co když ho pak bude pořád milovat? jak moc je její mysl vlastně ovlivněná? co když je opravdu k tomu, aby se vrátila do "normálu", potřeba, aby Venome "propustil" její mysl, co se vůbec stane, pokud Venome zemře? zůstanou jeho oběti pořád ovlivnění? nebo jeho nadvláda smrtí skončí? na chvíli jsem si představila ten zmatek, kterej by pak nastal, no nic asi moc přemýšlím



hele a ta jeho skříň s kousky k použití poněkud jiného druhu... to už je v týhle kapitolce podruhý, co se má představivost ubírá jistým směrem... poprvé mě to napadlo u příkazů „Kleknout,“ a „A dívej se do země.“, no a teď se mi sem ta myšlenka opět vetřela, schválně, jak moc jsi se nechala ovlivnit (a možná i inspirovat) světem jistého pana generálního?



a pak tu máme nevyřešenou krádež jedu, ha, kdopak se odvážil? že by Sue? no víš, já z ní mám smíšené pocity, nevím, co si o ní myslet, fandím jí, že od Venoma dokázala utéct, ale na druhou stranu s ním byla dobrovolně, nemusel jí ovlivňovat, jaká ona vlastně je? ta dobrá nebo ta zlá? pokud ona ukradla jed, plánuje nějakou pomstu? zase spousta otázek bez odpovědí, ale docela mě překvapilo, že zmizení jedu Venoma rozhodilo, on má strach, že přijde o svou nejsilnější zbraň já zírám, chceš tím naznačit, že jed funguje i v rukou někoho jiného, JAK? mohla by právě tohle být cesta, jak zničit Venoma, přemoci ho jeho vlastním jedem? no už několikrát mě napadlo, co se stane, kdyby Venomovi někdo podal jeho vlastní jed, ale předpokládala jsem, že na něj nebude mít žádný účinek vidíš to, co se mnou děláš, mám pocit, že se mi za chvíli začne kouřit z hlavy, jak usilovně přemýšlím



a pozor! opět jsi mě překvapila, to je snad poprvé, co čtu Stmívání, kdy musím říct, že fandím Volturiovým, jsem nadšená, že se objevují na scéně, ano, ano, ano, prosím, ať mají nějaké eso v rukávu, hmmmm a co když je s nimi Sue s ukradeným jedem?!



a pak je tu Edward a jeho neprostupný výraz, ano Edwarde hraješ to skvěle, ale Venome není hloupý, moc dobře si uvědomuje, že všechno může být jen falešná maska a že si Edwarda nesmí moc pustit k tělu, protože vlastně nikdy nedokáže odhadnout, co může čekat, nechce ho vyslat do boje s Volturiovými, bojí se, že by se Edward mohl postavit s Volturiovými proti němu, myslím, že někde hluboko uvnitř vnímá Edwarda jako skrytou hrozbu, takže ho šoupne i s Bellou do "vězení", hmmm čeká nás pravděpodobně kapitolka plná Edwardovy bolesti, celé dny být v její blízkosti a přitom budou tak vzdálení, Venome to vystihl dokonale " kdy si bude uvědomovat, že ačkoli ho zradila, je to pořád ta žena, se kterou strávil desítky let svýho života. Nepochyboval jsem, že si za tu dobu projde očistcem." zatracenej Venome, sice se plete v tom, že Edward Bellu nemůže vystát, ale že si Edward projde v její přítomnosti očistcem, tak o tom tedy taky nepochybuji, na další dílek se už moc těším, to zas budou nervy



no Cath, myslím, že jsem toho dneska naplácala už dost, musím poděkovat svýmu úžasnýmu manžílkovi, kterýmu jsem hodila na krk obě děti a sama se zavřela v ložnici s noťáskem, abych měla aspoň chviličku klidu

12)  Cathlin (29.04.2011 11:48)

Janebko! Tedy, ty jsi hotový filosof! Ale máš pravdu a říkáš to všechno úplně přesně: ubohost moci, osamění... Tak nějak Venomův svět opravdu vypadá! Lidé kolem něj ho obklopují buď z donucení nebo proto, že je to pro ně výhodné, a on sám si to neuvědomuje a dost možná, i kdyby si to uvědomoval, bylo by mu to jedno.
Ale i v takovém netvorovi se najde kousek lidskosti. Lidskosti, kterou odmítá!!! Chce, aby ho Faye milovala, ale snazší by pro něj bylo si ji podmanit, jako ostatní... Tahle slabost mu komplikuje jeho jinak přehledný svět. Vážně, vidíš mu až do duše.

11)  Janeba (29.04.2011 11:28)

Cathlinko, ač mu většinou dávám nejvíc kladívek, musím říct, že je mi paradoxně Venoma líto! Líto, jako chudáka, který je okouzlený jen svoji mocí, kterou se nechává opájet a může jí vládnout ostatním! Mocí, která z bytostí kolem něho, dělá jen bezduché loutky! K čemu je taková vláda, když ve své podstatě nemá vlastně komu vládnout!
Ženy, na kterých mu opravdu záleželo, jsou pryč! Na ně jeho moc neplatila a asi neplatí! Tak nějak doufám, že Sue je nějakým zázrakem stále naživu! Viď, že jo??
To se pravděpodobně týká i Belly, která je jen omámena a obluzena jeho jedem a polibky! Ve chvíli, kdy mu nebo ji tyhle drogy dojdou, nastane problém!
Zvláštní, ale také je, že sám, ó velký Venome, stále touží po těch, co se mu nepodařilo podrobit! Po těch, obyčejných lidských ženách nebo těch, co si lidskost alespoň v myšlenkách udržely a obyčejných věcech spojených s člověčenstvím!
Kačenko, nádherná a silná kapitolka, která tak opravdově ukazuje ubohost moci!
Děkuji!!!
P.S. Doufám, že to Edward ustojí a zvládne!!!

10)  Cathlin (29.04.2011 11:22)

Awia: Hehe!!! No ty jsi můj člověk. "Miluju rozzuřené padouchy", to je tedy parádní výrok! Já taky. Mno a jak dopadne bitva s Volturiovými a nomády, to se samozřejmě dozvíme...
Jak jinak jsi si představovala Venomův svět? Tedy pokud máš chvilku mi o tom povědět...
Dizzy - neboj Dizzy bude! Následovat teď budou dvě Edwardovy kapitoly a potom se doufám dostane i na Dizzyho, pokud mě vývoj nedonutí tam mezi to vložit ještě něco jiného, třeba Bellu nebo... co já vím. Člověk míní, příběh mění. Rozhodně o něj ale nepřijdeš!
Sue tam ještě bude taky. Zatím na mě působí jako celkem kontroverzní postava... uvidíme, jak se nám vykreslí dále!
A jooo - tvá hypotéza je naprosto správná. Přesně tak. A jsem ráda, že to z těch řádků šlo pochopit. Nejdřív mu vzdorovala díky štítu, ale jed v polibku brzo její schopnost zničil a Venome ji získal.

8)  Cathlin (28.04.2011 22:07)

Jula: Něco opravdu radikálního... Mno, to by tedy měl! Souhlasím... Myslím ale, že místy by byl i rád, kdyby se mu prozatím aspoň podařilo prchnout i s Bellou...
Nath: Rozhodující kapitoly ano či ne... uvidíme! Rozhodně to ale vypadá na to, že ho čekají další těžké chvíle. Kéž bych mohla mu to udělat lehčí! Ale příběh už je napsán...
Díky za přízeň!

6)  Jula (28.04.2011 18:09)

No, Venome mě vytáčí čím dál tím víc. Doufám, že Edward vymyslí něco opravdu radikálního na jeho likvidaci
Krásná kapitolka Cathlin clap* *

5)  Cathlin (28.04.2011 09:24)

AMO: No tééédy, já se vzbudím a tady takový překvápko! Potkávaly jsme se spolu u mých dřívějších povídek a najednou jsi zase tu, to je skvělé!
A říkáš, že jsi přečetla všechny díly během jednoho dne? To asi chvilku trvalo, ne? Jsem moc ráda, že tě to zaujalo a že se budeme znovu vídat.

4)  julie (27.04.2011 23:41)

Promiň,Cathinko,asi už mám Sama pod kůží Na to jak jsem uzahaná je div,že v tom komentíku nebyl Dean

2)  Cathlin (27.04.2011 20:46)

Ha, Julie! Jak ho k tomu dokopat, že ano! A taky jde o to, jestli na něco takového vůbec bude mít Edward čas, příležitost... Jak bude vypadat jeho opuštění Paláce, dojde-li k němu...
Není to Sam, Juli, je to Sue. A teď, aby člověk přemýšlel, proč asi tak utekla... Venome je samozřejmě přesvědčený, že neměla důvod, ale něco v tom být musí, což?
A "něžná duše spasitele světa", to se ti povedlo!

1)  julie (27.04.2011 20:16)

Sonda do něžné duše spasitele světa...aspoň toho upířího, se zbytkem si hlavu očividně neláme.
Má větší strach z Edwarda nebo o něj?!!!
Ale aspoň jedna vlaštovka ... Bellinu závislost jde zrušit???? Sice to může udělat jenom V., ale už to, že by to možná bylo bez následků je úžasné ! Tak teď jenom,jak ho k tomu dokopat...
A copak si dovolila udělat Sam? Člověk ( žena ),se kterou si rozumněl natolik, že ji neproměnil ...a ona je potvůrka tak nevdečná, že mu zdeří.... nejspíš i s jedem ????!!!!
Cathlin, je to úžasné !!!!

1