02.04.2011 [11:00], Cathlin, ze série Nejsilnější jed, komentováno 20×, zobrazeno 2502×

Edward a Venome.

15. KAPITOLA (Edward)

Přelétl jsem zrakem přes ztemnělý les. A zhluboka jsem se nadechl té důvěrně známé lesní vůně a všeho, co v ní bylo obsaženo. Na chvilku jsem se zastavil. Moje nohy zároveň neměly stání a zároveň… až mě tam donesou, jejich kroky budou svázané. Osahával jsem si poslední chvíle možnost rozhodovat se sám za sebe. Jak zvláštní, že mi nikdy nepřipadalo tak vyjímečné rozhodovat o své cestě, jako právě nyní.

To, co jsem chtěl udělat, mě téhle svobody spolehlivě zbaví. Bude ze mě loutka.

V mém nitru ale stále tepala ta bolest a věděl jsem, že tepat nepřestane. Spalovala mě a drásala. Nic na světě, ani nesvoboda, ani područí, ani násilí… nic nemohlo být horší než život bez Belly. Ani na vteřinu jsem nepochyboval, že to všechno klidně hodím za hlavu, výměnou za šanci na záchranu našeho světa.

Na jazyku jako by se mi usadila podivná odhodlaná hořkost a trpkost. Představoval jsem si, co všechno mě možná čeká, pokud můj plán vyjde. Vyjde. Musí vyjít. Musím být přesvědčivý.

Představoval jsem si všechny ty situace, které ačkoli se mi budou nanejvýš příčit, nebudu moci hnout brvou a budu se muset podřídit.

Představoval jsem si míru faleše a přetvářky, kterou budu muset umět předvést. A všechny své zásady, kterých se budu muset vzdát.

Ale věděl jsem, že se vzdám čehokoli. Ať už to bude sebevíc těžké. A dostanu ji odtamtud. Dostanu. Nějak.

Prudce jsem vydechl nakopnul jsem balvan pokrytý mechem. Odlétl dobrých dvacet metrů. Sevřel jsem ruce v pěst a zaprosil jsem sám sebe, ať na to všechno mám dostatek síly. A dostatek přesvědčivosti. Věděl jsem, že v téhle hře nebudu moci uklouznout. Ani jednou, jedinkrát.

Mezi stromy se začínalo objevovat svítání, když jsem dorazil do blízkosti opuštěného města, ve kterém se nacházel Palác. Jeho věže se tyčily proti fialovému nebi ozářenému počínajícím denním světlem. Ten pohled byl tak neskutečný – a zároveň skutečný. Stál jsem před branami pekla, do kterého jsem hodlal vstoupit. Hodlal jsem se stát nestvůrou, stejnou jako byli oni. V hlavě se mi míhaly obrazy toho, co mě čeká. V co všechno se budu muset proměnit. Ale ani na okamžik jsem nezaváhal. Byla to jediná cesta, která mi dávala naději, že Bellu získám zpět. A ačkoli jsme nevěděl, jestli s mým návrhem budou souhlasit, věděl jsem, že to musím zkusit.

Vstoupil jsem do města a moje kroky neúprosně směřovaly k hlavní bráně toho žaláře. Věděl jsem, že o mě nejspíš už vědí, byl jsem už blízko. V dálce jsem viděl těžkou kovanou bránu uzavírající vchod. V nitru Paláce bylo tolik slyšitelných myšlenek, na které jsem se soustředil, ale nakonec jsem našel to, co jsem hledal.

Cože? Kdo? Cullen? Ten Cullen? Jsi si jistej? Venku?! Co tady chce? Okamžitě jděte a chyťte ho. Nezabíjet. Šéf ho chce živého. To bude odměna!

To už jsem stál před branou a čekal, až se otevře, což se vzápětí stalo. Za ní se objevili čtyři Stíny. Dva z nich mě bez ptaní popadli za ruce, které mi zkroutili za zády. A dva mi bleskově přehodili pytel přes hlavu, který okamžitě převázali provazy. Neviděl jsem, nemohl jsem se hýbat, nemohl jsem kousat ani bojovat. Nechal jsem je, aby mě zajali.

„Chci mluvit s Venomem,“ zahuhlal jsem z pytle a doufal jsem, že moje slova jsou srozumitelná.

„Co ty!!!“ uchechtl se jeden ze Stínů. „Ale jak Venome chce mluvit s tebou! Nebudeš se stačit divit.“

„Doufám, že si nemyslíš, že sis přišel pro tu tvojí květinku… Che. Mimochodem – pěkná kočička!“ ozval se jiný hlas.

„Když je pitomej a vlezl sem, tak ať tady chcípne, ne? Venome se o to postará, vo tom nepochybuju,“ další hlas.

„Jo, hned potom co z něj vymlátí tu svou děvku. Haha!!“

Přitom mě vedli tam, kam jsem potřeboval. Jejich myšlenky byly jasné. Průhledné jako sklo. Nemohli se dočkat ocenění, kterého se jim za takový úlovek dostane. Tetelili se jistotou slastného očekávání. Sex, prachy a přízeň, ve které se budou vyvalovat.

Poznal jsem, když jsme vstoupili do jakési rozlehlé haly. Zvuky v mém okolí se rozléhaly tak jako nikde jinde. Věděl jsem, že jsme na půdě kostela. A věděl jsem, co nastane, až mi sundají ten pytel. Znovu uvidím tu odpornou tvář. Byl tam, cítil jsem jeho pach.

A vzápětí jsem zůstal jako omráčený. Byla tam i ona. Bella. Její vůně, kterou jsem znal tak důvěrně, mi málem vyrazila mozek z hlavy. Nečekal jsem, že ji uvidím ta brzo. Zatnul jsem pěsti a stisknul zuby, abych ovládnul třes, který by mě mohl prozradit.

Sevřel jsem v prstech veškeré své sebeovládání. Věděl jsem, že tímto okamžikem hra začíná. A věděl jsem, že je to hra, ve které nesmím selhat, jakkoli těžké bude udržet svou roli. A rozhodně přijdou těžší chvíle, než tato, o tom jsem neměl nejmenší pochybnost.

Pevně mi drželi ruce a hlavu, když mi z ní sejmuli kápi. Ve svém prvním pohledu na Venoma jsem nedal znát strach, ani pokoru. Nasadil jsem vyrovnaný výraz, prozrazující, že se rozhodně nemám čeho bát. Rychle jsem sejmul oči z Belly, nenuceně postávající po jeho boku. Nesměl jsem dovolit, aby se mi zrychlil dech.

Venome se na mě podíval ostrým silným pohledem a potom se zaměřil na Stíny, které mě přivedli.

„Dobrá práce!“ prohlásil se zřetelným požitkem a těkal očima ze mě na ně. „Uspořádali jste hon, kterým jste chtěli překvapit svého pána a nebo ptáček přišel sám, protože mu v hnízdečku bez té jeho holubičky,“ pohledem uhnul na okamžik k Belle, „bylo kapánek…chladno?“ Jeho slova se táhla jako med, ale v jeho pohledu se valila žhavá láva.

Přišel můj čas. Hořce jsem se usmál. „Jakou holubičku myslíš, Venome? Jestli tu mrchu, co mi pláchla po prvním polibku jiného muže, tak o tu tady vážně nejde. Do té chvíle jsem nevěděl, že ji dokážu tak nenávidět.“ Sehrál jsem potlačené zavrčení.

„Ale?“ podivil se Venome a má výpověď ho zjevně zmátla. „Tak vratká byla vaše nekonečná láska?“

„Zničila všechno, co mezi námi bylo. Zradila mě. Podle a nejhůř, jak si dokážu představit. Vlastně bych tě spíš měl žádat o laskavost ji vlastnoručně sprovodit ze světa,“ odfrkl jsem si a snažil se vydržet pohled, který na mě Bella při těch slovech upírala. Na co myslela? Co v ní má slova vyvolávala? „Ale proto tu nejsem. Přišel jsem ti nabídnout své služby.“

Venome na mě zůstal hledět a jeho myšlenky začaly skákat jedna přes druhou. Chvíli trvalo, než si to v hlavě nějak uspořádal.

„Cože? Ty? Upír, nebo co jsi vlastně zač, jehož oči ani nejsou krvavě červené? Co to že to vzalo takový obrat? Máš snad chuť se vrátit ke kořenům?“ zeptal se nakonec a nasadil masku jen vlažného zájmu. Já ale věděl, co se mu v hlavě odehrává. Nedůvěřoval mi, ale chtěl mě. Možnost mě získat, která se před ním najednou otevřela, zastínila všechny ostatní myšlenky. Ovládla ho chamtivost. V tu chvíli jsem věděl, že mám zčásti vyhráno.

„Nic mi nezbylo. Chci začít nový život. A tentokrát na straně těch, kteří vyhrají.“ Zpříma jsem se na něj zadíval při pokusu využít jeho sebestřednost ve svůj prospěch.
„To rád slyším,“ usmál se upřímně, ale jeho nedůvěru jsem tím nikterak neoslabil. „Přesto tuším, že za to budeš něco chtít. Ani kuře nehrabe zadarmo, že ano.“

„Přestaneš pátrat po Faye. A já se stanu stínovým bojovníkem. A propůjčím ti všechny své schopnosti.“

Venome se zamračil. Vážil tu věc na vahách prospěšnosti. „Co všechno umíš?“

„Dokážu ostatním zabránit, aby udělali to, co zrovna chtějí udělat. Způsobím něco jako zatmění, blackout. A zapálím toho, kdo se pokusí zabít někoho jiného.“ O tom, že se jedná o čtení myšlenek a zvláště o tom, že jsem schopen přesně vidět, co se kde v kom děje stále, nejen v boji, jsem pomlčel. A doufal jsem, že se nebude příliš vyptávat. Tuhle výhodu jsem si chtěl nechat pro sebe a v tuhle chvíli jsem doufal, že Bellino zapomnění je tak veliké, že mě neprozradí. Pokud ano, popřel bych to. Bylo to neprůkazné.

Opět se zamračil. Ani jeho myšlenky mi prozatím neskýtaly žádnou jasnou odpověď. Přemýšlel. Váhal. A já jen doufal, že se rozhodne přesně tak, jak jsem si troufal odhadnout. „Cože? Víc toho není? Podpálíš jenom toho, kdo chce zabíjet?“ zeptal se nakonec. „I tak to ale působí zatraceně efektně. Všichni budou strachy bez sebe!“

Na další vysvětlování nečekal. Rozhodl se a faleš v jeho rozhodnutí mě sebeméně nepřekvapila. Hodlal přijmout mé podmínky – zdánlivě. Nic jiného než nečistou hru jsem od něj nečekal.

„Dobře. Beru,“ usmál se. „Nech si Faye. A já si nechám tebe. A tu tvoji holku. Je pěkná, visí na mě,“ křivě se usmál. „Ale jestli se opovážíš postavit své schopnosti proti mně, věř, že ti bude pořádný horko.“

Tak toho se opravdu bát nemusel, ušklíbl jsem se v duchu. Z nějakého důvodu zrovna tohle na něj nefungovalo. Kývnul jsem.

Když jsem potom pochopil, co chce říci dále, málem jsem zalapal po dechu. Měl podmínku.

„Ale chci se přesvědčit, že ti můžu věřit, co se týká té tvé holky,“ měnil své myšlenky ve slova. „Tvé rozhodnutí je … jak bych to řekl… podezřele náhlé. Dostaneš možnost si svoje místo mezi námi získat.“ Zatímco mluvil, pomalu přecházel pod vysokou střechou kostela, až se zastavil u oltáře, na kterém stály jakési nádoby. Vzal do ruky sklenici a do poloviny ji naplnil tekutinou z jednoho džbánu. Krví. Potom sejmul z krku přívěsek s miniaturní nádobkou, ze které kápnul do krve kapku čehosi, co nádobka obsahovala. Dlouhou skleněnou tyčkou to zamíchal a postavil se k Belle. Prsty ji uchopil pod bradou a otočil její tvář k sobě. Usmála se na něj a stočila rty, které mu nabídla k polibku. Prstem jí přejel po tváři. „Později, drahoušku… Teď tě čeká tvůj nektar.“ Dlaň nechal pod její bradou a otočil se na mě. „Isabella potřebuje pravidelné dávky mého jedu, aby se, abych tak řekl, udržela ve výšinách, ve kterých se vznáší. Máš možnost jí napojit. Uhas její žízeň.“ Natahoval ke mně ruku s pohárem.

Ztuhnul jsem. Takže takhle ji drží v šachu. Spoutanou neviditelnými provazy, které představují její otroctví. Znásilňuje ji zrádným působením svého jedu. Otřásl mnou odpor a ledová hrůza. Nechutný červ! Všechny svaly se ve mně napnuly a zvedla se ve mně vlna odporu k tomu, co jsem viděl. Co jsem pochopil. A vlna odporu k tomu, co jsem měl udělat. Ale v ten samý okamžik jsem věděl, že na sobě nesmím nechat nic znát. Jinak hra skončila a s ní i veškerá naděje. Zatnul jsem zuby a uchechtl se: „Mám jí dát dávku jedu? Nic mírnějšího si pro ni vymyslet nedokážeš?“ Vytrhl jsem mu pohár z ruky a udělal krok k Belle. Přiblížil jsem pohár k jejím ústům.

Zarazila se a pohlédla na Venoma. „Proč zrovna on?“ zeptala se a zamračila se.

Její odmítnutí mě zamrazilo až do konečků prstů a zatímco jsem v ruce držel pohár a prohlížel si ji, čekal jsem, stejně jako ona, na jeho odpověď. Přitom mě uvnitř řezaly tisíce nožů.

Vzal její ruku do své a políbil ji. „Protože on je k tomu jako stvořený. Musíš mi věřit.“

Váhavě tedy zvedla ruce, sevřela pohár oběma rukama a začala pít. Čím dál tím hltavěji. Snažil jsem se potlačit třes, který zcela naproti přirozenosti upíra hrozil ovládnout moji ruku, zatímco jsem pohár držel a její prsty objímaly ty moje současně s pohárem. Dopila a přivřela oči.

Když je opět otevřela, na okamžik jsem se do nich zadíval. To, co jsem viděl, mě trhalo na kusy. Byly rudé a byly v nich vidět zbytky zlatavé barvy. A kromě toho - to nebyla Bella. Nezbylo v ní nic z ní, z její osobnosti. Nenáviděl jsem si to jenom pomyslet. Ale chovala se jako… jako by byla ochotna obětovat cokoli ze sebe za to, aby zůstala tam, kde je. V rauši. Její mysl fungovala jen na svém povrchu, ztratila všechnu svoji hloubku. To svinstvo, které pila, a po kterém zjevně toužila, jí nedovolilo myslet ani se rozhodovat… Bylo mi zle, ale nasadil jsem masku netečnosti a mírného zhnusení a vrátil prázdný pohár Venomovi.

„Dobře, věřím ti,“ řekl potěšeně a na jeho tváři pohrával úsměv. Jako by ho těšilo se na to dívat. „A jelikož šikovné ruce se musí využít a navíc tě budu mít pod stálým dohledem, budeš to dělat pravidelně. Postaráš se o to, aby Isabella dostala vždy svou dávku. Včas. Jestli selžeš, dostaneš dávku jedu ty. Ale o mnoho větší. A věř, že v takovém případě není o co stát. Mučení jedem se značkou V, mám dokonale zvládnuté.“

Kývnul jsem, stále si zachovávajíc masku lhostejnosti.

„Potom tedy vítej mezi nás. Můžeš začít užívat výhod neomezené moci, kterou Stíny vládnou. Ale pamatuj si, že mi vždycky budeš říkat pane.“

Pane… pomyslel jsem si znechuceně. Ale věděl jsem, že to jen to nejmenší, čemu se budu muset podrobit. Mnohem důležitější v ten moment bylo, že jsem získal, co jsem chtěl. Mohl jsem zůstat. A byl jsem stále naživu. V tu chvíli jsem neměl zájem na tom hodnotit podmínky, za kterých jsem toho dosáhnul. Důležité bylo jen to, že první bitvu jsem vyhrál.

- - -

O několik hodin později jsem osaměl ve své cele. Tedy, běžně se tomu říkalo pokoj, ale pro mě to byla cela. Vzhledem k postavení, které jsem získal, mi přidělili celu blízko části Paláce, kterou užíval sám Venome. A měl jsem ji sám pro sebe, což zde rozhodně nebylo pravidlem. Neměl jsem ale sílu hodnotit výhody a nevýhody takových podružností. Neměly pro mě význam.

Na kavalci ležela hromádka oblečení. Jejich oblečení. Přidělili mi jejich šedou uniformu a přikázali mi, abych se do ní převlékl. Zároveň mi byly vysvětleny základy zdejší spolupráce. Měl jsem být vždy k dispozici a bezchybně plnit úkoly, které dostanu. Pravidelné nebo jednorázové. Za to jsem směl užívat výhod spojených sil Stínů. Neohrožené nájezdy na lidská obydlí, bezpečí, o které se starala armáda venirů a k tomu určených Stínů. Neomezený výběr žen, upírek nebo lidí. A další odměny podle spokojenosti Vládce.

O žádné výhody jsem ale nestál. Pro mě byla důležitá jen jedna jediná zásadní výhoda. Budu blízko ní. Blízko Belly. Naprosto jsem nečekal, že se takové blízkosti domohu tak snadno. Osud mi nečekaně zahrál do karet. Věděl jsem, že ačkoli to bude tvrdá zkouška, svírám v ruce první eso. Budu s ní. Ať už bude jaká chce. Nebudu k ní muset hledat cesty zadem. A postarám se o ni.

Rozhlédl jsem se po místnosti, která byla mým vězením a mým bojištěm. Beze slova a bez hnutí jsem si prohlížel bezútěšné kamenné stěny. Bylo to podobné jako stát na dně svého vlastního hrobu, ale světlo slunce, které jsem viděl ve výseči nad sebou bylo všechno, co jsem potřeboval. Naděje byla mojí životadárnou silou. A vší silou jsem se k ní přimykal, i když jsem věděl, že visím nad propastí, do které se mohu zřítit.

Ale jedině na tomto místě jsem měl možnost najíst cestu ven. Nebezpečí jsem si nesměl připouštět. Všechno, co bude, nyní záviselo na tom, zda se mi tady, přímo uprostřed pekla, podaří vydláždit cestu, která povede na světlo. Věděl jsem, že pro to udělám maximum. Nic jiného v mém životě nyní neexistovalo.

Tahle cesta bude dlouhá. A trnitá.

A jedno bylo jisté: už nevede cesta zpět. Jen do neznámé budoucnosti, která stála přede mnou.

Moje myšlenky zalétly k mé rodině. Ačkoli jsem zde byl sám a naprosto a úplně odříznutý od kohokoli z nich, cítil jsem je tak blízko. Věděl jsem, že se budu muset tentokrát obejít bez pomoci kohokoliv z nich. A dokonce bez Alice, na níž jsem vždycky tak spoléhal…

Alice. Vzpomínka na její bezvládnou tvář mnou projela jako ostrá jehla. Navzdory Carlisleovu ujišťování, že bude v pořádku, jsem o ni měl strach. A nyní se tedy ani nedozvím, až se probere.

Zamyslel jsem se nakolik jsem svou rodinu svým odchodem ohrozil. Nad tím jsem sice přemýšlel už mockrát, ale ta myšlenka se mi znovu a znovu vracela. Nepřál jsem si, aby moje rodina byla ve větším nebezpečí, než dosud. A ať už to bylo jakkoli, jedna myšlenka mě uklidňovala. Budu blízko k Venomovi a z jeho myšlenek se dozvím víc a dřív, než kdyby zůstal s rodinou. Bude-li chtít Venome znovu zaútočit, a vsadil bych všechno na to, že bude – jeho myšlenky už teď mluvily příliš jasně - byla zde naděje, že to budu vědět dřív než útok nachystá. A že je budu moci varovat. Nějak.

Pohlédl jsem ven oknem své cely. Výhled na opuštěné město, prázdné domy, zarostlé zahrady. Příliš mnoho zkázy, skrz kterou se ale dral nový život. Na některých střechách začínaly růst stromy a zahrady byly plné luční trávy. Stejně tak i ve mně žil příslib další šance pro mě a pro Bellu. Zavřel jsem oči a na okamžik jsem se zasnil. Cítil jsem, jak ji budu znovu svírat ve svých rukách. Za nějakou dobu. Hladil jsem její vlasy a slyšel její smích. A pod šedými mraky opět zářilo mé půlnoční slunce.

Za tuhle budoucnost bych dal cokoli. Jí bych dal cokoli.

Otočil jsem se ke kavalci a obléknul si šedivý oblek Stínů.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

20)  Twilly (13.10.2011 21:33)

Měla bys to moooooooooc jednoduchý, nech mě vstřebávat, zlatíčko, já jsem cholerik, ale někdy si musím věci přemyslet, kór, když do toho nevidím, chápeš?????

19)  Cathlin (13.10.2011 21:27)

Tw: No právě! Větříš dobře! Mohla bys mi jen tak trochu upřesnit v čemže bude ona zápletka spočívat? Ať mám představu.

18)  Twilly (13.10.2011 21:26)

Kačenko, klído s pošklebuj, ale já opravdu větřím zápletku...

17)  Cathlin (13.10.2011 18:39)

Twilly: myslíš? Zápletka jako hrom.... musím se usmívat.

16)  Twilly (13.10.2011 17:42)

áááááááááááá riskatní plán... ale risk je zisk, i když to všechno šlo až příliš hladce, tedy na můj vkus. Za tím bude zápletka jak hrom..

15)  Cathlin (13.08.2011 17:26)

Elis, ovládá ji díky svému jedu a díky své speciální upíří schopnosti, kterou na ni použíl během svého prvního polibku. Během něho ji vnutil svou vůli, donutil ji ho milovat... A jed mu jen pomáhá zbavit ji ještě navíc její vůle a uvést ji do výšin, ze kterých se nechce vrátit.... Bella je naprosto a totálně omámená...

14)  eElis (12.08.2011 02:05)

Tak takhle tedy Venome ovládá Bellu... díky svému jedu, který ji pravidelně dávkuje... teď mě tak napadá, jak to vlastně celé vnímá Bella??? Je z toho natolik mimo, že nic nepobírá, anebo přeci jen určité útržky z toho všeho vnímá,ale nemůže se nijak vymanit z účinku toho jedu???

Další vynikající kousek z Tvé tvorby....

13)  Evelyn (11.05.2011 08:43)

teda... Mrazi me v zadech a vstavaji vlasy na krku. Z belly je dokonala loutka bez spetky vule... Brr! A edward je sice s ni, ale ona ho nepoznava a neche... Jedine, co me malicko uklidnuje, je piti jedu z poharu - znamena to, ze ji venome uz neliba? Doufam.
Cath, perfektni!

12)  Cathlin (04.04.2011 09:50)

Janebko! To jsem ráda, že jsem tě uklidnila! Všechno zlé je pro něco dobré a tady to tedy platí určitě, že ano?
A to jsi mě tedy pobavila - mozkomyši... No, chudinky, mají už úplně uběhaný tlapičky! Ale musej makat! Není vyhnutí!

11)  Janeba (04.04.2011 05:30)

Cathlinko , navzdory všemu očekávání, mě spíše tahle kapitolka poměrně uklidnila! Edward se dostal bez potíží přes bránu pekla a dokonce dostal úkol, jak udržet Bellu v rauši! Což je určitě lepší, než kdyby si naprosto naplno uvědomovala, co se vlastně děje! A Ed sám na to bude dohlížet!! To mi přijde jako bezvadný nápad !
Je v blízkosti Venoma a může si tak bez problémů hlídat jeho myšlenky! Myslím, že je opravdu mnohem lepší, kontrolovat své nepřátele a tím vlastně hlídat své blízké, než se trápit cobykdyby!
Jsem zvědavá, co Tvé mozkomyši zase vymyslí a budu netrpělivě očekávat další díl! Skvělé!!
Děkuji!!

10)  Cathlin (03.04.2011 22:16)

Bíbí... uf, já o víkendech nestíhám odpovídat na komenty... Hrůza! Děláme základy pod zahradní domek a s těma dvětma dětma u toho na krku, jsem ráda, že ještě žiju!!!
O tvých nápadech si rozhodně nebudu myslet, že jsi cvok! Toho se vůbec neboj, to vážně nemusíš! Naopak, někdy jsou opravdu inspirativní a mě to i pomáhá vědět, co se lidem honí v hlavě, když to čtou. Ale tvoje důslednost je opravdu obdibvuhodná a já jenom vrním blahem. Ale to už dávno víš!!!
A teď jsi mě vážně, ale vážně dostala !!!! O únosné míře mi ještě chvilku vykládej!!! To už dávno nevím, co je! Za únosnou mírou se nacházím už nějakou dobu! Na každém prstě mi visí minimálně jedna varianta Edwarda a když nepřemýšlím nad tím, jaké to je být upír, přemýšlím nad tím, jaké to je být sub a nebo jak hrozné to musí být několik let téměř nespat... atd!!! A do toho to moje vražedný psaní.
Natalie a Bíbí: Ano, Bella, to je téma. Brzy se ale dočkáme její kapitolky, která do toho všeho vnese trochu jasno. Ale mě osobně víc zajímá, co bude dál. Samozřejmě, že svoje záměry mám, ale jsem napnutá, co na to ti dva, až je postavím před hotovou věc... Neodhadnutelné. Každopádně to bude drama.

9)  bb119 (03.04.2011 11:13)

tak jsem tu zas tentokrát mi v hlavě leží tvoje poznámka "co na to Bella" jak ona to vlastně všechno vnímá? co všechno si pamatuje? zůstaly jí vzpomínky na Cullenovi a Edwardovu lásku? ví o svém předchozím životě a jenom si myslí, že se zamilovala do Venoma anebo má "zatemněnou" mysl, žije jen přítomností, pamatuje si jen události po polibku a o své minulosti nic neví? přiznávám, že já automaticky počítala s druhou možností, že prostě všechno zapomněla a taky jsem optimisticky doufala, že až se "probere" tak zase zapomene všechno, co zažila pod vlivem Venoma Cath ty mi teda dáváš, takhle se mi brzy zavaří mozek, je tolik možností....

7)  bb119 (02.04.2011 23:16)

Cath! tak tvoje slova mě teď dorazila! "nejsi ani blízko" tak já přemýšlím div mozek nezavařím a nejsem ani blízko! no to je teda hezký, co to jen chystáš? ale já na to přijdu... snad... někdy...
a že přemýšlím o Jedu i na procházce? no jestli ono to nebude těma komentářema já ty komentáře většinou tvořím docela dlouho, to víš nejsem žádná spisovatelka (víš jak já ve škole nenáviděla sloh?) už jsem ti přece psala že je pro mě docela těžký vyjádřit myšlenky slovy a to vůbec nemluvím o tom, že si kolikrát říkám, jestli si o mých nápadech nebudeš myslet, že jsem cvok, fakt není jednoduchý takhle odhalovat svojí mysl takže když konečně stvořím komentář, ještě nějakou dobu mi to leží v hlavě, pořád analyzuju, nějak to nedokážu hned vypnout, nutí mě to furt přemýšlet ale musím uznat, že mě to baví a líbí se mi v tom přehrabovat a vymýšlet (nesmysly ) mám dokonce pocit, že si tím tuhle povídku víc užívám, baví mě hádat co bude dál, naplňuje mě to jistým očekáváním a je vážně skvělý pak porovnávat moje "nápady" s Tvým konečným řešením, takže pak sama sebe kritizuju: no jo, taky tě to mohlo napadnout.... tak tohle jsem nečekala.... ježiši co jsem to zas vymyslela za blbost... atd.
a k mýmu čtení... no já toho vážně čtu docela dost, takovej malej čtecí šroťák, občas mě něco úplně pohltí (tak třeba Motu jsem louskala v originále - s překladačem, já, velmi, ale velmi mizerný angličtinář), hodně čtu dlouho do noci, hmmm a taky se přiznávám, že dost přečtu i přes den a to budu muset rapidně omezit, začínám mít až moc restů, manžel je sice velmi tolerantní a za ty roky si na mou čtecí závislost už zvykl, ale už i já mám pocit, že překračuju únosnou míru no vidíš, zase jsem se rozkecala

6)  Cathlin (02.04.2011 22:26)

Bíbí!!! Wow, tak jo, z tvého komentáře už zase taju!!!! Jsi úžasná, úžasná...
A ano. S tím Edwardem máš pravdu. Tenhle Edward opravdu musí ukázat, co v něm je. A nemůže to být moc citlivka, musí se tomu postavit a dokázat, že je chlap!!! Napsala jsi to bravurně, skvěle! A jsem moc ráda, že jsi to napsala, protože to je jeden z rysů, který se líbí i mě, ačkoli to nebyl nějaký můj zvláštní záměr. Díkyyyyy!
A že ti zatrnulo, když Edward promluvil o Belle jako o někom, koho nenávidí? No, to je jasné! Čekala jsem, že to bude nečekané... ale musel. Musel to říct, pokusit se přesvědčit Venoma, že mu na ní nesejde... Jen jsem trochu nervózní z toho, co na to Bella... Když ho slyší tak mluvit. To tedy bude ještě složité. (Ano, vím, že zním, jako bych ani nebyla autorka, ale prostě to říkám pořád, že já jsem v tom příběhu malý pán... A Jed mi stále dokazuje, že je silnější než já!) Ale ta naděje je pro něj důležitá. Musí se držet svého cíle a ten ho povede. I skrze to nejhorší. Snad.
A haha - to jsem ti koukám pěkně zavařila svým dotazem na téma "Jak asi tak zničit Venoma...". Fuška, co? A nechápu, jak to, že máš v hlavě místo se tím tak moc zabývat (dokonce i na procházce!!!), zvláště když uvážím, co všechno dalšího ještě čteš a musíš toho mít taky plnou hlavu... Wow! Nádhera!
Líbí se mi tvůj nápad s tím, že by mohla venirova tlupa získat nového vůdce... zajímavé. To by tedy byl happy end!!! Jako hrom!
Nebo najít a chytit hada!!! Bíbí, jsi opravdu krásně důkladná! Tvoje úsilí v přemýšlení je přímo ohromující!
Mno - nejsi ani blízko... Ale vůbec není divu, myslím, že můj záměr je zatím naprosto neodhadnutelný, nevymyslitelný. Ale chtěla jsem se inspirovat... takže děkuji!
A že jsi psala komentář dvě hodiny?!?!?! Fakt se úplně rozplývám. A živě si to představuju jak poskakuješ mezi mytím nádobí, dětmi, vařením a Jedem!!!
Děkuji!!!!!!!!

5)  Cathlin (02.04.2011 22:08)

Julie, Julo! - ty následky na psychiku by mě taky zajímaly!!! Jsem vážně zvědavá, jak se mi Edward vybarví... Aby toho na něj nebylo moc. Mám o něj taky strach, protože další kapitolky nejsou napsané...

4)  bb119 (02.04.2011 13:26)

ježiš! to jsem toho napsala tolik?

3)  bb119 (02.04.2011 13:23)

teda Cath, to byla zase něco
ufff, musím to nejdřív vydýchat a pak se pokusím nějak pochytat všechny moje myšlenky...
první co ti chci napsat je, že jsem úplně mimo z TOHOHLE Edwarda, získal si můj obrovský obdiv, samozřejmě že jsem z něj byla vždycky ehmm omámená, Edward je prostě Edward, ale přece jenom on byl vždycky tak trošku "chcípáček" (no zrovna mě nenapadá jiné slovo, jak to popsat ) víš myslím tím takovou tu jeho nerozhodnost a jeho přílišné obavy, strach něco vyzkoušet, aby náhodou Belle neublížil atd. - no snad si pochopila co tím myslím, no a najednou je tady přede mnou tenhle Edward, stejný a přece tak jiný, odhodlaný, s kamenným výrazem ve tváři (i když mu puká srdce), a víš co vidím? CHLAPA, v mých očích strašně vyrostl, konečně vidím chlapa s velkým CH, takovýho kterej bude do posledního dechu bojovat za záchranu své ženy, vzdá se všeho, poruší všechny své zásady, postaví se celému světu a možná klesne až na dno, ale bude bojovat! sálá to z něj, gratuluju Cath jsem nadšená
začátek dílku a jeho myšlenky - to byl koncert, tvůj dokonalý koncert uvědomuje si, že přijde o svobodu "bude ze mě loutka", "nebudu moci hnout brvou a budu se muset podřídit", "...všechny své zásady, kterých se budu muset vzdát. Ale věděl jsem, že se vzdám čehokoli. Ať už to bude sebevíc těžké. A dostanu ji odtamtud. Dostanu. Nějak." ano, přesně tohle vyjadřuje sílu jeho odhodlání, takhle jsem si to představovala, bravo Edwarde! byla jsem připravená na všechno, ovšem to co následovalo v Paláci mě stejně připravilo o dech i o řeč
"...Hořce jsem se usmál. „Jakou holubičku myslíš, Venome? Jestli tu mrchu, co mi pláchla po prvním polibku jiného muže, tak o tu tady vážně nejde..." přesně v tomhle okamžiku jsem zalapala po dechu a v šoku mi spadla brada, zůstala jsem vyjeveně zírat na obrazovku, ono je hezké počítat s nejhorším, ale vidět to černé na bílém je trošku těžší kalibr, Edwarde máš můj obdiv, sehrál jsi to skvěle a pak Venomova zkouška, bláhově jsem se domnívala, že bude muset Edward někoho zabít nebo tak něco, hmmm a ty ne, ty vyrukuješ s krmením Belly, opět jen nevěřícně zírám, skvěle Cath, dostalas mě a pak ten konec a opět dokonale vyjádřené Edwardovy myšlenky "Tahle cesta bude dlouhá. A trnitá. A jedno bylo jisté: už nevede cesta zpět." "Za tuhle budoucnost bych dal cokoli. Jí bych dal cokoli." a výhled na město... obraz zkázy a beznaděje a současně záblesk naděje a nového života, Cath, hraješ si s mými emocemi, chvíli klesám na dno do hluboké temnoty a vzápětí vidím záblesk světla s nadějí na lepší zítřek
ještě ke krmení Belly... takže účinek polibku je pomíjivý, Venome jí musí pravidelně dávat trošek jedu, aby jí nadále měl ve své moci, znamená to, že když nedostane Venomův jed, bude zase jako dřív? minule ses mě ptala jestli tuším jak zničit Venoma, jsi pěkně zákeřná už několik dní o tom přemýšlím, mám pocit, že mi hrabe, jedu s prckem na procházku a řeším, jak zlikvidovat Venoma... jsem normální? a mám chuť křičet a dupat a vztekat se, protože nemám žádnou odpověď, sakra Cath, já to prostě nevím, netuším, nemám žádný pořádný nápad stačí na to jen pomyslet a zase nenávidím Venoma o něco víc Edward ho chce nějak zabít až bude mít vhodnou příležitost, jenže JAK? dary na Venoma nepůsobí, mno a že by ho jen tak přepral a roztrhal na kusy, ehmm to asi ne nehledě na to, že mrtvej Venome je sice krásná představa, ale pořád tu zůstávají venirové a celá ta jeho banda, mě osobně by se líbilo, kdyby byl někdo, kdo Venoma dokáže porazit, svými schopnostmi, svou silou, víš někdo kdo ovládne celou jeho "říši", takový nový vládce ale s dobrým srdcem, jenže kde někoho takového vzít nebo jak ho stvořit? (ehm asi trpím pominutím smyslů) a co ten had? najít, chytit, získat pravý hadí jed? bylo by to k něčemu? no tak myslím, že fantazírování už bylo pro dnešek dost, doufám, že tě mé praštěné úvahy pobavíly (jen tak mimochodem dneska jsem trhla rekord, psala jsem komentář dvě hoďky, já totiž při tom vařila, myla nádobí, krmila děti, okřikovala děti.... takže pokud něco nedává smysl, měj pochení )
už se těším na další dílek

2)  Jula (02.04.2011 12:07)

Tuhle kapitolku jsem přečetla pomalu jedním dechem, jsem z toho úplně paf
Doufám, že se Edwardovi nějakým způsobem podaří nad Venomem vyhrát bez nějakýc ztrát
Musí pro něj být hrozné vidět Bellu podléhající vlivu toho zmetka
Moc se těším na další kapitolku

1)  julie (02.04.2011 11:47)

Bože,takže takhle se rozhodl!!!Přímo skočit do hnízda zmijí.
Nejhorší pro něj musel být pohled na Bellu denně zotročovanou jedem...a ten jí teď bude dávat on sám???!!! Navíc,čemu všemu se bude muset přizpůsobit on...vraždy,nájezdy,osobní účast na všech zvěrstvech...a V ho určitě bude hlídat,aby byl v první linii a nemohl se z ničeho vyvléct..
I kdyby se jim nakonec povedlo uprchnout (v to,že by se Edwardovi povedlo zabít V v jeho sídle,když na něj jeho schopnosti neplatí moc nevěřím),jaké následky na psychiku obou to bude mít?!!!
Cathlin,nemůžu se dočkat pokračování!!!!

1