03.02.2012 [21:00], Twilly, ze série Kdopak by se vlka bál... , komentováno 23×, zobrazeno 4635×

25. kapitola - Nechte si ty vaše dary!

Winie

Vyšla jsem z kavárny a cinkání zvonečku, který se rozezněl při pohybu dveří, mi zaznělo jako umíráček. Zhluboka jsem se nadechla vlhkého vzduchu a snažila se zjistit, co se to, zatraceně, v poslední hodině stalo? Sakra, byla jsem tak šťastná. Spokojená. A pak si nastoupí Dough s tím svým sebejistým úsměvem a já jsem v háji.

Za mnou se ozvalo netrpělivé odkašlání a to přimělo mé nohy k pohybu. V kapse bundy mi zapípal mobil příchozí SMS a já to brala jako vítané rozptýlení.

CHYBÍŠ MI, VRAŤ SE BRZY. MANI

Stačila ta jedna zpráva a moje tělo se uvolnilo. Teprve teď mi došlo, jak jsem byla celou dobu křečovitě zatnutá. Bolel mě z toho celý člověk. Chtěla jsem jen jedno – dojít k autu a co nejrychleji se dostat k Manimu. Zavrtat se mu do náruče a už z ní nikdy neodejít. V té kavárně jako bych to nebyla já. Teda byla jsem to já, ale v době před příchodem do Forks. Dalo by se říci, že u mě nastala recidiva. A Dough byl ta nechutná choroba. Přirovnala bych to k svrabu nebo neštovicím. A čím víc to škrábete, tím je to horší! Tak jsem seděla u jednoho stolu se svým ex a tupě míchala stydnoucí kávu. Teda jenom tělo sedělo. Duch se vztekal, řičel a kopal do hemisfér ve snaze přimět tělo zvednut se, chrstnout mu to kafe do ksichtu a nakopat jeho urogenitální trakt. Jenže tělo nereagovalo. Nechápala jsem to. Jako to, že na mě dokáže pořád tak působit? Proč ve mně pořád dokáže vyvolat pocity viny, potlačit moji sebeúctu a totálně zlikvidovat sebedůvěru?

Během Doughova hodinového monologu jsem se dozvěděla, jak ode mě bylo nezodpovědné takhle utéct a nedat o sobě vědět – hm, asi jsem měla zůstat a přidat se do trojky? - , že Vera byla pěkná mrcha, která ho jen využívala – vrána k vráně sedá – a že byl z mého odchodu tak zničen, že toho využili v práci a ušili na něho boudu a on musel přijít sem do téhle díry. Podtrženo a sečteno – za všechno můžeš ty, Winie…

Rozloučil se se mnou s tím, že se určitě zase uvidíme, vždyť jsme přece staří známí. Brrr, z té představy se mi zvednul žaludek. Účet nechal na mě. Nepřekvapilo mě to, byla jsem zvyklá za něj platit. A nejenom penězi.

Došla jsem až k autu a připravila si klíče, když vtom mě za paži chytla studená ruka. Až moc studená i s přihlédnutím k dnešnímu chladnému dni. Tohle nebude špatným prokrvováním končetin. Rychle jsem se otočila.

Alice? Co ta tady chce? Alice se neupřímně usmívala a oči měla jako led.

„No, není to náhoda, že se právě tady a právě dnes potkáš se svou bývalou láskou?“ zatrylkovala ironicky.

Sakra, co je ti po tom? Snažila jsem se jí vytrhnout, ale držela mě pevně. Naopak přistoupila ještě blíž a začala mi syčet do obličeje: „Kdo si myslíš, že jsi?! Já tě nenechám, abys ublížila Manimu, rozumíš mi?“ Oči jí začaly černat a stisk její ruky začal být bolestivý. A já o tu svoji nechtěla přijít.

„Zatraceně, Alice, uklidni se! Jsou tady LIDI!“ snažila jsem se ji upozornit na pozornost, kterou svým chováním vzbuzujeme u příslušníků Homo sapiens sapiens. Nebylo by vhodné, aby ve večerním zpravodajství byl záběr na velkého vlka bojujícího s malou a nepřirozeně rychlou ženštinou v ulicích Forks. A v době moderních mobilů by nebyl problém náš případný souboj pro někoho z přihlížejících nahrát. Alice díkybohu pochopila a uklidnila se. Tedy alespoň navenek. Její oči měly stále antracitovou barvu a nebylo to proto, že by ze mě chtíčem šílela.

„Vyřídíme to doma!“ zašeptala a zdánlivě přátelsky narovnala klopu mé bundy. Tak to bude veselý pokec. Kousek za městem se kolem mě přehnala žlutá šmouha takovým způsobem, že mě náraz vzduchu málem poslal do škarpy.

„Nána pitomá!“ procedila jsem mezi zuby. Já přece nejsem tak nerozbitná jako ona.

Když jsem zajela k domu, dveře od garáže byly otevřené, a tak jsem automaticky zajela dovnitř na Maniho místo. Alice už na mě čekala. Nehodlala jsem to probírat tady v garážích a hlavně NE s ní. Musela jsem si promluvit s Manim, taky bych chtěla vědět, kdyby se tu objevila nějaká jeho ex. On byl můj partner, ne Alice. A tak jsem zamířila přímo ke dveřím. Alice to ovšem nehodlala vzdát, protože v okamžiku stála přede mnou. „Kam si myslíš, že jdeš?“ prskala mi do obličeje.  Hm, zajímalo by mě, co by se stalo, kdyby mi trochu jedu prskla do očí? To by mě možná mohlo zabít, vždyť pár lidí přece takhle přes oči chytlo i AIDS… Alice si ovšem můj úšklebek vysvětlila po svém a její upírské já se projevila v plném světle. Chytla mě pod krkem a přirazila ke zdi. Neovládala se a fakt to bolelo! Zmizela ta podoba milého usměvavého skřítka, kterou se tak ráda prezentovala. Výraz její tváře byl tak upírský, že mi to připomnělo „novorozené“ z nomádovy armády. Nic moc vzpomínka.  Opravdu jsem s ní nechtěla bojovat, ale když síla jejího stisku začala překračovat hranici toho, co můj hrtan vydrží, nezbývalo mi nic jiného než se proměnit.  „Náraz“ mé proměny odhodil její tělo o několik metrů dozadu, kde při dopadu zdemolovala jedno z aut. Rose bude šílet, snad to nebyl nějaký oblíbený kousek. Okamžitě vyskočila a přikrčila se do bojového postavení. Byla to prekérní situace.

Fakt jsem jí nechtěla ublížit, ale z její strany jsem tu jistotu neměla. A jí by stačilo kousnout jenom jednou… Zatraceně, kde jste všichni? To mě nikdo nezachrání před touhle šílenou upírkou?

* * *

Alice

Chvílemi mi přišla až příliš krotká a to mě štvalo snad ještě víc. Zvýšila jsem tlak na jejím krku. Snad abych jí KONEČNĚ nahnala strach. Nevím, proč jsem po tom tolik toužila. Možná to bylo tou blbou vizí. Nechtěla jsem, aby Mani trpěl tak, jak jsem ho viděla v tom proklatém vidění.

Najednou mě tlaková vlna odhodila pár metrů zpátky. Dopadla jsem na Carlisleovo auto a to začalo ječet jako na lesy. Tedy, spíš jeho alarm. V místě, kde se před chvílí krčilo Winiino tělo, teď na mě vrčela  rudohnědá vlčice. Jo, teprve teď mi správně vyšponovala adrenalin do výšin. Měla jsem chuť se s ní porvat. Dát jí do nosu a to sakra pořádnou!

Přemístila jsem se blíž k ní. Já byla v boji vždycky rychlá, ale to ona byla taky. Hlídala si každý můj krok. Sakra!

„Holky, neblbněte!“ zařvala Lis ode dveří. Přiznávám, překvapila mě. Nevěděla jsem, že má přijet.  To, že ji nevidím, je normální, vždyť je s ní pořád Seth.

„Nech nás, Rosalice! Tohle si spolu vyřídíme jednou a provždy!“ sykla jsem směrem k neteři.

„Chceš to příkazem, TETO?“ Stála tam s přísným obličejem a jenom obezřetně těkala očima z vlčice a na mě a zase zpět.

„To bys neudělala?!“ Blufovala jsem. V tu samou chvíli jsem zaregistrovala, že ta pitomá vlčice přestala vrčet a tiše nás dvě sleduje.  Jediné, co touhle dobou ještě bylo slyšet, byl ten uječenej alarm. Pěstí jsem bouchla do místa, o kterém mi jednou neprozřetelně básnila Rose, a auto v tu ránu ztichlo.

„Ty víš, že jsem to už jednou udělala, teto. Nemám problém si to zopáknout!“ Ve mně to vřelo. A pořádně! Ale jediné, co mi zbylo, bylo skřípání zubů.

Po chvíli to v garáži opět luplo a místo zrzavého „mazlíčka“ tam stála nahatá zrádkyně. Lis si sundala svou mikinu a hodila ji k Winii.

„Na, tohle si zatím obleč, já si mezi tím promluvím s tetou.“ Bez problémů přikročila ke mně,  zavěsila se mi do ramene a vesele se ušklíbla, jako kdyby mi ještě před chvilkou nevyhrožovala.

„A Winie, až se oblečeš, přijď pak za námi!“ Trvalo to asi tak vteřinu, než jsem pochopila, že jí to poručila. Tělem mi proletěl zvláštní třes škodolibosti. Jí poručila a mně ne. Alespoň někdo v téhle rodině mě má rád!

***

Když Mlha nabručeně odkráčela nahoru, Lis mě vedla přes celý dům až na terasu. Odjakživa měla ráda sluneční paprsky a pokaždé, když mohla, vystavila jim svou tvář. Upíří prasátka jí  nikdy nevadila, stejně jako Nessie.

„Co jste to tam, proboha, prováděly, teto?“ Nedala mi žádný prostor, hned jak se usadila na nonstop připravené lehátko. Nechtělo se mi o tom mluvit, tak jsem jenom dotčeně trhla rameny a sedla si na druhé lehátko.

„Teto,“ promluvila ke mně vlídně, „ty to chceš opravdu rozkazem?“ Její měkký tón byl v rozporu s obsahem jejich slov. Dívala se na mě těma Edwardovskýma očima. Jako by ani nepatřilyi mladé holce, kterou pořád ještě je. A taky mě to docela popudilo. Co mi má co dělat přednášku taková žába?!

„Ale prosím tě! Opovaž se to na mě použít!“ vyjela jsem na ni a svá slova podpořila zachmuřeným pohledem.

„Je to nána, abys věděla, a já viděla, že Maniho s ní nečeká nic dobrého, tak mi do toho laskavě nemluv!“ Ještě pořád jsem si připadala jako papiňák.

„Cos viděla?“ Lis bylo evidentně fuk, že zuřím. Ptala se jako malé dítě, které poslouchá pohádku a s rozzářenýma očima na vypravěči loudí, co bylo dál. Pak se zarazila a její dokonalé čelo se zakabonilo.

„Počkej, tys ji viděla?!“ vydechla šokovaná. „Jak to? Odkdy vidíš vlkodlaky?“ Nabíjela docela rychle.

Mezitím jsem poněkud vypustila páru a teď už jsem před ní seděla spíš jako hromádka neštěstí.

„Nooo,“ nevěděla jsem najednou, jak začít. „Jela jsem domů a najednou jsem ji viděla  s nějakým týpkem v kavárně. Docela se k němu měla, a to si piš, že se mi to tedy moc nelíbilo, ještě, že to neviděl chudáček Mani!“ Opět jsem výhrůžně zašermovala ukazováčkem. „A taky jsem viděla Maniho, jak se trápí. Byl…“  hlas se mi zlomil a já koukala na nějaký bod, který jsem ve skutečnosti neviděla. Před očima mi vyvstala vzpomínka na Maniho z vize. „… nebylo to hezký. Bude se trápit, když s ní zůstane.“ Lis mě objala kolem ramen a přitáhla si mě k sobě do náruče. Hlavu jsem ji opřela o rameno a tiše vzlykala. To, že jsem viděla Winie umírat, i když jenom krátce, jsem jí zatajila. To má, mrcha, za toho týpka!

„Jak to, žes mě  tam vůbec viděla?!“ zarazil moje štkaní Winiin ledový hlas. Když jsem vzhlédla k nepříteli, stála tam už zcela oblečená a jedním ramenem opřená o futra.  Ruce měla bojovně založené na prsou a oči podezíravě přivřené do úzkých štěrbin. Byla naštvaná, ale to já taky. Možná právě proto jsem ji uraženě neodpověděla. Já vím, chovala jsem se jako malý fracek, ale ať!

Celou tu situaci se pokoušela zachránit Lis. „No, myslím, že jsem přišla v pravou chvíli, dámy!“ Plácla si zvesela do kolen, bodře vstala a pohledem házela z jedné na druhou. Snažila se udržet veselý výraz, ale vypadalo to spíš trochu nepatřičně, v dané situaci.

„A co tě sem dnes přivedlo?“ Ignorovala jsem zakaboněnou Winie.

„Jela jsem jen tak kolem a řekla jsem si, že pozdravím naše. Kde vlastně všichni jsou, když už o tom mluvíme?“ vyzvídala Lis.

„V práci, kde by byli?“ odpověděla jsem ledově a se zájmem jsem studovala svou manikúru.

„V práci? Jaké?“ Winie musela být docela v šoku, když se dobrovolně zapojila do debaty, aniž by ji k tomu někdo nutil.

„No z něčeho žít musí, ne?“ namítala pobaveně Lis.

„On tady někdo krom Maniho, Carlislea a Juls pracuje?“ divila se Winie. A Lis se pěkně z plna hrdla rozesmála.

„To víš, že ano. A co sis myslela? Že chytají celé dny lelky?“ Ještě jí cukalo koutkem.

Winie jenom dotčeně trhla ramenem. „Já o Cullenových zase moc nevím, neznám je dlouho,“ pípla trochu naštvaně a do tváří se jí nahrnula temně rudá, jak se za své otázky styděla.

„Máma s tátou vlastní společnou právní kancelář v Port Angels, teta Rosalie se zaměstnala u Fordu jako prodejce aut pro stát Washington. Se sídlem v Seattlu, jak jinak. No a strýček Emmett,  ten se dal  na učitelský chodníčky, věřila bys tomu?“ odmlčela se Lis, aby nechala prostor Mlze k posbírání si čelisti ze země.

„Na jaký učitelský chodníčky, proboha?“ zareagovala Winie zmateně.

„No, je spíš trenér amerického fotbalu mladších žáků než opravdový učitel, ale myslím, že se v tom docela našel, viď, teto?“ Lis do mě šťouchla loktem a ze široka se na mě usmála. Něco neurčitého jsem jí na to broukla zpět.

„Strýček Jasper taky učí, na vejšce v Seattlu. Je to nejnavštěvovanější hodina filozofie u nás na škole, to víš, strejda je pořád fešák,“ rejpla si a s chutí přehlížela moje varovné vrčení.

„No, a tady teta vede redakci časopisu Vogue pro Washingtonskou frakci módních maniaků.“ Opět ten její široký úsměv. Zakroutila jsem nesouhlasně hlavou a zvedla oči v sloup.

„Můj Seth a ostatní kluci z La Push, to už asi víš… Nebo ne? Blbnou s těma ekologickejma těma… prostě, je to takovej náš vlčí Greenpeace, no.“

Lis koukla na hodiny a smích jí zmrzl na rtech. „Ááá, do prkýnka, to už je tolik?!“ zhrozila se. Pak mi lípla rychlou pusu na líc a za pochodu na mě křikla přes rameno:
„Řekni našim, že se jim ještě ozvu, ale teď už fakt pádím, teto. A že mi je líto, že jsem na ně nemohla počkat.“ Svá slova doložila smutným úsměvem. „Jo a taky se nepozabíjejte, než někdo přijde. Nerada bych vám to dávala zase rozkazem. Tak nazdar!“ Ještě jedno mávnutí a pak nám zmizela z dohledu.

Chvíli bylo mezi námi tíživé ticho.

„Co myslela tím, dávat rozkazem?“ zeptala se Mlha.

„To je její dar, donutí tě ke všemu, na co si jen pomyslí. Edward, se svým věčným odposloucháním, je proti ní úplná nicka,“ povzdechla jsem si.

„Hele, a proč řekla zase?“ koukla na mě podezíravě. A já se, samozřejmě, neubránila zlomyslnému ušklíbnutí.

„A proč myslíš, že jsi teď tady, ty tele?“ Otočila jsem se a odkráčela jsem zase dovnitř. Ať si Mlha klidně venku zuří sama.

* * *

Winie

„Lis, počkej!“ zarazila jsem ji, právě když otevírala dveře u auta. Bylo mi jasné, že pospíchá, ale tohle jsme si musely vyjasnit. Jednou provždy.

„Děje se něco, Winie?“ obrátila se ke mně Edwardova dcera s úsměvem na tváři. Ten milý úsměv mi strašně připomněl Esme. I když nebyly pokrevně příbuzné, byl to její úsměv. Lis ho asi musela odkoukat.  A na rozdíl od toho mého vypadal upřímně…

„Nejdříve bych ti chtěla poděkovat…“ začala jsem a její úsměv se ještě rozšířil.

„Nemáš zač,“ mávla rukou, ale já ji zarazila a pokračovala dál.

„Chtěla bych tě ovšem o něco požádat,“ dala jsem značný důraz na poslední slovo, „pokud ode mne budeš něco chtít, tak mi to prostě řekni! Nechci, abys na mě vícekrát zkoušela ten svůj „dárek“. O to opravdu nestojím.“

Chvíli tam jenom stála a pak obranně vyhrkla: „Ale já jsem jen chtěla pomoci.“

Jo, ale komu?

„Tak mám jen jednu otázku a pokus se být upřímná – použila jsi ten dar i na Alici?“  Chvíli se na mě dívala, jako by nevěděla, kam tou otázkou mířím. Pak zakroutila hlavou, že ne.

„Myslela jsem si to.“ Další neradostný úsměv se usídlil na mé tváři. „Ale já tě chápu. Alice je tvoje rodina a já…já jsem pro tebe cizí. Ji jsi jenom varovala a na mě jsi ho použila automaticky, bez přemýšlení. A to já jsem se jenom bránila, zaútočila na mě ONA. To jí by stačil jeden jediný kousanec a bylo by po mně… No nic. Jen si příště představ, jak by bylo tobě.“

Nechala jsem ji tam zaraženou stát a odcházela jsem. V duchu jsem si gratulovala, jak jsem se chovala klidně a rozumně. Vzhledem k tomu, jaký nával vzteku se mnou prohnal poté, co mě „milá“ Alice informovala o podobě Lisina daru, může být holka ráda, že má hlavu ještě na ramenou. Jako by nestačilo, že tady člověk nemá nárok na soukromou myšlenku nebo emoci, aniž by o tom byl někdo informován, ještě se mnou bude někdo manipulovat jako s loutkou? Byla jsem ráda, že jsem se tomuhle vyhnula ve smečce a nehodlala jsem to akceptovat od holčiny, která je mladší než já. Ať si je to dcera samotného svatého Edwarda!

Tohle byla pro mě asi ta poslední kapka. Rozhodla jsem se a věděla, že teď mě Mani už nezastaví. Je čas - čas vrátit se domů. Vrátit se do La Push.

Tudy k Bosorce

Tudy k Twilly

*** Kdopak by rád věděl, kdo je vlastně Rosalice, nebo-li  zkráceně jenom Lis, je to postava, kterou jsem si půjčila ze své kapitolovky "Láska? Ďakujem, neprosím!" a je to Nessiine dvojče. Svým způsobem je její dar v opozici s Edwardovým. On myšlenky čte, ona je může do hlav vložit a tak je ovládnout, jestli chce...

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

23)  julie (27.10.2012 23:31)

No kruciš,z Alice je drakKde se to v ní bere?

22)  Niky (02.05.2012 14:52)

Alice už mě opravdu začíná štvát, mohla by se trochu zklidnit A ještě k tomu se nám tam začíná motat Dough...Nedivím se, že chce Winie zpátky do La Push, ale Maniho vezme s sebou ne?

21)  Bosorka (11.02.2012 21:55)

Ale píšu, Hani, píšu

20)  Twilly (11.02.2012 17:56)

No ty si teda budes žít!

19)  Bosorka (11.02.2012 17:43)

Vyhazování z kopýtka se přesouvá na pátek

18)  Twilly (11.02.2012 16:03)

Dopoledne se zabíjí a večer zapíjí

17)  HMR (11.02.2012 15:47)

mmm, vyhazuje z kopýtka? vždyť říkala, že budou zabíjet? jo, vyhazuje čuníkovi kopýtka... já mám dneska dlouhý vedení... to je hlady... marmeláda, sirup, škvarky, chleba, ovar... ááááááááááááááááááááááááááááá

16)  Twilly (11.02.2012 15:44)

Ještě nevím, zlato, Macek si dnes vyhazuje z kopýtka... A teď bude psát chilku ona..

15)  HMR (11.02.2012 14:42)

bude? kdy?

14)  kytka (05.02.2012 21:29)

Holky zlaté. Vy jim tedy dáváte. A Alice. Moje oblíbenkyně není ani k poznání. Prostě všeho moc škodí.
Hezky jim to motáte a zaplétáte. Doufám, že jako odměnu každý dojde svému štěstí.

13)  HMR (04.02.2012 19:02)

bolel mě celý člověk... nebo vlk?
pěkně s nima zacvičila, s upířicema, moc chytrá holka, myslím Winnie a to odstěhování jí schvaluju!!!
hele... ty vize??? nemohla by se Alice přemoct a říct o nich alespoň Jazzovi??? sím

12)  Twilly (04.02.2012 17:59)

Holky, vy si vážně myslíte, že naše Alice by něco udělala ze sobeckých důvodů? Mno, možná nechce přijít o Maniho, svou jedinou krev, ale nikdy nebyla schopná schválně škodit.

11)  semiska (04.02.2012 16:02)

Moc povedené, ženštiny! Jen mě tu trochu Alice štve, že dělá přehnané závěry a oni dva se budou trápit. Těším se na příště a jsem zvědavá na Maniho.

10)  Empress (03.02.2012 22:29)

Alice sa pekne vyfarbuje, len čo je pravda
Chudák Winie nemá to ľahké :/ Stretne toho magora, vrhá sa na ňu upírka, neverí sa jej...ani sa nedivím, že sa chce vrátiť naspäť do La Push

9)  Twilly (03.02.2012 21:46)

Dopr*.. no jo :/

8)  Bosorka (03.02.2012 21:45)

Ségra - hele, ale mě umřel Bambi

7)  Twilly (03.02.2012 21:42)

Ale Leni, copak nám někdy něco končilo jinak než hepáčem?

6)  Fanny (03.02.2012 21:42)

Alici mám obvykle strašně ráda, ale tady bych ji tak nějak dala přes... pusu. No, nelíbí se mi to La Push

5)  Lenka326 (03.02.2012 21:41)

Alice, Alice, tohle snad ani nejsi ty! Je úplně posedlá ochranou Maniho a dělá víc škody než užitku. Winie toho má "vyše hlavy", návrat Dougha, o kterém určitě ještě uslyšíme - a na to se vůbec netěším, všechny ty upírské dary a nepřátelskou Alici k tomu, ani se nedivím, že utíká do La Push. Jen škoda, že jste jim (W&M) tu idylku tak brzo ukončily. Ale to jste celé vy, asi bych už měla být zvyklá...

4)  Bosorka (03.02.2012 21:24)

Kamči - proč to brát jako útěk? (evidentně jsi na Maniho straně ). V La Push má domek...je tam doma.

1 2   »