05.10.2018 [15:27], Ree, ze série Hide your soul, komentováno 5×, zobrazeno 6514×

Já prostě nesnáším nedopsané povídky!!!

„Proč přijeli?“ zeptal se klidně Carlisle.

„Jediné, co řekl, bylo, že jsou to záležitosti Volturiových. Hlídal si myšlenky, takže toho víc nevím,“ odpověděl Edward. I on vypadal poměrně v klidu. Já se tak rozhodně necítila.

„Kolik jich tady je?“

„Jenom Demetri a Felix. Ale je pravděpodobné, že neříkal pravdu.“

„Felix i Demetri jsou dost zkušení gardisté, takže na některé menší výpravy se vydávají sami. Ví o Belle?“

„Ne. Bylo tam moc lidí, takže její vůni nepoznal. Jenom jsem si myslel, že byste to měli vědět. Když teď ví, že jsme tady, řekl bych, že se zdrží.“

„Jsem mrtvá,“ zamumlala jsem, ale byli to upíři – slyšeli mě.

„Nic se ti nestane,“ odpověděl Edward rozhodně. Mozek mi říkal, že bych se na něj měla usmát, ocenit jeho snahu mě uklidnit, ale nešlo to. Byla jsem roztřesená strachy. Já, ne Mirandino tělo… Já sama. Naposledy, když jsem se takhle cítila, jsem stála na hranici a čekala na upálení. Už podruhé. Ale od té doby… Strach nebyl něco, co jsem jako upír cítila. Ani když se Aro rozhodl, že už mě má plné zuby. Měla jsem svou rychlost, měla jsem svou sílu, své sebevědomí – měla jsem své tělo. Ne Mirandino, své! I když ani to upírské tělo nebylo doopravdy mé, jen jsem v něm žila déle než ve svém vlastním. Možná déle, než jeho původní majitelka. Netrvalo dlouho, než jsem v něm získala sebevědomí. A s tím sebevědomím zmizel strach. Až do teď.

„Možná bys měla na nějaký čas odejít. Alespoň do doby, než se Demetri a Felix vrátí do Itálie,“ navrhla starostlivě Esme. A byl to jeden z nejlepších nápadů, jaké jsem za poslední dobu slyšela. Až na jeden drobný zádrhel.

„Nemám kam jít. Většinu života jsem strávila v Itálii a neměla jsem sebemenší nutkání pořídit si nějakou vlastní nemovitost.“ Možná bych si mohla zaplatit hotel někde daleko odsud, nebo si narychlo koupit byt na druhém konci světa. Díky pokeru jsem na to měla dostatek peněz. Ne hromadu, ale dostatek.

„Vlastníme několik nemovitostí po celé Americe. Edward tě tam může vzít, dokud tady nebudeš v bezpečí,“ nabídnul mi Carlisle. „Využil bych dům ve Forks. Je to zapadlé město, Italové by o něm neměli mít ani tušení a je ukrytý v lese daleko od města. Je to naše nejlepší možnost.“ Naše nejlepší možnost. Protože kdyby Volturriovi zjistili, že mě před nimi ukrývali, zabili by je. Zabili by celou jejich rodinu.

Výčitky byla další vlastnost, kterou jsem získala až s Mirandiným tělem. Bylo to svazující, měla jsem problém dýchat a jediné, co mi vířilo hlavou, bylo, že jsem je poslala na smrt. Ale na druhou stranu to bylo… osvobozující. Ne samotné výčitky, ale fakt že… že znovu dokážu cítit, že to prázdno, které jsem stovky let cítila a směle ignorovala, je zaplněné. I když pocitem, jako je tento.

„Isabello?“ vyžádala si Esme jemným hlasem mou pozornost. „Chceš se vrátit do bytu, aby sis sbalila nějaké oblečení? Rose má tady plnou skříň. Určitě najdeš nějaké, které ti bude sedět. Alespoň na těch pár dní.“ Snažila jsem se usmát, ale nejspíš to moc jako úsměv nevypadalo. Alespoň podle Carlisleova zamračení.

„Demetri o mně neví,“ snažila jsem se namluvit sama sobě. „Myslím, že bude bezpečné se zastavit u mě doma.“

„Dobře,“ souhlasil Carlisle. „Měli byste jít. Zařídím vám letenky na nejbližší let.“ Edward kývnul, ale já se zarazila.

„Nám?“ ujišťovala jsem se, že jsem slyšela správně. Teprve až jsem to vyslovila, došlo mi, koho tím myslel. „Ne! Musím odejít sama.“

„Isa-“

„Ne!“ přerušila jsem Edwardovy snahy. „Myslím to vážně. Volturiovi možná nevědí, že jsem tady, ale nechci to riskovat. Pokud zjistí, že jste mi pomáhali, půjde o život i vám. Pokud mě mají chytit, chytí jenom mě.“ Esme nejspíš chtěla něco namítat, ale i já jsem si všimla, jak Edward vyděšeně otočil hlavu ke dveřím. Vmžiku byl u mě a za paži mě táhnul ven. Jeho reakce mě vyděsila natolik, že jsem se ani nedokázala přinutit zeptat se, co se stalo.

Nemusela jsem. Jeho strach se zjevil před námi. V podobě Felixe.

„Někam odjíždíte, Cullene?“ zeptal se nenuceně a tvář mu ozdobil úsměv, když jsem se nad jeho hlasem zajíkla. Neslyšela jsem ho dlouho a Mirandina paměť není nejlepší, ale byla jsem si jistá, že nikdy nezněl tak hrozivě jako teď. Nebo jsem to jako upír možná nevnímala.

„Felixi, vítej!“ pozdravil ho Carlisle. „Co tě k nám přivádí?“

„Vaše společnost,“ objasnil Demetri, který se teď připojil k Felixovi. I jeho hlas mě děsil. Jsem si jistá, že moje zběsile tlukoucí srdce byl ten nejhlasitější zvuk tady. „Jak se jmenuješ, lidská holko?“

„Já…“ vykoktala jsem ze sebe a tím jsem skončila. Co jsem měla říct? Isabella? Miranda? Slyšeli nás mluvit? Poznali můj pach?

„To není vaše věc,“ procedil Edward skrz zuby.

„Můžeš to říct nám,“ odpověděl mu Felix a pak se jeho pohled přesunul na mě, „nebo to může říct ona přímo Arovi.“

„M-Miranda,“ vykoktala jsem nakonec. Pokud pravdu alespoň tušili, bylo jedno, jak odpovím. „Miranda Swanová.“ Můj hlas byl spíš tichý chrapot, ale byli to upíři, byla jsem si jistá, že mě slyšeli.

„Řekni nám, Mirando,“ začal Demetri a udělal krok k nám. Edward zavrčel. „Proč tě předtím oslovovali Isabello?“ Snažila jsem nedat na sobě znát, jak moc mě děsili, ale Mirandino tělo nejspíš nespolupracovalo.

„To je moje-“ Odkašlala jsem si. Nesnášela jsem tohle tělo. „Moje prostřední… prostřední jméno.“ Bože, Miranda byla tak mizerná lhářka!

„Co chcete, Demetri?“ zeptal se znovu Carlisle a postavil se vedle mě z druhé strany, než stál Edward.

„Jen pravdu,“ odpověděl nevinně. On i Felix mě ale pořád pohledem zkoumali. Byla jsem si téměř jistá, že mě poznali. Nejspíš si nedovedli vysvětlit, proč ze mě cítí vůni někoho, koho před pár měsíci zabili, ale cítili ji.

A byla jsem si tím naprosto jistá v momentě, kdy se Felix zhluboka nadechnul.

Nevěděla jsem, kdo se pohnul jako první. Moje lidské oko to nestíhalo pozorovat. V jednu chvíli jsem stála mezi Edwardem a Carslislem, v té další mě svírala Esmé v náručí a táhla mě s sebou do domu, zatímco Edward a Demetri se váleli ve sněhu.

Jediný zvuk, který jsem slyšela, bylo neskutečně hlasité bušení mého srdce. Křečovitě jsem svírala Esmé ruku a obraz přede mnou se začal rozmazávat, jak se mi oči naplnily slzami strachu. Z Edwarda a Demetriho se staly jen šmouhy a matně jsem rozeznávala obrysy Carlisleho, který i přes své stáří a zkušenosti jen stěží stačil odrážet Felixe.

Volturiovi byli vycvičeni k zabíjení. Roky a roky jsem sledovala, jak je bratři podněcují k boji mezi sebou. Roky jsem se těchto bojů účastnila a postupně jsem získávala zkušenosti a um. Bojovala jsem s Demetrim a Felixem nespočetněkrát. Znala jsem jejich styl boje a většinu toho, co jsem uměla, mě naučili oni. Teď jsem byla k ničemu.

Kdybych neměla tohle tělo, mohla jsem jim pomoct. Kdybych si tehdy vybrala někoho schopného, někoho, kdo měl dobrou koordinaci mozku a nohou, někoho, kdo nebyl zasraná Miranda, mohla jsem jim pomoct. Kdybych si vybrala jakéhokoliv upíra, a ne ubohého člověka, mohla jsem jim pomoct. Nebo utéct. Teď jsem jim byla akorát na obtíž. Budu je stát život. Ať už nad Demetrim a Felixem zvítězí nebo ne, Volturiovi je zabijí. Kvůli mně. Tíha mého svědomí začala být nesnesitelná a tentokrát jsem se nemohla úplně vymlouvat na lidské tělo. Oblíbila jsem si je a nebezpečí, do kterého jsem je uvrhla, mě děsilo. Mě, Isabellu, ne Mirandu. To já-

Tok mých myšlenek přerušilo tříštění skla, když Carlisle proletěl jedním z oken do domu. Hned na to se snažila zastavit Felixe Esmé, ale odhodil ji jako nějakou panenku. A potom se otočil ke mně.

Věděla jsem, že má rudé oči. Vídala jsem je stovky let a nedokázala jsem si jich nevšimnou ani při „rozhovoru“ venku. Ale teď, když jsem je viděla takto zblízka… Měla jsem pocit, že se mi zastavilo srdce. Nebo mi ten moment mezi jeho údery přišel jako věčnost.

„Jak?!“ procedil skrz zuby jediné slovo. Jak je možné, že jsem přežila? Jak je možné, že jsem unikla? Jak je možné, že jsem člověk? Jak? Jak?

Než jsem stihla odpovědět, a to za předpokladu, že bych to i přes strach zvládla, srazil jej Carlisle k zemi. Zvládla jsem udělat jeden krok dozadu, než mě Esmé popadla za ruku a táhla mě do schodů. Byly jsme skoro nahoře, když mě pustila a periferním viděním jsem pozorovala, jak padá přes zábradlí dolů. Než tato informace stihla doputovat k mému mozku, byla jsem přitlačena na stěně a Felixovo předloktí mi drtilo hrudník.

Věděla jsem, že umřu. Ať už tady nebo v Itálii, až mě Aro řádně prozkoumá.

Za ta staletí svého života jsem několikrát zaslechla, že když víte, že se blíží vaše smrt, přeběhne vám před očima celý váš život. Už potřetí jsem se v této situaci ocitla. Když mě chtěli upálit poprvé, byla jsem moc mladá na to, aby mi mělo před očima co proběhnout. Podruhé už jsem za sebou měla několik desetiletí, ale byla jsem tak plná vzteku, že mým osudem prostě bylo uhořet, že jsem neměla čas přemýšlet o všem, co jsem prožila.

Teď jsem za sebou měla pár století a naštvanost vystřídal strach. Ale i tak jsem místo svého života viděla jenom Felixovy rudé duhovky.

„Ptal jsem se, jak je tohle všechno možné!“ připomněl mi Felix, ale neuvědomoval si, že mě drtí natolik, že ani nejsem schopná odpovědět. Jeho stisk trochu povolil, když otočil hlavu. Jeho zavrčení mi rezonovalo celým tělem.

Zavřela jsem oči a soustředila se na přenesení do jeho těla. Do těla kohokoliv, kdo byl tady. Potřebovala jsem upírské tělo, a pak bych mohla být schopná Felixe sejmout. Ale byla jsem člověk. A i když se mi to už jednou povedlo, Miranda mi nedovolila se jejího těla vzdát.

Vzdala jsem to.

Potom jsem ucítila bolest a najednou mé tělo zachvátil oheň.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1