31.03.2011 [10:00], Mystery, Povídky jednorázové, komentováno 22×, zobrazeno 4576×

Takhle to dopadá, když se přespříliš rozněžníte nad svým potomkem...

Nervy a strach nedávné návštěvy Volturiů opadly a domem se nesl mír a klid. V rámci možností. Nikdy by mě nenapadlo, že budu s takovou spokojeností a radostí sledovat, jak Alice šílí kvůli opožděným Vánocím a nákupy s nimi spojenými.

Nessie právě spala. Jen to ji zachránilo před celodenním seattelským výletem. A vlastně i mě. Bylo potřeba, aby někdo zůstal doma a dohlížel na ni. Musela jsem se usmát, když jsem si uvědomila, jak okouzlující moje dcera je, když dokáže obměkčit i nakupovacím maratónem zmámenou Alici.

Cítila jsem se... úplná. Chyběla mi sice Reneé, ale věděla jsem, že je šťastná. A to mi stačilo. Phill byl fajn chlap. Taky tím, že se Charlie dozvěděl o mém upírství, se vyřešila spousta věcí. A spousta věcí se tím taky usnadnila. Táta byl moje opora. Milovala jsem Forks. Nejen proto, že jsem tady potkala svoje štěstí. Edwarda. Cullenovy. Nessie. A Jakea. Ale taky proto, že mi tolik pomohlo se sblížit s tátou. Naučilo nás obejmout se a chytit za ruku, aniž bychom pro to měli důvod. Charlie sice nebyl člověk, který by nějak zvlášť dával najevo city - a já jsem v téhle věci naprosto stejná - ale po tom všem, co nás právě ve Forks potkalo, jsme se změnili. A nejen my dva.

Taky moji dva sourozenci prošli malou proměnou. Ono měnit se každou chvíli ve vlka přece není věc, která se stává zrovna každý den. A zvlášť, když je příčinou všech těch proměn váš muž a jeho rodina...

Život je někdy postavený na hlavu.

Jediná věc, která pak zbývá, je naučit se dívat vzhůru nohama. A já už to, myslím, umím docela zdárně.

Pousmála jsem se a přitáhla Nessie deku až k bradě. Voněla jako Edward.

Domem se nesla tichá melodie Rolniček. Edward hrál pomalu, klidně. Klávesy spíš jen něžně hladil, s každým tónem jako by se mazlil. Přitom tiše zpíval. Znovu mě však naplnil pocit naprostého štěstí. A vážila jsem si ho o to víc, protože jsem věděla, že se něco takového neděje denně. Že se jednou přijde doba, kdy se něco zvrtne. Pokazí. Něco se stane. Možná až moje, až naše Renesmée vyroste. Odejde. Za někoho se vdá a bude chtít žít vlastní život. Nebude jejím přáním být obklopená bandou bláznivých upířích tet a strýčků, kteří jí stále jen mluví do života. Bude schopná dát svému muži dítě? Je přece poloupírka... Měla jsem strach, co s ní udělá, jestli bude v tomhle ohledu víc po Edwardovi. Jestli bude víc... upíří. Možná bude mladá a nezávislá. Nebude jí to vadit. Ale nic přece netrvá věčně. Každá žena přece ve skrytu duše touží po dítěti...

Povzdechla jsem si a víc se k Nessie natiskla.

„Bude v pořádku.“ Otočila jsem hlavu. Edward už nehrál. Jen Nessiino srdíčko vyťukávalo pravidelnou melodii. Místo toho se opíral o rám dveří a tvářil se naprosto vážně.

„Neumíš mi číst myšlenky, vzpomínáš?“ přitomněla jsem mu se smutným úsměvem. Uchechtl se a zavrtěl hlavou. Přitom se pomalu rozešel k nám. Když dosedl na kraj postele, opatrně natáhl ruku k mému obličeji a pomalu mě pohladil.

„Nemusím číst myšlenky, abych poznal, co si moje žena myslí. Už dávno jsem se naučil číst v tvém pohledu, Bello.“

Vymanila jsem se z jeho doteku a nešťastně se zamračila.

„Mám strach, Edwarde. Mám strach, že vyroste až moc rychle. Že si ji nestihnu užít a někdo mi ji odvede. Co když nebude šťastná? Co když nebudu dobrá matka? Já... nevím, jestli to zvládnu...“

„A ty si myslíš, že já nemám strach, Bello?“ natočil hlavu Edward a povzbudivě se usmál. „Nikdy jsem se víc nebál. Život mi dal šanci, která se nebude opakovat a já mám strach, že s ní špatně naložím. Vždycky jsem si přál ženu a plno dětí, jenže jsem se stal upírem a myslel, že jsem tím všechno ztratil. A pak jsi přišla ty, moje světlo,“ prstem mě polechtal na tváři, „a darovala mi Renesmé. To je víc, než jsem mohl žádat.

Bello, strach o Renesmé, to je náš životní úděl. Nikdy se nepřestaneme bát, jestli je stutečně šťastná, jestli jsme jí dali dostatek lásky. Rozumíš?“   

A já jsem přikývla.

Edward měl pravdu. Tohle byl můj úděl. Úděl matky.

Made by Mystery

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

21)  Mystery (08.04.2011 16:24)

Holky, kristo a ScRiB, děkuju!!!

20)  ScRiBbLe (07.04.2011 23:42)

Mysty! Ty potvoro jedna, jak to, že o TOMHLE nevím? Co? No?

Tohle bylo naprosto krásný! Ale svým způsobem taky smutný, malinko.

Broučku, překrásný, děkuji!!!

19)  krista81 (03.04.2011 23:07)

krása

18)  Twilly (02.04.2011 15:22)

TAK TADY JSI!!!! SESTRO!!!

17)  Bosorka (02.04.2011 15:20)

Twilluše - nás asi rozdělili při porodu - koukni na můj první komentář

16)  Twilly (02.04.2011 15:13)

kdykoliv, prďolko

15)  Mystery (02.04.2011 15:10)

Twilly, nic se neděje, mně to občas taky nesecvakává. Ještě jednou dík, prďolko.

14)  Twilly (02.04.2011 15:04)

Noooo tak nejsem zase tak blbá... sem si něco myslela, ale .. prostě u mě nikdy nevíš ... opravdu moc se mi to líbilo... ta mateřinská úzkost

13)  Mystery (02.04.2011 15:02)

Twilly, těmi sourozenci jsou myšlení Leah a Seth. A děkuju, jsi zlatá.

12)  Twilly (02.04.2011 14:42)

Ženská, skvělý akorát, ti sourozenci ... něco mi uniklo??? Já mám dlouhé vedení... obvykle... ale až tak moc?

11)  Mystery (01.04.2011 22:15)

Prďolky, mockrát vám všem děkuju za komentáře. Culím se jak pitomec, vážně.

10)  HMR (01.04.2011 19:19)

8)  kytka (31.03.2011 16:05)

K tomu není ani třeba nic dodávat.

7)  SarkaS (31.03.2011 15:55)

Mysííí, co mi to děláš... Fňuk... Já si snad hned teď půjdu jedno malé zařídit, tak moc bych ho po téhle zpovědi chtěla. A to jsem se nedávno pracně přemluvila, že to ještě tři roky vydržím, ale copak to jde? To bylo tak NÁDHERNÉ!!!

4)  monikola (31.03.2011 11:11)

asi sa práve vo mne ozvali biologické hodiny a zaťukali mi na mozog...to bolo krááááásne..smrk...toto mi nerobte...

3)  Bosorka (31.03.2011 11:06)

No jo

1 2   »