Sekce

Galerie

/gallery/ZD-I.jpg

Nebeská zahrada a nebeský hlas

Pozn.: Trochu z Laliné minulosti, jelikož v 23. kapitole bude trochu vzpomínat, tak abyste lépe chápali její pocity...

Smích. Ten zkažený smích, který jsem tak nenáviděla. Proč jsem ho slyšela jenom já? Proč jsem slyšela její falešnou duši? Nikdo mi nevěřil, když jsem to někomu říkala. Nikdo, kromě mého dvojčete. Všichni věřili té masce, kterou naše starší sestra nasadila. Top studentka soukromé školy? Nejlepší v gymnastice? Krásný, bezchybný úsměv, který okouzlil všechny kluky? Ne, nic z toho mě nemohlo oblafnout.

Slyšela jsem totiž tóny její duše.

„Dneska? Dneska nemůžu. Musím pomoct mamce v obchodě.“

„Ty jsi tak pracovitá! Obdivuju tě. Stíháš pracovat, učit se, a věnovat se příteli. Závidím ti!“

„Ale prosím tě, vážně to není nic tak zvláštního. Taky bys to dokázala, kdybys chtěla.“

„To určitě ne, nejsem jako ty. A co večer? Je pátek. Chceme jít do kina.“

„Hmm, večer? No, možná. Musím se zeptat.“

„A ještě k tomu hodná holka. Tvoje máma musí mít fakt radost!“

„No, vážně si tím nejsem tak jistá.“

„Tak teda večer. V devět před kinem. Ahoj!“

„Nic neslibuju!“

Dveře domu se s třísknutím zavřeli a chodbou se rozlehl dupot jejích nohou.

„Vážně, ta špína si myslí, že s ní a s její partou budižkničemů půjdu do kina?“ Dívka, která vstoupila do domu, byla úplně někým jiným, jakmile se za ní zavřely dveře. Boty, které vyzula, pohodila vedle botníku, tašku hodila do chodby směrem ke mně. Udělala jsem krok bokem, aby vedle mě neškodně proletěla. Snad si nemyslela, že ji budu chytat?

Moje starší sestra se zastavila naproti mě a s přimhouřenýma očima si mě chvíli měřila.

„Předpokládám, podle toho nenávistivého pohledu, že ty budeš Leo.“

Způsob, jakým zkráceninu mého jména vyslovila, mi dělal vážně problém, abych se na ni nevrhla a něco ji neudělala. Bohužel byla příliš silná, i kdybych se s ní chtěla prát, ničeho bych nedocílila.

„Určitě budeš Leo. Tvoje sestra má aspoň tolik slušnosti, aby odpověděla.“

„Vždyť jsi nepoložila otázku. Na co jsem ti měla odpovídat?“

To jsem neměla říkat. Dneska byla Raa v obzvláště špatné náladě. Pár kroky překonala tu vzdálenost mezi námi a chytila mě za vlasy tak, aby mě donutila před ni pokleknout.

„Copak tě nikdo nenaučil, že bys ke své starší sestře neměla být drzá?!“ plivala mi do obličeje. Rukama jsem se snažila její sevření jakkoliv povolit, ale proti její síle jsem byla bezmocná. Snažila jsem se aspoň zarýt nehty do její jemné kůže, o kterou tak pečovala, a to konečně mělo výsledek. Zasyčela jako had, pustila mě, ale ve stejnou chvíli mi druhou rukou vlepila facku.

„Máš štěstí, že tady není matka. Jinak bych ti zařídila klečení v rohu,“ věnovala mi svůj křivý úsměv a když mě míjela na cestě do svého pokoje, ještě si do mě kopla.

Jakmile se Raanana zavřela do svého pokoje, přišla ke mě Malalani.

„Říkala jsem ti, abys ji zbytečně neprovokovala.“ Mluvila tiše, nechtěla, aby ji náhodou zaslechla.

„Nemusím ji provokovat. Byla ve špatné náladě, už když překročila práh.“

Moje dvojče – přesný obraz mě samotné – se zatvářila ustaraně. Neměla jsem ráda, když si dělala o mne starosti.

„Počkej ještě tři měsíce. Odmaturuje, a potom půjde na Yale. Bude několik set mil daleko.“

„Už aby to bylo,“ vydechla jsem. Mal se na mě usmála, a já jí úsměv opětovala. Byla jediná, kdo věděl moje tajemství – a věřil mi. Protože to co já jsem slyšela, ona viděla.

***

„Hmm, krásně to voní.“ Stoupla jsem si za Mal, která míchala zdroj té slasti v hrnci na rozpálené plotně.

„Dobře že jsi tady. Potřebuju, aby to někdo ochutnal.“ Vzala malou misku a žufánkem odebrala z hrnce. Trochu jsem nabrala na lžičku a chvíli foukala, než jsem si sousto dala do úst.

„Hmmmhm, to je dobré! Co to je?“

„Vážně ti to chutná?“ Malalanie se celá rozzářila. Okamžitě jsem si musela dát další sousto, ale bylo pořád horké. Měla jsem pocit, že jsem si popálila jazyk. Mal se mi začala smát.

„Nemusíš to hnedka celé zhltat. Zkouším nový recept, co mi poradila paní Lincolsnová. Prý je to její upravené indické kari. Dokonce mi dala nějaké koření, které si dovezla z dovolené.“

„Ale, to zní zajímavě. Doufám, že je to už hotové, protože mám hlad,“ ozval se ze dveří Raananin podrážděný hlas.

Ze všeho nejvíc nenáviděla, když nás viděla takhle spolu. Nejspíš nám záviděla náš vztah. Často o nás říkala, že jsme divné, děsivé. A svým spolužákům navykládala, že jsme čarodějnice, ale díky bohu jsme chodili na jinou školu, než ona. Dokonce se několikrát pokoušela nás rozhádat – bez úspěchu. Byly jsme dvojčata – věděly jsme jedna o druhé mnohem víc, než ona mohla vůbec tušit. Ale Mal na rozdíl ode mě svou nenávist vůči naší starší sestře nedávala tak otevřeně najevo.

„Hned ti naložím.“

Věděla jsem, že je z její přítomnosti nervóznější jak já, a proto jsem jí talíř vzala z ruky, jakmile na něm bylo jídlo. Poznala jsem, že mě pohledem prosí, ať nedělám žádné scény, a já ji úsměvem uklidnila. Neměla jsem náladu se s Raananou hádat, proto jsem talíř i s příborem normálně položila na stůl.

Raa ze mě se zdviženým obočím nespustila oči, ani když jsem se vrátila ke kredenci, abych si taky naložila trochu toho voňavého jídla. Snažila jsem se soustředit na jídlo a neposlouchat tu falešnou serenádu, ale zařinčení rozbitého talíře mě vyrušilo ze soustředění.

Mal přiskočila ke stolu, aby zjistila, co se stalo. Raa seděla na svém místě, bez hnutí, jenom se dívala na mé dvojče, ve tváři pohrdání.

„To myslíš vážně?“

Začínala mě bolet hlava. Byla plná závisti, ano, muselo to být ono, jinak jsem si nedokázala vysvětlit, jak mohla tak dobré jídlo hodit na zem.

„Co- co myslíš?“ zakoktala překvapeně Malalanie.

Musela jsem položit talíř, jinak bych ho taky rozbila, a chytila si hlavu. Jestli nepřestane…

„Vážně si myslíš, že tohle budu jíst?!“ vstala a kopla do střepů s jídlem, takže se všechno rozprsklo po celé kuchyni.

Otevřela jsem šuplík, a nahmatala rukojeť nože. Potřebuju utišit tu uši drásající melodii, jinak se mi rozskočí hlava. A potřebuju to udělat rychle.

„Já… nechápu, co na tom jídle bylo špatně. Ale můžu ti klidně udělat něco jiného.“

Křivý úsměv, plný zadostiučinění. Oči plné povýšenosti a arogance. A hudba plná skřípavých tónů. Raa naklánějící se výhružně k mé sestře, zahlcena svým vítězstvím tak, že si mě nevšimla.

Proběhlo to tak rychle, že jsem si ani nebyla jistá, jak jsem to udělala. Nůž zajel do jejího boku jako do másla, až mě to vyděsilo. Krev vytryskla z rány a uši mi na chvíli ohlušil její bolestný výkřik a já nůž vytrhla z jejího těla.

„Jak jsi mohla…? Leo…lani...“ Nejdřív padla na kolena. S jídlem a střepy se smíchala krev, která jí stékala po nohách. Vytékala tak rychle! Udělala jsem dva kroky dozadu. Řinčení nože na podlaze. Rozechvělá kolena se mi podlomila.

„Děvko malá!“ další výkřik. Do očí mi vhrkly slzy, a zakryla jsem si uši. Ať už utichne! Ne její hlas, ale její hudba! Byla čím dál horší. Sama jsem si drtila hlavu, jak jsem se snažila zastavit poslední tóny její uhasínající duše.

Nevěděla jsem, kolik času uběhlo, ale bylo to moje dvojče, které mě vytrhlo z transu.

„Leo! Poslouchej mě,“ hlas ji zrazoval, oči měla zalité slzami, ale něco v jejím hlase, nebo možná v její melodii, mě probudilo.

Chytila mě za zápěstí a sundala mi je z uší, potom si sundala zástěru a obě svoje ruce namočila do Raananiné ještě horké krve.

„Poslouchej mě. Až se tě budou ptát, udělala jsem to já!“

Její slova mnou otřásla. Vytřeštila jsem na ni oči.

„Co to říkáš?!“ ječela jsem.

Krvavýma rukama mě chytila za ramena.

„Ať se děje cokoliv, řekni, že jsem to udělala já.“

„Ale proč?! Proč bys na sebe brala vinu za to, co jsem udělala já?“

Mal uhnula pohledem. Něco skrývala. Ale co?

„Je to to nejmenší co pro tebe můžu udělat.“

Nechápala jsem. Nerozuměla jsem ji. Ale chtěla jsem, aby mi to vysvětlila!

„Co to plácáš? Udělala jsi toho pro mě mnohem víc, než si myslíš! Tohle po tobě chtít nemůžu.“

„Leo, poslouchej mě. Kvůli mně to celé vyvrcholilo do tohoto stádia. Proč? Protože jsem srab!“

Kývala jsem hlavou. „Mal, proboha, o čem to mluvíš? Ty přece nemůžeš…“

„Poslouchej mě! Když se mě matka ptala, jestli je pravda co říkám, všechno jsem popřela. Viděla jsem, jak na tvoje slova reagovala, a nechtěla jsem ji přidělávat větší starosti. Myslela jsem si, že to tak bude lepší. Byla jsem zbabělá, měla jsem strach aj z toho, co by si na nás Raa vymyslela. Je to moje vina, že tě matka považuje za podivína!“

„Malalanie… Já to vím.“

Cukla sebou. Nikdy jsem ji o tom neřekla, ale věděla jsem, že se za mě nepostavila. Nikdy jsem ji to nevyčítala. Stačilo mi, že jsem s ní mohla o věcech, co jsem slyšela mluvit, a že ona se mnou mluvila o věcech, které vidí.

Zhluboka jsem se nadechla, a zvedl se mi žaludek. Vůně kari se mísilo s pachem krve. Byla to podivně odporná kombinace.

„Přestože to vím, nedovolím, abys za můj čin pykala ty.“ Podívala jsem se jí do očí, stejných jako moje, a doufala, že se vzpamatuje.

„Tak udělej aspoň jednu věc. Vezmi si moje jméno.“

„Pro-...“

„Chceš být v budoucnu zpěvačkou, ne?“ usmála se, „Jak by to vypadalo, kdyby zpěvačka měla na svém účtu vraždu své sestry?“

„Mal…“ vydechla jsem nevěřícně. Za každou cenu pro mě chtěla něco udělat. Nebyla jsem si jistá, proč, možná jenom chtěla udělat něco pro pocit viny, který ji teď sužoval.

„Ne. Ty jsi teď Malalanie, a já Leolani. A Malalanie zabila Raananu. Udělala to proto, že už se nemohla dívat, jak šikanuje Leolani.“ Celá se třásla, ale byla pevně rozhodnutá se toho plánu držet.

„Co když to někdo pozná, nebo…“

„Nikdo nic nepozná! Jsme si podobné jako vejce vejci. Celou dobu budu ty – nikdo na to nepřijde,“ ujišťovala ji.

Ozvaly se klíče v domovních dveřích – to se naše matka vracela domů z práce. Nebude trvat dlouho, a uvidí celou tu hrůznu.

„Tentokrát se už nebudu bát něco říct, slibuju.“

Naposledy jsem se podívala na Raananinu mrtvolu. I po smrti byla něčím svůdná, stejně jak říkalo její jméno.

Nelitovala jsem svého činu.

 

Poznámka autorky: Jména jsou havajského původu. Melalani znamená „nebeská zahrada“, Leolani „nebeský hlas“ a Raanana „svůdná“.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

3)  Seb (01.09.2013 07:54)

ˇUžasná kapitola.

2)  Shailleen (30.08.2013 23:28)

Nebuďte tak nedočkaví! :D Ano, blíží.

1)  UV (30.08.2013 16:17)

Culeni se bliží?

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still