Sekce

Galerie

/gallery/ZD-07.jpg

Když poprvé ztratila svůj dar...

Pozn.: První akčnější kapitola. ;o)

„Promiň, slibuju, že ti to vynahradím.“

„Nevadí, nic se neděje. Kdo to mohl vědět?“

Bylo jí líto, že jí musí do telefonu takhle lhát. Nebylo to tím, že by jí nechtěla vidět, ale protože měla strach, že by jí to přitížilo. Přestože se Sohie snažila zachovat statečnou tvář, její hlas byl do telefonu smutný.

„Po Novém roce tě převezou na tu soukromou kliniku, jak jsem ti o ní říkala.“

„Už tak brzo?“ fňukla na druhé straně. Lala se cítila ještě hůř.

„Jde o tvoje zdraví, proto bych řekla, že už včera bylo pozdě.“

Dívka si neuvědomovala, že jí hrozí mnohem větší nebezpečí, než je její nemoc. Netušila, že sny o její mámě jsou skutečné, a nesměla se o tom nikdy dozvědět.

„Musím to říct bráchovi. Nebude moc nadšený.“

„Neboj se, zařídila jsem řidiče, který ho každý den doveze k tobě a zase domů.“

„Jenže pořád je to přes padesát kilometrů!“

„Sophie, nejbližší nemocnice, která se specializuje na terapii jakou potřebuješ je v jiném státě. Pak by jste se s Danem nevídali skoro vůbec.“

Lala se ohlédla. Stála u severní zdi nemocnice, kde nikdo nebyl. Bylo divné, telefonovat si s ní, a přitom být tak blízko. Ale nemohla riskovat, že se její stav ještě zhorší tím, že jí navštíví.

Někdo jí sledoval. Cítila, nebo spíš slyšela melodii toho dotyčného. Vždycky poznala, když na ni někdo zaměřil svou pozornost. Jeho duše jakokby hrála jejím směrem a melodie se zdála být zřetelnější.

Zavětřila. Nerada používala tenhle primitivní způsob zjišťování informací o svém okolí, ale dneska byla za citlivý čich vděčná. Cítila jí – upírku, která minulou noc navštívila Sophie. Věděla přesně kudy se dostala dovnitř i ven. Nejspíš to byla ona, její máma. Ale ten, kdo jí dnes sledoval, byl cítit jinak, ale byl to taky upír.

„Já vím. Ale nebude mě moct navštěvovat tak často, jako teď.“

„Sestra Tiffany je moc milá žena. Bude tam jenom pro tebe, aby ses necítila sama. Bude to jiné, lepší, než tady v nemocnici, to ti mohu slíbit.“

„Vím, že je to pro moje dobro a tak dále...“

Lala věděla, že jí štve ta bezmoc. Zase cizí prostředí, další přesun, a tentokrát to bude celé záviset na někom, koho zná velmi krátce. Ale bylo důležité, aby jí přesunuli co nejdřív. Jestli okolo ní slídí nějaký upír – i když je to možná její matka – je to příliž nebezpečné.

Sophie zakašlala do telefonu. Lala věděla, že zítra – zrovna na Vánoce – bude muset jít do izolace, protože se její stav zhorší. Jestli počítá správně, do Nového roku by se měla spravit natolik, aby jí mohli převézt.

Do té doby toho upíra musí najít. Ještě neví, co s ním udělá, ale tyhle návštěvy musí přestat.

„Budu muset končit. Tak na sebe dávej pozor.“

„Dobře, měj se. Těsím se na ten videoklip!“

Položila telefon a schovala ho do kapsy. Hank se k ní blížil po úzkém zasněženém chodníku a rozhlížel se po okolí. Byla ráda, že sem šla s ním. Neřekla mu úplně všechno, ale přesto jí byl ochotný pomoct, když objevili stopu té upírky. Hank se sám nabídl, že jí vystopuje.

„Nenašel jsi ji,“ konstatovala suše, sotva k ní došel. Poznala to díky svojí schopnosti.

„Musela tušit, že jí někdo bude sledovat. Přešla přes řeku, a nepodařilo se mi její stopu najít.“

Nelíbilo se jí to. Potřebovala s tou ženou mluvit. Byla upírkou už nějakou dobu, nejspíš začala navštěvovat svou dceru po tom,co začala zvládat svou žízeň. Stejně to pro ni muselo být těžké.

„Ty máš tušení, kdo by to mohl být.“

„A ne jenom tušení. Řekla bych, že jsem si jistá.“

Hank se na černovlasou krásku pobaveně usmál.

„Nech mě hádat - nějaký příbuzný.“

Byl upírem déle jak Lala a mnohem zkušenější, nepřekvapilo ji, že na to přišel. Nechtěla se mu ale svěřovat. Nevěřila mu. Dokud pro něj bylo výhodné pomáhat ji, tak jí nic nehrozilo. Za jiných okolností by jí rozkouskoval a spálil, a ani by to s ním nehlo.

„Určitě tě napadlo, že jí třeba chce ten dotyčný přeměnit.“

Nebyla to jediná myšlenka, které se děsila. Nechtěla, aby Sophie musela zažít stejné věci, jako ona. Navíc tady byl pořád Daniel. Buď oba, nebo ani jeden. Jejich duše byly harmonicky svázané. Jinak by to nešlo.

Skoro jako dvojčata.

„Vždy, když se koušeš do rtu, vím, že se v té tvé krásné hlavičce myslíš na  nepříjemné věci.“

S přimhouřenýma očima si ho prohlížela. Koketně se k ní naklonil, posunul si sluneční brýle na nose níž a pohled jí opětoval.

Byl mohutný, vysoký a tmavolvasý jako ona. Jeho angličtina měla italský přízvuk, nepochybovala o tom, že je z Evropy. Nikdy před ní na minulost nemyslel, takže neměla na čem stavět, když se ho snažila prokouknout. Když s ní ale flirtoval, a dělával to často, věděla, že mu někoho připomíná. Jednou se jí podařilo zachytit matný obraz ženy, protože myšlenka na ni byla velice silná. Doprovázela ho teskná píseň, ze které se jí podlamovali kolena. Podle barvy očí věděla, že byla člověk, a nejspíš byla mrtvá.

Normálně dokázala zahlédnout matné výjevy jenom když se hodně soustředila. Ale tehdy to přišlo samo, náhle. Kdyby tehdy mohla ronit slzy, pláče jak malé dítě, tak silné emoce to byly. Bylo to poprvé a naposledy co se jí povedlo o něm neco dozvědet.

„Každopádně je tady něco, co mě momentálně znepokojuje víc, než nějaká upírka ohrožující tvoji kamarádku.“

Změna jeho nálady Lalu zaskočila.

„Znepokojuje?“ zvedla jedno obočí a založila ruce na prsou. To slovo rozhodně nevystihovalo dostatečně to, co skutečně cítil.

„Když jsem šel po té stopě, narazil jsem na jinou, čerstvější.“

„Někdo z těch, co tě pronásledují,“ odtušila. Z jeho rozechvělé melodie to bylo naprosto jasné.

Nečekala, až jí řekne další vyhýbavou informaci, která jí stejně nepomůže, a zavřela oči. Byla si jistá, že stopař už po něm nějakou dobu nejde. Znala jeho specifickou píseň, a pokoušela se jí najít, přitom se obloukem vyhýbala těm falešným, kterých ve městě bylo mnoho. Systematicky procházela nejdřív nejbližší okolí a zaměřila se jenom na ty znatelně výraznější – ty patřili totiž upírům. Ostatní ignorovala. Byla ráda, že nemusí hledat mezi lidmi, to by totiž bylo jak hledat jehlu v kupce sena. Takhle si ale poslechla jen melodie tří upírů, kteří byli ve městě. Nikdy jí nenapadlo, že jich je tak málo. Kdyby to věděla dřív, jednoduše je jednoho po druhém najde, jeden z nich by určitě byla Sophiina matka. Ale teď hledala někoho jiného.

Rozšířila okruh. Asi dvacet kilometrů na sever něco objevila. Byli tam čtyři upíři. Samo o sobě bylo divné už jen to, že byli pohromadě, a rozhodně se neprali. Byli ale příliž vzdálení, aby mohla určit něco víc, a začínala jí bolet hlava kvůli urputnému soustředění a směsici zvuků, která jí plnila uši.

Pozdě zjistila, že to přehnala. Všechny zvuky se začali slévat do jednoho hlasitého šumu, ve kterém se občas ozvalo hlasité praskání. Zatočila se jí hlava. Nedokázala se vrátit a vytěsnit ty zvuky. Pomohlo by, kdyby začala křičet, jenomže to nemohla, kvůli lidem okolo, nemluvě o tom jednom upírovi. Snažila se zvednout ruce,aby si zakryla uši, ale neovládala je.

Bolest začínala být nesnesitelná. Praskání sílilo a s každým dalším měla pocit, že jí vybouchne hlava. Pak ucítila Hankovi ruce na svých uších. Praskání přestalo, a šum začal slábnout. Trvalo asi pět minut, než konečně bylo ticho. Naprosté ticho. Ne, to se jí jenom zdálo. Na chvíli měla strach, že stratila sluch. Otevřela oči, aby viděla Hanka, který házel o zem nějakým upírem. Uvědomila si, že sedí opřená o stěnu nemocnice. Chtěla vstát, ale místo toho se jen zapotácela. Padla by tváří do sněhu, kdyby se jí nějakým zázrakem nepodařilo dát před sebe ruku. Loket se jí zabořil hluboko do bílé pokrývky.

Přestože se jí točil celý svět, vnímala jejich zápas. Hank byl v jasné přesile a s upírem si jenom pohrával. Cítila zaschlou krev, kterou měl upír na svém oblečení. Ale to bylo všechno. Neslyšela nic.

Chtělo se jí křičet, chtělo se jí utíkat, chtěla něco rozbít. Nedokázala ale udělat jediný smysluplnou věc. Zoufale zalapala po dechu. Byla tak bezbranná! A to jen proto, že se nehlídala. Neměla hledat tak daleko. Nikdy to nebylo tak špatné. Měla strach, že už nikdy neuslyší, a z té představy začínala panikařit. Je tohle konec? Už nikdy neuslyší jedinou melodii? Tohle má za to, že byla příliž ambiciózní. Neuvědomila si, že už dávno je za hranicí toho, co zvládne. Stačila chvilička nepozornosti – a stálo jí to sluch. Bez něho je k ničemu, bezbranná, neschopná, odkázaná na milost druhých.

Hank jí chytil v pase a zvedl. Jako upír by neměla trpět závratí, ale když se rozběhl, hlava se jí točila pořádně. Kolotoč byl oproti tomu procházkou v růžové zahradě. Připadalo jí to jako věčnost, než se svět přestal zběsile měnit, a jenom se mírně točil.

Všimla si, že Hank nenesl jenom ji, ale i toho upíra, se kterým se mlátil u nemocnice. Měl urvané obě ruce a jednu nohu. Lala viděla, že hýbe ústy, ale nemohla ho slyšet.

Hank mu vrazil pěstí. Nechtěla se na to dívat, a rozhlédla se po okolí.

Poznala starou sýpku na kraji města. Párkrát tady byla, když se skrývala před slunečními paprsky. Býval to jediný úkryt, který měla v Saint Cloudu. Většinu času tehdy stejně trávila v Minneapolis.

Opřela se rukou o stěnu a pokusila se vstát. Bylo jí líp, vracela se jí rovnováha. Aspoň nějaké zlepšení. Ale po sluchu ani památka. Zahnala další nával paniky a rozhlédla se. Hledala něco, čím by mohla psát, rozhodně se nechtěla ztrapňovat tím, že se pokusí mluvit, a ještě k tomu před cizím upírem.

Našla rozbitou cihlu. Vzala jeden úlomek a načmárala na zem vzkaz.

NESLYŠÍM, +20 KM, S, 4 PODEZŘELÍ -> VILA

Hodila po Hankovi úlomkem cihly. Překvapeně se na ni otočil. Ukázala mu na zem, kam načmárala kostrbatě důležité poselství.

Nejspíš to pochopil, protože se na ni podíval s výrazem to-myslíš-vážně? Nevěděla, jestli to patří na hluchotu, nebo na ty čtyři upíry mířící po jeho stopě k jejich vile, ale vlastně na tom nezáleželo. Zakývala hlavou.

Jak to věděla? Sama si nebyla jistá. Ještě než se všechny vjemy slily do toho příšerně hlasitého šumu měla pocit, že hledají právě Hanka.

Nehledě na to, že ohluchla a byla bezbranná, se dělo moc věcí najednou. Možná se Hank rozhodne, že už mu není k ničemu, zničí jí a uteče. Nebo jí vezme sebou a bude doufat, že se jí vrátí sluch. Určitě jí nenechá tady, protože by jí mohli najít a ona by ho mohla prozradit. Skutečnost ale byla, že ten stopař nejspíš pochopil, že si někdo hraje s jeho schopností, a přešel na tradiční způsob stopování – po čichu.

--------------------------------------- Pokračování:

Kapitola 8. - Když jsem o tom poprvé opravdu přemýšlel... (link)

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Ivana

6)  Ivana (16.01.2013 20:07)

Som skutočne zvedavá na ďalšiu kapitolu. Ešte, že ma už čaká.

5)  Shailleen (16.01.2013 08:26)

Huh, no, pokusím se udržet to tempo, ale abych pravdu řekla, možná se mi to úplně dařit nebude, ještě pořád mám před sebou nějaké zkoušky... Jsem vážně ráda, že se vám to líbí!!! Jen mě motivujte dál!!!

Aurora

4)  Aurora (15.01.2013 17:18)

Že by přišli na řadu už Volturiovi? A taky by se mohli objevit Cullenovi :)
Jsem strašně ráda, že nový kapitola je každý den. Je to příjemné odreagování po tom blázinci ve škole :)

3)  UV (15.01.2013 16:39)

Volturiovy?

NeliQ

2)  NeliQ (15.01.2013 14:39)

no teda, sa nám to tu pekne rozbehlo. Som zvedavá, kto sú tí štyria upíri a čo chcú...

Marcelle

1)  Marcelle (15.01.2013 12:30)

Omlouvám se, ale inteligentní komentář mě nenapadá.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek