Sekce

Galerie

/gallery/ZD-23.jpg

Když jsem se na něj ptal...

Jeli několik hodin v kuse. Za celou dobu se zastavili jenom jednou na benzínce, aby natankovali a koupili nějaké občerstvení. Byli otřesení z nedávného zážitku, a Lala byla ráda, že Sophie dokázala usnout. Její kašel se nezhoršil, ale ani nezlepšil. Už bohužel neměli horký čaj, kterým by uklidnili její podrážděný krk.

„Lalo…?“ zašeptal Daniel po dlouhé době ticha. Doufala, že usne i on, když si před hodinou položil sedadlo. Pořád však slyšela jeho neklidně přemýšlející duši.

„Ptej se.“

Lehce sebou trhl, jakoby ho zaskočila její slova. Cítila jeho nevyřčenou otázku a doufala, že tohle ho povzbudí. Místo toho zaváhal.

„Kolik ti je…?“ Lala se nad jeho otázkou pousmála.

„Tak tohle tě celou dobu trápí?“ její slova zněla smutně, a Daniel měl zase pocit, že přesně ví, co se mu honí hlavou. Stejně ji nechtěl lhát.

„Nejenom to. Ale tohle mě taky zajímá.“

Lala přimhouřila oči, aby ji protijedoucí auto oslnilo co nejméně. Venku byla hluboká černočerná noc, a přituhující zima. Úplný opak toho dne, kdy ji proměnili. Slunce tehdy bylo vysoko na obloze a byl horký letní den.

„Osmnáct,“ řekla téměř automaticky. Ale pak si uvědomila, že to asi není to, na co se ptal. „I když to asi není ten věk, který jsi chtěl slyšet.“

„No, abych pravdu řekl, mám problém ti věřit osmnáct…“ zadrhl se, snažil se volit slova tak, aby se neurazila, „… vypadáš… mladší. Ale vzhledem k tomu že už nestárneš, nedokážu odhadnout kolik ti ve skutečnosti je.“

Lala se zasmála.

„Je pravda, že když jsem ještě byla člověkem, osmnácti jsem se nedožila.“

Dan se na ni díval pln očekávání. Chtěl o ní vědět víc. Dychtil po informacích, hlavně po tom incidentu s těmi dvěma upíry. Vždyť se bez přemýšlení vrhla z auta, aby s nimi bojovala! Vypadala tak křehce… Už sice byla převlečená, ale její dotrhané šaty ze souboje se nedali přehlédnout. Určitě to nebyl jednoduchý souboj. A on jí ani nepoděkoval. Měl výčitky. Jeho život stejně tak jako život jeho sestry teď závisel na ní, a on o ní skoro nic nevěděl.

„Tak schválně, kolik bys mi tipnul?“ nadhodila a doufala, že trochu rozptýlí jeho výčitky.

Viděla, jak ve tmě přimhouřil oči a čelo se mu zkrabatilo. Chtěla pozorovat jeho přemýšlivou tvář, ale musela dávat pozor na silnici.

„Hmm… Hmm… No, určitě ne víc jak sedmnáct.“

„Takže sedmnáct? Poslední slovo?“

„Nene, počkej… Hmmm…“ nějakou chvíli ještě přemýšlel, až nakonec hlasitě vzdychl. „Nevím. Ono je strašně ošemetné u dívky odhadovat její věk.“

Lala se pobaveně zahihňala.

„A ptát se ji na něj je v pořádku?“ dobírala si ho.

„Ne, není. Promiň,“ omluvil se nejistě. Uvědomil si, jak hloupě zní. Na věku nezáleželo, aspoň ne u upíra.

„Vsadím se, že sedmdesát bys mi netipnul.“

Vykulil oči a na chvíli přestal dýchat.

„Páni,“ vydechl. Ne, tak to bych vážně netipnul. „Možná tak čtrnáct, ale určitě ne sedmdesát.“

„Jo tak čtrnáct!“ zasmála se.

„Eh… ne! Tak jsem to nemyslel!“ snažil se zakecat svou odpověď, ale Lala se nepřestala smát. Aspoň nevypadala, že se zlobí, a z toho se mu trochu ulevilo. Mohla by mu utrnout hlavu, kdyby chtěla, nepochyboval o tom.

„Bylo mi patnáct. Od té doby vypadám stejně.“

„Takže… Od patnácti běháš po světě jako upírka? To už je minimálně padesát pět let. Huh… sedmdesát… to je…“

„Délka jednoho lidského života,“ dokončila za něj se smutným podtónem. Strašně dlouho bloudila po světě, nechávala se ovládat svými instinkty, a přestože se vždy pokoušela aspoň o nějaké sebeovládání, falešným tónům se ubránit nedokázala. Pamatovala si každou svou oběť, jejich vyděšené tváře, když se na ně nelidskou rychlostí vrhla a vysála z nich krev do poslední kapky, aby ukončila jejich uši drásající melodii.

„To jsi celou dobu byla s Hankem?“ Lala při té otázce na chvilku ztuhla, ale ve tmě si Daniel ničeho nemohl všimnout. Pořád nevěděla kde je mu konec a bála se o tom jenom přemýšlet, protože jí napadali jen ty nejhorší scénáře.

„S Hankem jsem byla jenom poslední dva roky.“

Nebylo ji příjemné, že se jí vyptává zrovna na tohle, ale zase nechtěla, aby měl pocit, že před ním něco skrývá. Byly věci, které mu nechtěla říct, pokud opravdu nemusela. Doufala, že se na život před Hankem nezeptá, ale to by nesměl být tak zvědavý.

„A předtím? To jsi byla celou dobu sama?“

Přikývla, protože na to nedokázala slovy odpovědět. Nechtěla na tu dobu myslet. Kromě toho, kdy se poprvé potkali, na celou tu dobu nevzpomínala ani s trochou radosti. Chtěla svoje divoké já jednou provždy pohřbít.

To, co teď Dan cítil, se nejvíc podobalo lítosti. Musela být osamělá. Nejspíš to pro upíra není lehké pohybovat se v blízkosti lidí a na malý okamžik to zažil sám, tehdy u ní v kuchyni, když se jí pokusil pomoct. Ucítil její žízeň, touhu po jeho krvi, a tu bolest, kterou ji to způsobovalo. Jaké to pro ni bylo teď? Možná trpěla každou chvilku, kterou byla s ním. Pamatoval si pohled toho upíra, jak zíral na jeho ranku na čele… Přestože útočníci byly dva, nemuseli být vůbec přátelé. Mohli lovit ve dvou, protože to tak bylo výhodné. I když to neřekla nahlas, bylo mu jasné, že se jí po Hankovi stýskalo.

„Jaký byl tvůj vztah k Hankovi?“ Až když otázku položil, mu došlo, jak necitlivé to od něj bylo. Proč se na to vůbec ptá? Copak na tom záleží? Jenže otázka už padla, on ji nemohl vzít zpět.

„Čistě obchodní. Aspoň ze začátku.“ Uvědomil si, že ho odpověď zajímá mnohem víc, než si původně myslel. Bál se toho „aspoň ze začátku“, jakoby se ho to nějak týkalo.

„M...Měla jsi ho ráda?“ V duchu se za ta slova fackoval. Cítil se jak totální idiot. Vážně se jí na tohle ptá? Nemohl tomu uvěřit. Vždyť ji tím ubližuje!

Lalu ale otázka zaskočila z úplně jiného důvodu. Nebyla si jistá, jak odpovědět. Vlastně si nebyla jistá, co k Hankovi cítila. Ano, celou dobu se před ní skrýval, držel si od ní odstup, ale Hank, ne, Alfonso, ten skutečný muž, který se pod maskou tvrdého Hanka skrýval, byl dobré povahy.

Přestože v tomhle měla jasno, nedokázala říct, jestli ho měla ráda nebo ne. Začala se zabývat otázkou, jestli vůbec někoho měla ráda. A co to vůbec mít ráda znamená? Natož milovat…

Vzpomněla si na svoje dvojče. Svou sestřičku milovala, to jediné dokázala říct s jistotou. Bylo to to jediné, co jí z života lidí opravdu zůstalo. Láska ke svému dvojčeti, které celý svůj upíří život hledá, a nemůže najít.

Zatímco se snažila dobrat odpovědi, všimla si, že Daniel si na otázku odpověděl sám. Špatně usuzoval, že neodpovídá proto, že Hanka měla opravdu ráda. Chtěla mu nějak svoje pocity vysvětlit, a poprvé v životě si přála, aby měl její schopnost slyšet a rozpoznávat hudbu duše. Sama se ve svých pocitech nevyznala, natož aby je někomu vysvětlovala.

„Pokud tě zajímá, jestli jsem s Hankem měla něco víc než přátelský vztah, tak odpověď zní ne.“ To byla věc, kterou si byla jistá. Mezi ní a Hankem totiž bylo příliš mnoho rozdílů a překážek, a to bránilo vzniku hlubších citů.

Dan zrudl až na uších. Po její odpovědi si připadal jak žárlivý kluk, který se své přítelkyně ptá na její minulé vztahy a známosti. Zajímal se o věci, do kterých mu nic nebylo, a ona mu naprosto otevřeně odpovídala, díky čemu se cítil ještě trapněji. Nebo snad chtěla, aby to věděl? Chtěla mu dát najevo, že Hank není konkurence? Byl zmatený, pokládal si podobné otázky, a začínal se v nich ztrácet. Měl by se hlavně ptát sám sebe, jestli chce, aby mu tím něco naznačila. Už ho zaskočila Sophie, když se ho ptala, jestli se mu Lala líbí. Samozřejmě že se mu líbila. Byla kromě sestry jediná dívka, u které cítil potřebu ji ochraňovat. Už to něco znamenalo. Jenže mezi nimi byla propast, kterou nedokázal nikdy překlenout. Ona byla upír, on člověk. Ten fakt mu bránil na ni pohlížet jako na potenciální přítelkyni. Nesměl dovolit, aby k ní cítil něco víc, jinak si ublíží. Natož aby dovolil, aby ona cítila něco víc k němu. Jeho čeká lidský život, zestárne, umře, a ona určitě netoužila věčně patnáctiletá přežít ho jako staříka. Nešlo to. Nebylo to možné.

Lala byla překvapená bouří, kterou v něm její slova vyvolala. Měla pocit, že se od ní každou sekundou vzdaluje, a jenom ta představa bolela jako dýka opakovaně zabodávaná do těla. Donedávna si myslela, že pozorovat ho zpovzdálí a dohlížet na to, jestli je zdravý a šťastný, by ji samotnou učinilo šťastnou. Ale čím víc času s ním trávila, tím hůř se s tou myšlenkou vyrovnávala. Chtěla mu být na blízku. Chtěla ho mít po svém boku, chtěla pro něj být tím štěstím.

Ale protože nevěděla, jak se s tím má vyrovnat, natož jak na to reagovat, neprojevila se nijak. Takové ani podobné emoce nikdy nezažila. A tehdy si poprvé uvědomila, že pokud nenajde svoje dvojče, a Dan ji odmítne, bude zase sama.

A než být sama, raději půjde za Volturiovými a bude prosit, aby její trápení jednou pro vždy ukončili.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

4)  Michy (20.07.2015 12:07)

Opravdu pěkný příběh ;-) škoda, že to tu není dopsané.

3)  UV (02.09.2013 12:55)

Pěkné.

2)  UV (02.09.2013 12:54)

Pěkné.

1)  Seb (01.09.2013 12:48)

Moc bych jí přála, aby našla sestru a aby prožila šťastnou lásku.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still