Sekce

Galerie

/gallery/ZD-22.jpg

Když zpívala o prokleté naději...

Tma. Prázdno. Nicota. Jednu chvíli se snažil řídit auto, a v druhé… Nepamatoval si, co se mu stalo. Ani proč vlastně řídil. Vždyť to neumí! Vždyť ani nemá řidičák…

Ale stejně věděl, že chvíli předtím řídil. Musel. Protože utíkali. Ale před kým…?

Někdo křičel jeho jméno, a vzlykal. Dívka. Možná Sophie. Ale co by ta dělala s ním v autě? Měla by být v nemocnici… Zpěv? Ano, kromě hlasu své sestřičky slyšel ještě něčí zpěv. A přestože byl krásný, něco mu říkalo, že by ho neměl poslouchat.

Na tvář mu přiletěla facka. Kůže ho tam začala okamžitě štípat. Pomalu otevřel oči.

„Daniely!“ objala ho Sophie, celá v slzách.

Uvědomil si, kde je, a proč tady je. Rozhlídl se ven z auta, aby viděl, jak jeden z těch upírů otvírá zadní dveře auta.

Sophie s jeknutím byla stažená zpátky dozadu a Dan zůstal jak přimražený bez hnutí na sedadle a pozoroval, jak se k ní upír blíží. Chtěl ji pomoct, chtěl křičet, chtěl se upírovi nabídnout sám, ale děs ho pohltil. Sophie zběsile dýchala, tiše naříkala, a s očima dokořán zírala do rudých očí blížící se smrti. Upír se ale zastavil uprostřed pohybu.

„Ty ale smrdíš.“ S těmito slovy ji mrsknul na sedadlo jako odpad, a zameřil se na Daniela, nebo spíše na krev, která mu stékala z rány na čele.

Byl si v tu chvíli naprosto jistý, že tohle je konec. Přestože matčiny oči byly mnohem děsivější než oči tohoto upíra, něco v nich bylo, něco co ho naprosto ochromilo. Nedokázal myslet na nic jiného, než na ty dvě obrovské červené duhovky, ve kterých se odrážel jeho odraz.

***

Jakmile vyskočila z auta, rozběhla se směrem k bližšímu upírovi a povalila ho na zem. Využila momentu překvapení, okamžitě zase byla na nohou, ale druhého se ji už stejným způsobem povalit nepodařilo. V letu dostala kolenem do břicha a odletěla minimálně pět metrů opačným směrem.

Její zlost sílila. Jestli teď něco neudělá, tak se ji nepodaří zachránit ani sebe, natož sourozence. Jeden odporný, táhlý tón, který zazněl v melodii jednoho z těch upírů, však stačil na to, aby jí to vyburcovalo k obrovské nenávisti. Rukou se ve vzduchu zachytila země, protočila se a dopadla na všechny čtyři.

Úplně ztratila sebekontrolu. Ale poprvé v životě to uvítala. Její chladné, zabijácké já, kterému šlo jenom o to, aby utišilo ty uši drásající tóny bylo to jediné, co ji mohlo pomoct proti dvěma silným upírům.

Jenomže zatímco se prala s jedním, druhý si vesele nakračoval k autu, které se najednou zastavilo. Stačilo to na to, aby se na chvíli vrátila k realitě. Viděla, že se ji nepodaří sourozence ubránit, a zpanikařila. Okamžitě dostala hlavičku do obličeje.

Zhluboka se nadechla, aby začala zpívat. Jenže její hlas se zadrhnul po prvních třech tónech, protože dostala další ránu do břicha.

Její nepřítel si byl jistý svou výhrou, proto polevil. Chtěl se bavit. Chtěl si hrát. A Lala využila toho momentu a začala zase zpívat. Až po boji si uvědomila, že nebýt Danielovi rychlé reakce, mohla sourozencům vážně ublížit.

***

Z omráčení ho dostal právě její hlas. Přestože napoprvé to znělo jenom jako obyčejný zpěv, zježily se mu všechny chloupky na těle. Vzpomněl si na večer, kdy šli do nemocnice pro sestru. Tehdy mu dala špunty do uší a zpívala, aby uspala celou nemocnici. Přestože její písničku neslyšel, její účinky cítil až v kostech. Stejně jako teď.

„Zacpi si uši! Hned!“ zakřičel na sestru a to ho bez přemýšlení poslechla. Sám to udělal chvíli po ní, a už tehdy věděl, že tahle písnička má do ukolébavky daleko.

Upír nevěděl, co se děje. Měl před očima Danielovu krev, která ho vábila, a nic jiného ho nezajímalo.

Jakmile se Lalin hlas donesl k jeho uším, pocítil účinky její písničky. V první chvíli si myslel, že si pro něj přišli sami andělé a zpívají mu na uvítanou. Než se stal upírem, byl věřícím, a po proměně byl přesvědčený, že ho bůh opustil. Ale její zpěv v něm vzbudil naději, že se brány ráje ještě úplně neuzavřeli. Vylezl z auta, aby začal hledat světlo.

Daniel nespustil z upíra oči ani, když se jako zombie potácel někam pryč od auta. Viděl, jaké účinky písnička má, a doufal, že jeho sestra nepovolí ve stisku svých uší.

Druhý upír, který do teď bojoval s Lalou, na tom byl dost podobně. Místo světla ale viděl to, po čem nejvíc toužil on – po dívce, kterou za svého života miloval, a kterou po proměně zabil. Smála se, tančila před ním, a vedla ho směrem od Laly i auta.

Melodie se trochu změnila, a nejsilnější tužby obou upírů se najednou změnili v noční můry. Světlo, které se nejdřív zdálo jako krásné a hřejivé, teď najednou spalovalo. Dívka, která svého milovaného objímala, ho začala bodat ostrou dýkou. Oba dva upíři se svalili na zem v bolestech. Přestože jejich fyzickým tělům nic nebylo, jejich mozek byl přesvědčený o skutečnosti vize, kterou jim písnička podstrčila.

Lala začínala cítit únavu a hlad. Nemohla přestat zpívat, dokud jejich mozek nepřesvědčila, že umřeli. Snažila se jejich naříkající duše neposlouchat a soustředit se na melodii, ale dělalo ji to čím dál tím větší potíže.

Hlas se ji zadrhl – už nedokázala dál pokračovat. Padla na kolena. Dala do zpěvu příliš mnoho energie. Vůbec nemusela tak tlačit na pilu. Všimla si, že má ze souboje roztržené oblečení. Slyšela pořád duše obou upírů, ale věděla, že nějakou dobu jim od nich nic nehrozí.

Musí zkontrolovat Daniela a Sophie. Vstala, aby se přesunula k autu, mezitím naslouchala jejich vystrašeným melodiím. Nasála trochu chladného vzduchu, aby zjistila víc informací, a hned toho zalitovala.

Zakryla si dlaní ústa a spolkla jed, který se jí nahromadil v ústech. Daniel krvácí. Začala zápasit sama se sebou. Věděla, že by ho měla zkontrolovat, může být zraněný. Ale podle jeho melodie nevypadal, že by ho cokoliv bolelo. Ale ta krev…

Vystoupil z auta a hned pochopila. Měl jen natrženou kůži na čele. Na tváři měl usychající červený pramínek. Chtěl se rozběhnout k ní, ale natáhla k němu zdviženou dlaň.

„Nechoď teď ke mně.“

Sophie taky vykoukla z auta, a kromě slz, které jí tekly po tváři, vypadala v pořádku. Lala byla ráda, že je účinky její písničky minuly. Citlivější upíří uši se jejímu zpěvu nedokázali vyhnout ani, kdyby si je zacpali.

Daniel otevřel kufr auta a chvíli se v něm přehraboval. Lala přemýšlela, co tam tak může hledat, když ji hodil pytlík s krví.

„Promiň, ještě nejsem připravený na to, aby si na mě nějaký upír pochutnal, ani kdybys to měla být ty,“ řekl s roztřeseným hlasem a věnoval ji unavený úsměv. Překvapilo ji, že ví o zásobě, kterou sebou vzala, ale nakonec za to byla vděčná. Přestože byla upír, ta nejsilnější z téhle trojice, ta, která je měla chránit, byl to Daniel, který ji dodával sílu a podporoval ji. Nebýt jeho, nedokázala by si zachovat chladnou hlavu.

Byl to on. Vždycky to byl on. Od toho momentu, kdy ho potkala, jako vyděšeného chlapce věděla, že on je ten pravý.

Vypila pytlík krve během pár sekund. Hned se cítila líp.

„Musíme zmizet, než se ti dva probudí.“

„No…“ zatvářil se nešťastně Daniel, „to bude možná problém.“

Lala se podívala na auto, které stálo uprostřed pole. Nevypadalo, že by se mu cokoliv stalo.

„Vyzkoušíme a uvidíme.“

Nasedla na místo řidiče. Nejdřív uvedla řadící páku na neutrál a pokusila se otočit klíčkem. Motor bez problémů nastartoval.

Dan si rychle nasedl na místo spolujezdce a Sophie zavřela dveře.

„Vypadá, že je v pořádku. Co jsi s ním prováděl?“

„On nic. Motor začal kvílet a já chtěla přeřadit, ale…“ protože si sama nebyla jistá, co udělala, myslela si, že to byla její chyba. Oba dva se tvářili provinile. Lala vzdychla.

„Nejspíš nebyla sešlápnutá spojka. Ale kašlat na nějaké auto. Co vy? Jste v pořádku? Měli byste teď skákat radostí, že jste přežili!“

Sourozenci si vystřídali překvapené pohledy, a potom se podívali na naježenou Lalu.

„Nechci nic říkat, ale ze všech nejhůř momentálně vypadáš ty,“ ukázal Daniel na její natrženou podprsenku, ze které bylo vidět víc, než by mělo. Lala se podívala na místo, které ji ukazoval, a okamžitě ho zahalila dlaní. Sophie se začala hihňat.

Dan si všiml jejího výrazu a posunul se na svém místě tak daleko, jak to jenom šlo.

„Nic jsem neviděl. Přísahám!“ přesvědčoval ji, ale bylo pozdě. Překvapilo ho, že zrovna tohle upírku rozhodilo. Ale nepoznal, jestli je naštvaná, v rozpacích nebo obojí najednou.

Lala nakonec jenom vzdychla, vytáhla ze dveří auta černý svetřík a oblékla si ho na roztrhané šaty.

„Převleču se později, takže to budete muset vydržet. Teď musíme vyjet. Ptám se naposledy, jste oba dva v pořádku?“

„Jo-hm,“ zamumlala Sophie a lehla si přes obě sedadla. Dan ji pohledem zkontroloval a usmál se. Když se ale očima vrátil zase k Lale, která ho s přimhouřenýma očima pozorovala, vzpomněl si na ránu na čele.

„Promiň, hned s tím něco udělám.“ Vytáhl z tašky u nohou vlhčené ubrousky a začal si ošetřovat obličej.

„Tak můžeme jet.“

--------------------------------------- Pokračování:

Kapitola 23. - ... (link)

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

2)  UV (28.08.2013 18:26)

Celkem dost učinný dar.

1)  Seb (28.08.2013 16:32)

Jsem ráda,že to dobře dopadlo.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek