Sekce

Galerie

/gallery/ZD-12.jpg

Když jsem dráždil hada bosou nohou...

Pozn.: Omlouvám se, že jsem nějakou dobu nepřidala žádnou kapitolu, nebyl na to pořádně čas a ani nálada. Ale teď mi končí zkouškové a budu se snažit opět psát každý den. :) Ta dnešní je kratší, proto vám prozradím, že v další kapitole se dozvíte Hankovo i Lalino skutečné jméno. :)

To se řekne, koupit auto, když jsou Vánoce. To je tím, že upíři nemají dobrý odhad, co se času týče. Pro ně jeden celý den znamená jenom střídání noci a dne. Nemají důvod je počítat, protože jich před sebou vidí nekonečné množství, na rozdíl od lidí.

„Pořád ještě mu můžeš zavolat, že to nestíháš.“

Nervózně přešlápla. Měla pocit, že se situace nemohla víc zhoršit. Přemýšlela. Potřebovala auto, a to hned, ale kde najde otevřenou prodejnu nebo půjčovnu. Nepřicházelo v úvahu to, co navrhoval Hank. Pořád slyšela ozvěnu Danielova hlasu ve své hlavě a odmítala připustit možnost, že by se za ním nedostavila.

„Máš u sebe šekovou knížku?“ zeptala se Hanka.

Chvíli prohmatával kapsy, z jedné vytáhl malý kožený obal.

„Tak. A teď jenom najít někoho, kdo nám prodá auto.“

„Proč ho jednoduše neukradneme?“

Vrhla po něm podrážděný pohled, a pak se vydala k nejbližšímu lidskému obydlí. Slyšela za sebou jeho pobavený smích. Třeba se ji podaří sehnat i něco, čím by zamaskovala svoje červené oči.

***

Podíval se zase do zrcadla, jakoby z něj mohl vyčíst něco nového. Poněkolikáté si prohrábl blonďaté vlasy, které už by si zasloužili ostříhat. Převlékl si zakrvácené kalhoty, pěstounům oznámil, že jde na vánoční večírek ke spolužákům, a že neví, kdy se vrátí. Ujistili se jenom, že má u sebe mobil. Potom šel ven.

Měl přibližně deset minut, do domluveného času, ale v domě mu bylo horko, proto šel ven.  Doufal, že když bude na studeném vzduchu, tak se trochu uklidní. Pořád neměl žádné zprávy z nemocnice, a nevěděl, jestli je to dobře nebo špatně. Uklidňoval se tím, že jenom přehnaně reaguje, protože to bylo poprvé za těch šest let, co ji viděl v tak zuboženém stavu, jak ji odváželi na izolaci. Byla tam už tolikrát, tohle bude stejné. Ale čím víc si to říkal, tím spíš měl pocit, že tentokrát je to jiné. Že tentokrát ji jde vážně o život.

Vysvobozením z jeho masochistických myšlenek byl čokoládový Hummer, který zastavil u branky. Z místa řidiče vystoupila krásná černovláska ve slunečních brýlích. Byla jen lehce oblečená a oproti velkému autu vypadala hubeněji než jak si ji pamatoval. Její vlasy se zaleskly ve světle pouličních lamp, které se postupně rožínaly. Potlačil zachvění a šel k ní.

„Čekáš dlouho?“ řekla místo pozdravu.

„No... ne, jdeš na čas.“

Ukázala mu na místo spolujezdce a on otevřel dveře. To auto bylo vážně obrovské. Všiml si, že vzadu sedí její bodyguard, a zaváhal. Neměl by řídit on? A proč přijela i s ním? Vzpoměl si na jejich setkání u vily. Rozhodně nechtěl udělat nic, co by ho vyprovokovalo k podobné reakci. Neměl vůbec tušení, co si o něm ten chlápek myslí. Oba dva ve slunečních brýlých vypadali vtipně, jakoby právě odcházeli z natáčení nějaké hawaiské show. Věděl, že ona je má nejspíš proto, aby maskovala svou identitu, ale když byla navštívit Sophie v nemocnici, tak je neměla. Teď ho to překvapilo, hlavně když si uvědomil, že jede autem a je malá pravděpodobnost, že ji někdo uvidí. Nemluvě o tom, že už je skoro tma.

„Větráš,“ poznamenal suše Hank a on si uvědomil, že tam stojí jak solný sloup a oni na něj oba dva čekají. Ztěžka polkl, a nakonec nasedl.

Lala chtěla sešlápnout plyn, že pojedou, ale zastavila se uprostřed pohybu. Začal usilovně přemýšlet, jestli něco neudělal špatně, nebo si nevzal moc výraznou voňavku.

„Ty jsi zranený?“ vydechla vyděšeně. Rozbušilo se mu srdce. Jak to ví? Jak na to přišla? Pozoroval jak se její křehká ramena nahrbila. Proč má pocit, že po něm každou chvíli skočí?

„Ehm... jo, měl jsem v nemocnici takovou nehodu...“

„Hanku!“ přerušila ho náhlým zastéhnáním a okamžitě vystoupila. Ten byl venku z auta stejně rychle, prohodili tam pár slov a potom si nasedl na místo řidiče. Lala se venku párkrát zhluboka nadechla, než si nasedla dozadu.

„Promiň. Mohl bys... prosím, na tohle zapomenout?“ omluvně se usmála.

Zaskočen situací jen přikývl. Nebyl schopen slova. Vlastně ani nechápal, co to mělo znamenat. Ta rána na noze už zaschla a nebyla tak hluboká, aby ji zašívali. Skoro o ní už nevěděl. Ale když nasedl, ona na to přišla a reagovala... zvláštně. Další záhada...

„Jinak, já jsem Hank Rockfall. Dneska vám budu dělat řidiče a doprovod. Dělejte, jako bych tady nebyl.“

Přijal nataženou ruku, která byla studená a tvrdá.

„Daniel Shawn.“

Začínal pochybovat o tom, jestli ta zchůzka byl dobrý nápad.

„Máš hlad?“ zeptala se s ho Lala zezadu a přitom lehce natahovala svou tvář ke škvíře pootevřeného okna.

„No, ani ne,“ vysoukal ze sebe zdvořile. Uvědomil si, že toho dneska moc nesnědl, ale jídlo bylo momentálně to poslední, na co myslel. Jeho žaludek byl každou chvílí víc a víc sevřený a měl pocit, že kdyby něco pozřel, pozvrací se.

„Doufám, že ti nebude vadit, že pojedeme do Minneapolis. Samozřejmě tě potom zavezeme zpátky.“ Přikývl. Stejně měl pocit, že s tím nic nenadělá, když už sedí v autě.

„Omlouvám se že na tebe mluvím takhle ze zadu, ale od rána mi není moc dobře. Do telefonu jsem měla pocit, že se něco děje, že si o něčem chceš promluvit. Jak se vůbec má Sophie?“ její hlas zněl pevněji a připadalo mu, že už se líp ovládá. Okno ale pořád nezavřela a opírala se o dveře vzadu, jako by chtěla být od něj co nejdál.

„Sophie... dneska odvezli zase na izolaci.“ Měl pocit, že ji oznamuje definitvní záležitost, než něco, co je pouze dočasné opatření, které se v minulosti stalo již několikrát.

„To mi vyplinulo už z našeho rozhovoru. Je něco jiného, o čem jsi chtěl mluvit.“

Přestože neviděl její oči, měl pocit, že se přez matná skla dívá přímo do jeho nitra a ví moc dobře, co se v něm odehrává. Ztěžka polkl. Jakmile nasedl do auta, vyhýbal se myšlenkám na všechny ty matoucí věci, ale pocity, které to v něm vyvolávalo, v něm přetrvávali. Zamrazilo ho ze závanu z otevřeného okna.

Stejně o tom ví. Jestli četla její email, určitě ví že jeho sestru někdo navštěvoval, a že to nejsou jenom halucinace. Jenže si nedokázal představit, jak zareaguje na to, že o tom ví i on. Přece narušil soukromí své sestry, a nemá pro to žádnou omluvu. A pořád tady byla možnost, že to byla ona sama. Že je tou dívkou, kterou potkal před šesti lety. Ty sluneční brýle. Proč je má i v autě? Vždyť její oči jsou hnědé, nebo aspoň v to chtěl věřit. Ne, tak si je přece naposledy pamatoval, když ji navštívil ve vile i tehdy, když ji poprvé viděl v nemocnici.

„Hanku, zastav na chvíli,“ pronesla nežně a počkala, až zastaví auto na kraji cesty. Stály u výjezdu z města, rozhodně nejméně vhodné místo pro zastavení, ale to ji asi bylo jedno. Vyděšeně se rozhlížel, jestli mají auta dost prostoru si je objet, jestli jim nehrozí něčí nárazník v kufru. Hank pak vystoupil, a odešel od auta dobrých pár mětrů.

Lala se posunula na sedadle k němu blíž a naklonila se.

„Polož mi otázky, které tě trápí a já ti odpovím. Pokud mi ani potom nebudeš důvěřovat, můžeš vystoupit, a já slibuju, že už mě nikdy neuvidíš. Mám jenom jednu prosbu... Ať ti řeknu cokoliv, dej mi možnost všechno náležitě vysvětlit.“

Třeštil na ni oči. Nepochyboval o tom, že opravdu bude mít možnost odejít. Nepřišla mu jako někdo, kdo nedrží slovo. Ale byl zmatený a nevěděl jestli ji bude schopen uvěřit. Nebyl si ani jistý, jestli chce vědět pravdu, ani jestli ona mu ji řekne. Byl to on, kdo zavolal, a ona kvůli němu přijela. Vycítila jeho strach a přesto se namáhá s tím, aby si získala jeho důvěru.

Třeba je jenom paranoidní. Když se ji zeptá, možná mu podá na všechno jasné a nezpochybnitelné vysvětlení, a on se bude moct konečně uklidnit a přestat o ni pochybovat. Sestra ji věřila, a věřila ji v určitých ohledech víc jak jemu. Když se sblíží s Lalou, bude tím blíž i své sestře. Vždycky věděl, že ji nemůže naradit kamarádku. Ale může se přesvědčit, že ta kamarádka je důvěryhodná a netahá Sophie za nos.

„Můžu tě poprosit, aby sis nejdřív sundala ty brýle? Je to divné mluvit s někým, komu ani nevidím do tváře.“

--------------------------------------- Pokračování:

Kapitola 13. - ... (link)

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

5)  Shailleen (28.01.2013 15:32)

To mě tak těší... :-)

4)  Seb (28.01.2013 14:43)

Ráda jsem si počkala, moc se mi tvoje povídka líbí a zase nezklamala, díky.

3)  UV (27.01.2013 16:41)

Ivana

2)  Ivana (27.01.2013 16:35)

Skvelá časť, teším sa na ďalšiu.

NeliQ

1)  NeliQ (27.01.2013 11:22)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still