Sekce

Galerie

/gallery/ZD-11.jpg

Když poprvé slyšela jeho pravé já...

„Jestli by to bylo možné, rád bych se s tebou viděl osobně.“

Podívala se na Hanka, který celý rozhovor tiše poslouchal. Byl den, slunce bylo vysoko na obloze, a oni se schovávali v opuštěné chatrči v lese na jih od Saint Cloud. Použili stejnou taktiku jako upírka, která chodila navštěvovat Sophie, a dostali se sem přez řeku. Doufali, že je nebude tak jednoduché vystopovat.

„Dobře. Dneska?“

Hank přimhouřil oči. Nelíbila se mu její odpověď. Věděla, že bude proti. Už jenom proto, že měli dělat jiné věci, jako připravovat se na střet s Volturiovími, kteří nejspíš dávno prošmejdili vilu a jsou na cestě do Saint Cloud, možná už dávno tam. Jestli půjde, bude to jakoby jim přímo říkala hele-tady-jsem-přijďte-si-pro-mne.

„Jsou Vánoce, jestli to nevadí...“

„Nevadí. Ve čtyři tě vyzvednu. Může být?“

„Ehm, no, jo.“

Položila to a otočila se k Hankovi, který vypadal větší než jindy, necítila z něj ale nebezpečí.

„Uvědomuješ si, že takhle ho ohrozíš?“

„Stejně by se dostali k nemocnici.“

„Ale nikdy by nepřišli na to, za kým jsme tam byli. To je výhoda nemocnic, všude dezinfekce a hromada jiných sraček, které všechno přebijou. Taky upíři se jim vyhýbají, protože je tam cítit krev.“

Vzdychla, a založila si ruce v bok.

„Teď už je stejně pozdě.“

„Ještě mu můžeš zavolat, a odvolat to.“

„To neudělám.“

Překonal jejich vzdálenost, chytil ji za límec a narazil ji na zeď chatrče, která se nebezpečně zachvěla.

„Chápu že pro něj máš slabost, ale city musí stranou. Jestli tam půjdeš, tak ho tím ohrozíš. Když ho necháš být bude aspoň malá šance, že si ho nespojí s námi, a možná bude moct žít. Copak ti tohle nedochází?“

Nepřekvapilo ji to. Věděla, že vybouchne, už když si s Danielem domluvila schůzku. Nebránila se. Ruce měla svěšené podél těla, a jenom mu vzdorovitě hleděla do očí. Měl pravdu. Normálně by s ním naprosto souhlasila. Normálně by se podle toho i zachovala. Ale teď to bylo jiné. Jeho hlas byl jiný, zničený, na pokraji zhroucení. Cítila potřebu chránit hudbu jeho duše, a to pro ni bylo teď mnohem důležitější, než cokoliv jiného. A i kdyby ohrozila jeho život tím, že se s ním uvidí, rvalo by to její neživé srdce, kdyby za ním nešla. Nedokázala přesně popsat to, co cítí.

Hank ji po chvíli položil pomalu na zem, a poodstoupil.

„Tak, už jsi na přijmu? Mám totiž nápad.“

Zvedl jedno obočí a sundal si sluneční brýle. Bylo to po dlouhé době, co vyděla všechny rysy jeho tváře. Vyhnala to z hlavy a soustředila se na myšlenku, která se ji začala rodit v hlavě.

„Já vím že se ti to nebude líbit. A je to věc, která se i mě protiví. Ale možná bychom mohli získat jednu posilu.“ Ironicky se zachechtal.

„Jedna posila nám proti Jane a Alecovi k ničemu nebude .“

„Pořád nevíme jistě, jestli to jsou oni.“

„Ne, jednu věc ti řeknu. Ať už poslali kohokoliv, jsou to Volturiovi. Já vím, že tobě to nic neříká, ale ve světě upírů to něco znamená, víš, děvenko? Do teď jsi měla štěstí, že sis zachovala dost vlastního rozumu po proměně a nedělala takovej bordel, jako většina novorozených, jinak by přišli a na místě tě popravili. Ano, takový jsou. Jejich schopnosti jsou desivé. I jeden z nich je problém, nemluvě o tom když jsou čtyři. I kdybychom byli v přesile, tak pořád máme jen malou šanci!“

Znuděně vydechla. Byl hrozně vyděšený. Celý monolog byl jenom ukázkou jeho strachu. I to jak Volturiovi viděl, jak o nich mluvil.

„Tak, už jsi skončil? Můžu mluvit teď já?“

Podíval se na ni šokovaným pohledem říkajícím co-jsi-si-to-dovolila, a potom najednou vychladl.

„Nikdo není neporazitelný. Ani Jane s Alecem. Mají významné schopnosti, děsivé, to ano. Ale jakmile pochopím jak fungujou, jsem si téměř stoprocentně jistá, že bych je dokázala blokovat. Pak budou muset přejít na hrubou sílu. Myslím si, že ti dva se většinou spoléhají na své schopnosti, a tak jejich fyzická zdatnost nebude na zvlášť vysoké úrovni. Proto když budeme tři, už bychom je mohli zvládnout.“

„Tři?“

„Ano. Proto do toho chci zatáhnout Daniela.“

Samotné se ji nelíbilo, že ho chce takhle využít, ale byla to jediná možnost, jak Hanka donutit, aby s ní souhlasil, přestože naděje na úspěch je téměř nulová.

„Chceš nalákat matku tím, že ohrozíš jejího syna.“ Přikývla.

„Ty jsi vážně šílená.“

„Jak to myslíš, vážně šílená?“

V jeho melodii vycítila silné zaváhání. Něco tajil. Právě ji nazval šílenou. Že by...

„No že takovou věc může vymyslet jenom šílenec.“ Jeho hlas zněl pevně, ale ona věděla, že to není jenom tím. Měla podezření, že si o ni něco zjistil. Nebylo to poprvé, co naznačoval, že je blázen, ale nikdy to neřekl tak vážně.

Zvedl ruce před sebe a zatvářil se jak neviňátko.

„Vážně jsem tím nic nemyslel, věř mi.“

V tom momentě to uslyšela. Jeden, táhlý, falešný tón. Jako když má houslista špatně naladěnou strunu, nebo když mu ujede ruka. Zadržela dech, otevřela oči do kořán a přikrčila se.

Hank si uvědomil, že je zle. Nebyl si jistý, jestli by se ji dokázal sám ubránit, kdyby zaútočila. Zhluboka se nadechl, jako před meditací, a potom se ji podíval do očí.

„Promiň. Pravda je, že jsem si o tobě před nějakým časem něco zjišťoval. A narazil jsem na tvoji kartu v psychiatrické léčebně v Chicagu.“

Dělalo ji problém se ovládnout. Musela zavřít oči a chytit se za hlavu, úplně si vyčistit mysl a hlavně se přesvědčit, že zdroj té faleše už je dávno pryč. Asi dvě minuty ji to trvalo, přitom přecházela podél stěny tam a zpět, rychlostí jakou mohl vyvinout jenom upír.

„Tohle mi už nedělej,“ zaúpěla, když se vzpamatovala.

Všimla si, že rozvířila prach. Pobavilo ji to. Nechtěla by být někým jehož duše zpívá tak křivě a potkat samu sebe.

„Hele...“ na chvíli se odmlčel, jakoby teprve formuloval myšlenku. „Nebýt tebe, tak bych možná byl už dávno bez hlavy. Choval jsem se jak idiot, byl jsem vždycky zvyklí držet si od ostatních odstup. Ale ve skutečnosti jsem si tě oblíbil. To byl taky důvod, proč jsem nechtěl s tebou navázat bližší vztah, protože... protože když se to stalo naposledy, tak tu holku před mýma očima zabili. Bál jsem se, že by se to opakovalo. Ale ona byla člověk.“

Zůstala na něj ohroměně zírat. Nechtěla věřit tomu, co slyší. Ale nešlo ani tak o jeho slova, ale o tóny, které se linuly na pozadí, z něj, z jeho nitra. Celé dva roky si myslela, že něčeho tak krásného není schopen, a přesto před ní teď stál, a ona při jeho vzpomínání na ni nedokázala nic, jenom bez dechu poslouchat tu nádheru. Kdyby mohla, tak pláče. Obrazy, které ji zaplavily, byly plné lásky, a zároveň smutku. Miloval ji. Slyšela to, i poznala z jeho vzpomínek. Nikdy je tak jasně neviděla, a hodně ji to překvapilo.

Sama musela uznat, že ji byla trochu podobná.

„Lalo?“ promluvil na ni s takovou něžností, která ji k němu neseděla. Celou dobu mezi nimi byla propast, která tím, že se ji otevřel, zmizela. Nebo tak ji to připadalo.

„Proto jsi odešel, od Volturiových?“

Přikývl, jakoby ta vzpomínka byla příliž bolestná, na to aby dokázal odpovědět. Ale ji to stačilo. Přišla k němu a pohladila ho po tváři, na které měl jizvu.

„Jsem ráda, že jsi mi to řekl.“

Chytil její dlaň, která ho hladila, a chvíli ji podržel.

„Já jsem rád, že jsem tě potkal. Díky tobě jsem si uvědomil, že já jsem svou šanci už prošvihl. Kdybych nebyl k ničemu, tak bych ji ochránil. Jenže když vidím tebe jak myslíš na toho kluka... Sakra, pořád si nemůžu zapamatovat, jak se jmenuje.“

„Daniel,“ doplnila ho.

„No, to je fuk. Když tě vidím, jak na něj myslíš, připomíná mi to mě. Ty jsi ještě neměla možnost začít žít.“

„Jak to myslíš?“

„Heh, no třeba, vsadím se, že jsi ještě neměla sex.“ O krok od něj ustoupila.

„No a co? Je na tom něco špatného?“ Zasmál se, nahlas a dlouze.

„Ne, není na tom nic špatného. Já mám přes pětset let, drahoušku. Já jsem toho zažil už opravdu hodně, v porovnání s tebou. Chtěl jsem tím říct, že chci, abys žila, a udělám pro to cokoliv.“

„Hanku...“ Nelíbilo se ji, kam to směřuje. Připadalo ji, že se jeho uvažování otočilo o stoosmdesát stupňů. To nebyl Hank, kterého znala do teď. Jakoby ho vystřídala úplně jiná osobnost. Celou dobu se skrýval, tušila to, ale nečekala, že skrýval zrovna tohle.

„Myslím to vážně. A jestli chceš stihnout tu schůzku, měli bychom se vydat pro auto. Raději nějaké koupíme, cesta do Minneapolis by mohla odhalit i náš byt tam.“

Do bytu v Minneapolis jsme jezdili pokaždé autem. Bylo to pravidlo, které jsme oba dva dodržovali. Dokud by nějaký upír nepřišel do bezprostřední blízkosti budovy, nevěděl by, že je tam upíří skrýš.

„Tak dobře.“

Využili jsme prodlužujících se stínů stromů a vyrazili co nejopatrněji zpátky k městu.

--------------------------------------- Pokračování:

Kapitola 12. - Když jsem dráždil hada bosou nohou... (link)

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Marcelle

5)  Marcelle (22.01.2013 12:30)

4)  Seb (21.01.2013 20:46)

Nádherná kapitola, jsem ráda,že se Hank takhleprojevil.

Ivana

3)  Ivana (21.01.2013 19:36)

Pekná kapitolka, budem sa tešiť na ďalšiu.

2)  UV (21.01.2013 18:03)

NeliQ

1)  NeliQ (21.01.2013 11:09)

no teda som zvedavá, čo sa z Hanka vykľuje, lebo mi na ňom furt niečo nesedí

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek