31.05.2014 [16:00], maryblack, ze série Změny mého života, komentováno 5×, zobrazeno 2282×

Co udělá Jacob, když se vzbudí a zjistí, že je Bella pryč? 

Moc se omlouvám, že mi tak trvá přidávání kapitol, ale je toho teď na mě trošku moc, tak mi to promiňte.  Snad se bude tahle kapča líbit :)

8. Kapitola

Jacob

Když jsem se vzbudil a našel na stole vzkaz, že jela s Agelou domů, byl jsem zklamaný. Naházel jsem teda do sebe jídlo, oblékl jsem se a jel za ní. Neměl jsem nejmenší tušení, co jí řeknu, jen jsem ji chtěl znova vidět.

Všechno se to tak podivně seběhlo. Ani za svět by mě nenapadlo, že k Belle budu cítit to, co jsem cítil, ale bylo to tak. Celou cestu jsem zvažoval, jestli to mám udělat nebo ne, ale nakonec jsem sebral odvahu.  Byl jsem odhodlaný říct jí, že ji mám rád a doufal jsem, že mě moje odhodlání neopustí.

Vůbec jsem netušil, jak jsem se dostal k jejich domu, ale najednou jsem stál přede dveřmi a čekal, až mi někdo otevře.

„Ahoj, Jacobe, děje se něco?“ přivítal mě překvapený Charlie.

„Ahoj, Charlie, jdu za Bellou. Je doma?“ zeptal jsem se.

„Jasně, že je," přikývl. „Ale nestůj tam tak a pojď dál, jinak nám vyneseš spaní. Je všechno v pohodě?“ zeptal se mě znovu, když si všiml, jak jsem nervózní.

„Jo, v pohodě," zamumlal jsem. „Můžu teda za ní?“

„Běž, prosím tě," kývl na mě. „Je zahrabaná v pokoji a údajně tam něco studuje. Hele, nemáte doufám v plánu podpálit barák, nebo tak něco?“ zarazil se a svraštil obočí.

„Ne, ne, všechno je v pohodě, jen si s ní potřebuju promluvit,“ vysvětlil jsem mu nervózně. Pak jsem se křečovitě usmál a srdce mi poskočilo až do krku.

„Fajn, tak jdi,“ mávl rukou, zavřel dveře do kuchyně a nechal mě jít.

Schody jsem bral po třech, ale přede dveřmi jsem se zastavil. Zpanikařil jsem a usilovně zapřemýšlel, co jí vlastně řeknu.

Bello, mám tě rád! nebo Bello, co jsi se vrátila do Forks, nemůžu na tebe přestat myslet!

Vzdal jsem to, tohle nemělo cenu. Tak rychle, jak jsem přišel, chystal jsem se zase odejít, když vtom se otevřely dveře jejího pokoje.

„Jacobe, co tady děláš?“ zeptala se překvapeně. Měla na sobě šedé plandavé tepláky, černé tričko a vlasy stažený do drdolu a i přes mírně neupravený vzhled jí to moc slušelo.

„Já…“ zasekl jsem se.

Do prdele práce! Stál jsem před ní jak tvrdý y a nevěděl, co jí odpovědět. Tak ze mě vyletěla první blbost, která mě napadla. „Měl jsem cestu kolem,“ lhal jsem, až se mi z huby prášilo, „a tak jsem přišel zkontrolovat, jestli už Pocahontas vylezla ze svého vigvamu.“

Vykulila na mě oči. „Jo, to je od tebe hezký,“ prohlásila a rozesmála se. „Pojď dál, Rolfe. Můj vigvam je ti k dispozici,“ vyzvala mně. Ustoupila ode dveří, a přestože v sobě dusila smích, pokynula mi rukou, ať vejdu.

„Nesměj se pořád,“ řekl jsem jí naoko uraženě. Prošel jsem kolem ní a snažil jsem se tvářit vážně.

„Vítej v mém obydlí, bledá tváři!“ uvítala mě. Jen co to dořekla, okamžitě vyprskla smíchy a já taky. Všechna nervozita zmizela jak mávnutím kouzelného proutku a já se jen bavil.

„Chceš vědět pravý důvod, proč jsem tady?“ zeptal jsem se jí a posadil se na postel. Přisedla si ke mně a nohy složila do tureckého sedu. „To by mě vážně zajímalo,“ přikývla.

„Já…“ začal jsem, ale hlas se mi zadrhl. Všechna slova se mi vykouřila z hlavy a já na ni hleděl jak blbec.

Jakoby vycítila moji nervozitu nebo rozpaky, nebo co to se mnou vlastně bylo, ujala se slova ona.

„Než začneš s proslovem," mrkla na mě a pokračovala, „chtěla bych ti poděkovat za včerejšek. Teď, když jsem úplně při smyslech, si uvědomuju, jak jsem byla hloupá a čemu jsi vlastně zabránil.“

„Kdykoliv!" prohlásil jsem namyšleně. „Jen by mě zajímalo, co dostanu za odměnu? Půl vigvamu a indiánskou princeznu za ženu?“ pokusil jsem se být vtipný.

Koutkem jí jen tak trhlo, ale pokračovala vážným hlasem. „Co třeba omluvu za to, jak jsem si z tebe vystřelila, když jsem se ti poprvé představila jako Ella?“ Podívala se na mě smutnýma očima a já se zasmál.

„No, to by nebylo špatný, ale bohužel mi to nestačí,“ protestoval jsem.

„Omluvila bych se ti i za to, jak jsem se k tobě chovala jako malá, ale ty jsi mi taky dával zabrat, takže jsme si kvit, a víc ze mě nedostaneš,“ kroutila hlavou nesouhlasně.

„Tohle není fér,“ zakřenil jsem se na ni.

„Můžu ti pomáhat se španělštinou," navrhla nakonec. „Vím, že jsi z ní loni rupnul a navíc pamatuj, že jsem byla svědkem tvého extempóre na jedné z hodin.“

„Sice to nezní zrovna zábavně, ale zřejmě nemám na výběr, a musím tvoji nabídku přijmout. Španělština není zrovna moje silná stránka,“ souhlasil jsem.

„Tak teda platí?“ zeptala se ještě jednou a napřáhla ke mně ruku. Situace se sice nevyvinula tak, jak jsem chtěl, ale našel se způsob, jak trávit s Bellou víc času a nehledat k tomu záminky. Stiskl jsem její dlaň ve své a podíval se jí do očí.

„Nechceš vypadnout?“ vylítlo za mě.

„Co? Kam?" ptala se zaskočeně.

„Je neděle, venku je hezky, tak proč sedět doma na zadku, Swanová. Zajedeme si na pláž, co ty na to?“ Postavil jsem se a vytáhl ji na nohy. Stála proti mně a smála se.

„Dobře, počkej, jen se obleču,“ ohradila se na protest. Chtěla vymanit ruku z té mé, ale nepustil jsem ji. „Takhle ti to sluší, jdeme!“ nedal jsem se a vedl ji ke dveřím.

„Jacobe, neblbni, takhle nemůžu mezi lidi!“ brblala nesouhlasně zatímco za mnou cupitala.

„Ale můžeš! Od teď ti budu říkat sympaťačka v teplákách,“ smál jsem se, když jsme sbíhali schody.

„Vole,“ zasmála se a dál už neprotestovala.

Charlie seděl dole u televize. Když mu Bella oznámila, že jde ven, jen se na nás podíval, mávnul rukou, ať zmizneme, a díval se dál.

„Nejdřív se málem sežerou a teď se na sebe hihňají," kroutil hlavou. „Jestli budu s Billym jedna rodina… Tak to bude bezvadný,“ uchechtl se sám pro sebe Charlie.

„Řekneš o tom Charliemu?“ zeptal jsem se, když jsme se konečně dorazili na pláž a začali se po ní procházet.

„Ne... Jo... Já nevím," spustila váhavě. „Tohle by mu nemělo projít, ale je mi jasný, že jeho otec je dost vlivný, aby se postaral o to, že se mu nic nestane. Nevím, co mám dělat.“ Ruce měla zkřížené na prsou a sledovala moře.

„Můžu to s ním vyřídit já osobně.“ Zastavil jsem ji a přiměl ji tak, aby se na mě podívala.

„Ne, nechci, abys měl problémy, Jakeu,“ protestovala.

Kdyby jen tušila, jak moc jsem do toho zapletený, nikdy by mi to neodpustila, proletělo mi hlavou.

„Neboj se o mě, nic se mi nestane,“ přesvědčoval jsem ji a pak se na ni usmál.

„Neodradím tě, co?“ zasmála se.

„Ne, to neodradíš! Když si něco umanu, jdu si tvrdě za tím a právě teď jsem se rozhodl nakopat Cullenovi prdel,“ prohlásil jsem sebejistě.

„Chci se tě zeptat na dvě věci,“ načala, posadila se do písku a já ji následoval.

„Ptej se,“ vyzval jsem ji a věnoval jí dlouhý pohled.

„Co se vlastně stalo Cullenovi, když jsi pro mě přišel?“ položila první otázku.

„Seznámil jsem ho s mojí pěstí,“ zašklebil jsem se škodolibě.

„Můžu vědět, kolikrát se seznámili?“ Snažila se nesmát, ale marně.

„Dvakrát, nebo třikrát, nejsem si jistý,“ prohlásil jsem, jako by se nechumelilo.

„Ne? A jak se po seznámení tvářil Edward?“ smála se dál.

„Dejme tomu, že ho seznamování poněkud zmohlo a ulehl hned u dveří, aniž by si všimnul, že jsme na odchodu,“ vysvětloval jsem důležitě a tvářil jsem se na oko vážně.

„Dobře mu tak, šmejdovi!" zasyčela. „Ale už se o něm nechci dál bavit, když je tady tak hezky,“ změnila téma a já byl rád.

„Fajn, já taky ne,“ souhlasil jsem.

„Tak, teď bude následovat druhá otázka...“

„Tohle je už třetí, slečno Swanová, co jsi měla z matiky?“ podivil jsem se a pak se rozesmál.

„No dobře, tak tři otázky a přestaň si ze mě dělat srandu, jinak tě zahrabu do písku a shniješ tady,“ zněla její nadurděná odpověď.

„Neuzavřeli jsme snad mír?“ bránil jsem se.

„Na tohle se nevztahuje. Takže ta třetí otá…“

„Jak to myslíš?“ skočil jsem jí schválně do řeči.

„Ta třetí otázka je, co jsi mi to chtěl říct, když jsi za mnou dneska přišel?“ Dívala se mi upřeně do očí a předstírala, že moji otázku neslyšela.

Zarazil jsem se. Musel jsem si odkašlat, aby mi náhodou nepřeskočil hlas, až promluvím.

„No, ehm... já... Chtěl jsem se tě zeptat, jestli bys nešla zítra do kina,“ vysoukal jsem ze sebe a přitom jsem se začal nepříjemně potit.

Semkla rty a snažila se nesmát. Zhluboka se nadechla: „Jacobe Blacku, ty mě chceš pozvat na rande?!“

„Já… Takhle bych tomu neříkal,“ páčil jsem ze sebe a přitom se cítil jako totální debil.

„A jak bys to nazval?“ dobírala si mě.

„No, já nevím." Opravdu inteligentní odpověď, Jacobe! „Třeba tak, že si spolu vyrazíme jen jako dva kamarádi?“

Jsem fakt debil! Proč jí prostě neřeknu, že chci, aby to bylo opravdové rande? Protože máš naděláno v kalhotách! Ozval se ten protivný hlas v mé hlavě.

„Myslím si, že mě chceš pozvat na rande, ale nemáš na to koule,“ řekla vážně.

„Já nemám koule?“ podíval jsem se na ni překvapeně a ona se rozesmála.

„Nemyslela jsem ty koule,“ chechtala se, rukou si držela pusu, aby nevyprskla smíchy, a u toho se stihla ohýbat v pase.

„A jaký koule jsi myslela?“ nedal jsem se. Snažil jsem se vypadat dotčeně, ale stěží jsem zadržoval smích, když jsem viděl její doširoka rozevřené oči, které se smály společně s jejími ústy.

„No, určitě ne koule…“ Sledoval jsem, jak se začíná červenat, a čekal jsem, co z ní nakonec vyleze.  „Určitě nemám na mysli ty koule, co nosíš schovaný v kalhotách!“ culila se dál a v očích se jí zračila provokace.

Ten pohled mi dodal odvahy a já se po ní natáhl. „Já ti dám, že nemám koule!“ vykřikl jsem. Chtěl jsem ji polechtat, ale zaregistrovala můj úmysl, vyskočila na nohy a rozběhla se podél pláže. „ Chtěla jsem říct, že nemáš dost odvahy!“ křičela se smíchem, když běžela pár metrů přede mnou.

Už jsem ji skoro měl, když jsem zakopl o vyplavenou větev a jak dlouhý, tak široký jsem se rozplácl do písku a zaryl se do něj i celý obličej. Zvedl jsem hlavu a vyplivoval jsem písek z pusy, zatím co ona stála nade mnou a kroutila se smíchy.

„Tohle ti nedaruju, Swanová!“ varoval jsem ji. Zvedl jsem se ze země a oprášil si oblečení.

„A to jsem si myslela, že jen já mám obě nohy levý,“ zalykala se smíchem. Neodpověděl jsem jí, popadl jsem ji do náruče a běžel s ní do vody.

„Opovaž se, Jacobe! Ta voda je ledová!“ vykřikla a pokoušela se mi vykroutit.

„Co prosím?“ zeptal jsem se s výrazem největší nevinnosti a zastavil jsem se. Vodu jsem měl po kolena a pořád jsem držel Bellu v náručí.

„Opovaž se mě hodit do vody!“ soptila, ale kolem krku se mě držela jako klíště.

„Já tě tam nechci hodit,“ tvářil jsem se vážně a při tom si užíval její těsnou blízkost.

„Vážně? Tak mě pusť!“ požádala mě. Oba dva jsme těžce oddechovali a upřeně si hleděli do očí. Uvolnila sevření a já udělal, co chtěla, a pustil jsem ji rovnou do moře.

„Jacobe!“ vyhrkla naštvaně a snažila se vyhrabat z vody. Jenže vlny ji stáhly zase zpátky na zadek.

„Říkala jsi, že tě mám pustit, tak jsem to udělal,“ smál jsem se, ale ne dlouho. Chytila mě totiž za ruku a stáhla mě k sobě.

Seděli jsme vedle sebe v ledové vodě a nemohli jsme se přestat smát.

„Ještě pořád si myslíš, že nemám koule?“ zeptal jsem se jí, když jsem se vyhrabal na nohy a pomáhal jí vstát.

„Už ne,“ řekla zadýchaně. Stáli jsme naproti sobě a ona si ždímala tričko. Sebral jsem odvahu, vzal jsem ji za bradu a přiměl ji tak podívat se mi do očí.

„Bells, já…“ zaváhal jsem, ale něco v jejím pohledu mě znovu povzbudilo k činu. Sklonil jsem se k ní a zlehka se dotkl jejích rtů. Na pár vteřin jakoby zkoprněla překvapením, ale po chvíli se uvolnila, rozevřela rty a dovolila tak, aby se naše jazyky propletly. Přitáhl jsem si ji těsně k sobě a prohloubil náš polibek. Cítil jsem na rtech slanou chuť moře, ale vůbec mi to nevadilo. Omotala mi ruce kolem krku a prsty mi zajela do vlasů.  Líbal jsem ji něžně a ona mi polibky opětovala stejně tak. Užíval jsem si každou sekundu. Líbal jsem spoustu holek, ale s žádnou to nebylo takové jako s ní. Srdce mi bušilo jako splašené a přál jsem si, aby ta chvíle nikdy neskončila.

Naše rty se oddělily, až když jsme ani jeden nemohli popadnout dech. Pevně jsem ji objal a ona položila hlavu na mé rameno. Vtiskl jsem jí polibek do vlasů a usmál jsem se. Byl jsem šťastný.

„Jakeu?“ zašeptala po chvilce ticha a podívala se mi do tváře.

„Hm?“ zamumlal jsem. Na víc jsem se nezmohl.

„Co bude dál?“ zeptala se.

„Co tím myslíš?“

„Myslím nás dva,“ vysvětlila mi a zadrkotala zubama. Až v ten moment jsem si uvědomil, že se oba dva třeseme zimou.

„To netuším," odpověděl jsem jí popravdě. „Vím jistě jen jednu věc, že už nechci líbat jinou holku než tebe.“ Sklonil jsem se k ní a dal jí pusu.

„Dobře… Myslím, že to taky tak chci,“ souhlasila a hlas se jí třásl.

„Taky nechceš líbat jinou holku?“ dobíral jsem si ji.

„Přestaň!“ okřikla mě. Červeň jí zalila tváře a já ji musel znovu políbit.

„Tak pojď, půjdeme do tepla, než mi onemocníš,“ vyzval jsem ji. Vzal jsem ji za ruku a vedl ji ven z vody.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

5)  Empress (02.06.2014 11:53)

No hurááá, konečne zbúrali ďalšiu prekážku a bolo to krásne. Len stále nad nimi visí "istý" tieň a ja mám tušenie, že keď sa to prevalí, nebude to ani trochu pekné
Tak šup, šup, pani autorka, sadať na pedel a písať inak... Však ty vieš

4)  maryblack (01.06.2014 10:20)

Niki, děkuju

2)  maryblack (01.06.2014 08:54)

Evelsten: díky moc, jsem vážně ráda, že se ti kapitolka líbila. Budu se snažit další přidat co nejdřív... snad se mi to podaří. Díky za krásný komentář

1