Sekce

Galerie

/gallery/10311895_10201155317364610_791803018_n.jpg

Tak jsem tady s další kapitolkou a snad se bude líbit.  :)

13. kapitola

Bella

Měla jsem chuť něco rozbít! Jak si to mohl dovolit?! Ale co jsem vlastně čekala, byl vždycky tak drzý!

Jenže jemu nestačilo potupit mě s Edwardem, musel mě ještě zesměšnit před celou školou! Udělal ze mě přede všema úplnou krávu! Celá škola věděla, že jsem byla jen trofej!

Musela jsem vypadnout. Nechala jsem ho stát uprostřed chodby a odešla jsem. Musela jsem pryč, ale nevěděla jsem kam. Vyběhla jsem ze školy rovnou k autu, vztekle jsem kopla do pneumatiky a zaklela jsem, když mě rozbolela noha.

„Do prdele, ještě se kvůli němu zmrzačím!“ otevřela jsem dveře, hodila batoh na sedadlo a sedla za volant.

Otočila jsem klíčem v zapalování. Auto zakašlalo a nic, druhý pokus byl taky marný a ani na potřetí auto nenastartovalo. Byla jsem rudá vzteky: „Dělá si ten nahoře ze mě srandu?!“ Popadla jsem batoh, vystoupila jsem z auta a vztekle práskla dveřmi.

„Bello, Bello!“ Uslyšela jsem Angelu, která za mnou běžela, celá zpocená.

„Co tady děláš?“ nasupeně jsem si hodila batoh na rameno.

„Myslím, že teď potřebuješ kámošku, tak jsem se vypařila.“ Zastavila se přede mnou, dlaněmi se zapřela o kolena a vydýchávala se.

„Nic mi není, Ang, jdi zpátky.“  Protočila jsem oči.

„Potřebuješ odvoz?“ Podívala se na tu rudou rachotinu, kterou jsem do nedávna považovala za to nemilejší auto pod sluncem a nevěnovala pozornost tomu, že jsem jí posílala pryč.

„Chtěla jsem jít pěšky!“ odfrkla jsem si vztekle a sjela jsem ten červenej krám pohledem.

„Odvezu tě, tak pojď.“ Vykročila směrem ke svému autu, těžce jsem vydechla a následovala jsem ji.

Šly jsme mlčky a já doufala, že budeme zticha i v autě, ale marně. Jen co jsme se rozjely, spustila. Začala Jacoba obhajovat a to mě dopálilo ještě víc. Musela jsem na ni zavrčet, že jestli s tím nepřestane, vyskočím za jízdy z auta a bude mě mít na svědomí. Ještě nikdy v životě jsem nebyla tak vytočená.

 

Jely jsme na pláž. Kráčely jsme vedle sebe a obě jsme mlčely. Posadila jsem se do písku a sledovala jsem přelévající se vlny a přitom jsem si vzpomněla na den, který jsem na pláži strávila s Jacobem. Bodlo mě u srdce a do očí se mi nahrnuly slzy. Říkal mi pravdu, nebo mi zase lhal? Jak jsem mu mohla věřit? Vzpomněla jsem si na naše hašteření, na jeho polibky, doteky, naše milování. Uvažovala jsem, jestli je opravdu tak podlý, že by všechno jen předstíral.

„Bello, jsi v pohodě?“ ozvala se Angela, která se posadila vedle mně.

Ne, nebyla jsem. Podívala jsem se na ni uslzenýma očima a zakroutila jsem hlavou. Pak jsem se rozbrečela. Angela mě objala a já si položila hlavu na její rameno. Byla jsem unavená, zraněná a… a zamilovaná do toho největšího vola, který kdy chodil po světě.

„Ne… nevím, co mám dělat,“ vysoukala jsem ze sebe a otřela jsem si slzy.

„Máš ho ráda?“

Nezmohla jsem se na odpověď, a tak jsem jen přikývla a znova jsem se rozbrečela.

„Myslím, že on tě má vážně rád a že ho to opravdu mrzí, Bello,“ řekla opatrně, jako by měla strach, že se do ní pustím. Ale já mlčela, neměla jsem sílu se teď s někým přít a už vůbec ne s Angelou.

„Kdyby tě neměl rád, nesnažil by se o tebe. Abych řekla pravdu… je mi ho líto.“

Mlčela jsem. Věděla jsem, že Angela má pravdu. Už dvakrát mi řekl, že mě miluje, ale já se cítila ublíženě a nebrala to vážně. Došlo mi to až v momentě, kdy jsem si uvědomila, že on o to nestál, aby mě dostal do postele. To já jsem to chtěla.

„Co mám dělat, Angelo?“ zmohla jsem se konečně na slovo, narovnala jsem se a podívala jsem se na ni.

„Odpustit mu?“ usmála se na mě a utřela mi slzu.

„Jo, já vím, ale…“

„Musíš se uklidnit a v klidu se rozhodnout. Jestli jsi mu odpustila ve svém srdci, odpusť mu i ve své hlavě. Dej tomu pár dní a pak si s ním promluv.“ Chabě jsem se na ni usmála. Měla pravdu, potřebovala jsem si jen urovnat myšlenky, moje srdce totiž mu už dávno odpustilo, a právě proto jsem měla na Jakea takový vztek. Už to ráno, kdy jsem se vzbudila na pohovce, zatím co on spal u mě v pokoji, jsem měla chuť jít za ním a nechat se od něj líbat, až bych nemohla popadnout dech, ale rozum mi říkal, že nesmím. A to mě dopalovalo. Měla jsem zlost, že jsem do něj tak zblázněná, že bych mu odpustila ze dne na den. A tak jsem poslechla svůj rozum a svoje srdce jsem neposlouchala. Jenže teď se ozývalo čím dál hlasitěji a já už neměla sílu předstírat, že ho neslyším.

Na pláži jsme strávily skoro celý den. Pak mě Angela zavezla zpátky ke škole, abych se pokusila rozjet se s tou svojí červenou rachotinou domů. Po třetím zaškytání ten starý křáp nastartoval a já se mohla s Angie rozloučit. Vyhládlá jak dva dny zatoulaný pes jsem připravila večeři a svoji jsem zhltla tak rychle, div jsem se nezadusila. Charlieho porci jsem odložila do lednice, protože ještě nebyl doma.

Potřebovala jsem si dát sprchu. Celý den byl pro mě náročný, hlavně tedy po psychické stránce. Vymydlená a zabalená v županu jsem se zachumlala do peřiny a přemýšlela nad Jacobem. Celou noc jsem nemohla spát a pořád dokola jsem si přehrávala naši poslední hádku. Viděla jsem před sebou jeho oči, jak na mě zoufale hledí a prosí mě o pochopení, cítila jsem jeho rty, když mě líbal a usmála jsem se. Byl tak drzý, že to nebylo snad ani možné, ale popravdě řečeno, ta jeho drzost byla jedna z věcí, které jsem na něm měla ráda. Byla jsem rozhodnutá si s ním další den promluvit a pokusit se nám dát ještě jednu šanci. Ještě jednou jsem se zavrtěla na posteli a doufala jsem, že konečně usnu. Bylo na čase, budík na mém nočním stolku ukazoval půl čtvrté ráno…

 

 

Stála jsem společně s Angelou u skříňky a rozhlížela jsem se, jestli Jakea někde nezahlédnu, ale marně. Celý den se ve škole neukázal a ani v pátek jsem ho neviděla. Byla jsem jako na jehlách, tušila jsem, že se mi vyhýbá. Byla jsem z toho opravdu nesvá, a tak jsem se rozhodla napsat mu zprávu:

Přijeď odpoledne k nám domů. Chci s tebou mluvit.

Odpověď stále nepřicházela a já byla čím dál víc zoufalá, a tak jsem se rozhodla, že když nejde Mohamed k hoře, půjde hora k Mohamedovi. Tátovi, který měl ten den výjimečně volno, jsem oznámila, kam jedu, a zmizela jsem. K mé smůle nebyl Jacob doma a Billy nevěděl, kde bych ho mohla hledat. Sklesle jsem se s ním rozloučila a odšourala se k autu.

 

 

Jacob

Seděl jsem v klubu a popíjel pivo, když mě z ničeho nic napadlo vyndat telefon z kapsy a podívat se na displej. Blikalo na mě oznámení o přeplněné schránce, ale ignoroval jsem to a vložil jsem telefon zpět do kapsy.

„Copak, ty náš milovníku?“ Objevila se vedle mě Rose.

Opovrhoval jsem tou holkou jako snad ještě nikým. Sjel jsem ji pohledem a odvrátil jsem hlavu.

„Ale copak, snad se na mě nezlobíš?“ nedala mi pokoj.

„Co po mě chceš, Haleyová? My dva se spolu nemáme o čem bavit,“ odpověděl jsem jí, aniž bych se na ni podíval.

„Dělat ti společnost. Emmett na mě dnes nemá čas a já se cítím tak sama,“ zašeptala mi do ucha a prsy se mi otřela o rameno. Otočil jsem a odstrčil ji od sebe.

„Už to nedělej, Rose. My dva… to je uzavřená kapitola, tak mě nech na pokoji. Myslím, že už jsem ti to řekl několikrát!“ vstal jsem ze stoličky, hodil jsem peníze za pivo na bar a chystal jsem se k odchodu. Rose na mě hleděla s takovou nenávistí jako ještě nikdo.

„Co si o sobě vlastně myslíš?“ řekla nasupeně a chytila mě za rukáv, když jsem kolem ní procházel.

Zastavil jsem se a podíval jsem se jí do očí:

„Jsi pro mě vzduch, tak už to konečně pochop a dej mi pokoj! Nikdy jsem o tebe nestál, tak už se s tím smiř a nepleť se mi do cesty!“ setřásl jsem její ruku.

“Nechápu, co na té flundře vidíš! Je to nicka!“ byla rudá vzteky.

„Možná nevypadá jako modelka, ale na rozdíl od tebe má hrdost a mozek v hlavě, což se o tobě říct nedá!“ odsekl jsem jí a odešel jsem. Nemělo smysl dál se zdržovat v klubu, tak jsem si ještě odskočil na záchod a chystal jsem se jet domů. Den stál za prd a večer by nebyl o nic lepší, když se ještě ke všemu v klubu motala Rose bez Emmetta.

Zahloubaný do myšlenek jsem vyšel ven a nadechl jsem se čerstvého vzduchu. Motorku jsem měl zaparkovanou na konci parkoviště, a tak jsem se k ní pomalu vydal. Nejraději bych se rozjel za Bellou, abych se jí znovu pokusil vysvětlit, co se stalo, ale pak jsem ten nápad zavrhl. Nemělo to smysl, mohl jsem se omlouvat, jak chtěl, ale stejně bych nevzal zpět to, že jsem to podělal a ublížil jí. Proto bylo nejlepší zmizet jí z cesty a nechat ji na pokoji. Došel jsem k motorce, vzal jsem do ruky přilbu a chystal si ji nasadit, když se přede mnou objevily tři postavy. Jednou z nich byl Cullen.

„Co tady děláš?“ zaskřípal jsem zuby a pevně jsem sevřel helmu.

„Myslíš si, že ti jen tak projde, že jsem kvůli tobě musel odjet z města?“ uděl krok směrem ke mně a dva opičáci, které jsem neznal, ho následovali.

„Neodjel jsi kvůli mně, ale proto, že jsi úchylný prase!“ napřímil jsem se, abych mu dal najevo, že se ho nebojím.

Ještě chvíli jsme se handrkovali a pak věci vzaly rychlý spád.

Cullen po mě vystartoval. Uhnul jsem stranou a vymrštil jsem ruku, ve které jsem svíral přilbu. Ta ho zasáhla do hlavy a on se zapotácel. Jeho společníci se chystali po mně skočit, ale on je zastavil a opět se pokusil na mě zaútočit. Znovu jsem se jeho výpadu vyhnul, ale na potřetí se mi to nepodařilo. Jeho pěst zasáhla moje oko, už tak nažloutlé z mé eskapády s Bellou, a já se zapotácel. Vjel do mě vztek a já posbíral svoje síly. Vrazil jsem Cullenovi jednu přímo mezi oči, až se ozvalo křupnutí kosti. Cullen se svalil na zem se zlomeným nosem a jeho místo zaujali ti dva hromotluci. Kdyby se do mě pustili po jednom, možná bych je i zvládl, ale jeden mě chytil zezadu a sevřel mi ruce za zády, a druhý do mě bušil.

Cítil jsem, jak mi z pusy teče krev, a nemohl jsem popadnout dech. Mohl jsem čekat, že Cullen nebude bojovat férově. Už jsem se sotva držel na nohách, když mě konečně to prase, co mě drželo, pustilo a já se svezl na zem.

„Měl jsi mě nechat na pokoji!“ ozval se u mé hlavy Edwardův hlas a pak jsem ucítil ránu a ohromnou bolest. Kopal mě do žeber a já nemohl dýchat. Dostal jsem ránu do hlavy a ztratil jsem vědomí.

 

 

Bella

„Ne, Angie, ještě mi neodepsal, říkám ti, že mi nepřišlo ani potvrzení o doručení.“ Seděla jsem na posteli ve svém pokoji a rozebírala jsem s Angelou svůj problém. Ještě chvíli jsme spolu diskutovaly a pak jsme se rozloučily. Hodila jsem mobil na postel a začala jsem neklidně přecházet po pokoji. Měla jsem pocit, jakoby něco bylo špatně, jako by se mělo něco stát, ale neměla jsem nejmenší tušení co. Vztekle jsem zafuněla nad svoji paranoiou a šla jsem za tátou do obyváku. Sledoval zápas, a tak jsem sebou plácla na pohovku vedle něho. Nepřítomně jsem sledovala televizi a přitom si okusovala nehty.

„Přestaň s tím,“ napomenul mě táta a zamračeně se podíval na můj palec.

„Promiň, jsem nějaká nervózní,“ vyplivla jsem ukousnutý nehet.

„Jacob se neozval?“ Uměl číst myšlenky nebo co?

„Ne.“ Vstala jsem z pohovky, nechtěla jsem svůj milostný život řešit s Charliem. Šla jsem do kuchyně a nalila jsem si sklenici ledové vody.

„Měly byste se…“ V tom zazvonil domácí telefon a přerušil tak jeho proslov.

Charlie chvíli poslouchal, pak zavěsil a šel si pro bundu. Když jsem si ho pozorně prohlédla, všimla jsem si, že byl bledý, a to se mi nelíbilo. Vyběhla jsem za ním do předsíně:

„Tati, co se stalo?“ zastavila jsem se u dveří.

Spěšně si nazouval boty.

„Jde o napadení, musím tam hned jet,“ povytáhl si kalhoty a zapnul bundu.

„A koho napadli? A kdo?“ Hleděla jsem mu upřeně do očí. Tvářil se, jako by zvažoval, jestli mi má odpovědět nebo ne.

„Musím jít, Bello.“ Cítila jsem, jak mi buší srdce až v krku. Proč mi to nechtěl říct?

„Řekni mi, koho napadli.“ Zastavila jsem ho, když otvíral dveře. Otočil se na mě a těžce vydechl:

„Jacoba. Našli ho před tím vaším klubem. Už tam dorazila sanitka. Musím jet, jak se vrátím, řeknu ti víc.“ Vyšel ze dveří a nechal mě stát na jejich prahu, bledou jako smrt.  Do očí se mi nahrnuly slzy a celá jsem se roztřásla. Sledovala jsem, jak tátovo auto mizí ve tmě a pak jsem udělala první věc, co mě napadla. Popadla jsem klíče ze stolku a rozběhla jsem se k Chavymu.  Otočila jsem klíčem, auto zakašlalo a nic. Ještě jednou a zase nic.

„Prosím, prosím, tohle mi teď nedělej!“ praštila jsem vztekle do volantu. Znovu jsem otočila klíčem, auto dvakrát zaškytalo a nakonec naskočilo.

„Ano!“ Zařadila jsem rychlost a rozjela se ke klubu. Celou cestu se mi před očima promítal ten nejhorší scénář, při kterém mi tuhla krev v žilách. Pokoušela jsem se všechny ty hrozné obrázky, které se mi míhaly před očima, zaplašit, ale nedařilo se mi to.

 

Když jsem přijížděla na parkoviště ozářené světly sanitky a policejních aut, udělalo se mi mdlo. S roztřesenýma nohama jsem vystoupila z auta a vydala jsem se k hloučku postávajících lidí. Uviděla jsem Jacoba, ležícího na nosítkách, jak ho nesou do sanitky. Na obličeji měl kyslíkovou masku a byl v bezvědomí. Z očí mi vyhrkly slzy a rozběhla jsem se k němu.

„Chyťte tu holku!“ zakřičel nějaký chlap, když jsem byla sotva pár metrů od Jakea.

„Bello, sakra, co tady děláš?!“ Něčí ruce mě objaly kolem pasu a zabránily mi tak v cestě za Jakem.

Otočila jsem se přes rameno: „Tati…“ hlesla jsem a rozbrečela jsem se.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

kala

8)  kala (13.08.2014 08:06)

Maryblack,
No tak úplný klaďas být nemusí, ale že je tu až takový...
Ale beru tě za slovo s tou novou povídkou, budu se připomínat

A ráda bych pokračování, když už se ptáš ne jen závěrečnou kapitolu...

maryblack

7)  maryblack (13.08.2014 07:50)

Kala - Slibuju, že napíšu i povídku, kde bude Edward klaďas

maryblack

6)  maryblack (13.08.2014 07:48)

Jsem ráda, že se kapča líbíla Další kapitola bude, ale poslední, tak snad se bude taky líbit a nebo si napíšete o pokračování?

kala

5)  kala (13.08.2014 07:46)

Děkuji za kapitolku,
těším se na pokračování , jen si nemůžu pořád zvyknout, že Edward tu je až takový...
Doufám, že bude Jacob v pořádku.

Empress

4)  Empress (13.08.2014 02:26)

Je poriadne nafigu, keď sa bijú srdce s rozumom, koľkokrát s veľmi nerozhodným výsledkom . Ale pri Belle to myslím bolo jasné od začiatku, že Jacobovi NAOZAJ odpustí. No vôbec sa jej nečudujem, že sa najprv „zatvrdila“.
Čo sa týka Jakea, tak podľa môjho názoru mohol byť trošku vytrvalejší, veď ani Rím nepostavili za sedem dní. To však neznamená, že mi poriadne nezatrnulo, keď sa na neho vrhol ten „hrdina“ s výdatnou pomocou svojich pätolízačov.
A posledné odseky už bol iba takým zlato - horkým klincom na záver.
Výborne, zlato, kapitolu som (opäť) prečítala so zatajeným dychom. Už aby tu bola ďalšia

3)  evelsten (13.08.2014 00:12)

ČOŽE Parádna kapitola, som rada, že Bella Jacobovi odpustila, ale teraz mi ho je zas tak ľúto:( Dočerta a ten Edward, to ako sa zachoval. Dúfam, že to sním nebude také vážne, ale však Bellinka sa o svojho Jacoba postará Teším sa nedočkavo na ďalšiu kapitolku

2)  Niki (12.08.2014 18:40)

achjo to nemohli mít ty dva chvíli klid?????

1)  Jana (12.08.2014 18:02)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek