Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Broken%20soul%20mal%C3%BD.jpg

I když se všechno zdá v nejlepším pořádku, může to být nakonec jinak. Moje osmdesáté narozeniny jsou toho důkazem. Ale opět se díky mé rodině změnilo drama na příběh se šťastným koncem. Tedy alespoň do té doby, než jsme se přestěhovali.

9. kapitola - Překvapení

A bylo to zase tady, tohle období jsem nenáviděla a to hned ze dvou důvodu. Za prvé – byl čas se zase přestěhovat, za druhé – měla jsem narozeniny. Tedy ty upíří, bylo mi už osmdesát a stěhovali jsme se po osmé.  Podle mě si ostatní nikdy moc neuvědomovali, že to vychází takhle blbě. Já si ovšem pokaždé prožívala svoje malé soukromé peklo. Na rozdíl od ostatních členů mojí velké, krásné a úžasné rodiny si pamatuju do posledního detailu všechny svoje lidské vzpomínky, a tak se není čemu divit, že jsem upadala do stavu mírné deprese a letargie. Snažila jsem se to prostě jenom přežít. Bohužel jednoho člena rodiny jsem tím vytáčela k nepříčetnosti. Alici. Milovala pořádání oslav, banketů, svateb a prostě nevynechala jedinou možnost povolit uzdu svým organizačním choutkám. Já jsem ale nikdy nebyla ve stavu, abych projevila alespoň špetku nadšení. Přitom i já jsem oslavy měla ráda, neřekla bych, že na těch ostatních jsem byla za ignoranta. Jenom tu svou si nějak nikdy nedokážu užít. Přepadá mě stesk a smutek po bývalém domově. Myslím na Charlieho, na náš domeček a nádherné Forks. Tolik mě to tam táhne. Jednou se tam určitě vrátím, ale zatím nemám odvahu. Bojím se, jak sama sebe, tak si nedokážu představit, že bych je byť na jediný den opustila. Tolik mi toho dali, materiálního ale hlavně citového. A vlastně jsem se díky nim podívala na úžasná místa. Aljaška, Kanada, Státy, ale i Norsko, Finsko, to je jen pár míst, kde jsme bydleli a ještě o mnoho více jsme jich procestovali. Ale mě to táhlo do Forks, připadala jsem si sobecká a praštěná, že nedokážu zapomenout jako ostatní. Ale nedalo se s tím nic dělat, ať jsem se snažila sebevíc. Jediné, co jsem za ta léta dokázala, bylo uzavřít to pěkně v sobě a nedat nic moc najevo. Akorát Alici jsem vytáčela do ruda bez pro ni zjevné příčiny. Ostatní to dle mého názoru prostě svalovali na ty narozeniny.

Dneska odpoledne se měla konat oslava. V noci jsem se snažila zvednout si trochu náladu četbou, ale ani tolikrát osvědčený titul jaksi nepomáhal. K ránu jsem si dala hodně dlouhou sprchu a rozhodla se, že nejlepší bude vypadnout někam ven. Vrátím se až těsně před oslavou a budu se nějak snažit to zvládnout. Náš domov byl momentálně znovu v Kanadě, a tak jsem vyrazila na Caribou Mountains. Trvalo mi to poměrně dlouho i na upíří poměry než jsem se tam dostala, ale za ten pohled na příkrov mraků pode mnou a absolutní klid to stálo. Seděla jsem tam na kameni, shlížela dolů na mraky a představovala si, co mi tak asi připomínají. Zase mi myšlenky utíkaly pryč. K Forks, kam jinam. Začínala jsem z toho vážně magořit. Snažila jsem se je zatlačit zase zpět, kam jsem je celých osmdesát let zavírala, ale najednou se zdálo, že ta skříňka je plná a já, ať se do těch pitomých dvířek opírám, jak chci, nemůžu je zavřít. Najednou se pode mnou podlomila kolena a všechno se to na mě vyvalilo.

„Ááááá.“

Řvala jsem jak smyslů zbavená a moje tělo se otřásalo pod návalem křečí. Ruce jsem zarývala do tvrdého kamene a měnila ho na prach. Už dlouho se mi nechtělo brečet a zároveň jsem měla i neskutečný vztek, ale naprosto jsem netušila proč. Moje hlava se zbláznila a vypověděla službu. Nevnímala jsem nic okolo mě, moje vidění se zúžilo do koridoru přede mnou.

Řítila jsem se dolů z kopce a cestou jsem porážela stromy, které mi stály v cestě, a jiné jsem naprosto úmyslně vyrvávala z kořenů a odhazovala pryč. Rozbíjela jsem skály a ničila vše kolem sebe, zůstávaly za mnou jen hluboké brázdy a krátery. Ječela jsem hrůzou a moje fyzické vypětí dosahovalo maxima, i když jsem se nikdy nemohla unavit. Nakonec jsem narazila na stádo dvaceti tupých sobů. Museli být, protože jsem byla určitě slyšet na sto kilometrů daleko a oni tam pořád stáli a přežvykovali trávu. Absolutně jsem nad sebou ztratila kontrolu. Když jsem si to pak zpětně přehrávala v hlavě, díky bohu, že nikde nebylo ani živáčka. Asi bych měla první zářez. Na živu nezůstalo jediné zvíře a já jsem vypadala podobně jako ty mrtvoly kolem mě. Zkrvavená a s rozervaným oblečením jsem tam ležela na zemi a zmohla se na jen na tiché vzlyky a bušení pěstmi do země. Konečně jsem se trochu uklidnila a pochopila, že už to nemůžu dál odkládat. Jakkoliv mě to bolelo sebevíc, musela jsem se vrátit do Forks alespoň na čas. Potřebovala jsem to mnohem víc než zůstávat se svou rodinou.

Vyhrabala jsem se do stoje a zmateně se rozhlédla kolem sebe. Vypadalo to jako regulérní přírodní katastrofa, vichřice nebo tornádo možná. Rychle jsem posbírala mrtvá těla sobů a naházela je do kráteru po vyrvaném stromě. Pak jsem se chvíli mořila se zasypáváním zeminou, ale do deseti minut jsem vyrazila domů.

Možná, že si tuhle oslavu konečně užiju, ale hned ráno vyrazím. Bude to moje rozlučka s rodinou.

***

Alice:

Zdobila jsem zrovna obývák modrými šifónovými dekoracemi. Dnešní oslavu jsem pojala ve stylu ledové jeskyně. Cha, dobrá ironie, sedm upírů s tělem jako kus ledu v ledové jeskyni. Měli by se cítit jako doma. Uchechtla jsem se, ale úsměv mi doslova zmrzl na rtech. Nejdřív jsem naprosto nechápala, co se děje, ale za půl vteřiny už jsem byla v obraze. Kolem mě byla nějaká přírodní kalamita nebo co. Všude se válely stromy a kamení. Pak se můj pohled změnil a já viděla masakr. A uprostřed toho všeho ležela Bella.

„Panebože,“ vykřikla jsem.

„My jsme všichni tak strašně hloupí,“ hrdlo se mi stahovalo úzkostí.

Nemůžu o ni přijít. Nemůže odejít, to bych nepřežila.

„Všichni ke mně. Okamžitě!“ ječela jsem naprosto hystericky.

Pak jsem jim popsala, co jsem viděla.

***

Zpátky jsem procházela přes obývák a, kupodivu, tam nikdo nebyl, jen výzdoba na večerní oslavu. V pokoji jsem si musela dát znovu sprchu, protože jsem byla po tom svém extempore jako prase. V šatníku jsem si poprvé vybrala jedny ze slavnostních šatů. Byly světlounce modré v délce nad kolena a zavazováním za krk. Zadní výstřih mi končil těsně nad hranicí hýždí. Vypadala jsem jako kousek třpytivého ledu. Nevím proč, ale začala jsem si dokonce na obličej dávat i make-up. Výsledkem mé práce byl docela krásný obraz v zrcadle na to, že jsem ho vytvářela svépomocí já.

Alice rozjařeně zaklepala na dveře zrovna ve chvíli, kdy jsem smutně povzdychla, pokrčila rameny a chtěla sejít dolů. V tu chvíli mi došlo, že už to všichni musí vědět. Tohle by si Alice nikdy nenechala jenom sama pro sebe. Na to jsme se příliš milovaly. A bylo mi zase o kousek hůř.

Všichni se shromáždili v obýváku, jehož výzdoba byla opět naprosto dokonalá. Nádherně sem všichni se svou světlou vizáží zapadali a já jsem stála v jejich středu. Na stole stály broušené skleničky z modrého křišťálu naplněné rudou krví. Jeden po druhém mi gratulovali a předávali své dary. Dostala jsem nový počítač, auto, nějaké šperky a od Emmetta svůj vlastní Playstation. Prý abych mu neblokovala ten jeho. Byla to samozřejmě blbost, i když poslední dobou jsme spolu hrávali docela často. Jako poslední proběhl slavnostní přípitek. A to už jsem nevydržela a se skloněnou hlavou k zemi, žmoulající skleničku v ruce jak nějaký prvňáček, jsem pronesla:

„Já vím, že už to víte, ale měla bych vám to asi říct sama. Zítra musím odejít.“

Slyšela jsem chudinku Esme popotahovat vzadu. Bylo mi jí moc líto, ponese to nejhůř ze všech, ale jinak to nejde. Mohlo by mě to stát rozum. Vždyť se s nimi za pár let jistě znovu shledám.

„Bello,“ oslovil mě Carlisle.

„Nejdřív bychom se ti tady měli všichni do jednoho omluvit,“ začal.

„Ne, prosím“ řekla jsem zmučeně, ale stejně jsem od všech slyšela omluvu.

„Počkej, mám pravdu, chovali jsme se jako úplní pitomci, když jsme si nevšimli, jak moc se trápíš. Až dneska nám to Alice všechno pověděla. Ale taky musíš uznat, že jsi nám mohla alespoň trochu věřit a svěřit se. Nemusela si s tím zůstávat sama.“

„Máme pro tebe ještě jeden hlavní dárek. Když měla Alice dopoledne vizi ohledně tebe, proběhla velmi rychlá rodinná porada a všichni bez výjimky souhlasili se změnou původního plánu. Nebudeme se stěhovat do Anglie, ale pojedeme do Forks. Esme se podařilo najít a zarezervovat ten dům, kam jsme měli v plánu se nastěhovat, když jsem tě tehdy našel.“

„Panebože, já, já, já…“ nenacházela jsem slova. Můj nejhorší den v životě se jako mávnutím kouzelného proutku změnil v jeden z těch nejšťastnějších.

„Děkuju,“ na nic jiného jsem se prostě nezmohla.

Pak už jsem postupně putovala z jedné náruče do druhé. U Esme jsem se zdržela nejdéle. Prosila mě, ať už nikdy nemyslím na to, že někam odejdu. Nepřežila by to a já jsem jí ráda ujišťovala jako malá holka, že už to neudělám. Emmett mě samou radostí málem umačkal a vyhazoval mě do vzduchu jako hadrovou panenku. Alice mi dala pusu a podotkla něco ve smyslu, že by mi mělo přeskočit častěji, protože pak ze sebe umím udělat dámu. S tím už jsem rozhodně nemohla souhlasit. Nakonec to byla moje nejkrásnější oslava narozenin.

Trvalo nám pouze týden, než jsme všechno sbalili. Všechny naše domy si necháváme, nikdy je neprodáváme, takže s vybavením si hlavu rozhodně nelámeme. Každý si bere jen to, co je mu nejdražší a převáží se také většina aut. Tentokrát tady zůstane to mé, i když je jenom týden staré, ale prý mám k němu nejmenší citový vztah. Upřímně bylo mi to fuk. Auto sem auto tam.

Nový dům byl krásný opět skoro celý prosklený. Já si sebou samozřejmě přivezla všechno z pokoje jako obvykle. V podstatě je to stejně jenom postel, noční stolek, psací stůl a knihovna. Ale tentokrát jsem měla chuť na bílou, šedou a tmavě tyrkysovou kombinaci výmalby a doplňků. Výsledek opět úchvatný. Díky Alici byla má šatna stěhování od stěhování větší, už jsem se ale nebránila. Rozměrů té její to stejně ani zdaleka nedosahovalo.

Pomáhala jsem Esme s dokončováním úprav a organizací práce, prostě kde se dalo. Naprosto záměrně jsem se neustále něčím zaměstnávala, abych oddálila moment, kdy budu muset vyrazit za vzpomínkami. Občas už jsem si všimla nevěřícných pohledů od některých členů rodiny typu - Co tu sakra ještě trčíš, když jsme se sem stěhovali kvůli tobě. Se vším jsme byli hotovi asi čtrnáct dní po našem příjezdu, takže jsem se jednou ráno sbalila a vypadla konečně ven s tím, že už opravdu není nic, díky čemu bych to mohla protahovat.

Začala jsem projížďkou městem, stavila se v bistru a navštívila i střední školu ve Forks. Tam jsem nás všechny jako obvykle při té příležitosti zapsala. Usnadním alespoň Carlislovi to papírování. Bude to stačit nakonec od něj jenom podepsat.

Kolem poledního jsem se vydala skrz rezervaci v La Push na pláž. V místech, kde původně stával dům Billyho Blacka a Jacoba, stál dům nový, ale stále měl ten samý křiklavě červený nátěr.

Ach Jacobe, snad si prožil svůj život plnohodnotně a s láskou po boku.

Vzpomněla jsem si totiž, jak se mi vždycky zdálo, že po mě Jake hází ty svoje psí pohledy, když jsme byli starší. Nikdy mi nic nedal najevo a já jsem ho vždycky stejně brala jako kamaráda. Tehdy jsem lásku ještě neřešila. Co bych za ní dneska dala. A pak jsem pro něj zemřela. Vždycky byl krásný, určitě si ho ulovila nějaká pěkná indiánka z rezervace.

Došla jsem pomalu na pláž a vydala se směrem k přílivovým jezírkům. Jsou nádherná, nikdy nevyschnou a tak v nich žijí malé barevné rybičky. First Beach není klasická pláž se zlatavým pískem jako z televizních seriálů. Tady je písek smísený s malými oblázky a všude na pláži se válí velké kameny a naplaveniny dřeva. Bylo zataženo, bezvětří a nepršelo, takže se zde procházelo i pár lidí. Nějaký stařec seděl na bílém vysušeném kmeni stromu a pozoroval chlapce surfujícího ve vlnách. Na chvilku jsem se zastavila a užívala si jeho radosti ze života.

„Bello?“

Ten šepot se ozval od starce poblíž mě.

„Promiňte, ale to jste si mě musel nejspíš s někým splést.“

Jenže pak jsem uviděla ty oči. Velké oříškově hnědé oči, trochu smutné, ale pro mě v nich byla viditelná ta stále stejná jiskra. Otočila jsem se k odchodu.

„Prosím neutíkej, já stejně vím, že jsi to ty. Poznal bych tě kdekoliv.“

A zase jsem se ze své sobeckosti nemohla pohnout a obrátila se zpět.

Natahoval ke mně ruku.

„To nemůžu Jaku,“ rvalo mi to srdce vejpůl.

„Nebojím se tě, Bello. Chápu, že jsi jiná. Jak jinak bys tady mohla stát, nádherná jako když jsme byli mladí, zatímco já jsem jen vrásčitej mrzutej dědek.“

„Bůh mi poslal anděla, aby mě doprovodil na poslední cestu.“

„To sotva jsem pravý opak anděla,“ ušklíbla jsem se znechuceně.

„A co to sakra plácáš o poslední cestě?“ dodala jsem.

„No tak se na mě podívej, je mi skoro devadesát sedm let. Jak dlouho myslíš, že tu ještě asi budu? Navíc to vím, protože duchové našich předků ke mně začali promlouvat a zvou mě do svých síní,“ povzdechl si.

„Ale já si nestěžuju. Měl jsem spokojený život a nakonec mám i syna, i když spíše z donucení.“

„Jak to myslíš z donucení?“ zeptala jsem se

„Je to dlouhý příběh Bello.“

„To nevadí, Jaku. Já mám času dost.“

„Ale já ne jestli sis nevšimla. A já chci nejprve slyšet ten tvůj.“

„Já ti to nemůžu říct, Jaku. Není to jenom moje tajemství,“ povzdychla jsem si smutně.

Koukal se mi upřeně do očí a nakonec mě poprosil, abych mu dala ruku. Věděla jsem, že když to udělám, definitivně mu tím potvrdím pravdu. Znala jsem všechny Quilletské legendy. On sám mi je v mládí vyprávěl.

„Ach Jaku, měla bych se otočit a prostě odejít. Jenže ty jsi asi poslední kousek, který mi v životě zbyl jako vzpomínka na minulý život. A já jsem stále tak sobecká, že se jí nedokážu vzdát.“

Vložila jsem svou ledovou dlaň do té jeho. Nebyl překvapený, ale v jeho očích se zračil obrovský smutek. Bylo jasné, že si mě zařadil správně.

„Jenom nechápu, co znamenají ty tvé zlaté oči.“

„Je to složité, opravdu ti budu muset vyprávět svůj příběh.“

Posadila jsem se vedle něj na uschlý kmen stromu. Jake si mě bez otálení přitáhl na hruď a já se nechala. Pravděpodobně jsem dělala nejhorší chybu svého života, ale byla jsem nevýslovně šťastná. Vyprávěla jsem mu o dni, kdy jsem zemřela pro svůj lidský svět. O nešťastné nehodě se záclonami a o tom, jak mě Carlisle zachránil.

„Zachránil? Co je to sakra za záchranu? Vždyť je z tebe nějakej zmutovanej upír nebo co.“ podíval se na mě vyčítavě.

„Zmutovanej?“ zasmála jsem se.

„Jsem v tomto nenormálním ohledu úplně normální. Zlaté oči mám proto, že se neživím lidskou krví, ale zvířecí.“

„Ty, ty nezabíjíš lidi?“ zeptal se šokovaně.

„Ne, Jaku, v životě jsem nikomu neublížila.“

„No dyť to říkám, anděl. Oni z tebe udělají odpornou pijavici a ty se rozhodneš jíst radši zvířata.“

„Nejsem výjimečná, celá moje rodina je taková.“

„Rodina?“

„Prosím tě, nech mě konečně domluvit nebo se nikam nedostaneme,“ pokárala jsem ho.

Moc jsem chtěla, aby pochopil, že kdyby mě Carlisle nezachránil, nebyla bych tu. A že jsem se na něj nikdy nezlobila, naopak byla jsem ráda, co pro mě udělal a kolik možností mi dal. Popisovala jsem mu svou rodinu, co děláme, co jsem celou dobu dělala já. Jako poslední jsem mu vyprávěla o tom, co se mi stalo v den mých narozenin. Že to je vlastně důvod, proč jsem tu.

„Nečekala jsem, že by tu ještě mohl být někdo, kdo by si mě mohl pamatovat. Ale jsem strašně šťastná, že jsme se setkali. Nedokážeš si představit, co to pro mě znamená. Jsi jediný člověk na světě, před kterým se nemusím přetvařovat. Ale musím se tě z opatrnosti zeptat, není tu ještě někdo, kdo by mě mohl poznat?“

„Ne to není, Bello. Nevím, proč mě tady bůh nechal tak dlouho na tom zpropadeným světě, ale všichni kolem mě, které bys mohla znát a oni tebe, už jsou po smrti.“

„Ráda bych slyšela teď všechno o tvém životě. Vyprávěj, prosím.“

„Nebude se ti to líbit,“ odpověděl.

„Proč?“

A tak mi vyprávěl svůj příběh a začal ode dne, kdy se mi stala nehoda.

„Odjeli jsme tenkrát s Charliem z nemocnice chvíli po tom, co nám řekli tu strašnou zprávu. Moc si z cesty nepamatuju, protože jsem poprvé v životě brečel jako malá holka. Táta ho chtěl vzít k nám domů, ale Charlie se nenechal. Málem dokonce i vystoupil za jízdy, tvrdil, že potřebuje domů a být sám, takže jsme ho tam odvezli. Druhý den ráno k nám přijel zástupce šerifa se zprávou, že Charlie se zastřelil. Táta se zhroutil, ale nakonec se mu podařilo se sebrat, svolal radu a prosadil Charliemu indiánský pohřeb. Byl to přece jenom nejlepší přítel celé naší vesnice. Táta musel zatahat za pár nitek, ale nakonec to dobře dopadlo a oba jste společně pohřbeni na posvátném hřbitově na kopci. Alespoň jsme si tedy mysleli, že jsme vás pohřbili oba. Chodím tam za tebou každý týden celý život, Bells,“ trpce se usmál.

„Miluju tě celý svůj život a nikdy jsem v podstatě neměl v srdci jinou ženu. Ale jak jsem už říkal, mám syna. Celý život jsem byl sám, pracoval jsem a byl spokojený, ale všichni ve vesnici a hlavně ti v radě mi pořád předhazovali, že nemám potomky a rod Blacků zmizí z kronik. Nechtěl jsem o tom ani slyšet, navíc už mi táhlo na šedesát. Myslel jsem si, že díky tomu budu mít klid. Jednou se u mě na prahu objevila Maria. Znal jsem ji pouze od vidění. Žila stranou od vesnice ponořená také do svého smutku ze ztráty manžela a syna. Tehdy jí bylo něco přes čtyřicet let. Stála tam a vykládala mi o tom, že ode mě nečeká, že bych ji kdy miloval, ale že by dva lidé neměli být sami, pokud si mohou vzájemně pomoci. Naprosto mě ohromila svou otevřeností a odvahou a nakonec zůstala se mnou. Díky ní mám syna, Jasona,“ ukázal na mladíka ve vlnách.

„Nikdy jí nemůžu zapomenout, co pro mě udělala. Tisíckrát jsem si nadával, že jí nemůžu dát všechnu lásku, které jsem byl schopen, ale moje srdce měla pevně v rukou jiná. Zemřela před pěti lety v zimě na zápal plic. Ještě když byla při vědomí, mi stihla poděkovat, že se mnou prožila nejkrásnější chvíle života. Nikdy si nepřestanu vyčítat, že nedostala v plné míře to, co si zasloužila.“

„Ach, Jacobe…,“ vůbec jsem nechápala jak je tohle možný. On mě miloval celý život, i když věděl, že už mě nikdy neuvidí. Pohled do jeho očí mě utvrzoval v tom, že mluví naprostou pravdu.

„Říkal jsem ti, že se ti to nebude líbit,“ zasmál se.

Ohromeně jsem na něj zůstala zírat.

„To přece není vůbec pravda. Naopak, já vůbec nevím, co na to mám říct. Jsem šťastná, ale je mi líto, že jsi kvůli mně neprožil svůj život dokonale.“

„Ty blázínku, já ho přece prožil nejlíp, jak jsem mohl. A nakonec si přišla ty jako odměna,“ hladil mě po tváři a z očí mu kanuly slzy.

„Půjdeš se mnou mě doprovodit k našemu hrobu?“ poprosila jsem ho. Namáhavě se začal zvedat na nohy a cestou pryč zakřičel na syna, že se sejdou doma u večeře.

Byla to dlouhá cesta, Jacob se opravdu jenom belhal, ale zářil jako slunce. Chtěla jsem ho popadnout do náručí a volně s ním utíkat. Darovat mu ještě kousek života a kousek sebe.

„Budu to muset vysvětlit rodině a co nejdřív odjedeme. Jaku, vím, že bys to neudělal, ale stejně tě musím poprosit, aby sis mé tajemství nechal pouze pro sebe.“

„No, to už je teď asi stejně jedno,“ řekl.

„Jak to myslíš?“ zeptala jsem se.

Kývnul hlavou směrem zpátky k moři a odpověděl.

„Je to asi pět dní zpátky, kdy jsem se s Jasonem strašlivě pohádal, kvůli jeho práci a nedokončeným studiím. Vyběhl úplně rudý z domu a vrátil se až pozdě v noci nahý a vyděšený. Padl mi k nohám a vyprávěl mi, že se změnil ve vlka, přesně jak praví naše legendy. Od té doby jsem věděl, že jsou tady někde v okolí upíři. Asi dvakrát za můj život našli v okolních lesích rozsápané mrtvoly jako od divokého zvířete a nikdy v nich nebyla kapička krve. Všichni od nás znali příčinu, ale proměnu to nikdy nevyvolalo. Až tentokrát. Jsem starší našeho kmene, ale ještě jsem jim to, i z pro mě neznámého důvodu neřekl, ale teď už budu muset svolat radu, Bello. A popravdě jim všechno říct, ale pokud jsi mluvila pravdu, budu stát na tvojí straně. Neboj se.“

„Věřím ti, Jacobe. Tak jako vždycky,“ odvětila jsem.

Mezitím jsme došli na indiánské pohřebiště a mlčky stáli nad mým a Charlieho hrobem. Byl ozdobený vyplétaným kroužkem z proutí, na němž visela spousta peříček, které se míhaly v podvečerním vánku.


Povídky od Linfe

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

Marvi

22)  Marvi (15.12.2011 19:51)

Jacob no já jsem z toho paf... Celý život ji miloval... Různé jsou osudy tvých postav... No jsem zvědavá čím překvapíš dál

ambra

21)  ambra (28.11.2011 19:30)

Ty jsi teda potvora!:'-( :'-( :'-( :'-( Jacob jako stařec, který celý život miloval mrtvou Bellu!!! A setakli se!!! No, jsem zvědavá, jak se to vyvrbí. Jacob nebude? Bude Jason? Krásný příběh. Poutavý a velmi velmi čtivý.

Twilly

20)  Twilly (02.05.2011 22:26)

Tolik bolesti a tolik smutku... Bellina i Jacobova. Jsem ráda,že se potkali, že to Bella stihla i když to vlastně takhle neplánovala... je to dílek od dílku zapeklitější, Týnko

Janeba

19)  Janeba (07.02.2011 20:52)

Linfičko, já jsem tak ráda za Jacoba! Její jediná živá vzpomínka na minulý život a tys ji udělala, tak nádherně lidskou! Stařičký Jacob! Ale jak to zvládnou ostatní!
Děkuji!!

nikolka

18)  nikolka (19.01.2011 23:27)

domov môžu opustiť naše nohy, ale nie naše srdce... je to rovnaké ako pri Belle...ona sa vrátila späť do svojho skutočného domova, ktoré si určite pre ňu niečo pripravilo

sfinga

17)  sfinga (18.01.2011 20:53)

A jsem ve Forks. Ve stejném Forks a přece docela jiném. Všichni, kdo Bellu znali už nežijí. Až... až na jednoho. Jacoba. Jenže kde je ten mladých chlapec plný života. Dnes už je to jen vetchý stařec, kterému se splnilo zdánlivě nesplnitelné. Může ještě vidět svou dávnou přítelkyni.
:( :(

eMuska

16)  eMuska (14.01.2011 21:49)

Jacob v podobe zoschnutej marhule... Tak to bol gól!:D A jeho príbeh... Ach jéminé! Mať syna len preto, že musím... Kto vie, aký vzťah by som s ním mala ja na jeho mieste, keby sa mi to stalo. Ach, nervy... A Bella s jakeom... neviem, strašne mi vadí, že ju ľúbi, aj keď teraz je to vlastne už jedno. Ja psisko proste nemám rada... Dúfam len, že tu Cullenovci budú môcť zostať... A píšeš to krásne, len tak mimochodom...:D

Karolka

15)  Karolka (08.01.2011 15:59)

Tak jo, brečím, jsi spokojená? Tohle byla tedy darda. Už jen představa krássného a mohutného Jacoba Blacka jako skoro stoletého shrbeného starce by stačila. Ale Jake, který ji celý život miloval a chodil na její hrob? :'-(
Je to neskutečně originálníí příběh.
¨P.S. Bude tam ON, že jo?

14)  nathalia (04.11.2010 20:49)

MisaBells

13)  MisaBells (26.10.2010 13:55)

WOW Jacob! Starej! Super :D

Amisha

12)  Amisha (11.10.2010 08:36)

Hm stařičkej Jacob. Bella v rezervaci... Páni, no to jsem zvědavá co bude dál.

11)   (13.06.2010 17:32)

Krásně-smutný i smutně-krásný díl. Jakea ještě obrečím, je mi to jasný :p

BlackBeauty

10)  BlackBeauty (27.05.2010 22:52)




Linfe

9)  Linfe (27.05.2010 22:22)

Hanet upraveno, zapomela sem je dat pri nejake oprave do serie promin

Hanetka

8)  Hanetka (27.05.2010 22:20)

Linfe, moc pěkný, ale proč je tohle 9. kapitola, když předešlou máš 6.? Kam se poděla 7. a 8.?

Lipi4

7)  Lipi4 (27.05.2010 19:45)

Krásná kapitolka ( slupla jsem dneska všchny díly naráz) :D
Jinak Edward mi tam zatím ani moc nechybí ;) :D

Linfe

6)  Linfe (27.05.2010 19:43)

holky ja sem nikde nevidela, ze by pod nejakou povidkou stale takhle nekdo zebral o Edwarda :-)

sakraprace

5)  sakraprace (27.05.2010 19:41)

Krásné, ale tak smutné. Já nechci, aby Jake umřel! A ať už se objeví Edward nebo ne , nenechávej Bellu samotnou.

Linfe

4)  Linfe (27.05.2010 11:17)

Měl by být pokud se on sám nerozhodne pro bojkot

AliceMasen

3)  AliceMasen (27.05.2010 11:03)

bude tak vubec Edward ???

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek