Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Broken%20soul%20mal%C3%BD.jpg

Samota jedna z nejhorších věcí, která vás může v životě potkat. A co teprve, když žijete celo věčnost Je jako kámen, který vás neustále stahuje ke dnu. Ale nakonec ani láska celé rodiny nestačí. Přesto jsem šťastná, že mám kvůli komu žít. Šťastná, spokojená, ale sama.

 

EDIT 6/4/2011

8. kapitola - Samota

Slyšela jsem je za sebou. Pokoušeli se mě dohonit, ale strach a pocit vlastní ublíženosti mě hnal dál. Věděla jsem, že mě nedostihnou, ale já ani zastavit nechtěla. Před očima se mi stále dokola přehrávala ta scéna s Rosalií. Celou dobu jsem ji měla v zádech, do obličeje jsem jí neviděla, ale můj mozek mi nabízel až neskutečně živé obrazy vztekem zkrouceného obličeje a vyceněných zubů. Nenávist a zloba z nich přímo čišely. To, že tam ty emoce skutečně byly, jsem pak cítila z tónu jejího hlasu. V mých představách mě trhala na kusy a vůbec nevypadala jako ta krásná bohyně, za kterou jsem ji považovala. Její žárlivost a moje podvědomí z ní vytvořily bestii. Byla jsem si jistá, že by mi bez váhání utrhla hlavu.

Znovu jsem pocítila skoro stejně intenzivní nával strachu jako předtím. Mozek opět přepnul do nouzového režimu a já snad ještě zrychlila. Vnímala jsem jen své vyděšené já. Ani ještě jako člověk jsem nikdy nebyla schopná řešit problémy aktivně, vždycky jsem se od nich snažila spíše utéct. Ať už to bylo někam do vlastního světa v mé hlavě, nebo skutečně na úplně jiné místo. Teprve když bylo nejhůř, hledala jsem pomoc u druhých. Nejčastěji to byl Charlie, ale to se stávalo jen opravdu výjimečně.

Když jsem se odvážila zastavit, byla už noc. Neměla jsem ani ponětí, kde bych mohla být. Vylezla jsem na nejbližší kopec, abych se rozhlédla. V dálce jsem zahlédla záři města a za ním oceán, ale jinak byl všude kolem mě jenom les. Ani žádná silnice tudy nevedla. Vydala jsem se tak, abych obydlenou oblast minula, ale došla k pobřeží. Toužila jsem poprvé v životě stanout ve vlnách oceánu. Bylo to ale ještě slušný kus cesty. Už jsem neutíkala, nepotřebovala jsem se hnát. Nasadila jsem pomalé, skoro až lidské tempo. Vzpomínala jsem na uplynulé dny. Znovu jsem byla u Emmetta v pokoji, kde jsme se společně zrovna hádali o to, kdo vyhrál hru. Pak vstoupila Rose a já si poprvé uvědomila, že už tehdy se tvářila zle. Závod lesem a pošťuchování na louce, rvačka, bezmocný bráška v mém objetí. Smála jsem se, dobírala si ho a cítila se šťastně, bezstarostně. A pak opět ta samá scéna. Po kolikáté dnes už?

Všechny její výrazy tváře se náhle spojily dohromady a mě to konečně došlo. Byla naštvaná. Od prvního okamžiku, kdy jsem se probudila u nich v domě, se na mě zlobila. Vlastně to bylo už od té chvíle, co mě Carlisle přivezl. Vnímala mě jako hrozbu. Než jsem se probudila, tak jako hrozbu pro svou rodinu, a pak i jako někoho, kdo jí ještě ke všemu může přebrat partnera. Žárlila.

Nikdy se mě ani nepokusila vidět jinak, a přitom to bylo tak absurdní. Ano, měla pravdu, jako novorozený upír jsem mohla představovat přímé ohrožení rodiny, ale já jim byla vděčná. Carlisle mě zachránil a oni se mě beze slova ujali jako pravá rodina. Navíc mi Alice slíbila, že mě nenechá udělat nějakou hloupost. Snažila bych se nedostat je do problémů.

Ale žárlit na mě? Kvůli Emmettovi? Nesmysl. V životě jsem neviděla nikoho, kdo by byl své partnerce tak oddaný. Viděla jsem ten jeho láskyplný výraz ve tváři, když mi o ní u sebe v pokoji vyprávěl. Pasovali k sobě jako zámek a klíč. On je výbušný a veselý a ona ho dokáže jemně krotit. Dokáže se mu naprosto přizpůsobit. Oba mají podobné zájmy a Rose je na rozdíl ode mě až nadpozemsky krásná. Nic na světě by nemohlo Emmetta přinutit přestat ji milovat. Ani já. Už vůbec ne já. Tím jsem si byla naprosto jistá. Co by na mě viděl? Na tiché, upjaté a ničím nezajímavé holce? To ona je tady ta nádherná, přitažlivá a sebevědomá – jeho poklad.

Tenhle důvod jejího nepřátelství byl pro mě naprosto nepochopitelný a malicherný. Začala jsem se zoufale smát, protože plakat jsem nemohla. Ale byl to spíš nářek než smích. Nic jsem neprovedla, tak proč mě připravila i o to málo štěstí, které jsem měla? Byla jsem si naprosto jistá tím, že jsem jí nezavdala ani tu nejmenší příčinu. Nebo snad ano? Zamyslela jsem se nad tím. Hm, to pošťuchování, našla nás u něj v pokoji, byť jsme hráli jenom hry, dneska ten výstup v lese. Vnitřní hlas na mě křičel, že to všechno bylo jenom v mezích sourozeneckého vztahu, ale něco mi říkalo, že jestli to chtěla vidět jinak, mohla. A taky to tak viděla.

Teď už mě přemáhal i vztek. Kvůli tomu, že byla tak hloupá a pochybovala o své lásce, a protože mi sebrala tu jedinou jistotu, kterou jsem měla.

Neměla jsem ani ponětí, co budu dělat. Došla jsem k pobřeží a vztek se pomalu rozpouštěl v mořských vlnách. Dostavila se melancholie a stesk. Tak moc se mi po nich stýskalo.

Asi týden jsem se toulala v lesích okolo pobřeží. Žízeň jsem dostala až po třech dnech od útěku, ale nebylo to nic, co bych nemohla zvládnout. Lovit jsem šla jenom z nudy. Zabila jsem dva velké losy a cítila jsem se přepitá.

Ať jsem se snažila sebevíc, myšlenky na rodinu Cullenů mě neopouštěly. Přistihla jsem se, jak přemýšlím o tom, co bych si ve svém novém šatníku vybrala na sebe a že bych ráda vyrazila s Alicí na nákupy. Pomohla bych Esme s úklidem a pak bych si šla číst do zimní zahrady, kde by mě stejně rozptylovaly všechny ty nádherné voňavé květiny. Mohla bych se taky pokusit přemluvit Carlislea, aby mi vyprávěl některé příběhy ze svého života, nebo aby mi alespoň prozradil něco víc o upírech. Chyběli mi, ale nechtěla jsem rozvracet jejich rodinu, neměla jsem na to právo, ať už to byla moje chyba nebo ne.

Vydržela jsem v lesích u pobřeží ještě další dva dny, ale pak už jsem nedokázala myslet na nic jiného, než že se cítím strašně sama, nudím se, protože nemám co dělat, a po více než týdnu v jedněch šatech jsem byla odporná i sama sobě. Potřebovala jsem se umýt, sehnat si nové oblečení, a to znamenalo jít někam do města, mezi lidi.

Samota byla nejhorší, na tu jsem nedokázala najít řešení a nemohla jsem se jí nijak zbavit. Se zbytkem by bylo snadné si poradit, město bylo blízko, ale ten nápad se mi zdál velmi riskantní. Jenže na druhou stranu bych zabila dvě mouchy jednou ranou, zabavila bych se a zjistila, jestli dokážu odolat lidem a jejich voňavé krvi. Stejně to budu muset jednou zkusit. V koutku duše jsem doufala, že kdyby to dopadlo dobře, mohl by se tím i nějak vyřešit můj první problém.

Trvalo mi dalších několik dní, kdy jsem v sobě sbírala odvahu na to, abych to skutečně udělala. Zvažovala jsem všechna pro a proti a přišla na další problém, kterým byly peníze. Žádné jsem neměla, ale krádež byla proti vraždě rozhodně snesitelnější varianta. Uklidňovala jsem se tím, že nemám žádnou nezřízenou touhu po krvi, evidentně se nepotřebuji krmit tak často jako ostatní novorození a vím, že nikdy nechci zabít člověka. Na druhou stranu jsem ale nikdy necítila lidskou krev. Neměla jsem ani ponětí, co to se mnou udělá.

Toho dne jsem zase bezcílně bloumala po pobřeží. Bylo poledne a bylo zamračeno, nemusela jsem se bát, že by někdo poznal, že nejsem obyčejný člověk. Tentokrát jsem si troufla o dost blíž k městu a první, na co jsem narazila, byl rybářský přístav. Vlastně jsem ho cítila dřív, než jsem ho v té zátoce uviděla. Zápach z ryb byl odporný, a i když byla ve vzduchu jejich krev, nevoněla mi. Ryby jsem neměla ráda ani jako člověk. Ale vnuklo mi to nápad. Ten zápach by mohl alespoň částečně překrýt pach lidské krve a pomoci mi ovládnout se. To by mohlo vyjít.

Došla jsem blíž a uviděla dlouhé dřevěné molo se spoustou stánků, kde ženy rybářů prodávaly úlovky svých mužů. Ti se s rukama plnýma košíků nebo beden s čerstvým zbožím proplétali mezi lidmi sem a tam. Na konci mola stály lavičky k sezení, kde momentálně nikdo nebyl. Všichni se zajímali jenom o nákupy.

Nasadila jsem si černé brýle. V tomhle počasí by přes ně normální člověk moc neviděl, ale pořád bylo lepší, aby se lidé podivovali brýlím než mým rudým zorničkám. Pomalým krokem jsem se vydala k molu a k lavičkám. Opatrně, v malých dávkách a ještě v dostatečné vzdálenosti, abych měla případně čas utéct, jsem nasávala okolní vůni. Cítila jsem rybinu a najednou jako bych dostala ránu pěstí do žaludku. Bylo to tam. Ta sladká, těžká vůně čerstvé lidské krve. Její chuť se mi táhla na jazyku jako cukrová vata, kterou někdo namotává na špejli. V ústech se mi okamžitě začal tvořit jed a moje hrdlo spalovaly ohnivé plameny. Zůstala jsem stát a netušila, co mám dělat. Chtěla jsem zbaběle utéct, bylo to marné, tohle nikdy nedokážu. Vonělo to až příliš lákavě. Otočila jsem se a můj pohled spočinul na vzdáleném tmavém a ponurém lese. Ten obraz jako by přinutil můj mozek pracovat. Nemůžu, nechci tam přece být uvězněná navěky. Nevydržím to. Koukala jsem do země a přinutila se vidět v těch lidech svoje bývalé kamarády, známé a rodinu. Všichni jsou přece něčí rodina, mají někoho, kdo na ně čeká. Někoho, komu by chyběli, kdyby se večer nevrátili domů. Hrdlo se mi sevřelo znovu, ale tentokrát vzpomínkou na Charlieho, který jezdil každou neděli na ryby a já na něj čekala doma s večeří. Jak by mi bylo, kdyby se jednou prostě nevrátil?

To už jsem věděla, že to dokážu. Že tam zvládnu jít a nikoho z těch křehkých lidí nezabít. Stačí si místo nich představit lidi, které jsem měla ráda a milovala jsem je. Nikdy bych jim nemohla ublížit, nedokázala bych to.

Otočila jsem se. Byli tam spolužáci, servírka z baru, kde jsem si s Charliem občas dávala ovocný koláč a táta tam byl taky. Jak bych mohla zabít vlastního otce? Opatrně jsem vykročila zpět a stále si v hlavě udržovala svoji iluzi. Opakovala jsem si jediné. Nesmíš jim ublížit, někdo je miluje a čeká na ně, tak jako si čekávala ty.

Začala jsem víc a zhluboka dýchat. Mučila jsem své už tak planoucí hrdlo. Procházela jsem mezi stánky a nutila svůj mozek vnímat všechny ostatní detaily kromě vůně krve. Barvu a strukturu rybích šupin, letokruhy na podlaze mola, divné oblečení rybářů. Konečně jsem došla na konec. Zmámeně jsem se posadila na lavičku. Hlava jako by se mi motala a já už nebyla schopná nebo jsem možná raději nechtěla vnímat nic dalšího. Sundala jsem si brýle a dlaněmi si promnula obličej. Raději jsem přestala na chvíli dýchat. Nádech, výdech, nádech, výdech. Něco bylo špatně. Vůbec jsem si nevšimla, že vedle mě někdo sedí, dokud ten muž nepromluvil.

„Copak, děvenko, dostala jste mořskou nemoc?“ ozvalo se vedle mě.

Ten hlas mě vytrhl ze soustředění a já se automaticky nadechla. Plameny opět rozžhavily můj krk. Byl to velmi starý rybář. Okamžitě jsem se vyděsila, že by si mohl všimnout mých očí a spustit povyk, když jsem si tak hloupě a nerozvážně sundala brýle. V duchu jsem se posílala do horoucích pekel, rychle si je znovu nasadila a vzpomínala na Esmeino varování ohledně prozrazení našeho tajemství. Ale on měl pohled upřený stále před sebe a na očích také sluneční brýle. Potkala jsem snad jiného upíra? Ne, voněl jako člověk. Teprve pak jsem si všimla bílé hole opřené o lavičku vedle něj. Musel být slepý. Trochu mě to uklidnilo a posbírala jsem se natolik, abych mu konečně odpověděla.

„Ne, není mi špatně. Děkuji za optání.“ I když to samozřejmě byla lež.

„To jsem rád, občas se to tady lidem stává, přece jenom je to dost vysoko nad hladinou,“ vysvětlil a pak hned pokračoval dál. „Potkávám tu denně mnoho lidí, ale na vás jsem tu asi ještě nenarazil a to tu sedávám každý den už dvacet let.“

„Dvacet let?“ vydechla jsem nevěřícně, ale pak si uvědomila, že to ode mě muselo znít hrubě. „Promiňte,“ omluvila jsem se. „Máte pravdu, ještě nikdy jsem tu nebyla. Popravdě, ani přesně nevím, kde jsem. Nekoukala jsem, kam jedu, jen jsem si přála být od ní co nejdál.“ Netušila jsem, proč mu to vykládám, ale pak jsem si uvědomila, jak moc toužím po jakémkoliv rozhovoru.

„Neomlouvejte se děvče. Ano, je to už dvacet let co mi zemřela žena, a tady se alespoň necítím tak sám jako mezi čtyřmi stěnami našeho domu.“ Naprosto přesně jsem mu rozuměla, moje čtyři stěny měly akorát podobu lesa. Taky bych asi seděla tady, než se v něm sama toulat.

„Tak,“ odmlčel se a vysmrkal, „dojela jste do rybářského přístavu v zátoce Anchorage. Město leží asi pět kilometrů odsud.“

Město… myšlenky se mi rozutekly jiným směrem. Vydám se tam dnes v noci.

Asi mu připadalo, že dlouho mlčím, protože zase promluvil. „Nebude vám vadit, když se neomaleně zeptám, od koho jste to chtěla být co nejdál? Omluvte prosím mou zvědavost.“

Nevadilo mi to, byla jsem ráda, že mi někdo věnuje pozornost a chce si se mnou povídat. Přemýšlela jsem, co mu odpovím. Kolik mu toho mohu říct? Nakonec jsem se rozhodla, že když to trochu upravím tak, aby to bylo přijatelné vyprávění pro člověka, můžu mu to říct celé. Nemělo by to vadit. Stejně ho po dnešku už asi nikdy neuvidím.

A pak to bylo venku. Všechno. Příběh o tom, jak mi zemřel otec a já se přestěhovala ke strýčkovi a tetě, kteří bydleli společně se starší dcerou a jejím přítelem a dalšími dvěma dětmi. Znovu jsem vzpomínala a detailně mu popisovala náš dům a všechny členy rodiny. Líčila jsem mu, jak byli všichni úžasně ohleduplní, hodní a přijali mě jako vlastní dceru. Všichni až na Rose, která mě už od začátku neměla ráda a pak na mě vyjela kvůli tomu, že si myslela, že jí chci přebrat přítele.

„Byla jsem zmatená, vylekaná a naštvaná, protože to vůbec nebyla pravda. Udělala jsem jedinou věc, která mě napadla. Odjela jsem, nechtěla jsem být důvodem hádek. Mám je všechny moc ráda, nechci jim kazit život,“ dokončila jsem smutně. Cítila jsem nepatrnou úlevu, že jsem to mohla někomu říct.

Pán si vedle mě zhluboka povzdechl. „Víte, v životě jsou nejdůležitější asi tři věci. Láska, rodina a zdraví. A pokud je máte, neměla byste od nich zbaběle utíkat, ale naopak za ně bojovat. Na světě není nic horšího než samota.“

Ano, na to už jsem taky přišla, pomyslela jsem si hořce.

„Mě to můžete věřit, něco jsem si jí za těch dvacet let užil. Proč myslíte, že chodím každý den sem na molo?“ pokrčil rameny. Nevěděla jsem, co mu na to odpovědět. „Protože bych se z té tmy a ticha dočista zbláznil. Nikdo na světě nevydrží dlouho sám,“ rozpálil se.

Už jsem ho nemohla déle poslouchat. Měl pravdu, a ta se mi zařezávala hluboko do místa, kde jsem kdysi měla srdce. Co s tím mám ale dělat?

V rychlosti jsem se rozloučila a zaslechla ještě poslední větu, kterou mi starý pán věnoval.

„Jeden jediný člověk nestojí za to, abyste kvůli němu zahodila svoje štěstí. Ještě kvůli takovému hloupému nedorozumění. Měla byste se vrátit a pokusit se to vyřešit. Bojovat.“ Koutkem oka jsem viděla, jak se usmívá. Slunce už pomalu zapadalo.

Ještě chvilku jsem přemýšlela o našem rozhovoru, ale pak jsem se rozhodla ho ignorovat. Moc to bolelo. Raději jsem se věnovala pozorování okolí. Návštěvníků na molu ubylo, ale rybáři zůstávali. Znovu jsem se zastavila a potrápila své sebeovládání jejich vůní. Už jsem věděla jak na to, a možná proto mi to teď přišlo o něco lehčí. Ta bolest tam pořád byla, jen o nepatrný zlomek mírnější. Ale díky tomu jsem si byla jistá, že se mi ji časem podaří dostat do pozadí. Ale stále tam bude, nikdy se jí nezbavím. Už navždy je mou součástí.

Pomalu jsem se vracela po pláži do lesa a na tváři se mi objevil malý úsměv. Zjištění, že s démonem v podobě lidské krve můžu bojovat a zvítězit, mi přineslo i lepší náladu. Měla jsem svoje svědomí a iluzi přátel a rodiny, kteří mi nedovolí něco tak odporného udělat. Vždycky si na ně můžu vzpomenout a oni mě spolehlivě zastaví. Věřila jsem jim. Ze mě žádné krvelačné monstrum nebude. Ano, zpočátku to bude těžké, ale já to zvládnu. Kdyby to šlo, spadl by mi kámen ze srdce.

Konečně se všude rozprostřela tma noci a já se rozběhla směrem k městu. Jako první jsem se rozhodla sehnat si něco na sebe, což rychle vyřešil malý obchod na předměstí. Nahlédla jsem oknem a neviděla žádný alarm. Jedna rozbitá tabulka skla a už jsem byla vevnitř. S koupelí to bylo horší. Chvíli mi trvalo, než jsem našla tichý a tmavý dům, ve kterém nikdo nebyl. V tuto dobu byla většina lidí doma. Ale majitelé toho zdejšího nechali ve druhém patře pootevřené okno a to pro mě nebyl žádný problém. Za pár vteřin jsem stála v jakési pracovně. Rychle jsem našla koupelnu a vlezla pod sprchu. Zasténala jsem pod proudem horké vody. Bylo to příjemné a osvěžující, ale takový uvolňující pocit, jako je dotyk teplé vody na lidské kůži, si už nikdy nezažiju. Rychle jsem zavrtěla mokrou hlavou, nechtěla jsem, aby se mé myšlenky ubíraly tímto směrem. Všechno jsem perfektně uklidila tak, jak to bylo předtím, než jsem se sem vloupala. Pouze v koši na prádlo teď ležel jeden ručník navíc. Snad si nikdo neuvědomí, že tu někdo byl.

Nevěděla jsem, co s načatým večerem. Bylo už dost pozdě a v ulicích nikdo nebyl, tak jsem se odvážila jít směrem ke středu města. Cestou jsem koukala do rozsvícených oken a poslouchala život za nimi. Možná to bylo tím, v jakém rozpoložení bylo moje podvědomí, ale měla jsem pocit, že za nimi vidím jenom milující se dvojice, rodinnou pohodu a slyším pouze tichá a něžná vyznání lásky. Můj stesk v té chvíli propukl naplno. Měla jsem sto chutí ječet z plných plic nebo se prostě uprostřed ulice zkroutit do klubíčka a plakat. Můj mozek mě zase podrazil. I když jsem o to nestála, začal mi předhazovat dokonale skutečné obrazy. Carlislea, Esme, Alice, Jaspera, Emmetta a dokonce i Rosalie.

Aniž bych si to uvědomila, dala jsem se do běhu. Běžela jsem jako o život, zuby zatnuté soustředěním. Běžela jsem domů.

***

Snažili jsme se ji dohnat, ale neměli jsme nejmenší šanci. Byla novorozená a tudíž rychlejší než kdokoliv z nás. Po hodině jsem to vzdal a zastavil. Ostatní byli v závěsu za mnou.

„Tohle nemá cenu,“ konstatoval jsem. „Alice, vidíš něco?“

Jen smutně zavrtěla hlavou. „Byla strašně vystrašená, vážně si myslela, že ji chce Rose zabít. Nevidím zase vůbec nic.“

Začal se mnou cloumat vztek a to nebyla emoce, na kterou bych byl zvyklý. Obvykle jsem řešil věci v klidu. Ještě chvilku jsem se snažil ovládnout.

„Vraťte se domů, já přijdu později. A ty, Rosalie, doufej, že se Bella sama vrátí a cestou nenarazí na nějakého turistu nebo nedej bože město.“ Na cestu jsem jí věnoval ještě jeden dost příkrý pohled. Nepamatuji si, kdy naposledy jsem byl takhle rozzlobený.

Vydal jsem se opačným směrem, chtěl jsem se uklidnit a trochu přemýšlet. Jenže ať jsem to vzal z kterékoliv strany, nic mě nenapadalo. Bella měla teď všechny výhody na své straně. S ironií jsem si uvědomil, že nám opravdu nezbývá nic jiného než se modlit, aby to celé nějak dopadlo, pokud možno s co nejmenšími ztrátami na životech. Ať už našich nebo lidských.

Kdyby totiž Bella narazila na nějaké město a nechala se ovládnout svými novorozeneckými pudy, o čemž jsem ani na vteřinu nepochyboval, že by k tomu došlo, měli bychom vážný problém. Dobře jsem si pamatoval, co se stalo těm, kteří stvořili novorozeného a nechali ho bez dozoru.

Raději jsem se začal věnovat tomu, jak vyřeším tu situaci s Rosalií. Zachovala se opravdu špatně a já už jsem neměl sebemenší chuť být k ní tolerantní. Už jsem měl těch jejích výstřelků dost.

Sotva jsem vstoupil zadními dveřmi do domu, uhodil jsem na ni. „Docela živě si vzpomínám, Rosalie, jak jsi stála tady dole v hale a ječela na Bellu, že díky ní je teď celá naše rodina v nebezpečí. Že pro nás představuje hrozbu prozrazení. Řeknu ti jen jedno,“ zapíchnul jsem jí prst do hrudi.

„Jestli Bella někde zabije jen jediného člověka, jakože ano, ta krev bude všechna jenom na tvých rukou, protože ty jsi jediná, kdo za to může a kdo tuhle rodinu kdy uvrhl do nebezpečí.“

Pak jsem pokračoval.

„A je ti doufám jasné, že jakmile zabije prvního, nebude mít dost? A pokud nebudeme dost rychlí nebo budou Volturiovi někde poblíž, je s námi konec. Přijdou si pro nás a pak nám pomáhej Pánbůh.“

Zkroutila obličej do bolestné grimasy a utekla nahoru do pokoje. Celé dva týdny pak chodila jako tělo bez duše. Bylo na ní vidět, jak hluboce ji to mrzí, ale nebyla schopná vykoktat ani omluvu. Nebo nechtěla. Vztek už mě přešel, ale utěšit jsem ji nedokázal. Nezasloužila si to a Bella se stále nevrátila. Každý večer jsem sledoval zprávy a snažil se zachytit i sebemenší stopu násilí. Emmett s Jasperem hledali na internetu a Alice stále nic neviděla. Začínal jsem být zoufalý. Nikdo z nás nebyl schopen předstírat náš běžný život. Neustále jsme byli ve stresu, kdy se nám na prahu objeví Volterrská garda. Až jednou večer vyběhla Alice s jekotem ze svého pokoje a začala poskakovat na pohovce.

„Bella se vrací domů, Bella se vrací domů,“ máchala nadšeně rukama.

„Kde je, Alice?“ zeptal jsem se.

„To nemám ponětí. Vidím ji, jak běží lesem. Ale když se rozhodla vrátit, byla ještě ve městě,“ zamračila se.

Byl jsem rád, že se k nám Bella konečně vrátí, ale už jsem uvažoval nad tím, co všechno budeme muset podniknout, abychom napravili její chyby. Budeme muset být hodně rychlí.

Dorazila těsně před svítáním.

***

Cítila jsem je všude kolem, už jsem byla skoro doma. Za okamžik jsem minula poslední stromy a přede mnou se objevil náš dům. Alice stála s úsměvem od ucha k uchu u zadních dveří a držela mi je otevřené. Proběhla jsem jimi, aniž bych zpomalila. Zastavila jsem se až uprostřed obývacího pokoje. Byli tam všichni.

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem a rychle jsem se otočila k Rosalii, než se někdo rozhodne promluvit a já ztratím nit. Celou cestu jsem přemýšlela, co jí chci říct.

Stála vedle Emmetta, ale pohled měla nezvykle upřený na zem.

„Nevím, Rose,“ začala jsem, „jak jsi přišla na to, že bych chtěla Emmetta získat pro sebe. Podle mě jsem ti k tomu nedala jedinou záminku, ale jestli si myslíš, že i když s ním bydlím pod jednou střechou, nebudu si ho všímat, tak to se vážně pleteš. Mám ho ráda, je mým bratrem a přítelem, stejně jako všichni tady v té místnosti. Ale nic víc. Nestojím o něj a je mi moc líto, že mu tak málo věříš. Tohle si od tebe nezasloužil.“

Zmlkla jsem a přemýšlela o tom, jestli si vůbec uvědomuje, co jsem jí tím chtěla říct. Možná by taky měla zkusit strávit pár týdnů o samotě.

„Omlouvám se Bello,“ zašeptala, oči stále sklopené k zemi. Takovou jsem ji neznala. „Vážně jsem to přehnala, ale nechtěla jsem nikomu ublížit. Ani tobě, ani své rodině. Moc se omlouvám.“

Překvapeně jsem se na ní podívala a ona poprvé od té doby, co jsem vstoupila do domu, vzhlédla. Pokusila se o úsměv, ale bylo vidět, kolik přemáhání ji to stojí.

„To je v pohodě,“ mávla jsem rukou. Chtěla jsem na to rychle zapomenout.

To už se do toho vložil Carlisle.

„Bello, kde jsi byla?“ zeptal se.

„V Anchorage,“ řekla jsem po pravdě.

„Musíme se tam okamžitě vrátit. Na vysvětlování a přivítání bude čas později.“

„Proč?“ nechápala jsem.

„Musíme zamést stopy a uklidit po tobě, Bello. Pokud by na to přišli Volturiovi, měli bychom velké problémy.“

„Přišli na co, Carlisle? Vůbec ti nerozumím.“

„Alice říkala, že když ses rozhodla vrátit k nám, byla jsi ve městě. Nic ti nevyčítám, nikdo ti nevysvětlil, jak se chovat. Nemělo k tomu vůbec dojít. Ale teď se tam musíme vrátit a uklidit po tobě. Policii je vždycky podezřelé, pokud objeví mrtvé tělo bez kapky krve. Mohlo by to způsobit skandál a my si nemůžeme dovolit budit pozornost. Gardě okamžitě dojde, že za tím stojí upír, a budou pátrat po tom, kdo to udělal.“

Konečně mi to došlo. On si myslel, že jsem byla v Anchorage lovit. Rozesmála jsem se.

„Ve městě nejsou žádná mrtvá těla, Carlisle.“

„Nejsou?“ zeptal se zmateně.

„Ne, nejsou,“ zopakovala jsem znovu. Byla jsem ráda, že jsem jim nezpůsobila žádné problémy.

„Ty jsi byla ve městě a nelovila jsi? Cos tam teda dělala?“ ptal se ohromeně.

„Potřebovala jsem si sehnat čisté šaty a dát si sprchu,“ pokrčila jsem rameny.

„Nikoho jsi nezabila?“

Povzdechla jsem si. „Ne, Carlisle. Nikoho jsem nezabila. Kolikrát to chceš ještě slyšet?“ zavrčela jsem. Těšila jsem se domů a místo toho mám pocit, že jsem u výslechu.

„Čím ses tedy celou tu dobu krmila?“

„Měla jsem dva losy.“

„Jenom dva?“ vyhrkl Emmett. „Za dva týdny?“

Přikývla jsem, ale jak to dopověděl, uvědomila jsem si, že mám žízeň a že budu muset večer asi na lov.

Carlisle se posadil na pohovku a poprosil mě, abych mu dopodrobna vyprávěla o svém útěku. Bylo to to poslední, co jsem teď chtěla, ale vyhověla jsem mu. Všichni ostatní si posedali okolo a taky poslouchali. Když jsem skončila, vypadla z něj jediná věta.

„Teda to jsem ještě neviděl, a že už jsem toho viděl dost.“

Usmála jsem se na něj, ale pro mě teď byla důležitější jiná věc. Pořád jsem ještě nevěděla, jestli se na mě nezlobí a budu tady s nimi moci zůstat. Nevěděla jsem, jak se jich na to zeptat. Podívala jsem se z okna, jako bych tam mohla najít odpověď, a nervózně si pohrávala s rukávy u svetru.

A Esme jakoby vycítila, že něco není v pořádku. „Co se děje, Bello?“ zeptala se.

Otočila jsem hlavu a podívala se do jejích teplých a vřelých zlatých očí.

„Nezlobíte se na mě, že jsem utekla?

Vytřeštila oči. „To přece nebyla tvoje chyba. Jak bychom si to mohli myslet?“

Pokrčila jsem rameny. „Bála jsem se, že už mě tady nebudete chtít.“

Esme vyskočila z pohovky a schovala mě ve svém náručí. „Vždycky tě tu budeme chtít, holčičko.“

Všechno napětí ze mě rázem opadlo, zůstala jsem tak ještě chvíli a ona mě hladila po vlasech. Atmosféru přerušila až Alice, když vypískla, že můžeme tedy zítra vyrazit na nákupy.

***

Milovala jsem svou rodinu nade vše a roky postupně plynuly. Od toho incidentu už jsem nemusela zůstávat doma a stal se ze mě plnohodnotný člen rodiny. Dokončila jsem střední školu a pokračovala ve studiích na univerzitě. Měla jsem doktorát z historie, práv, žurnalistiky i přírodních věd. Ale nejraději jsem se věnovala zahradní architektuře. Často jsem spolupracovala s Esme. Ona pro své klienty vytvářela nové domovy a já se realizovala v jejich okolí.

Nikdy jsem neochutnala lidskou krev a i tou zvířecí jsem se potřebovala krmit mnohem méně než ostatní. Během těch let jsme se museli několikrát stěhovat a Carlisle mě seznámil se svými přáteli z Denali a některými nomády. Poznala jsem historii našeho druhu, královskou rodinu v Itálii a také jsem se dozvěděla, že nikde na světě nežije stejně početná skupina upírů, jako byli Cullenovi. A těch, co se živili zvířecí krví, bylo ještě méně. Pokud jsem se setkala s nějakým rudookým upírem, většinou jsem slyšela jen opovržení. Nechápali tento způsob života, ani to, co nás drží pohromadě.

Neznali pouto lásky, i když já vlastně taky ne. Časem jsem poznala, že existuje několik forem lásky. Tou rodinnou mě zahrnovali každý den, ale tu opravdovou partnerskou jsem neměla. Nikdy. Pouze jsem ji vídala  okolo sebe, Carlisle s Esme, Jasper s Alicí a Emmett s Rose.

Já jsem byla skoro osmdesát let pořád sama.


Povídky od Linfe

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Marvi

20)  Marvi (15.12.2011 19:30)

Na začátku jsem se bála, že nevrátí, ale ten člověk na molu ji vlastně zachránil. Krásně Bella nahradila z klasického příběhu Edwarda, čekám kdy se objeví, pokud se tedy objeví. Je dost dlouho sama, takže si lásku určitě zaslouží

ambra

19)  ambra (28.11.2011 19:02)

Ach, z toho popisu samoty mě bolelo srdce. Strašně krásné a strašně uvěřitelné. Ano, i jako upíři jsme společenští tvorové;) . Moc se mi líbil Bellin fígl na překonání žízně. Zkusím si jako členy rodiny představovat čokoládové tyčinky .

Twilly

18)  Twilly (02.05.2011 21:45)

Takže přehozené postavy?? Bella tak jak ji známe není a zatím není ani Edward... Bella je sama.. jako prst hmmm čímpak mě překvapíš příště?

Janeba

17)  Janeba (05.02.2011 20:38)

Báječně skvělá Bellinka, která má své naprosté zásady a odhodlání chránit lidi, je úžasná!Linfičko povedla se Ti dalsí báječná povídka a mám ji moc ráda! Děkuji!!!

nikolka

16)  nikolka (19.01.2011 23:05)

mala som strach, keď utekala... ale ona všetko bravúrne zvládla... rozhovor so starcom ju asi najviac prinútil k rozmýšľaniu vrátiť sa, čo samozrejme aj urobila... viacej si ma nemohla potešiť...
síce Bella patrila ku Cullenovcom tak krátko, berú ju ako dlhodobú členku rodine ,, čo je úžasné a najviac dokonalé, strach, láska... všetko čo k pravej rodine patrí...

sfinga

15)  sfinga (18.01.2011 20:50)

Ok, poprvé, podruhé, potřetí - čtu to už po kolikáté a stále si myslím jedno - takhle kapitola je asi nejemotivnější z celých ZUD Belliny pocity, rozhovor se slepým starcem, touhl po Cullenových, Carlisleův strach. Prostě jedním slovem - nádhera

eMuska

14)  eMuska (14.01.2011 21:26)

Ten slepý rybár - to nebol len slepý rybár. To bola taká myšlienka, moje nervy! Toto keby som mala na literatúre interpretovať, mám aspoň jednu A4, keby sa mi podarilo zapáliť pre vec! Bolo to skvelé! A vykoľajený Carlisle... V mnohých poviedkach je to doslova vedec, stále sa nad niečim zamýšľa, čo je fajn, ale v tvojom prípade je ešte viac otec, čo sa mi strašne páči. Ty tu máš nespočetne mnoho perličiek, ktoré ani nemôžem vymnovať, koľko ich je. A posledná časť kapitoly - akoby malo od deviatky začať niečo nové. Myslím, že to bude nejaký veľký zlom...
Úžasné!

Karolka

13)  Karolka (08.01.2011 15:42)

Jedním slovem: krásný! Líbí se mi, že ty emoce nehrotíš. Probíhá to realisticky a uvěřitelně. Bella není žádnej tupej beran, ale prostě hodně mladá holka, které se velmi radikálně změnil život. U scény se slepým rybářem jsem si vzpomněla na jednu podobnou osobní zkušenost. Taky jsem jednou utíkala z domova a narazila na zastávce na lavičce na dědouška.
Takže Bella se vrátila, je úžasná a uplynulo mnoho let. Je sama. Hádám, že nadešel čas "E".

uhlacka27

12)  uhlacka27 (09.11.2010 20:24)

Jsem ráda, že všechno dopadlo dobře. Doufám, že jednou Bella konečně potká toho pravého.
Hezky popisuješ všechny ty situace, okolí... Když to čtu, někdy mám vážně pocit, že jsi to ty zažila :D Prostě nádhera ! Co více dodat...

11)  nathalia (04.11.2010 20:32)

MisaBells

10)  MisaBells (26.10.2010 13:21)

WOW, slepý rybář byl sladký, úplně jsem to molo viděla. Špičkové Týnko! Mimochodem, já vím, že jsem brzda a pomalu mi vše dochází, ale ehm... Kde mám Edwarda????

Amisha

9)  Amisha (11.10.2010 07:32)

Jééé... jdu dál Ty moje komentíky budou bída jakmile se začtu, končí se mnou sranda

8)   (13.06.2010 17:07)

Tak a teď nevím, co začít vychvalovat dřív..
Vůně lidské krve přirovnaná k malinové cukrové vatě = wow!
Při setkání Belly se starým rybářem mi regulérně vyhrkly slzy (a podotýkám, že do oka mi žádný smítko nespadlo)..
No a pak se dostavil zvláštní pocit zadostiučinění, když si Bella s Rose vyříkala Emmeta. A Carlisle nakonec, nad ním by se snad ustrnul i kámen, chudinka malej zmatenej :p
Ani teď si ale neodpustím dotaz na konec: Už tam bude Edward?

ambra

7)  ambra (23.05.2010 14:01)

Milá Linfe, korektura je jedna věc, ale to že máš vlastní a velmi osobitý styl a že Tvoje Bella je strašně živoucí (navzdory tomu, že je upír) a já jí věřím každé mrknutí okem (i když moc mrkat nepotřebuje:D), to je zase věc jiná, a jen doufám, že už nebude dlouho sama. Protože být sám v plném domě je vždycky smutné...;)

6)  Liz (23.05.2010 13:41)

Krásné
ale chybí mi tam Edward:(:):):)

5)  belko (23.05.2010 13:30)

hele, tohle ale není konec, že ne?
jinak moc pěkné:)

Linfe

4)  Linfe (23.05.2010 12:51)

ještě budete litovat dne, kdy jse o to prosily...

sakraprace

3)  sakraprace (23.05.2010 12:48)

Krásné, ale přece ji nenecháš osamocenou?! Kde Edward? A neříkej, že si dělá, co chce, tady ho máš na starosti ty:D :D

Linfe

2)  Linfe (23.05.2010 12:36)

Tohle je nátlak víš to A Edward si dělal od jakživa co chtěl, já mu do hlavy nevidím ...

AliceMasen

1)  AliceMasen (23.05.2010 12:33)

kdy už tam bude Edward???

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek