Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Broken%20soul%20mal%C3%BD.jpg

Konečně jsem byla poprvé jako upír venku. Otevřený prodtor, čerstvý vzduch a všechen ten život kolem mě naplňovaly radostí, pocitem štěstí a chutí do života. Sice jsem na lovu zase přišla na to, že ani jako upír nejsem úplně normální, ale tak nikdo není dokonalý, že? Jenže jsem to s tou dobrou náladou a provokováním Emmetta asi úplně neodhadla. Ale kdo mohl tušit, že Rosalie má tak slabé nervy? A teď jsem byla v háji já.

 

EDIT 7/2/2011

7. kapitola - První lov

Noc utekla, ani nevím jak. Stále bylo co dělat. Přehodnotila jsem svoje stanovisko o dostatečném počtu knih v mém pokoji. Jenom za dnešek jsem přečetla dvě. Zbylo mi i trochu času na vyzkoušení nového notebooku a tak jsem na internetu hledala něco o upírech. Většinou to byly samý blbosti, ale aspoň jsem se pobavila. K ránu jsem vlezla pod sprchu a vzala si na sebe čistý džíny, triko a svetr. Na nohy jsem si obula tenisky a popadla ještě sluneční brýle. Podle toho, jak nedočkavě se včera Emmett tvářil, mě dneska výlet asi nemine. Byla jsem z toho trochu nervózní. Budu lovit, pravděpodobně zabiju vlastníma rukama nějaký zvíře, ale ven jsem se hrozně těšila. V domě už mi bylo těsno. Zatřepala jsem hlavou a pokusila se tu až příliš živou představu čerstvé krve zahnat pryč.

Ve Forks jsem milovala procházky venku. Sice jsem si vždycky přinesla domů nějaký škrábanec nebo odřeninu, ale to mě nikdy neodradilo. Všude kolem byla spousta věčně zelených lesů, hor a potoků, kousek od indiánské rezervace v La Push jsme měli dokonce i pláž. Bylo jen pár opravdu teplých dní v roce, kdy se tam dalo koupat nebo opalovat se, ale stejně jsme tam se spolužáky párkrát do roka zajeli. Chyběl mi ten čerstvý vzduch a vítr ve vlasech, hučení vody a slaná chuť na jazyku. Z okna pokoje to nebylo ono, chtěla jsem to cítit na vlastní kůži. Bylo mi jasné, že teprve teď to díky mým novým schopnostem bude opravdové.

Sešla jsem dolů, všichni už byli připravení v obýváku. Snažili se chovat normálně a tvářit se, jako že se nic neděje, ale neskočila jsem jim na to. Nemusela jsem být Jasper, abych poznala, že jsou napnutí jako kšandy. Tomu chudákovi se navíc v obličeji promítaly emoce ode všech, takže neměl šanci. Začala jsem se smát, abych maskovala svou vlastní nervozitu, ale nakonec jsem se rozhodla odlehčit situaci.

„O co se tu pokoušíte? Stačí, že jsem nervózní já, nemusíte se strachovat i vy. V pohodě to zvládnu za všechny. Spoléhám na to, že je vás šest, takže mě nenecháte udělat nějakou blbost. Navíc, Alice mi to slíbila,“ podotkla jsem do hrobového ticha.

Carlisle se začal smát a napětí rázem opadlo. Položil rozečtenou knihu a přistoupil ke mně.

„No, já doufám, že to nebude potřeba, ale máš pravdu. Nás šest by na tebe mělo v případě nouze stačit. Ovšem Emmett si myslí, že by tě dokázal zvládnout sám.“

Tázavě jsem pozvedla jedno obočí.

„Jenže, on se ještě nikdy s žádným novorozeným nesetkal,“ pokračoval a ušklíbnul se. „Já si naopak myslím, že by to mohla být zajímavá podívaná.“

„Pf, to sotva,“ odfrknul si pohrdavě Emmett.

Ježíši! On se snad chce se mnou rvát nebo co, blesklo mi hlavou.

„Tak snad, abychom vyrazili ne? Nemám na to celý den,“ utnula nás Rosalie. Zamračila jsem se na ni, ale stejně jsem zůstala stát uprostřed obýváku jako solný sloup. Carlisle rukou zastavil Emmetta, který už se okamžitě hrnul ven.

„Rosalie, uklidni se. Musíme Bellu alespoň teoreticky připravit na to, co ji tam venku čeká.“ Znovu na mě upřel ten svůj zlatý pohled. „Něco z toho ti už jistě došlo, ale pro jistotu to ještě shrnu a přidám pár rad. Všichni upíři jsou silní a neobyčejně rychlí, ale novorození jsou nejsilnější a nejrychlejší, protože v sobě mají ještě zbytky své vlastní krve. Ta v podstatě působí jako doping. Po prvním roce tyto rozdíly zmizí a z novorozeného se stane obyčejný upír. To, že máme skvěle vyvinuté i ostatní smysly, už jsi poznala. Esmé mi vyprávěla, jak si byla unešená zimní zahradou. Naší slabou stránkou je naprostá ztráta sebekontroly, pokud v nás převládne lovecký pud. Nedokážeme se v tu chvíli soustředit na nic jiného a zastavit se je pro nás takřka nemožné. Když lovíme, musíme si být stoprocentně jisti, že se nikde v okolí nevyskytuje žádný člověk. Jak ucítíme pach krve, jdeme za ní až do naprostého konce a ta lidská i nám voní lépe než zvíře,“ odmlčel se, abych si ty informace důkladně uvědomila a zapamatovala. Pak pokračoval.

„Tam venku na tebe najednou zaútočí spousta zvuků a vjemů. Je velice důležité, abys pořád měla na paměti, kdo jsi a co se může stát. Nesmíš se nechat rozptýlit a rozběhnout se, kam tě napadne, protože by ses taky mohla dostat někam na dosah k lidem a tam už tě nebudeme schopni zastavit. Jistě nechceš zabít člověka.“

„Ne,“ skoro jsem vykřikla.

„Bezva,“ ozvala se zase Rosalie. „Takže už jste si to vyříkali a teď pojďme,“ zavelela a vyšla ven.

„Jdeme vyvenčit Bellu,“ zatleskal na mě až příliš nadšený Emmett. Tušila jsem, že s ním to bude ještě zajímavé.

Udělala jsem krok za nimi, ale v tom mě Alice přidržela za rukáv a počkala, až všichni odejdou ven. Opatrně mi zašeptala do ucha.

„Až dohoníš Emmetta, chytni ho tak, jako kdybys ho chtěla obejmout a trochu ho nadzvedni. Nech ho pořádně vyvztekat, ale dávej pozor, ať mu neublížíš.“ Potichu se zasmála, mrkla na mě a odtančila ven za ostatními. Výborně, pomyslela jsem si. Tak on se mnou chce vážně soupeřit a Alice to viděla. Ach jo! Zakroutila jsem hlavou a nervózním pohybem si přejela dlaní před obličej. Jak lidské.

Vyšla jsem na verandu a rozhlédla se kolem sebe. Konečně venku, pomyslela jsem si. Otevřený prostor a čerstvý vzduch mi fakt moc chyběly. Všichni vyčkávali uprostřed malé louky za domem. Udělala jsem pár opatrných kroků směrem k nim, ale najednou se mé tělo zastavilo. Jakoby se samo rozhodlo, co chce dělat. Zavřela jsem oči a poslouchala svět okolo mě. Bylo to neuvěřitelné, ale takhle venku jsem dokonce slyšela i vzdálený hluk města, i když jen opravdu velice slabě. Poznala jsem kdejakou polní myš a auto projíždějící po silnici. Ale překvapilo mě, že v okruhu dvou mil od domu nebylo jediné větší zvíře.

„Bello,“ ozval se Carlisle. „Tohle je přesně to, o čem jsem mluvil. Nesmíš zapomenout na to, co chceš dělat. Na všechno ostatní bude čas později.“

„Promiň,“ zamumlala jsem.

„Carlisle, proč tady kolem pořádně nic nežije?“ položila jsem hned vzápětí svou otázku.

„Protože zvířata i lidé mají instinkt, který jim velí držet se od nás co nejdál. Jenže lidé jsou slabí, většinou i přes svůj instinkt podlehnou našemu vábení. Vůni, hlasu i tomu, jak vypadáme. Pouze málo lidí dokáže odolat.“

„Prosím vás, pojďte už nebo tu zapustím kořeny,“ zaúpěl Emmett. Vzápětí se na mě zazubil. „Vyrazíme si zalovit do parku v Denali. Je to odsud co by kamenem dohodil a pořád rovně za nosem, Bello.“

Přistoupil ke mně, až jsme se málem dotýkali. „Zkus mě chytit, sestřičko.“ A byl pryč.

Normálnímu člověku by to muselo připadat jako kouzlo, v jednu chvíli stál přede mnou a v druhé už byl na okraji lesa. Já jsem ovšem perfektně postřehla každý jeho pohyb. Nohy bořící se do měkké půdy a napínající se svaly. Rozhodnutí mi trvalo pouhou milióntinu vteřiny. Ještě než zmizel v lese, vyrazila jsem za ním. Celým tělem mi projelo obrovské nadšení. Bylo to tak jednoduché a naprosto přirozené. Dohnala jsem ho až příliš snadno. Původně jsem se u něj chtěla zastavit, ale nešlo to. Běželi jsme tak krátce. Chtěla jsem víc. Tak jsem prostě letěla dál.

Neskutečnou rychlostí jsem míjela stromy a přeskakovala roští, ale ani na okamžik jsem se nebála, že bych do něčeho mohla narazit. Všechno jsem viděla tak ostře a jasně. Byla jsem sama, jehličí mi křupalo pod nohama a občas puknul nějaký kámen, když jsem na něj skočila moc silně. Kdesi za mnou jsem slyšela smečku upírů, jak se mě marně snaží dohonit. Udělalo mi to neskutečnou radost, fakt jsem lepší než oni. Začala jsem se smát a dělat hlouposti. Přeskočila jsem obrovskou rokli a ve vzduchu zkusila udělat otočku. Bez problémů. Takhle nějak jsem si vždycky představovala čirou radost ze života. Co nejsilněji jsem se odrazila od země a vyšplhala na vrcholek vysoké borovice. Chtěla jsem si zahrát na létající veverku, ale ten výhled do okolí mě na okamžik ochromil. V tichosti jsem se rozhlížela kolem sebe. Všude pode mnou se rozprostíral zelený koberec a sem tam se v něm líně převalovala mlha. Daleko na jihu byly hory celé pokryté sněhem.  Zrovna svítalo a první sluneční paprsky si ke mně našly cestu. Cítila jsem na kůži teplo, ale zahřát mě nemohly. Za to se moje ruka celá rozzářila. Tak o tomhle mluvila Esmé. Povzdechla jsem si nad tou krásou. Třpytila jsem se jako bych byla posetá tisícem drobných diamatů.

Už se nedivím, že se Esmé na slunci líbí Carlisleovi ještě o něco víc. Musí být opravdu okouzlující.

Ještě chvíli jsem skákala po stromech a pak jsem si ostentativně sedla na velký kámen a dala nohu před nohu. Jemně jsem s ní pohupovala a čekala, až se objeví ostatní. Byli ještě celkem daleko.

Mezitím jsem zkoumala svůj stav. Nebyla jsem vůbec unavená, měla jsem pocit, že bych klidně oběhla celou zeměkouli. Ani jeden pád nebo odřenina. Být upírem je zatraceně fajn. To zjištění mi dodalo sebevědomí a zvedlo náladu.

Jako první se přiřítil Emmett a já dostala další dárek. Pohled na jeho nevěřícný výraz byl k nezaplacení. Konečně jsem se mohla řehtat já jemu.

„Ulítly ti včely nebo co?“ zeptala jsem se ho. Stále se nezmohl na slovo.

„Tak víš co? Dám ti ještě jednu šanci. Dostaneš náskok a až tě chytím, tak tě sním.“

Vyrazil jako neřízená střela. V duchu jsem počítala do pěti a rozeběhla se za ním. V lese by ho nepřeslechl ani člověk, natož upír. Nadělal kraválu jako bagr v kamenolomu. Zase jsem ho snadno doběhla a tentokrát mu skočila na záda. Nečekala jsem, že ho to složí. Rychle se oklepal a běžel dál. Za námi zůstala hluboká brázda. Stejně ale neměl nejmenší šanci mi uniknout. Když jsme běželi kolem vodopádu ústícího do malého jezera, nechala jsem ho být. Zaujaly mě ryby pod hladinou. Chvíli jsem je tiše pozorovala a pak stačil jediný bleskurychlý pohyb rukou a v zápětí jsem držela jednu mrskající se potvoru v ruce. Koukala jsem na ni a ona na mě. Páchla rybinou a byla strašně malá, tak jsem ji pustila zpět.

„Nehodláš rybařit, že ne?“ ozvalo se za mnou. Zase on, už mi s těma poznámka šel trochu na nervy. Potřeboval by trochu srazit hřebínek. Z hrdla se mi ozvalo tiché vrčení a cítila jsem, jak se ve mně najednou vzedmula vlna vzteku. Vyděšeně jsem couvla o dva kroky zpět. To jsem nechtěla! Ono samo!

Když mě viděl, zvednul ruce v bezbranném gestu a usmál se.

„Klídek. Pojď, jsou tu medvědi. Půjdeme si nějakýho ulovit. Pro tentokrát ti jich pár nechám, aby sis hned na poprvé nezkazila chuť,“ pobídnul mě. Zmateně jsem se rozhlídla kolem.

„Tady ne, ty pako. Nebo snad čekáš, že ti nakráčí až pod nos?“ Zase se mi smál. Vážně jsem ho měla plný zuby, ale měl pravdu.

„Jsou blízko, musíš je cítit. Podle toho je snadno najdeš.“

Zavřela jsem oči a zavětřila. Kolem toho bylo strašně moc, ale nakonec se mi podařilo rozeznat něco, co mě lákalo tak, až se mi sbíhal jed v puse. Ta vůně byla těžká, nasládlá a doslova mi ulpívala na jazyku. Vůbec jsem se nerozmýšlela a vydala se za ní. Pod vrcholem kopce jsem našla jeskyni. Zevnitř se ozývalo pravidelné oddechování a pomalý tlukot srdce. Ten medvěd spal. Začalo mě bolet v krku, byl opravdu blízko. Ale s žízní ze včerejška se to vůbec nedalo srovnávat. Tohle mě jenom obtěžovalo. Udělala jsem pár kroků dovnitř, zvíře stále tvrdě spalo a nevědělo o mně. Přemýšlela jsem, jestli je vážně nutné ho zabít. Bolelo to, to ano, a dokonce i fakt úžasně voněl, ale nutkavá potřeba krve se nedostavila. Stále jsem byla schopná se klidně otočit a odejít. Byla jsem přesvědčená, že bolest by po chvíli zmizela. Asi jsem měla dost ze včerejška. V duchu jsem si nadávala.

Do háje, nebyla jsem normální člověk, tak proč ze mě nemůže být alespoň normální upír? Podle toho, co říkal Carlisle, jsem se na to zvíře měla okamžitě jako smyslů zbavená vrhnout. Instinkt mě sice bez problémů zavedl až sem, ale pak zase vypověděl službu a o místo se přihlásil mozek. Občas by se hodilo vypínací tlačítko.

Ohlédla jsem se přes rameno. Všichni už doběhli a zase na mě zírali jak na sedmý div světa. Polkla jsem jed nahromaděný v puse.

Tak jo, jdu na to. Stejně se tomu nevyhnu a dřív nebo později bych se nakrmit musela. I když jsem věděla, že teď to není nutné, oni budou mít klid. Chtěla jsem, aby byli v klidu.

Napočítala jsem do tří a skočila medvědovi na záda. Nestihl se ani pořádně probudit, natož postavit. Rychlým trhnutím jsem mu zlomila vaz. Nechtěla jsem, aby zbytečně trpěl. Ten zvuk byl stejně odporný jako v televizi. Odhrnula jsem srst na krku a zakousla se do tepny, která ještě slabě pulzovala. Zavřela jsem oči a poprvé ochutnala čerstvou teplou krev. Byla lepší než ta z mrazáku. Celkem rychle v něm nezbyla ani jediná kapka. Spokojeně jsem zamručela, olízla si rty a zvedla jsem se ze země. Oprášila jsem si kalhoty. Venku už nikdo nebyl. Asi když viděli, že se konečně krmím, odešli také na lov. Zůstali blízko tak, abych o nich věděla. Já už lovit nechtěla, ale byla jsem zvědavá na ně. Řekla bych, že jsem asi nepředvedla ukázkový případ.

Podle největšího rámusu jsem si našla Emmetta. Žasla jsem nad tím, co předváděl. Místo, aby se krmil, dráždil medvěda k nepříčetnosti. Ten stál na zadních a Emmett kolem něj ještě pobíhal a šťouchal do něj klackem. Pak, když už mu asi připadal dost agresivní, se na něj konečně vrhnul. S mou elegancí to fakt nemělo moc společného. Váleli se po zemi v železném objetí a z jeho košile se stávaly nepoužitelné cáry. Něco mě napadlo, v tu chvíli jsem nevěděla, jak moc si koleduju. V duchu jsem se usmála a snažila se, co nejtišeji dostat za něj. Normálně by mě určitě slyšel, ale doufala jsem, že je naplno zaujatý svou večeří, takže si mě nevšimne. Dostala jsem se asi na pět metrů od něj a opřela o strom. V klidu jsem si počkala, až dojí. Něco mi říkalo, že kdyby usoudil, že mu chci sežrat večeři, nemuselo by to se mnou skončit dobře.

Nespokojeně si odfrknul. Buď ještě nebyl sytý, nebo, a na to bych si klidně vsadila, nebyl spokojený s délkou a mírou zápasu. Narovnal se.

„Baf,“ pronesla jsem mu laškovně za zády. A pak jsem vyprskla smíchy.

Emmett se prudce otočil, vytřeštil oči a doslova se ode mě vymrštil pryč. Praštil sebou o strom, který byl evidentně ve špatnou chvíli na špatném místě. Smůla, skončil na třísky a Emmett už se jako by nic stavěl zase na nohy. Pohled na vylekaného upíra je k nezaplacení.

Ovšem vážně dost rychle se vzpamatoval a než jsem se nadála, ležela jsem na zemi uvězněná pod jeho obrovským tělem. On se na mě fakt vrhnul!

Povedlo se mi převalit na bok a lehce jsem se mu vysmekla. Chytil mě za nohy a strhnul zase zpátky. Váleli jsme se tam jako dvě malé děti. On to bral skoro smrtelně vážně a já se neovladatelně smála. Najednou jsem se dostala nahoru a on udělal tu chybu, že mi nechal volné ruce. Obkročmo jsem si na něj sedla, jednou rukou jsem mu zneškodnila tu jeho, na druhé si ležel a druhou jsem mu přitiskla předloktím pod krk.

„Tak co, vzdáváš se?“ zavrněla jsem.

„To ani náhodou, sestřičko,“ procedil mezi zuby. Pak mrsknul nohama, jako ti tanečníci hip hopu, když se zvedají ze země a já byla tak překvapená, že jsem skončila na zadku. Chvíli jsme se zase naháněli po lese jako splašení králíci, ale sám musel vědět, že mi neuteče. Pak jsem si vzpomněla na to, co mi ráno říkala Alice. Chytit a obejmout. Ve stejnou chvíli už jsem ho držela. Bože, jak dlouho trvá jedna myšlenka?

 

Byl vyšší než já, musela jsem si stoupnout na vyvrácený strom, když jsem se ho pokoušela zvednout ze země. Vážně jsem se královsky bavila, když se mi mlel v náručí a kopal kolem sebe nohama. Pořád jsem ale měla na paměti, že musím dávat pozor, abych mu neublížila.

„No tak, Bello, pusť mě. Co to děláš?“ vztekal se nahlas, když už pochopil, že silou to nepůjde.

„Právě ti, bratříčku, předvádím, jak bys mě dokázal sám zvládnout,“ dobírala jsem si ho a dělalo mi to vážně dobře.

„Nejenom, že bys mě ani nechytil, ale ani bys mě nepřepral.“

„Dej mě dolů,“ přikázal mi. Kdyby mohl, určitě by zbrunátněl.

„Počkej, musím si to přece užít, když to bude trvat jenom rok,“ smála jsem se mu. „Pak už budeš silnější a přece chceš, abych měla jenom ty nejkrásnější vzpomínky.“

Pak se stalo několik věcí naráz. Mezi stromy se vynořila Rosalie a Alice bohužel o něco později. Ta už na ni jenom stihla zakřičet, aby to nedělala, ale zastavit ji nedokázala. Rose byla téměř okamžitě za mnou a skočila mi na záda. S Emmettem v rukou a s ní na zádech už jsem měla potíže stát. Vrčela mi do ucha a oběma rukama svírala mou hlavu jako ve svěráku. V šoku jsem ho pustila a zůstala stát přimrazená na místě. Strach jako by mě ochromil, navíc jsem ji nechtěla vyprovokovat ještě víc. Evidentně byla kvůli něčemu fakt naštvaná, ale takovou nenávist v hlase jsem nečekala. Vztekle drtila slova mezi zuby.

„Nech ho na pokoji, rozumíš? Je můj a já si ho nikým nenechám vzít. Rozhodně ne takovou nickou jako jsi ty. Ještě jednou na něj sáhneš a roztrhám tě na prach.“

V tu chvíli mě ani nenapadlo, že jsem silnější než ona. Měla mě v hrsti. Byla jsem vyděšená k smrti. Bála jsem se jí a zároveň cítila vztek za to, co si dovolila. Nic jsem přece neudělala. Nechtěla jsem jí ublížit a děsila jsem se toho, že ona ublíží mně. A tak jsem udělala jedinou věc, která mě napadla. Utekla jsem.


Povídky od Linfe

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Marvi

18)  Marvi (15.12.2011 18:49)

Žárlivost je strašná věc! :D No snad si to Rosalie nechá vysvětlit, ať už od Emmetta nebo Alice...

ambra

17)  ambra (28.11.2011 18:20)

Takže máme vyvenčeno? Ty popisy, jak si to všechno užívá, jsou dechberoucí. Čirá radost ze života. Přesně. Nějak si nechtěla připomínat, že tohle až tak úplně obyčejný život není. Blbnutí s Emmettem jsem si skvěle užila, a i když bych Rose nejraději praštila, vlastně se jí nedivím . Bella je trochu lichá. Chtělo by to nějakého bobánka do počtu. Věřím, že se dočkám!

Twilly

16)  Twilly (02.05.2011 06:45)

Do háje, nebyla jsem normální člověk, tak proč ze mě nemůže být alespoň normální upír? ... tak tohleto je větička, která podle mě vládne celému dnešnímu dílku.... JO!!!

Janeba

15)  Janeba (05.02.2011 19:49)

Aj, jaj, to bude asi zlý! Tak takové nevinné laškování to bylo a teď Bellinka utekla! Ale na začátku jsem se pěkně pobavila! Bellinka nemá naprosto chybu a doufám, že ta její neochota pít krev ji na útěku bude ku pomoci! Linfičko,
Děkuji!!

kytka

14)  kytka (21.01.2011 15:55)

nikolka

13)  nikolka (19.01.2011 19:00)

na tvári mám úsmev od ucha k uchu... jej prvý lov,
Emmettov vyľakaný pohľad musel byť na nezaplatenie...
ale, ale kamže nám Bella uteká??

sfinga

12)  sfinga (18.01.2011 20:45)

Bella je případ bafnout na Emmetta chudák jeden velkej, ale že se vylekal, co? A uplně vidím před sebo, jak ho drží v náručí a nožičky se mi komíhají bezmocně ve vzduchu Ale do háje s Rose, už to vážně s tím nepřátelství přehání Bellóó, kam běžíš, neutíkej...

eMuska

11)  eMuska (14.01.2011 21:08)

Ach jéminé! Tak toto Alice nedomyslela... Škoda, že nedokáže vidieť budúcnosť ako celkovo, ale ako po rozhodnutiacch. Kto vie, ako by to dopadlo potom...
Inak zbožňujem tvoje popisy, či už je to interiér alebo exteriér. Popíšeš vôňu a ja ju cítim. Popíšeš obraz, miesto, čokoľvek, a ja to vidím. popíšeš pocit a ja ho cítim. Toto si na autoroh cením najviac.
A snáď sa to s Rose dá čoskoro doporiadku...
Jeto krásne!

Linfe

10)  Linfe (09.01.2011 11:39)

No jo, Bella se nezapře :-) A bohužel s chlapama tolik zkušeností nemá, takže jí to nedošlo :-D

Karolka

9)  Karolka (08.01.2011 14:59)

Tak. První lov. A paninka neměla zas takový hlad. Bylo to kouzelné. Radost z rychlosti, lezení ve větvích i kočkování s Emmettem. A mezi námi, kdybych já byla Emmettova přítelkyně, taky bych po ní skočila.
Jen doufám, že z toho jejího náhlého úprku nebude malér...

uhlacka27

8)  uhlacka27 (09.11.2010 18:12)

Paráda! Uplně jsem vyděla, jak Emmet štouchá klackem do medvěda.To mě fakt dostalo do kolen.:D
Rosalii svým způsobem chápu, ale Bella to prostě brala jako sourozenecký "poštuchování" Snad si to njak holky vyjasněj

7)  nathalia (04.11.2010 20:19)

MisaBells

6)  MisaBells (26.10.2010 00:43)

Páni! Hra s Emmettem byl mazec! Ale ta Rose to zase pokazila, bestie malá :D Ale Emmett... pořád ho vidím, jak třepotá nožkama ve vzduchu. Paráda! Děkuju za skvělý díl

5)   (13.06.2010 16:23)

:D Emmet šťouchající klackem do medvěda :D Napsaný tak, že si tu situaci nejde nepředstavit! A Rose umí šokovat, to jsem nečekala..
Parádní!

sakraprace

4)  sakraprace (22.05.2010 12:32)

Já ti dám vsuvka. Parádní kapitolka to byla. Krásně jsi popsala první lov. To jak koukala na spícího medvěda bylo k nezaplacení.
A samozřejmě napínavý konec, který nás nechá v napětí do další kapitolky. Moc díky.:D

3)   (22.05.2010 00:01)

Moc pěkný !

Krikk

2)  Krikk (21.05.2010 23:22)

Další krásná kapitola. Začíná to být lepší a lepší a hrozně se mi tam libí ta slovní zásoba, nepřijde mi to tak jednotvárné jako některé jiné povídky :). Doufám že to není zaujaté, ale ta holka píše krásně a jak se s kapitolami lepší, těším se na další.

Linfe

1)  Linfe (21.05.2010 22:54)

Milé slečky, mějte na paměti, že kdo si počká, ten se dočká. Zatím taková malá akční vsuvka. Přeji příjemné čtení

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek