Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Broken%20soul%20mal%C3%BD.jpg

Všechno jsem si nakonec nějak urovnala v hlavě. Byla jsem si jistá, že Charlie je teď zase šťastný, Stejně bych ho už asi nemohla nikdy vidět, když je ze mě upír. Teď jsem měla jiný problém, byla jsem tak slabá, že jsem ani nezvedla ruku. Chtěla jsem vstát z té zatracené postele a sejít dolů, ale moje nové tělo, které má být silné, odmítlo fungovat. Tak tu teď všichni stáli kolem mě a jedinou pomocí je prý krev. Krev! Červená tekutina proudící mým hrdlem. Ta představa mě děsí.

 

Edit 12/1/2011

5. kapitola - Nový život

Zřetelně jsem slyšela Alici, jak hledá dole v mrazáku. Měla jsem pár posledních chvil připravit se na nevyhnutelné. A vůbec jsem se necítila dobře. Já a krev, panebože! Pořád jsem ležela na té pitomé posteli, byla jsem slabá jako novorozeně a nemohla se pohnout. Ale zavinila jsem si to sama. Propadla jsem bolestným vzpomínkám, ponořila se sama do sebe a na svět okolo úplně zapomněla. Nevnímala jsem svoje tělo, takže když jsem se probrala, byla ze mě tahle troska. Nelituju toho, potřebovala jsem si tu věc s Charliem vyřešit, jinak by to ve mně zůstalo už asi navěky. Jenže teď jsem odkázaná na pomoc ostatních. A oni tady naštěstí zase jsou. Byla jsem jim vděčná, že mají se mnou takovou trpělivost, ale i tak to bude dost trapné a ponižující.

Mezitím, co se Alice vracela zpátky, slyšela jsem ji na schodech, přemýšlela jsem o tom, co říkal Carlisle. O tom, že jsem jiná, že všechno dělám jinak, než je u novorozených upírů běžné. Po svém. Mohla by tu být možnost, že bych nemusela být rok pod zámkem a dokázala bych vyjít mezi lidi už mnohem dříve? Že by ze mě nebyla ta krvežíznivá bestie, jak všichni očekávali? Ráda bych.

Alice vešla do pokoje a v ruce nesla uzavřený stříbrný kelímek s brčkem. Strachy jsem zadržela dech. Všichni se na mě napjatě dívali. Pak mi to ale nedalo a opatrně jsem začichala. Ano, na první dojem to stále vonělo jako krev, železitá a slaná. Přesně ta vůně, ze které se mi v nemocnici vždycky dělalo špatně. Ale pak jsem se nadechla ještě jednou a nechala vůni rozehrát mi mé čichové buňky. Je to možné? Cítila jsem vůni masa, jako nejlahodnější šťavnatý steak a ještě něčeho, po čem se mi začaly sbíhat sliny na jazyku. Pardon, tohle asi nebyly sliny. Byla to vůně kořisti. Marně jsem se pokusila vztáhnout ruku a kelímek si vzít. Alice se na mě povzbudivě mrkla a sedla si ke mně na postel.

„Připravena?“ zeptala se.

Nepatrně jsem přikývla a pokusila se o úsměv. Měla jsem dojem, že z toho vyšel tak akorát předsmrtný škleb. Přiložila mi brčko k ústům a já se zhluboka nadechla, zavřela oči a začala pít. První kapka, která mi svlažila hrdlo, přinesla obrovský pocit úlevy. Nebylo to tak hrozné, přinejmenším jsem už věděla, že žádné zvracení se konat nebude. A ani zdaleka to nebylo tak odporné, jako když jsem vypila tu vodu. Nedokážu popsat tu chuť, ale přirovnala bych to k pocitu, jako když jíte něco, na čem si vyloženě nepochutnáte, ale víte, že vás to bezezbytku zasytí. Téměř okamžitě po prvním doušku jsem cítila, jak se mi po těle rozlévá teplo a vrací se mi síla. Na další dva loky byl kelímek úplně prázdný. Nespokojeně jsem zamručela a Alice se zasmála.

„Tak já dojdu pro další,“ oznámila. Mezitím, co byla pryč, dokázala jsem se sama posadit. „Hm,“ uvažovala jsem. „ A kvůli tomuhle se upíři nedokážou ovládnout? Nechutná to zas tak dobře.“ Odpověděl mi Jasper.

„Tahle krev je zvířecí. Je jiná než ta lidská. Mnohem méně dobrá, ale funguje stejně. My jsme vegetariáni, to už víš. Lidskou krev nepijeme. Nezabíjíme lidi.“

„To jsem ráda.“

Nakonec musela jít Alice ještě dvakrát. Klidně bych jí poslala ještě jednou, ale Emmett se vedle mě už doslova prohýbal smíchy a měl problém udržet se na nohou. Zamračila jsem se a možná trochu tvrdě na něj vyjela.

„ Co se ti nezdá?“

„Nejdřív dělá slečinka drahoty a pak nám tady vychlastá celej mrazák,“ dostal ze sebe mezi záchvaty smíchu. Ale musela jsem mu dát za pravdu a smát se s ním. Ten smích byl neuvěřitelně uvolňující a osvobozující.

„Krmit upíra instantní krví a brčkem, tohle by se mělo zapsat někam do kronik,“ zavtipkovala jsem. A vzápětí dodala: „Můžu dostat ještě?“

„Raději ne,“ řekl Carlisle, „upírům nemůže být špatně, ale u tebe jeden nikdy neví.“ Koutky úst mu taky cukaly. Sundala jsem nohy z postele na zem a rozhlédla se po ostatních. Vzal mou ruku do té své a začal si ji prohlížet.

„Zdá se, že se ti začíná vracet barva, i když je to v našem případě dost zvrácené přirovnání. Jak ti je, Bello?“ zeptal se mě. Doktor se v něm nezapře.

„Celkem fajn, myslím,“ odpověděla jsem mu popravdě a pokusila se vstát z postele. Bez problémů.

„Dala bych si sprchu a pak za vámi přijdu dolů, můžu?“

„Jistěže, zlatíčko, můžeš si dělat, co chceš, jsi tu doma. Počkáme dole. Už se na tebe všichni těšíme,“ při té poslední větě se významně podívala na Rosalii, která stála celou dobu za Emmettem a tvářila se znuděně. Některé členy rodiny už jsem znala více, Carlisla, Alici nebo Emmetta, ale o Esmé jsem doteď ještě nic moc nevěděla. Byla štíhlá a velmi mladá, ale elegantní a uhlazené oblečení, které měla teď na sobě, dávalo tušit, že už není žádný teenager. Měla medově zlaté vlasy volně splývající na ramena. Neznala jsem ji, ale právě z ní na mě vyzařovala aura zdejší rodinné a domácí pohody. Jakoby pro nás držela své srdce na dlani. Když odcházeli, zašeptala jsem tiché poděkování. Byla jsem si naprosto jistá, že to všichni slyšeli.

Cítila jsem se vyrovnaně, uvolněně a možná poprvé od své přeměny i trochu šťastně. Oni prostě vytvářeli dojem rodiny, kterou jsem vlastně nikdy neměla. Nikdy nezapomenu na Charlieho nebo na své ostatní přátele, ale tátovi už je teď dobře a ostatní to jistě časem překonají. Přiznejme si, že zas tolik dobrých přátel jsem neměla. Snad jedině Jacoba, syna tátova nejlepšího přítele Billyho.

Charlie se rozhodl, já se rozhodla a teď už zůstanou jenom pěkné vzpomínky.

Dala jsem si tu sprchu a vyzkoušela některé z Aliciných kosmetických zázraků. Občas jsem málem ani netušila, co k čemu je. Pokaždé, když jsem otevřela jinou lahvičku, pečlivě jsem ji očichala a zapamatovala si tu vůni. Byla jsem jako dítě, které objevuje svět. Nakonec jsem si pořádně vysušila a vykartáčovala vlasy. Na vlasech jsem si vždycky zakládala, přišlo mi, že jsou to nejhezčí, co na mě je. Byly kaštanově hnědé, ani rovné, ani kudrnaté. Nosívala jsem je rozpuštěné, pouze když jsem něco dělala a potřebovala se soustředit, jsem si je stahovala do culíku. Z šatníku to zase vyhrály džíny, ale tentokrát pěkná volnější halenka. Když jsem vycházela ven z šatny, pomyslela jsem si něco o tom, že na tohle si asi ráda zvyknu. I když některé kousky byly dost mimo. Ve Forks jsem měla jenom málo oblečení, většinou seprané nebo v přírodních barvách, které jsem různě kombinovala mezi sebou. Byla jsem s nimi spokojená a nikdy mě ani nenapadlo, že bych se mohla oblékat jinak, ale tenhle velký výběr byl rozhodně velmi příjemný. Zavřela jsem za sebou dveře a sešla dolů do haly. Tam se na mě hned zostra vrhla Alice.

„To sis musela z celého šatníku vybrat zrovna obyčejné džíny a nudnou halenku?“ zaúpěla. Zasmála jsem se.

„Tušila jsem, že i za ten šatník můžeš ty. V životě jsem ani neviděla takovou spoustu oblečení, prostě jsem si jen vybrala to, co mi přišlo nejpohodlnější. Ale mám v plánu ho ještě důkladněji prozkoumat, neboj,“ uklidňovala jsem ji. „Snad jen s těmi plesovými šaty ses úplně spletla.“

Alice se jenom usmála, pohled upřený kamsi do dáli a tvářila se, jak kdyby o tom věděla své.

„No alespoň, že šampón a kondicionér jsi zvládla použít, nebudu ti muset vysvětlovat úplně všechno. Ale malovat by trochu ses mohla.“

Zamračila jsem se. „Nejsem zas takovej neandrtálec, jak si myslíš, Alice.“ Ta si jenom odfrkla.

„To se ještě uvidí.“

„Víš, ale zajímalo by mě, jak jste mi mohli předem takhle zařídit pokoj. Vypadá to, jako kdybyste mě znali, protože přesně takhle bych si ho nějak zařídila i já, kdybych mohla.“

Alice se jenom zvonivě zasmála a Jasper ji vtisknul polibek do vlasů. Carlisle se zase ujal vysvětlování.

„Je toho hodně, co jsme ti nestihli říct. O upířím světě i o naší rodině. Ale než s tím konečně začneme, rádi bychom ti s Esmé dali něco na uvítanou.“ Esmé ke mně přistoupila a podala mi balíček zabalený v hedvábném zeleném papíru a převázaný bílou stuhou. Vypadal tak krásně, že mi ho bylo líto i rozbalit. Uvnitř jsem našla starožitný stříbrný rámeček s fotkou mě a Charlieho před mým starým náklaďáčkem. To mi zrovna bylo šestnáct, udělala jsem řidičák a táta mi dal auto. Billy Black ho přivezl společně s Jacobem. Dojetím jsem ze sebe nemohla dostat ani slovo. Stála jsem tam a ukazováčkem něžně přejížděla po Charlieho portrétu. Zase se mi chtělo brečet. „Táto,“ hlesla jsem.

Zvedla jsem oči zpět k Esmé. „Nevím, jak dostatečně bych za tohle mohla poděkovat.“ Ona jen rozevřela svou náruč a já do ní jednoduše vklouzla. Hladila mě po vlasech a tiše šeptala.

„Nikdy na svou původní rodinu nezapomeň, ale teď tu máš i nás.“ Lehce jsem se odtáhla a podívala se jí do očí. „Děkuju.“ Pak mě postupně přišli obejmout všichni, až na Rosalii, které stála na druhém konci pokoje a koukala z okna. Když mě všichni pustili, poprosila jsem Carlislea, aby se konečně pustil do vyprávění.

„Nemohu ti vyprávět osobní příběhy ostatních, to mi nepřísluší, mohou ti je říci později sami, pokud budou chtít, ale rád bych ti řekl, jak jsme se stali rodinou a jak tady společně žijeme. Na začátku všeho jsem byl jenom já sám. Za mnou přeměnu může novorozený upír, kterého kdosi stvořil a nechal bez dohledu. Dnes už takových moc není, situace se uklidnila, větší skupiny se usadily a nomádi, upíři, kteří žijí osaměle a neustále cestují z místa na místo, si nic netroufnou. Tehdy jsem uprchl do lesů a poměrně dlouhou dobu jsem tam pobíhal jako smyslů zbavený. Za svého života jsem se vždycky snažil lidem pomáhat a i po přeměně jsem si naštěstí udržel myšlenku, že nikdy nechci zabít člověka. Pár hodin nebo možná i den jsem to takhle vydržel, ale pak má touha po krvi zvítězila. Už jsem se blížil k nebližší vesnici, když jsem na pokraji šílenství potkal stádo vysoké zvěře. Snad to byla náhoda nebo osud, ale dovedlo mě to k myšlence, že bych se snad mohl zkusit napít zvířecí krve. Z dvacetihlavého stáda nezbyl jediný kus, ale já byl nakrmený a moje svědomí bylo čisté. Od té doby jsem žil tímto způsobem, vystudoval mnoho vysokých škol, procestoval spoustu zemí a dozvídal se postupně všechno o historii upírů. Těm nejstarším je dnes hodně přes tisíc let. Byl jsem na světě už přes dvě stě padesát let a už delší dobu mě pronásledoval nepřítel, který tentokrát nešel tak lehce zahnat. Samota. Té se nemůžeš zbavit, nelze před ní utéct a kamkoliv jsem šel, šla i ona. Nejprve jsem se zkoušel více zapojit do lidské společnosti, myslel jsem si, že když budu pomáhat lidem, uspokojí mě to. Tehdy jsem zcela ovládl touhu po lidské krvi a stal se lékařem.“ Usmál se a rozhlédl se kolem. „Jak vidíš, nepomohlo to, ale dělal jsem práci, kterou jsem miloval. Toužil jsem po rovnocenném příteli nebo partnerovi, ale neměl jsem odvahu ho stvořit. Navíc jsem nechtěl zničit nevinný lidský život. Nikdo přece nemohl za to, že já se cítil osamělý. A pak mi osud seslal Esmé, narazil jsem na ni podobně jako na tebe.“ Carlisle přerušil své vyprávění, popošel k Esmé, vzal ji kolem pasu a přivinul k sobě. „Když jsem ji našel, měla mnohočetná vnitřní zranění a spoustu přelámaných kostí. Její stav se neslučoval se životem. Tehdy jsem ještě nevěděl, jak velké hojivé účinky upíří jed má, ale byl jsem odhodlaný to vyzkoušet. Jinak by zemřela. Měl jsem obavy, že jakmile jednou ochutnám lidskou krev, nebudu schopen se od ní odtrhnout a zabiju ji. Byl to velmi silný zážitek, obzvlášť pro mě, který jsem nikdy lidskou krev ani neochutnal. Ale odolal jsem a uspěl, jed zahojil všechna zranění a já našel tu nejbáječnější ženu pod sluncem. A ona nakonec i souhlasila, že se stane mojí ženou. Miluju ji od prvního okamžiku až na věčnost a stále víc.“ Ta poslední slova se zdála být určená více jí než mě.

Napadlo mě, jestli také někdy uslyším takové vyznání, které bude určené jenom mě. Od pravé lásky. Hm, asi ne.

Bylo to zjevné, ale až teď mi došlo, že v tomhle domě jsou všichni v párech. Samozřejmě až na mě. Naštěstí Carlisle pokračoval, takže jsem mohla začít přemýšlet o něčem jiném.

„Byli jsme spolu šťastní a spokojení. Měli jsme tolik lásky na rozdávání. Když jsem našel o dvanáct let později Rosalie, o ničem jsem nepřemýšlel. Věděl jsem, že Esmé vždycky chtěla velkou rodinu, tak jsem se ani nemusel ptát na svolení. A Rose si za dva roky našla Emmetta. Myslel jsem, že už nemůžu chtít od života víc. Ale naše rodina stále nebyla kompletní. A to až do doby, než se tahle potvůrka,“ tím zřejmě myslel Alici, „objevila na našem prahu i se svým přítelem. Všechny nás pozdravila jménem, řekla, že se nastěhují do volného horního pokoje, a že z nás bude báječná rodina. Měla pravdu, od té doby to tak skutečně bylo.“

„Moment,“ přerušila jsem ho. „Jak by vás Alice mohla znát, když vy jste neznali ji?“

„Ano, tímto jsem se chtěl dostat k dalším zvláštnostem naší rodiny. Také jsme nechápali, jak je možné, že nás Alice tak dokonale znala. Od prvního okamžiku se tu chovala, jako kdyby tu bydlela s námi odjakživa. Věděla, co kde je a bavila se s námi o soukromých věcech. Pak nám prozradila, že má dar.“

„Co je to dar?“ skočila jsem mu zase do řeči.

„Všichni upíři jsou stejní, ale někteří z nich mohou mít takzvaný dar. Zvláštní schopnost, která je činí lepšími, než jsou ostatní. A v této rodinně mají dary všichni. Ať už aktivní nebo pasivní.“

„Carlisle, já ti nerozumím. Jak to myslíš?“

„No, například Alice nás dokonale znala, protože vidí budoucnost. Ona nás prostě viděla ve svých vizích a věděla, že tady jednou bude s námi žít, tak nás prostě našla a přišla. I s Jasperem, který mimo jiné dokáže cítit emoce ostatních a umí je ovlivnit. Emmett je schopen do jisté míry ovlivňovat myšlenky. Funguje to ale pouze na lidi, nikoliv na upíry. Rosalie dokáže mluvit beze slov. Když chce, prostě ji slyšíme v hlavě. Někdy umí být velmi hlasitá, i když nahlas neřekne nic, to mi věř.“ Došlo mi, že to je ten důvod proč na ni ten první den křičel, aby přestala ječet. Jenže já jsem v hlavě nic neslyšela.

„Carlisle, ale já jsem ji tenkrát v tom pokoji nahoře křičet neslyšela?“

„Ano, zdá se, že když jsi rozrušená nebo máš strach, žádný z našich darů na tebe nefunguje. Máš totiž s největší pravděpodobností svůj vlastní dar, který tě chrání. Něco jako psychický a fyzický štít. Přesně ještě nevíme, jak funguje, a ty se ho budeš muset postupem času naučit ovládat, ale teď bych se tím moc nezabýval. Už tak je toho na tebe dost.“

„Dobře, a co ty a Esmé, jaké vy máte dary?“ zajímalo mě.

„My dva máme dary pouze pasivní. Ten můj je to, že dokážu zcela ignorovat lidskou krev, a pro Esmé je to láska a obětavost.“

Sedla jsem si na pohovku a znovu přemítala o všem, co jsem se dozvěděla. Nejvíc jsem byla zaskočená ale tím, že mám dar. Nevěděla jsem, jestli je to dobré nebo špatné. Mohla bych být pro ostatní nebezpečná? Nebo by můj dar mohl nakonec být prospěšný? Zdá se, že jsem zase jiná, ale tady je takový každý. Nikomu to nevadí.

Dýchala jsem zhluboka, zavřela oči a vnímala zvuky v domě. Pořad jsem si opakovala, že tady jsem teď doma, nikdo mi tu neublíží. Mají mě rádi. Od nich mi žádné nebezpečí nehrozí, naopak nejspíš by mě v případě nouze bránili. Na tváři se mi objevil úsměv. Byla jsem šťastná a spokojená. Jsem naživu, alespoň částečně a mám novou rodinu, větší než se mi kdy snilo. Teď když jsem se uklidnila, ozvala se zase ta otravná žízeň v krku. Už se jí asi nikdy nezbavím.

Z mého rozjímání mě vytrhnul Jasper. „Ona je šťastná, cítím to. A,“ zamyslel se, „pořád má žízeň.“ Podíval se na mě s otazníkem v očích.

„Ano, to je pravda,“ potvrdila jsem mu to.

V tu ránu byla zase Alice zpátky z kuchyně s kelímkem v ruce a podávala mi ho. „Už jsi přemýšlela o tom, kam si postavíš tu fotku?“ zeptala se. Zavrtěla jsem hlavou a chystala se něco odpovědět, když mě zarazila.

„Eee, já to nechci vědět. Jestli tě Jasper cítí, uvidím to.“

„Dobře,“ řekla jsem a snažila se vymyslet, kde by v mém pokoji bylo nejlepší místo pro rámeček s tátovou fotkou. Chtěla jsem ji mít pořád na očích. Ve Forks jsem mívala pár máminých vystavených fotek společně s lampou na nočním stolku, ale tady žádný takový nemám. A jiné místo mi nepřišlo dost vhodné, na pracovním stole by překážel a knihovna mi nepřišla dost dobrá. Mohla bych se třeba podívat v okolí, jestli tu není nějaké starožitnictví a stolek koupit, ale netuším, kdy se dostanu ven. Každopádně to udělám hned, jakmile budu moct. Alice začala pištět a tleskat.

„Hned zítra zajedeme s Esmé do města a nějaký ti vybereme. Samozřejmě, že tam pak s námi budeš moct znovu, kdyby se ti náhodou nelíbil. Ale o tom pochybuju,“ zatrylkovala.

„Tak to vypadá,“ konstatoval Carlisle, „že Bella se u nás začíná konečně cítit jako doma. Myslím, že tohle je jasný důkaz.“

Mě ale trápila ještě jedna věc, respektive osoba. Živě jsem měla v paměti rozhovor mezi Rosalií a Carlislem v den, kdy mě přivezl. A ona na mě od té doby ani nepromluvila, skoro se na mě ani nepodívala. I teď mě okázale ignorovala. „Rose,“ oslovila jsem ji. „Cítím, že mě nemáš ráda, ale nechápu proč. Slyšela jsem váš rozhovor s Carlislem, ale stejně mi to není moc jasné. Nic jsem ti neudělala, ale i přesto se ke mně chováš odtažitě.“ Rose se otočila, jako by nemohla věřit, že mluvím skutečně na ni.

„A čemu jako nerozumíš? Že máme v domě dalšího novorozeného upíra, který může být hrozbou pro náš všechny, pokud se neovládne? Už dlouho se snažíme zapadnout mezi lidi a mít normální život, víš. Pokud to nezvládneš, budeme se muset zase stěhovat pryč. A my se sotva přistěhovali.“ Za celou tu dobu nepohnula ústy, slyšela jsem ji jenom ve své hlavě.

„Nemám v plánu zabíjet lidi,“ odvětila jsem.

„A seš si tím naprosto jistá, že až ucítíš živého člověka, nevrhneš se po něm?“ To jsem samozřejmě nebyla. Popravdě vůbec jsem netušila, co mám od sebe čekat. Když jsem neodpovídala, škodolibě se na mě usmála.

„Tak vidíš. Ale k odpovědi na tvou otázku. Ne, na tebe se nezlobím, neměla jsi na vybranou. Ale to neznamená, že se to nemůže změnit.“ Otočila se a ladně odešla někam nahoru.

„S Rose to bude chtít trochu více času, ale ona se uklidní, neboj,“ poznamenal smutně Carlisle.

„Jo, sestřičko, nic si z toho nedělej. Hele, vážně tě baví to pořád takhle cucat z kelímku? Nechceš si raději zkusit skolit nějakého medvěda? Jednoho bych ti nechal, víš?“ Emmettovi se zase povedlo dokonale rozbít napjatou atmosféru. Toho kluka prostě nemohlo nic rozházet a dobrá nálada z něj jenom čišela.

„Emme, díky, ale myslím, že to necháme na později. Pro dnešek mám novinek až až,“ odpověděla jsem.


Povídky od Linfe

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

Krikk

3)  Krikk (20.05.2010 10:55)

Je zajímavé to číst a dozvídat se nové věci o Linfe :)

Linfe

2)  Linfe (20.05.2010 08:07)

Včera mě napadla naprosto úžasná a střelená myšlenka, ještě jsem se úplně nerozhodla jestli to použiju, ale vzhledem k tomu, že se Bella dost začíná chovat jak se jí zlíbí (podle mě) tak i možná jo...Eda - NeEda, děba Lebeda....kdo ví :-)

sakraprace

1)  sakraprace (20.05.2010 07:40)

Konečně přišla k rozumu a zdá se, že novinky dobře snáší.:D
Zajímavě jsi rozdělila dary a jsem strašně zvědavá až se objeví Edward? Teda objeví se, že jo? Sakra práce tak teď jsem ještě napnutější, moc díky

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek