Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Broken%20soul%20mal%C3%BD.jpg

Tolik jsem si přála být zase obyčejným člověkem. Moci se zhroutit a nechat se obejmout sladkým pocitem nevědomí. Nestačila jsem se ani vyrovnat s tím, v co jsem se změnila. Sotva jsem to chápala, měla jsem pocit, že nic horšího už se mi stát nemůže. Ale zpráva o tom, že Charlie zemřel tuto teorii vyvrátila. Byla jsem na dně. Táta, ten jediný, který mě držel celý život nad vodou, je mrtvý. Chtěla jsem pryč, nechtěla jsem tu být bez něho. Můj mozek ovšem odmítal přestat fungovat, naopak, mučil mě a trýznil vzpomínkami. Zoufalství, bezmoc ... a naděje?

 

Edit 12/1/2011

 

4. kapitola - V pokoji

Vešla jsem do pokoje a rovnou zamířila k posteli, aniž bych se vůbec rozhlédla kolem sebe. Sedla jsem si a položila hlavu do dlaní. Potřebovala jsem přemýšlet, což nebylo v téhle situaci vůbec jednoduché. Můj mozek jako by se rozhodl, že zvládne všechno najednou.

Jak to Alice myslela s tím, že upíři nikdy nespí? Zkoumala jsem svoje nové tělo. To, že mi nebije srdce, už jsem zjistila, ale co všechno je ještě jinak, než jsem zvyklá? Jako první mě napadlo zkusit zadržet dech. Seděla jsem s rukama v klíně a čekala, až se dostaví ono známé nutkání nadechnout se. Nevím, kolik času uplynulo, ale potřebu dýchat jsem necítila. Naopak, mohla bych takhle sedět navěky a nic by se nezměnilo. Ušklíbla jsem se. Bezva, mohla bych se dát třeba na potápění.

Vstala jsem z postele a přešla k oknu. Bylo ještě světlo, i když den se už pomalu chýlil ke svému konci. Ten výhled byl okouzlující, rodinný dům stál na okraji malé louky ze tří stran obklopené hustým lesem. Prohlížela jsem si tu scenérii a soustředila se na každý detail. I z té obrovské dálky a skrz tabuli skla jsem je rozpoznávala. Drobné žilkování na listech lučních květin, spadané jehličí pod vysokými smrky na okraji louky i mravence pochodující po jejich kmenech. K těm jsem navíc mohla přiřadit i šustění tisíců drobných nožiček po dřevěné kůře. Slyšela jsem i hmyz! Neuvěřitelné.

Život tam venku mě úplně fascinoval. Vždycky jsem věděla, že tam je, ale teprve teď jsem ho měla možnost prožívat.

Když se setmělo, nahlas jsem se rozesmála, protože jsem si uvědomila, že všechno vidím úplně stejně jako předtím. Napadlo mě si k tomu otevřít ještě okno. Přidat k vizuálním vjemům ještě i ty pachové. Chtěla jsem znovu cítit všechny vůně. Navíc trocha studeného a čerstvého vzduchu mi jistě udělá dobře.

Chvíli jsem zápasila s klikou od velkého okna a nakonec ho opravdu otevřela. Jenomže tu kliku jsem stále držela v ruce. Další rozbitá věc, pomyslela jsem si smutně a vzpomněla si na Esmé.

V tom jsem postřehla, jak se šest upírů dole nervózně zastavilo a přestalo se vším, co dělali. V tu ránu byli všichni u domovních dveří. Znovu jsem se zasmála, ale tentokrát jenom v duchu. Asi si myslí, že jejich nová dcera chce potají utéct z domova a jít si ulovit nějakého lahodného člověka. To jsem ale samozřejmě nechtěla. Popravdě, neměla jsem kam jít a ani jsem nevěděla, kde to vlastně jsem. Bylo jasné, že teď a takhle se k Charliemu vrátit nemůžu. Vybavily se mi mé rudé oči. Ano, takhle mě nesmí vidět, vyděsilo by ho to.

Pořad jsem doufala, že tohle je jenom zlý sen a není to skutečné, ale pomalu jsem se smiřovala s tím, že to prostě pravda je. Neměla jsem ponětí o tom, jaká jsem nebo co od sebe můžu čekat. Teprve teď mi došlo, že oni mi to všechno chtěli vysvětlit. Byli na to připravení a já je odmítla. Vybavila jsem si to málo, o čem mluvili. Síla, krev, žízeň, krmení. Zase se mi udělalo zle. Může být vůbec upírovi zle?

Poslední, co bych opravdu chtěla, bylo ublížit nějakému nevinnému člověku. Sice přesně to všichni předpokládali, že udělám, ale přesně to je to poslední, čeho bych teď byla schopná. Znamená to snad, že i jako upír budu zase úplně jiná než ostatní? Na tuhle otázku jsem neměla odpověď. A pak jsem se konečně nadechla.

Rozhodně to byl ten nejzajímavější zážitek od mého probuzení. Jako by sám vzduch na svých křídlech přinášel příběhy z dalekých zemí. Cítila jsem chladný severský vzduch, ale zima mi nebyla. V nose mě šimrala vůně soli a vzdáleného oceánu. Z blízkého lesa ke mně promlouvaly stromy, rostliny a zvířata. Byl tohle králík?! Zmátlo mě to, tohle bych přece neměla poznat? Nevím, jak voní králík.

Sedla jsem si na podlahu do tureckého sedu a prostřednictvím svých smyslů zažívala nečekaná dobrodružství. V tuto chvíli jsem nepotřebovala víc. I to otravné škrábání v krku bylo najednou snesitelnější. Nepotřebovala jsem se hýbat, nevnímala jsem čas. Změny jsem si všimla až s ranním svítáním, nic mě nebolelo, nechtělo se mi spát. Usmála jsem se, Alice měla pravdu a já v tu chvíli cítila, že my dvě bychom opravdu mohli být dobrými kamarádkami. Třeba bude tou první v mém životě. V tuhle chvíli jsem neměla ani ponětí o tom, jak blízko jsem pravdě.

Lehce jsem se zvedla ze země a přivřela okno. Musím někoho poprosit, aby to opravil. Poprvé jsem se rozhlédla po svém novém pokoji.

„Páni,“ vydechla jsem. Kdesi za zdí se ozvalo pobavené chichotání.

Tak nádherný pokoj jsem v životě neviděla, natož aby byl můj. Už jen svou velikostí předčil i náš obývák ve Forks. Posmutněla jsem a píchlo mě tam, kde jsem kdysi mívala srdce. S Charliem jsme bydleli v typickém malém bílém dřevěném domku na okraji města. V patře měl pouze dvě ložnice a jednu společnou koupelnu. Dole byla pak kuchyň a obývací pokoj. Nikdy jsme neměli moc peněz, ale protože jsem chtěla, aby to u nás vypadalo útulně, ráda jsem chodila po bazarech a starožitnictvích a neustále něco vylepšovala. Naposledy to byla ta lampa na čtení k mému oblíbenému křeslu. Bavilo mě to, ale nikdy se mi nepodařilo docílit, aby to všechno tak nějak spolu ladilo. Byl to spíš každý pes jiná ves, ale byl to můj domov.

Stěny tohoto pokoje byly vymalované různými odstíny fialové a šedé. Ve vzdálenějším rohu napravo se tyčilo velké zrcadlo v kovovém tepaném rámu a v tom druhém rohu blíž ke dveřím stál starožitný psací stůl a na něm úplně nový počítač. Mezi nimi byla obrovská dvojlůžková postel, která tvořila dominantu celého pokoje. Také z tepaného železa. Sloupky a celé čelo zdobily drobné popínavé růžičky. Byla to mistrovská práce. Na tmavě vínovém přehozu byly naaranžované polštáře s lesklým brokátovým vzorem. Celá protější stěna byla prosklená a za ní byla menší veranda. Stěnu vlevo zase celou zabírala dřevěná knihovna. Přistoupila jsem k ní a fascinovaně si prohlížela její obsah. Mohlo tu být několik stovek knih. Jane Austinová, Mark Twain, Charlotte Bronteová, ale i novější autoři jako Umberto Eco, pan Tolkien a spousta dalších, které jsem měla ráda, ale i těch, které jsem neznala. Tohle bude trvat roky, než to přečtu. Před knihovnou stálo pohodlné béžové křeslo a na konferenčním stolku byla malá lampa, která i přes svou velikost jistě bude poskytovat dostatek světla.

Uvědomila jsem si, že pokud bych si někdy mohla zařídit pokoj přesně podle mého vkusu, bylo by to asi nějak takhle. Nebylo mi jasné, jak tohle mohla Alice dokázat, ale líbilo se mi tu. Udělala jsem pár kroků doprostřed pokoje a otočila se směrem ke dveřím. Kromě těch vstupních tam byly ještě další dvoje. Odhadovala jsem, že jedny by mohly vést do koupelny a ty další do šatny. Mezi nimi na stěně visela plochá televize a pod ní byla skříňka s přehrávači a výběrem hudebních cédéček. Sklonila jsem se k ní a zkusila, jestli už si někdo nějaké pouštěl. Po chvilce se z reproduktorů ozvala Griegova Ranní hudba. Za doprovodu houslí jsem se rozhodla vyzkoušet jedny dveře. Vešla jsem do koupelny a zůstala stát jako solný sloup. Byla tady obrovská vana, sprchový kout, dvě umyvadla i toaletní stolek přeplněný kosmetikou. Tohle se Alici moc nepovedlo, nikdy jsem se moc nemalovala a používala jsem maximálně obyčejný krém na obličej. Celé to bylo laděné v přírodních barvách a objevovalo se zde i dřevo a rákos. Jako poslední jsem tedy zamířila do šatny. Z úst se mi vydralo vyděšené zaskučení. Ta šatna mohla být stejně velká jako samotný pokoj. Všude byly police a věšáky, skříňky s doplňky a oblečení bylo seřazené podle barev. Bylo tu prostě všechno a pro všechny možné příležitosti. Trika, kalhoty, sukně, halenky, mikiny i svetříky, tenisky i lodičky. Zahlédla jsem snad dokonce i nadýchané plesové šaty. Proboha, proč mi Alice pořizovala plesové šaty? Jakýkoliv rychlejší pohyb pro mě byl noční můrou a tanec k nim rozhodně patřil. Pokrčila jsem rameny a vydala se najít nějaké obyčejné džíny, mikinu a tenisky. Odešla jsem do koupelny před zrcadlo, abych zkontrolovala, jestli mi někde netrčí vlasy nebo něco podobného, ale místo toho jsem zůstala zírat na osobu před sebou. Poznávala jsem v ní svoje rysy, ale zdála se být jemnější a krásnější. Moje pleť už za živa byla velmi světlá, ale teď neměla nejmenší chybičku. Jako alabastr, nikde ani stopa po spáleninách. Co mě děsilo, byly ty krvavě rudé oči. Byly odporné. Chtělo se mi brečet, ale zjistila jsem, že upíři brečet nemohou. Neměli slzy. Ale vzpomněla jsem si, jak Carlisle říkal, že oni mají oči zlaté nebo černé. Ne rudé! Doufala jsem, že budu brzy taky takové mít, protože takhle nemůžu nikam ven. Nemůžu za Charliem.

„Ach, Charlie,“ povzdechla jsem si. Zdálo se, jako kdybych měla být nebezpečná pro všechny lidi kolem, pro všechny, které mám ráda. Tohle je to nejtěžší, co musím vyřešit. Musím ho vidět, alespoň mu říct, že jsem v pořádku, ať se o mě nebojí. Zabije ho to, jestli si myslí, že jsem mrtvá.

Vlastně jsem ještě ani nepřemýšlela nad otázkou, jaký mám pocit z toho, že se ze mě stal upír. Moc otázek a málo odpovědí. A já už nějaké odpovědi potřebovala.

Otočila jsem se zády k zrcadlu a zhluboka se nadechla. Prostě jen tak, uklidňovalo mě to. Přemýšlela jsem, co budu dělat, v pokoji byl dostatek knih, abych se na nějakou dobu zabavila, nebo počítač, ale bylo by to jen marné utíkání od problému. Nejlepší bude začít to nějak řešit. Vždycky mi dlouho trvalo, než jsem se k něčemu odhodlala nebo rozhodla, ale jak jsem to udělala, už mě nemohlo nic odradit.

„Carlisle?“ zamumlala jsem polohlasem, jako bych snad doufala, že mě neuslyší. Ale za vteřinku už se ozvalo zaklepání na dveře.

„Copak je, holčičko?“ zeptal se.

Přesně takhle mi říkal i Charlie. Sedla jsem si na postel a se strachem v očích jsem se ze sebe vysoukala to, co mě trápilo nejvíc.

„Uvidím ještě někdy v životě svoje přátele a Charlieho? Nebo jsem už pro všechny navždy mrtvá?“

***

Bella se nechovala vůbec tak, jak jsem očekával. Myslel jsem si, že mám docela jasnou představu, jak to bude probíhat, koneckonců, měl jsem s tím už dost zkušeností. Ale od jejího předčasného probuzení bylo všechno úplně jinak.

Měla se sice probudit zmatená a vyděšená, ale žízeň a touha po krvi ji měly celou pohltit a ovládnout. Neměla být prvních pár měsíců schopná myslet na nic jiného. Jenomže ona taková prostě nebyla. Navíc tu byla ta její podivná schopnost, o které jsme neměli ani ponětí, jak funguje.

Když se mi ji podařilo uklidnit a ona s námi sešla dolů, měl jsem v plánu jí všechno vysvětlit. Nejprve jsme ji ale chtěli vzít na lov, aby se nemusela trápit bolestí. Byl jsem v šoku, když nám oznámila, že krev pít nebude, a odešla do svého pokoje. Další přišel, když si otevřela okno v pokoji. Měl jsem před očima katastrofický scénář, jak ji nestihneme doběhnout a ona začne řádit ve městě. Ale zase se nic z toho nestalo. Prostě si jenom otevřela okno, sedla si a zůstala tak celou noc. Ráno si naprosto v klidu a s chladnou hlavou začala prohlížet pokoj. Podle všeho se jí moc líbil, musím poděkovat Alici.

Pak jsem ji zaslechl vyslovit moje jméno. Zaklepal jsem u ní v pokoji. Už rovnou jsem mohl tušit, že mě zase něčím překvapí.

Sedla si na postel a vyřkla otázku, kterou jsem takhle brzy opravdu nečekal. Tohle jsem chtěl řešit později a v tomto okamžiku jsem vůbec nebyl připravený na to jí odpovědět. Teď jsem to rozhodnutí musel udělat ve zlomku vteřiny. Bylo mi jasné, že zpráva o Charlieho úmrtí jí v této situaci spíše uškodí. Popravdě jsem se obával, že až se to dozví, bude to pro ni takový šok, že by se mohla přestat ovládat. Rád bych se tomu vyhnul, ale věděl jsem, že by to nebylo správné.

***

Trvalo mu hodnou chvíli, než mi odpověděl. Vypadalo to, že o něčem velmi usilovně přemýšlí.

„Bello, musíš pochopit, že se chováš úplně jinak, než se očekává od novorozeného upíra. Máš neuvěřitelnou sebekontrolu, nenecháváš se ovládat instinkty, uvažuješ racionálně a logicky. Jsme hodně zmatení z toho, že odmítáš pít krev. Neměla bys toho být vůbec schopná. Z mých zkušeností i z lékařského hlediska je to nemožné. Upíři nemají jinou potravu než krev a obyčejné jídlo jíst nemůžeme, nemáme na to fungující orgány. Nemám absolutně ponětí, co se s tebou stane, pokud se nenakrmíš.“

„Carlisle, kdy budu moci mezi lidi?“ zeptala jsem se ho znovu, už s jistou naléhavostí v hlase.

Pokrčil rameny. „No, u Esmé to trvalo rok a u Rosalie o něco déle. U tebe si to netroufám odhadnout.“

Rok.

„Jeden rok. To asi zvládnu. A přátelé? Moje rodina? Neodpověděl si mi Carlisle.“

Zase se zamyslel. Cítila jsem z něj, že se mi něco zdráhá říct, ale nakonec promluvil.

„Lidi, které znáš a kteří byli součástí tvého života, Bello, už do něj nepatří. Myslí si, že jsi zemřela. Nemůžeš se jen tak z ničeho nic objevit a tvářit se, že se nic nestalo. Lidé se nesmí o našem druhu dozvědět. Zavládla by panika.“

Přikývla jsem na znamení, že to chápu, ale nakonec mi to stejně nedalo. „Ale co bude s Charliem, zabije ho to. Ztratil už mámu, nemůže ztratit i mě. Navíc on si ani neumí nakoupit a uvařit večeři. Kdo se o něj postará?“ zakňourala jsem. „Nemůže být sám,“ to už se mi z hrdla vydral první vzlyk.

***

Teď už jsem neměl jinou možnost než jí říct pravdu nebo lež. A věděl jsem, že toho druhého nejsem schopen. A pokud bych jí lhal, riskoval bych tím, že se stejně dřív nebo později za ním vydá. Pouto mezi ní a jejím otcem bylo evidentně příliš silné. Občas si někteří novorození přinesou sebou do svého nového života záblesky starých vzpomínek a pocitů. Esmé žádné takové neměla, protože se pokusila spáchat sebevraždu kvůli svému mrtvému dítěti, ale Rosalii zavraždil její snoubenec a ona se probudila s touhou po pomstě, kterou také nakonec k mé nelibosti uskutečnila. Ale nikdy jsem netvrdil, že bych ji nechápal.

Pokud řeknu Belle pravdu, nikdo neví, co se může stát, ale lhát jí nedovedu. Bylo to proti všemu, za čím jsem si v životě stál.

***

Povzdechl si a zadíval se mi do očí. V jeho pohledu se zračil smutek, starost a … strach? Mohou mít upíři vůbec z něčeho strach?

„Bello, našel jsem Charlieho mrtvého ve vašem domě asi dvě hodiny poté, co jsem tě odnesl z nemocnice. Vrátil jsem se pro nějaké tvoje věci, myslel jsem ti, že by ti mohly pomoci se s tím vyrovnat.“

Zalapala jsem po dechu a obličej se mi ještě více zkroutil do bolestné grimasy. „Jak? Co se mu stalo,“ vysoukala jsem ze sebe.

„Ležel na podlaze ve tvém pokoji. Všude kolem byly rozházené vaše fotografie a on v jedné ruce držel dopis pro nějakého Billyho a v druhé služební zbraň, kterou vztáhl proti sobě.“

Dál už jsem nebyla schopná vnímat. Nevěděla jsem, co se to se mnou děje. Svět jako by se točil, ale já stále seděla na posteli uprostřed pokoje. Brečet jsem nemohla, ale strašně jsem chtěla. Chtělo se mi křičet, chtělo se mi se na něj vrhnout a vytlouct z něj přiznání, že to není pravda, ale ze všeho nejvíc jsem se chtěla rozeběhnout k nám domů a alespoň na chvíli ještě spatřit tátu. Živého a zdravého.

Jenže Carlisle mluví pravdu. Neměl důvod mi lhát, řekl mi to a taky už to dokázal. Sebrala jsem své poslední zbytky sebeovládání a síly a co nejklidnějším hlasem ho poprosila, aby odešel z pokoje.

„A nechtě mě samotnou. Všichni!“ dodala jsem.

Tak jak jsem byla, jsem si lehla na postel a přemýšlela. Hlavou se mi honilo všechno, co se za posledních pár hodin mého starého i nového života stalo. Myslela jsem hlavně na Charlieho. Chtěla jsem umřít, prostě a jednoduše se ztratit ze světa a nic z toho nemuset řešit. Utápěla jsem se ve vzpomínkách a sebelítosti. Když jsem zavřela oči, bylo to ještě horší. Všechny obrazy mého minulého života byly až neskutečně živé a barevné. Chci ho zpět! Chci zpět svůj starý život, nebo nechci žít vůbec.

Charlie je mrtvý. Už ho nikdy neuvidím. On se zabil! Jak mi to jenom mohl udělat? Jak mě tady mohl nechat samotnou?

Ležela jsem tam, zavřená v pokoji, a čas pro mě neměl smysl. Asi to trvalo dlouho, velmi dlouho, ale nakonec jsem si uvědomila hned několik věcí. Představila jsem si sama sebe v jeho kůži a pochopila, proč to udělal. Vzpomněla jsem si na to, jak nám oběma bylo po matčině smrti. Jak dlouho nám trvalo, než jsme byli schopni alespoň předstírat normální život, natož ho žít. A to všechno jsme zvládli jenom díky tomu, že jsme měli jeden druhého. Byli jsme si oporou, věděli jsme, jak se ten druhý cítí. Občas ani nebylo třeba slov. Měli jsme se rádi a navzájem si dodávali útěchu. A teď už tam nikdo takový pro něj nebyl. Nezvládla bych to. A teď už přesně vím, jak se asi Charlie cítil. Nemohla jsem ho za to odsuzovat. Prožil si to už jednou a musel by s tím bojovat znovu. Na jednoho člověka trochu moc. Možná bych udělala to samé, nevím. Jenom si přeju, aby byl tam nahoře šťastný. Protože Charlie rozhodně patří do nebe.

Jenže já jsem tady, Carlisle mi dal druhou šanci na život, i když poněkud zvláštní. Rozhodla jsem se, že to nevzdám. Už nejsem stejná, jsem silnější a navíc nejsem sama. Ano, a taky jsem tušila, že upír se asi nemůže jen tak rozhodnout zemřít.

Chtěla jsem vstát, dát si sprchu, vzít čisté oblečení a sejít dolů pozdravit svou novou rodinu. Pokusila jsem se posadit nebo alespoň zvednout ruku, ale nešlo to. Co se to se mnou stalo? Jediné, co jsem v panice zvládla, bylo otevřít ústa a zašeptat: „Carlisle?“ Doufala jsem, že se zase objeví.

***

Ležela u sebe v pokoji už čtrnáct dní. Nevěděl jsem, jak jí mám pomoci nebo co mám dělat. Byl jsem bezradný, nerozuměl jsem tomu. Tohle prostě nemělo být možné, ale ona se vymykala všemu, co jsem znal.

Čekal jsem, že to pro ni bude velký emocionální šok a mohlo by ji to zlomit. Byl jsem připraven, že bude potřeba velmi mnoho času a trpělivosti než se z toho dostane. Než nás přijme za svou novou rodinu. Měl jsem na to celou věčnost. Ale u ní to zase vzalo neočekávaný obrat. Ona nejenom, že se pravděpodobně utápěla ve svém nitru, ona se k tomu ještě fyzicky týrala. Od jejího probuzení uplynuly dva týdny a jejím hrdlem ještě neprotekla ani jediná kapka krve. Prostě si lehla do postele ve svém pokoji a zůstala tam. Nevím, jestli si myslela, že zemře, ale takhle to u upíra nechodí. Ten se nemůže vědomě rozhodnout si ublížit. Jsme příliš silní a odolní, běžné způsoby nefungují. Jediná možnost, jak zabít upíra, je roztrhat ho a spálit.

Takže se jí povedlo se přivést do jakého si stavu hibernace. Nevím, jak jinak bych to nazval. Zpočátku jsme plnili její přání a neobtěžovali ji. Spoléhali jsme na to, že ji žízeň donutí přijít mezi nás. Když už byla takhle zavřená třetí den, začal jsem o ni mít strach. Kontroloval jsem ji několikrát denně, zdála se pořád stejná, klidná a ztracená, ale její kůže byla stále víc a víc průhledná. Rysy v obličeji se postupně vytrácely. Připadal jsem si jako lev zavřený v kleci, ale právě teď jsem se rozhodl, že už toho mám dost. Evidentně byla slabá a nemohla by mi ublížit, pokud by se chtěla bránit. Musel jsem se alespoň pokusit něco dělat. Musel jsem do ní dostat trochu krve.

Zrovna, když jsem se chystal si připravit nástroje, zaslechl jsem, jak Bella šeptá moje jméno. Okamžitě jsme byli všichni u ní. Ležela na posteli a byla z ní jenom troska.

„Prosím, pomoz mi,“ zašeptala a bylo vidět, že i to málo jí dělá velké potíže. „Nemůžu se hýbat.“

Byl jsem naprosto šokován tím, co vidím. Ona se vyhladověla na pokraj svých fyzických sil. Naštěstí lékař ve mně převzal automaticky kontrolu a já mohl začít fungovat.

„Alice, dojdi prosím dolů pro jednotku krve. Dej ji do něčeho neprůhledného a vezmi brčko,“ rozkázal jsem. „Zkusíme to takhle a pak uvidíme, co dál.“ Bella se i ve svém zuboženém stavu snažila dát najevo, že se jí to nelíbí. To už i já jsem v duchu nadával nad tím, jak je ta holka paličatá. Ale pokusil jsem se jí to vysvětlit. Naštěstí nebyla v pozici, kdy by se mohla bránit. „Bello, podívej se, kam ses s tím tvým přístupem dostala. Nikdy jsem neviděl nikoho, kdo by měl takové sebeovládání odolat krvi jako ty, ale je jasné, že tě to přivedlo na pokraj sil. Nejsi schopná se ani pohnout a upíři prostě jiný zdroj živin a energie než krev nemají. Takže pokud chceš pomoct, musíme do tebe dostat krev. Snaž se o to alespoň pokusit a představuj si, že je to normální limonáda. Protože pokud to nepůjde takhle, budu nucen tě nakrmit poněkud drastičtějším způsobem, sondou do žaludku. A věr mi, že teď to dokážu. Klidně to budeme opakovat tak dlouho, dokud to nepochopíš. Upíři takhle prostě nemohou zemřít.“

***

Nechtěla jsem zůstat takhle bezmocná, ale sama jsem si už nedokázala pomoct. Proto jsem zavolala Carlisla, který mi v podstatě potvrdil mou teorii o tom, že upíři jsou nesmrtelní. Jenže jediná pomoc pro mě prý byla krev. Podvědomí mi říkalo, že má pravdu, ale já si ani teď nedokázala představit, jak to do sebe dostanu. Zase se mi dělalo zle. Jak to mám asi udělat? Bude pěkně trapné, jestli budu první upír, co se po krvi pozvrací.

„Carlisle?“ zaslechla jsem zespodu Alici. „Mám vzít lidskou nebo zvířecí?“

Zaskučela jsem. Prosím, jenom ať odpoví tu zvířecí. Zatočila se mi hlava a já raději zavřela oči. Proč se zrovna teď cítím jako obyčejný člověk?

„Začneme tou zvířecí a uvidíme, jak to zabere,“ odpověděl.

No, alespoň že tak.


Povídky od Linfe

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

Marvi

37)  Marvi (15.12.2011 18:00)

Bella je hodně silná, takže pokud dobře chápu, Edward nebude ztracený syn, nebo že bych se mýlila? Uvidím co z toho bude, ale je to nádherně popsáno, všechny ty Belliny nové prožitky

ambra

36)  ambra (18.11.2011 23:53)

Ta pasáž u okna mě dostala. Popisy jejího vnímání světa tam venku Neskutečně dobrý!!!
A potom hořká pilule:'-( :'-( :'-( .
Čtrnáct dnů???
Skvělé!
Bella bojovnice se mi moc líbí

Twilly

35)  Twilly (22.04.2011 13:22)

No ty voe.. zajímavé Týnko, moc zajímavé. Vyhladovělá Bella, která to vydržela bez "jídla" tak dlouho, to taky zavání nějakým darem

Janeba

34)  Janeba (27.01.2011 23:41)

:'-( :p :)
Linfičko, miluji tvé ztvárnění Bellinky, je úžasná , ale doufám, že všechno zvládne a to i pití krve! Všichni jsou naprosto ohleduplní a chápající! Bezvadná rodinka!
Děkuji!!

kytka

33)  kytka (21.01.2011 15:39)

Smutné, pěkné.

nikolka

32)  nikolka (18.01.2011 22:35)

smrť Charlieho Bellu zasiahlo priamo do srdiečka...:'-( :'-( ale raz sa to musela dozvedieť...
a ako to bude s krvou?? pomôže?? musí!!!

sfinga

31)  sfinga (18.01.2011 20:30)

tvrdohlavá Bella, takhle se vyžíznit ale zase dozvěděla se o smrti Charlieho :'-( To asi muselo hodně bolet :'-(

Gassie

30)  Gassie (17.01.2011 16:20)

To objevování svého těla a své nové podstaty
Jsem ráda, že jí pomohli. Carlisle si ví rady v každé situaci.

eMuska

29)  eMuska (14.01.2011 19:51)

Ach jéminé! Ono ju to tak vzalo? Aj ja som z toho mimo! Teda... netvrdím, že je to niečo výnimočné, ja som mimo sama o sebe, ale mimo z poviedky - dokonalej poviedky - som TAKTO ešte nebola! A stále dokolečka počúvam son z druhej kapitoly. Je... zaujímavý...:D
A chudák Carlisle, ako sa len trápi... Áachinky... Dúfam, že to všetko dopadne dobre...

Linfe

28)  Linfe (09.01.2011 11:37)

Řeknu ti tajemství, takle Bella je tak trochu jako já, takže občas jiná než jak ji známe :-) A všechny Cullenovy známe jejich srdečnost a dobrotu. Takoví jsou oni, pro všechny jenom to nejlepší.

Karolka

27)  Karolka (08.01.2011 13:57)

Je to kapitolu od kapitoly lepší a lepší. Ten úsek, kdy si Bella užívá zvuků doléhajících z okolí, je naprosto geniální!
Pak mě napadlo - ten zařízený pokoj přesně podle jejího vkusu, obrovský šatník... Vím, že to je prkotina, vzhledem k tomu, co ztratila, ale i tak nádherné gesto. Střípek nebe.
A jsem zvědavá, jak to bude z tou krví.

uhlacka27

26)  uhlacka27 (09.11.2010 08:14)

Ta tvoje povídka, to je vážně dokonalost. Čte se to krásně! Jsem plně ponořená do příběhu. Moc, moc semi povídka líbí
Jdu na další díl

25)  nathalia (04.11.2010 19:31)

Linfe

24)  Linfe (04.11.2010 19:17)

Nátalko, nevím jestli si toho všimneš, ale mám moc velkou radost (obzvlášť dneska), že ses pustila do čtení mé povídky a není ti líto ztratitu tu chvilku a nechat mi pod každou kapitolkou komentář. Děkuju hřeje mě to u srdíčka.

MisaBells

23)  MisaBells (22.10.2010 13:20)

Týjo, ty mi dáváš! Hibernace??? Belly pocity! Páni, páni, páni! Ještě, že nemusím škemrat o další díl :D

julie

22)  julie (11.10.2010 19:05)

Nádhera, a ta hudba, tu miluju, díky

Amisha

21)  Amisha (10.10.2010 13:15)

Páni, hele ty jim dáváš sodu co? Chudáci malý. Nádhera jdu dál...

Linfe

20)  Linfe (22.09.2010 17:53)

WoW Aberko, dík, že ses pustila do mé povídky :-) S napětím sleduju jak se ti bude líbit :-)

19)   (13.06.2010 16:35)

To bych spíš já měla děkovat tobě za krásný čtení a neokoukaný nápady ;)
A teď rychle dál, ještě na mě čeká pár dílků

Linfe

18)  Linfe (13.06.2010 16:10)

Teenko děkuji ti za každý komentář u kapitolek, dělá mi to velkou radost, když mi je tam jednotlivě necháváš :-) Ať se líbí i nadále.

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Edward & Bella