Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Broken%20soul%20mal%C3%BD.jpg

Život vám s celkem stoprocentní jistotou nadělí ta nejhorší překvapení ve chvílích, kdy jste bezmezně šťastní a nejméně to čekáte.

21. kapitola - Pozvánka a ztracené vzpomínky

Carlisle přešel pomalu k pohovce, posadil se a promnul si spánky. Otevřená pergamenová obálka ležela vedle něj. Nevěděla jsem proč, ale jasně jsem cítila strach z toho, co se skrývá uvnitř. Ten jeho pohled mě děsil a vyvolával ve mně pocity úzkosti.

Vzal znovu obálku do ruky a bezmocně s ní zatřepal směrem k nám. V tu samou chvíli si Alice nahlas povzdechla. Ona už to věděla, rozhodnutí padlo.

Stále jsem nic nechápala. Obvykle se u nás doma všechno řeší upíří rychlostí, ale nyní jako by se čas vlekl nesnesitelně pomalu i podle lidského měřítka.

Esmé popošla dopředu a jako první si vzala od Carlisla dopis. Stačil jí jediný pohled, aby jí na tváři naskočil úplně stejný výraz, jaký měl i její manžel. Sesunula se vedle něj a obličej si schovala na jeho hruď. A on ji naprosto automaticky ochranitelky objal.

Ještě chvilku bylo ticho, vypadalo to, že i Carlisle sbírá odvahu nám ostatním přečíst, co tam stálo. Nakonec sklonil pohled k zažloutlému papíru a začal mluvit.

„Je to pozvánka z Volterry na tradiční Královský ples.“

A můj život se s touto větou změnil v noční můru.

„Z Volterry?“ hlesla jsem.

Carlisle sklonil pohled a pokýval hlavou. Esmé mu tiše vzlykala na rameni.

Celé moje tělo se začalo neovladatelně třást pod náporem náporem emocí. V mysli se mi míhaly neuvěřitelně rychle myšlenky všeho druhu a výsledek byl, že jsem nedokázala smysluplně sestavit ani jednoduchou větu.

Nakonec jsem se pod tou tíhou sesunula na zem a hlavu si složila do dlaní. Mluvila jsem spíš sama k sobě než k ostatním.

„Čtyři měsíce. Vždyť se známe pouhé čtyři měsíce.“

„Máme před svatbou, proboha.“

„Volturiovi se všechno dozví.“

„Já nechci, nechci… Edwarde“

I když mi to trvalo déle než obvykle, protože chladnokrevné myšlení mi zpomalovaly všechny ty útočící emoce a vzpomínky, tak jsem se nakonec dobrala k evidentnímu a nevyhnutelnému výsledku.

Pokud to máme všichni přežít, Edward se musí stát upírem.

Zvedla jsem oči ze země a položila Carlislovi definitivní otázku.

„Kolik máme času?“

Pokud se Carlisle mohl tvářit ještě zmučeněji než předtím, právě to udělal.

„Nemáme žádný, holčičko, ples je už pozítří. Do té doby musíme být v Itálii.“

To přece není možný. Ne, tohle se vůbec neděje.

Byla to marná snaha. Nikdo se nezačal smát, že je to jenom pouhý vtip a tak se zhroutila i má poslední naděje na společný život s Edwardem. Teď už šlo jen o to, abychom zůstali alespoň všichni naživu.

Těžce jsem se zvedla a doslova se vypotácela ze dveří. Ještě jednou jsem se otočila, protože mi došlo, že Edward spí od včerejší oslavy stále u mě nahoře v pokoji.

„Odvezte někdo Edwarda domů a řekněte mu, že přijdu až večer, protože jsem musela na lov.“

A dala jsem se do běhu.

***

Rok je v upířím životě skoro jako měsíc a osud naší Belle nedopřál ani to. Strašně rád bych jí nějak utěšil, ale nenapadal mě jediný způsob, jak to udělat. Mohl jsem jí tak maximálně obejmout, ale ona nestála ani o to. Odešla pryč. Nedivil jsem se. Nikdo z nás neprožil horší bolest, než teď zažívá ona a nevím, zda bych ji i já dokázal sdílet s ostatními.

„Měl jsem to tušit,“ vyčítal jsem si.

„Bylo tolik signálů a my všichni jsme na Královském plese několikrát byli a víme, jak to chodí. A já si stejně ničeho nevšimnul.“

Už několik týdnů jsem se podivoval nad večerními zprávami, všechny ty požáry v nemocnicích a transfuzních jednotkách, havárie při převozu krve a nevysvětlitelná zmizení infúzí. Kousky skládačky do sebe zapadly, bohužel, až když jsem otevřel tu obálku. Pozdě. Pro Edwarda bohužel smrtelně pozdě.

„Není to tvoje chyba, Carlisle,“ konejšila mě Esmé.

„Ve světě se denně děje spousta špatných věcí a katastrof. Nemohl si vědět, že zrovna v tomhle případě za to mohl Aro.“

Stejně jsem si vyčítal, že jsem téhle situaci mohl předejít. Královský ples se totiž koná vždycky jednou v každém století. V podstatě je to jen záminka k tomu, aby královská rodina shromáždila všechny upíry na jednom místě a Aro tak mohl pohodlně zjistit, co se kde děje a jestli někdo neporušil zákon nebo nechystá proti Volteře útok. Mají sice svoji gardu a mnoho dalších poskoků, ale i tak se může velmi snadno stát, že jim něco unikne. Oni jsou si toho velmi dobře vědomi, a proto se koná ples.

Obrazně řečeno je to upíří sčítání lidu a soud v jednom.

Ale shromáždit skoro dva tisíce upírů na jednom místě si žádá jistá opatření. Ve Volterském hradu se všichni ztratí, ale tolik upírů pohromadě by z města udělalo za dva dny jen vyvražděnou pustinu. A to v zájmu skrytí našeho světa není možné. Proto je po dobu plesu hrad v podstatě hermeticky uzavřen a podává se krev ze zásob, které Aro a jeho garda předtím připravili. Po celou dobu se nikdo, kdo není zdejší, nedostane ven.

Nebyl jsem jediný, kdo se sžíral vinou, že mohl tomuto neštěstí předejít. Alice stála v rohu obýváku stulená u Jaspera v náručí. Viděl jsem jeho výraz v obličeji, a proto jsem si mohl snadno domyslet, jak se teď cítí.

Vstal jsem z gauče a přešel k ní. Vzal jsem ji za rameno a pomalu přesunul k sobě. Podívala se na mě svýma mandlovýma utrápenýma očima, které říkaly, že ona to mohla vědět.

„Alice, nikdy jsme s Volturiovými neměli problém, nebyl důvod, abys je sledovala. Tohle nikdo nemohl tušit. Koneckonců oni nic špatného neprovedli, pouze poslali pozvánku na ples. Nemohli tušit, že tentokrát jsme to my, kdo nemá tak úplně čisté svědomí.“

„Prosím, nevyčítej si to. Teď je důležitější se pokusit najít nějaké řešení a připravit se na cestu do Itálie.“

Sám jsem ale dobře věděl, že žádné řešení, které by dávalo Belle možnost dosavadního života s Edwardem, není. Vždycky bude něco jinak, pokud bude vůbec nějaké někdy.

Kývla hlavou a šla objednávat letenky do Itálie. Emmett odvezl Edwarda domů a Esmé začala balit potřebné věci. Já s Jasperem jsme se bezmyšlenkovitě potulovali domem.

***

Běžela jsem lesem, přes louky i kopce. Přes vodu i bahnem a bylo mi to úplně jedno. Neměla jsem žádný cíl, prostě jsem jenom běžela jako už tolikrát. V běhu jsem nacházela útěchu. Bezmyšlenkovitě jsem pokládala jednu nohu před druhou a snažila se vnímat jen zvuk svých chodidel pleskajících o holou zem.

Buch. Buch. Buch.

Věděla jsem, že před skutečností neuteču, ale potřebovala jsem alespoň malou chvíli, kdy můj mozek neopanovaly myšlenky na Edwarda a na to, co se pravděpodobně všechno stane.

Před očima se mi vynořil obrázek Edwarda spícího v mé posteli dnes ráno. No, ta chvíle asi právě skončila.

Musela jsem se zastavit, jinak hrozilo nebezpečí, že bych někde pokácela pár stromů. Opřela jsem se o jeden z nich a pomalu se svezla na zem. Bezva. Sedla sem si do louže a byla jsem komplet mokrá. A do toho všeho začalo ještě pršet.

Když se daří tak se daří, pomyslela jsem si trpce a ušklíbla se.

Zhluboka jsem se nadechla. Potřebovala jsem se uklidnit a pokusit se odsunout všechny emoce a možné důsledky nastalé situace stranou. Bylo potřeba chladnokrevně vyřešit tuhle situaci tak, abychom z ní pokud možno všichni vyvázli živí. Moc se mi to ale nedařilo. Pořád jsem měla před očima všechno, co jsme s Edwardem prožili. Chvilku jsem si dokonce začala vyčítat, že jsem Edwarda neproměnila hned potom, co se dozvěděl o mé identitě.

Nechápavě jsem sama nad sebou zatřásla hlavou.

Co to se mnou proboha je?

Věděla jsem to. Tak zoufale jsem si chtěla udržet Edwarda, až mě napadaly pitomosti. Jenže to už všechno teď byla minulost. A já jsem přesně věděla, proč jsem to neudělala. Nikdo z mé rodiny neměl na vybranou. Všichni jsme umírali, když nás Carlisle přeměnil a více méně všichni jsme byli vděční za další šanci na život. Jenomže díky Rosalii jsem také poznala, jaké to je, když sice žijete, ale celou dobu toužíte po lidském životě, dětech, jichž jste se museli nedobrovolně vzdát.

A on na vybranou měl. Naivně jsem si myslela, že i když si Edward třeba vybere lidský život, tak co je to padesát let v upířím měřítku. Chtěla jsem s ním prožít spokojený život někde v ústraní z dohledu Volturiových. V našem upířím světě se děly v historii mnohem horší věci a trvalo to několikanásobně dlouho, než na to někdo z Itálie přišel. Jenže moje sázka na štěstí bohužel nevyšla. Vsadila jsem a prohrála. Doslova všechno, pro co jsem chtěla žit.  Nikdy jsem neměla štěstí.

Pomalu jsem se začala uklidňovat. Smiřovala jsem se s myšlenkou, že o Edwarda svým způsobem přijdu. Ale naděje tu pořád byla. Už jednou jsem o téhle možnosti přemýšlela. Bylo to tenkrát, když jsem Edwardovi odhalila svůj původ na břehu jezera v horách a v noci jsem tam seděla sama a čekala na to, jestli to přijme nebo ne.  Pokud by mě tenkrát nechtěl, měla jsem v plánu poprosit Emmetta, aby mu z paměti vymazal všechny vzpomínky na nás a nechat ho, aby žil svůj život, tak jako doposud. Tedy do té doby, než jsem mu do života vstoupila já a moje rodina.

Emmett svou schopnost použil jen několikrát, spíš aby vůbec vyzkoušel, co dokáže, protože naše rodina se snažila se svým okolím splynout a začlenit se do lidské společnosti, takže jsme nebyli nápadní a nevyvolávali jsme ani úmyslně poprask. Emmettovi schopnosti nikdy nebyly potřeba. Přesto jsme věděli, co dokáže. Umí vědomě odstranit z lidské mysli konkrétní vzpomínky. Nejprve si jakoby prohlédne obsah mozku daného člověka, což ho stojí nesmírné úsilí a nutnou podmínkou je delší fyzický kontakt a potom z něj odstraní vybrané vzpomínky. Tím, že Emmett svou schopnost skoro nikdy nepoužívá ani ji nikdy cíleně netrénoval, je po tom vždycky tak na hodinku lehce mimo. Nedokážu si představit, co to musí být za utrpení, prožít si znovu do detailu úplně všechno, co ten člověk, jemuž právě vymazal vzpomínky. Ale věděla jsem, že to pro mě Emmett udělá. Nenechal by mě v tom a navíc by sebe ani rodinu nevystavil nebezpečí. Spoléhala jsem na to.

Po tomhle zákroku už to nikdy nebude Edward stejný jako dřív, všechno zapomene, ale alespoň bude mít naději na život. Na chvíli jsem se zase začala propadat do beznaděje, nicméně přinutila jsem se uklidnit a odsunout všechno pryč. Teď není čas truchlit, na to bude možná věčnost později. Teď je důležité, aby to on přežil. Už jsem věděla, že jsem za to ochotná zaplatit cokoliv. I vlastní život, ale jenom ten můj.

Fajn, jediný zákon je, že se o nás nesmí dozvědět žádný člověk. Dobrá, tak o nás žádný člověk vědět nebude. Aro nebude mít důvod nás potrestat.

Jenže já jsem se nikdy osobně ještě s Volterrskými vládci nesetkala. A tak jsem netušila, jak moc se pletu.

Vstala jsem ze země a vydala se směrem k domovu. Byla jsem trochu překvapená, že se začalo stmívat. Vážně jsem byla venku skoro celý den.

Vstoupila jsem do obýváku zadními dveřmi a v tu ránu tam byli všichni. Esmé na mě koukala vyděšenýma očima a pak sklouzla pohledem dolů na bílý koberec. Nic neřekla, ale mě v tu chvíli došlo, že nejspíš vypadám jako koule bahna.

„Promiň,“ kuňkla jsem.

Jenom mávla rukou.

„Jak si na tom?“ zeptal se mě Carlisle.

Jen jsem smutně pokrčila rameny.

„Bezmocně, ale teď je pro mě důležitější se ho pokusit alespoň zachránit. Hroutit se budu, až se vrátíme.“

Carlisle jen mlčky přikývl. Obrátila jsem se na Emmetta s nevyslovenou prosbou v očích. Všem muselo být jasné, co jediného mi zbývá udělat.

„V kolik tam mám být, sestřičko?“

„Ráno po svítání. Jediným upířím zákonem je lidská nevědomost o naší existenci, tak o nás prostě nebude vědět žádný člověk. Musí to stačit, prostě musí,“ odpověděla jsem a přesvědčovala spíše samu sebe.

Esmé ke mně přistoupila a vzala mě do náručí. Postupně se přidával zbytek rodiny, až jsme stáli v jednou houfu uprostřed obýváku.

„To víš, že bude, holčičko,“ chlácholila mě, ale bohužel v její tváři i ve tvářích všech ostatních jsem poznala, že tomu příliš nevěří.

Ale já jsem si tu myšlenku nemohla ani připustit, zabilo by mě to na místě.

Odešla jsem nahoru do pokoje a zamířila rovnou do koupelny. V horké sprše jsem strávila dlouhou dobu a přála si, aby voda dokázala odplavit všechny mé starosti. Myslela jsem na Edwarda a na naší poslední společně strávenou noc. Tentokrát jsem si dala velmi záležet na svém zevnějšku, namalovala jsem se a pečlivě si vyfoukala vlasy do měkkých vln, které mi splývaly po zádech. I když byl dnes první den v roce a venku bylo mínus deset stupňů, stejně jsem si na sebe vzala jenom červené společenské šaty. Naposledy jsem zkontrolovala svůj vzhled v zrcadle a sešla dolů do haly. Jindy by se to neobešlo bez obdivných a lehce oplzlých hlášek, ale nyní všichni mlčeli a na tvářích měli usazený hluboký výraz smutku.

Bylo jasné, kam jdu a proč tam jdu.

„Tak ráno, Emmette,“ rozloučila jsem se.

Cesta k Edwardovu domu mi trvala snad trojnásobně dlouho než obvykle. Měla jsem pocit, že jdu na popravu. Pardon, on to nebyl pocit, ona to byla realita. Před domem jsem se chvíli zastavila a zaposlouchala. Měla jsem štěstí, Edward byl tentokrát doma sám a okno do svého pokoje nechal pootevřené. Nechtěla jsem se zdržovat s normálním příchodem, stačily dva kroky a stála jsem uvnitř. Edward seděl na posteli a hrál na kytaru, ale když jsem dopadla pod okno, ruce mu s úlekem sklouzly po hmatníku a ozval se příšerně falešný tón.

„Omlouvám se a ahoj,“ pozdravila jsem.

Zůstal na mě koukat s otevřenou pusou neschopen slova.

„My někam jdeme, na něco jsem zapomněl?“ zeptal se.

Zakroutila jsem hlavou. Byla jsem na pokraji panického záchvatu. Rychle jsem k němu přistoupila a začala ho líbat. Potřebovala jsem přijít na jiné myšlenky. Připadala jsem si jako zbabělec, který se všemožně snaží vyhnout zadanému úkolu.

Jenže něžné polibky se mi momentálně jaksi nedařily. Cítila jsem neukojitelnou touhu po Edwardovi, doslova hlad a tak jsem začala být čím dál tím náruživější a zuřivější. Naše líbání celkem rychle přešlo do mazlení ve stoje, a když už jsem mu začala sundávat triko, povedlo se mu konečně ode mne odtáhnout, protože jsem ho nemohla dost pevně držet ve svém náručí.

Celý udýchaný, sotva popadal dech ze sebe vykoktal jedinou větu.

„Belo, co se děje, co stalo?“ tvářil se u toho dost nešťastně, jako kdyby pochopil, o co tady jde.

Zkroutila jsem obličej do bolestivé grimasy a zavrtěla hlavou.

„Teď ne lásko, prosím. Potřebuji tě a miluji tě. Prosím.“

Znovu mě začal líbat, ale tentokrát se do toho vrhnul celou svou silou i on. Na malinkou chvilku jsem se zarazila. Připadalo mi, jako kdyby přesně pochopil, že toto je opravdu naposledy. Ale to přece nebylo možné.

Naše poslední milování bylo divoké a vášnivé. Postrádalo jakoukoliv romantiku a něžnost. Tedy svým způsobem. Bylo stejně krásné a uspokojující jako kterékoliv jiné, ale přesto bylo tak rozdílné. Edwardovi šaty skončily po dvou rychlých pohybech na druhé straně pokoje a to jsme se ještě nedostali ani k posteli. Já jsem se raději rychle svlékla sama, protože jsem nechtěla riskovat, že nebudu mít co na sebe, až ráno dorazí Emmett. Už jsme trošku věděli, co na kterého z nás platí, a tak jsme se naprosto cíleně oddávali přímé fyzické rozkoši.

Jednou. Dvakrát. Třikrát.

Někdy v půlce noci Edward usnul.

Zbabělec. Jsi zbabělec, Bello.

Chtěla jsem mu dopřát poslední klidnou noc s úsměvem na rtech. Jenže ani toho mi nebylo dopřáno. Zdálo se, jako by i jeho podvědomí instinktivně tušilo, že něco není v pořádku a on se celý zbytek noci převaloval z jedné strany na druhou a občas mu z úst unikl tichý nářek. Chlácholila jsem ho v objetí nebo jsem se tiše procházela po jeho pokoji a snažila se zapamatovat si každičký detail z jeho života.

Nakonec se těsně k ránu najednou prudce posadil na posteli, oči hrůzou vytřeštěné dokořán.

„Ty odcházíš?“ pronesl do hrobového ticha.

Přikývla jsem.

„Nééééé,“ zaskučel.

V tu ránu jsem byla u něj a houpala ho v náručí.

„Pššš, nejdu dobrovolně. Nikdy bych tě neopustila. Nikdy, na to tě miluju víc, než svůj vlastní život.“

„Tak proč? Proč mi něco takového musíš udělat?“ sténal.

Narovnal se a podíval se mi zpříma do očí. Myslela jsem, že se zhroutím už po tomto jediném pohledu. Z těch nádherných zelených očí kanuly dolů po tváři obrovské slzy a v těch očích jsem viděla výraz naprosto zlomeného člověka.

Vyprávěla jsem mu všechno. O Volturiových, o plese, o zamlčené Emmettově schopnosti a o důvodech, proč musím udělat to, co musím. Snažila jsem se, aby jasně pochopil, že to musíme podstoupit, pokud má mít Edward alespoň nějakou šanci na život.

Emmett už čekal dole pod oknem.

Edward mě celou dobu bedlivě a mlčky poslouchal. Slzy mu stále stékaly po tvářích a zmáčely celou hruď. Vzala jsem jeho tvář do svých dlaní.

„Miluji tě, Edwarde Masene. Miluji tě a navždy budu. Nikdy v životě už nebudu milovat nikoho jiného a přísahám, že jestli to v Itálii dobře dopadne, tak ti všechny ztracené vzpomínky do jediné navrátím a přibude ještě mnoho krásnějších.  Miluji tě.“

„Taky tě miluju, Bello. Nikdy na tebe nezapomenu a stále na tebe budu čekat,“ odpověděl.

Zapomeneš. Zapomeneš úplně na všechno během příštích pár vteřin.

Už jsem nevydržela klidná, zhroutila jsem se k Edwardovi, pouze jsem slyšela, jak Emmett tiše vstoupil do pokoje. Vzal mě do náručí a jemně mě posadil do blízkého křesla. Pak přistoupil k Edwardovi a vzal ho za ruce.

„Neboj, nebolí to. Budeš potom jenom zbytek dne spát a v následujících týdnech budeš občas asi zmatený, ale z toho se vylížeš, chlape. Ona to bude asi mít horší,“ prohlásil.

„Emmette,“ zaskuhrala jsem.

A pak mu začal mazat vzpomínky. Edward jen seděl na posteli, zabalený do pasu v dece a nevědomý pohled upřený přímo před sebe. Nevím, jako dlouho to trvalo, ale nakonec to vypadalo, jako kdyby Edward ve vteřině usnul. Něžně jsem ho položila na postel a přikryla dekou. Dala jsem mu poslední polibek na čelo.

„Všechny ti je do jediné vrátím. Slibuji,“ zašeptala jsem.

Zavřela jsem okno, podepřela viditelně znaveného Emmetta a hlavním vchodem jsme opustili Edwardův dům.

Naposledy jsem se ohlédla a cítila jsem, že se část mé zlomené duše oddělila a zůstala v tom domě s Edwardem. Už nikdy nebude celá, už nikdy nepůjde zase spojit. I kdyby to nakonec skončilo dobře, nikdy už nebude taková, jako dřív.


Povídky od Linfe

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

4)  belko (03.08.2010 14:30)

Linfe!!! Tak krásná povídka, a místo aby vrcholila do šťastného konce, tak šokuješ dějovými zvraty!!
Jestli tento díl byl určen k likvidaci tvých fanynek, tak se ti to 100procentně povedlo!!!(chybí mi tu omdletý smajlík...)
Linfe, prosím, prosím, netrap své milované postavy a směřuj k lepším zítřkům

Popoles

3)  Popoles (03.08.2010 11:36)

Sakra holka co mi to děláš? Já nemůžu v práci vypadat jako panda, které se nevyvedly kruhy kolem očí...:'-(
Bylo to úchvatné.
Celou kapitolu jsi prodknula bolestí a beznadějí. Úplně se mi stáhl žaludek.

Stejně mám obavy, že Aro vi tohle stačit nebude. A že uvidí v její hlavě myšlenky na to, že mu chce vzpomínky vrátit.
Moc mě zajímá co vymyslíš dál. Jen prosím žádný špatný konec...
Tleskám a děkuji za krásný zážitek

2)   (03.08.2010 10:43)

Hezký díl !

Hanetka

1)  Hanetka (03.08.2010 10:27)

Linfe, tohle se dělá, rozbrečet mě už dopoledne? Sakra, co mi (a hlavně jim) to děláš? :( Kapitola úžasná, ale proč mám pocit, že to bude ještě horší? Koukej, já očekávám happyend, ne že jim ublížíš natrvalo!

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek