Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Broken%20soul%20mal%C3%BD.jpg

U indiánů všechno dobře dopadlo a já se vracela domů oklikou kolem našeho starého domečku. Málokdy se stane, že upíra něco vyvede ze stereotypního života, ale já dostala přímo omamnou dávku přímo do nosu. Kdo pak se asi skrývá za tím otevřeným oknem? Napoprvé jsem ještě odolala, ale upír míní a život mění.

11. kapitola - Edward

Stála jsem v místech, kde stával náš domeček ve Forks. Ten původní už tam samozřejmě nebyl, ale potěšilo mě, že noví majitelé postavili na tom místě jeho větší celkem povedenou kopii. Nemělo cenu se tu dál zdržovat, tohle místo už pro mě nemělo význam. Byla jsem zrovna na odchodu, když jsem uslyšela za sebou zvuk otvírajícího se okna. Nepozastavila jsem se nad tím, ale pouze jenom do té doby, než jsem se nadechla.

Ummmmmm.

To už mě přinutilo zastavit se. Cítila jsem člověka, ale tenhle mi nevoněl úplně obyčejně jako všichni ostatní. Santalové dřevo, fialka, anýz, muškátový oříšek a bergamot. Stála jsem tam a jako feťák vdechovala tu vůni. Překvapilo mě to, protože normálně mě vůně lidí vůbec nepřitahovala. Byla pořád stejná taková malinová a nasládlá. Pokud jsem se snažila rozlišit od sebe dva obyčejné lidi, stálo mě to už dost úsilí, protože normálně mi všichni splývali do jednoho. Tahle byla jiná, příjemná jako letní vánek a přesto silná a zemitá. Strašně mě lákalo zjistit, komu patří. Jak asi vypadá? Jak je starý, co má rád a co čte za knihy? Přistihla jsem se, že o něm automaticky smýšlím jako o muži.

Pche, a kde máš jistotu, že je to chlap? A prostě, jedno víš jistě. Je to člověk! Nic jiného než pokušení. Upír nemůže milovat člověka.

Zatřepala jsem hlavou a pokračovala dál v cestě domů.

Přece mě nerozhodí jedna úžasná lidská vůně. Je pěkná to jo, ale za ty problémy mi to rozhodně nestojí.

Uložila jsem tu vzpomínku pěkně hluboko, ale stejně tam ta mrška jedna pořád byla. A já to věděla a ona taky.

Doma jsem obýváku našla vyšilující  Alici nad hromadou hadrů a nějakými časopisy. Rose zrovna seřvala nahoře Emmetta za bordel v pokoji, protože nemohla najít svůj školní batoh.

Do háje, on už je zítra první den školy. Hurá, zase na střední. No to bude zábava. Doufám, že už tenhle kolotoč absolvuji naposledy a po vejšce se mi podaří přemluvit Carlisla s Esme, abych se mohla věnovat nějaké práci. Na nějakou dobu už bych si ráda dala od školy pokoj. Sice mě to bavilo, ale všechno se jaksi zají a mě už tam nemůže překvapit vůbec nic.

Došla jsem nahoru do svého pokoje a taky pomalu začala hledat svoje věci do školy. Nebyla jsem jako Alice, že bych potřebovala každý rok nové. Po tom stěhování mohly být bůhví kde, ale to bych nesměla být takový puntičkář. Byly přesně tam, kam patřily. Tedy v horním šuplíku psacího stolu. Měla jsem ráda svoje staré, známe desky polepené filmovými samolepkami, penál i okousané různobarevné propisky. Jak jsem si to tak dávala dohromady, nakonec na mě přece jen vlezla dobrá školní nálada. Školu jsem v podstatě měla ráda, i když mě poslední léta nudila. Ale přece jenom se tam těším. A vlastně vždyť tohle je škola ve Forks!

Ranní rámus dole v obýváku mě donutil sejít dolů ještě dlouho před tím, než byl čas odjet do školy. Ti pacholci se zase hádali, kdo bude řídit. Jako obvykle. Milovala jsem řízení, ale hádejte se se třema pošahanýma upírama o to, kdo bude za volantem a jakým autem se pojede. Alice byla na stejné straně jako já a tak většinou propukaly každodenní hádky jenom mezi Emmettem, Rose a Jasperem. Občas, když už sem toho měla plné zuby, jsem jezdívala do školy sama svým vlastním autem, jenže teď tady ještě žádné nemám.

„Pojedeme mým Jeepem. Už dlouho jsme s ním nikde nebyli a navíc se nám tady na těch lesních a rozbitejch cestách bude hodit jeho vysokej podvozek,“ argumentoval Emmett.

„Nepojedu do školy hned první den nějakým buranským autem. Chci jet svým kabrioletem. Navíc Alice říkala, že dneska nemá kupodivu pršet,“ protestovala Rose.

„Hele co máte proti mýmu Porsche? Pohon čtyř kol má taky, velkej je dost a navíc v něm nebudeme tak nápadní. A pokud si dobře pamatuju, dneska je řada zase na mě. Takže, jestli nechcete mít celej den náladu na páreček lidí je tahle debata u konce,“ rozčísnul to Jasper.

Usmála jsem se a ještě když jsem scházela dolů, slyšela jsem ty dva nespokojeně vrčet.

„Dobré ráno, Bello,“ pozdravil mě Carlisle vycházející odněkud z garáže s Esme zavěšenou okolo pasu.

„Pojď s námi dolů, zlatíčko. Máme tam pro tebe dárek za to, že si musela nechat svoje nové auto ve starém domě,“ pobídla mě Esme.

Bylo celkem jasné, že na mě tam dole čeká nový vůz. Ovšem to, jaký byl, mi úplně vyrazilo dech.

„Pokud bys chtěla něco víc holčičího a menšího můžeme ho samozřejmě vyměnit, ale Rose říkala, že by se ti mohl líbit,“ dodala.

Otočila jsem se na Rose s úsměvem od ucha k uchu a jen jsem pokývala hlavou. Pochopila to dokonale.

„Myslím, že dneska s vámi nepojedu a vyzkouším tohohle krasavce,“ pronesla jsem do ticha.

Přede mnou stál náklaďáček. Tedy vlastně jeho moderní varianta, červený Chevrolet Colorado. Ta mohutnost mě fascinovala. Vlezla jsem si dovnitř. Všude byly béžové kožené potahy, parádní stereo i navigace. S tou ovšem nevím, k čemu bych ji mohla potřebovat. Stáhla jsem okýnko a vyklonila se k rodině.

„Myslím, že tohle bude první auto, které mi opravdu přiroste k srdci. Děkuju vám všem.“

„Jo a, Rose? Jsi jednička.“

To už jsem ale couvala z garáže, takže jsem jí jenom zamávala. Stáhla jsem si batoh ze zad a hodila ho na vedlejší sedačku. Do začátku školy zbývalo ještě něco přes hodinu, takže jsem se vydala na menší okružní jízdu si toho svalovce pěkně užít.

Táhnul pěkně a sílu měl jako bejk. I když ho byl pěknej kus, skoro dvě tuny, netrvalo to moc dlouho a už jsem uháněla po dálnici skoro dvě stě třicet. Měli byste vidět ty blbečky v kravatách a BMW, jak na mě nechápavě zírali. Pustila jsem si audio a smála se nahlas prostě jen z čiré radosti. Nakonec jsem to těsně před městem otočila a vrátila se do školy. Přece nemůžu přijít první den pozdě. Naši už tady byli a nikde v okolí jsem je neviděla, takže jsem poslední. Užiju si svůj příjezd zcela sama,  nezastíněna oslnivou krásou ostatních. Normálně bych prchla do školy až by se mi za patama kouřilo, ale dneska jsem měla trochu rozvernou náladu a pusu stále ještě od ucha k uchu.

Vylezla jsem ven a zabouchla dveře. Láskyplně jsem si nemohla odpustit pohlazení po dveřích.

Pa, svalovče. Boha, já jsem dneska ale infantilní.

Vydala jsem se k hlavní budově a v periferním vidění pozorovala všechny šokované spolužáky.

No zvykejte si, mládeži. Koncentrace supermodelů se v tomhle městě povážlivě zvýšila.

Uchechtla jsem se. Vážně nevím, co to do mě dneska vjelo, ale rozhodla jsem si to užít. Jednou. Tohle přece musím taky dokázat, i když normálně by mi to bylo proti srsti. Narovnala jsem se, rozhodila vlasy a lehce vykročila.

Proč jsem si, sakra, nevzala na sebe nějakej Alicin modýlek. Dneska by to sedlo.

Jako obyčejně jsem měla na sobě džíny, triko a mikinu s kapucou. Kdo to mohl ráno tušit, že tohle nebude školní den jako každý jiný. Cestou jsem si prohlížela svoje obecenstvo, ale všichni byli dost tuctoví.

Došla jsem do kanceláře a vyzvedla si rozvrh. První hodinu jsem měla chemii někde v budově A. Do zvonění zbývalo ještě pět minut, neměla jsem kam pospíchat. Přemýšlela jsem o tom, kdy jsem naposledy absolvovala nějakou čistě chemickou hodinu. Většinou bylo zvykem se zabývat na střední spíše biologií, základy genetiky a naukou o člověku. Něco jsem měla na univerzitě, ale tam jsem se motala spíše kolem mikrobiologie.

No co, pokrčila jsem rameny. Alespoň něco zajímavého. S mou super pamětí to nebude nejmenší problém. Učebna nebyla obyčejná třída, ale studenti zde byli rozmístěni okolo velkých laboratorních stolů. Rozhlédla jsem se po třídě a zjistila, že na mě zbývají poslední dvě místa úplně vepředu. Na mysli mi vytanula jedna hláška ještě z univerzity.

Studenti jsou jako elektrony. Ty taky vždycky obsazují místa pěkně odzadu tam, kde musí vynakládat nejmenší energii na bytí.

Zamávala jsem Rose a ukázala jí ještě jednou vztyčený palec. Byla jediná, kdo se mnou měl tuhle hodinu. I když myslím, že jí to stejně bylo úplně fuk. Zahlédla jsem v její ruce něco jako červený lak na nehty.

Usadila jsem se a do třídy vrazil celkem mladý, hubený a hlavně prťavý profesor. Měl blonďaté vlasy a usmíval se. Trpaslík na gumičkách.

„Tak mládeži, jestli si myslíte, že něco víte, tak to se šeredně pletete. A jestli ještě navíc předpokládáte, že to vím já, tak to jste úplně vedle“ prohlásil zvesela.

„Jinak jsem profesor Manikin.“

„Zapomeňte na prázdniny a začneme něco dělat. I když sem si pro jistotu na dnešek připravil celkem nenáročnou práci. Pamatujte si první pravidlo, vždycky počítejte s tím nejhorším. Takže já jsem dneska počítal s tím, že necháte mozky doma, a protože nemám v plánu platit škody, až některej blbeček vyhodí tuhle školu do povětří, uděláme si pár neškodných důkazových reakcí.“

Přistihla jsem se, jak na něj zírám se stejným zaujetím jako zbytek třídy. Najednou se rozrazily dveře a dovnitř doslova vpadnul nějakej kluk.

„Á, pan Masen se uráčil. Tak prosím posaďte se tady u nás. Jako doma.“

Kluk!

Kluk?

Nádech.

A sakra.

Santalové dřevo, fialka, anýz, muškátový oříšek a bergamot podruhé na scéně. Jenže tentokrát jsem si k tomu mohla přiřadit i obrazové vjemy. Kdybych mohla, zrudla bych jako rak. Viděla jsem ho tak dvě vteřiny a pak jsem raději sklopila zrak. Posadil se vedle mě a zbrkle si rovnal věci na stole. Mezitím jsme dostali na stůl před sebe tečkovací destičky a slepé vzorky. Všechny ostatní chemikálie stály vzadu na stole u stěny.

„Ahoj, já jsem Edward. Koukám, že asi budeme dneska pracovat spolu,“ představil se a asi se snažil o společenskou konverzaci na úrovni. To ještě ale chudák nevěděl, že momentálně má před sebou exemplář myslící asi na stejné úrovni jako mlok.

„Bella,“ hlesla jsem.

Podal mi ruku. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co bych měla udělat. Nakonec jsem mu tu svou ale taky podala. Stisk měl rozhodný a pevný, ale ne tak, aby to mohlo bolet. Člověka samozřejmě. Zaujalo mě, že neměl jemné ručičky jako určitě všichni ostatní kolem, ale cítila jsem i pár malých hrubých mozolů. Vrátil se k přípravě věcí na stole a já se nemohla přinutit taky něco dělat. Připadala jsem si jako všechny ty fifleny a frajírci kolem, když na nás zírají.

Panebože, prober se. Zíráš na něj jako do výkladní skříně. Je to trapný.

Bohužel to nešlo. Všechno mi na něm přišlo zvláštní a fascinující. Přitahoval k sobě můj pohled silou magnetu. Ještě, že po chvíli odešel dozadu a notnou dobu tam vybíral ty správné baňky. Mohla jsem ho nerušeně pozorovat.

Byl pěkně oblečený. Žádné kalhoty s rozkrokem u kolen a ošoupané tenisky, ale pohodlné, nicméně elegantní, tmavé džíny se sportovní polokošilí a tmavé kožené boty. Cítila jsem z něj nějaký parfém, ale pro mě byla stejně mnohem důležitější jeho vlastní živočišná vůně. Ale ocenila jsem, že evidentně dbá o svůj zevnějšek, což moc lidí kolem rozhodně nedělalo. Postavu měl atletickou s pevnými, mírně se vzdouvajícími svaly na rukou. Přesně tak akorát, ani kulturista ani vyžle. Kalhoty mu perfektně padly, takže když se můj pohled zastavil přesně uprostřed, opřela jsem se o stůl a měla co dělat, abych tam připitomělě nevzdychala.

Náno.

Ten zadek. Byl pevný a krásně tvarovaný a v těch kalhotách fakt vyniknul. Zajímalo mě, jestli si to vůbec uvědomoval. Silou vůle jsem se donutila pokračovat v prohlídce směrem nahoru. Košile byla volná, takže z toho se moc poznat nedalo. Když se otočil a vracel se s rukama plnýma baněk, mohla jsem si prohlédnout ten zbytek. V obličeji už nevypadal jako huberťák, ale ty hranaté rysy a ostře řezaná brada mu dodávaly tu správnou dávku mužnosti. Evidentně se ráno nestihl oholit a slovo hřeben mu taky asi nic moc neříkalo. Ani jedno z toho mi nevadilo. To strniště mi připadalo děsně sexy a vlasy byly kapitolou sami pro sebe. Měl je polodlouhé, ne jako ti všichni blbečci okolo s ježkem alá podívejte se, jsem král, protože mám doma holicí strojek a nemusím chodit k holiči. Světle hnědá barva házela ve světle laboratorních zářivek bronzové odlesky. Rychle jsem pochopila, proč je mí tak rozcuchané. Položil všechno na stůl a očividně začal přemýšlet, kde začít. Přitom si nevědomky stále vjížděl rukama do vlasů a přehazoval je z jedné strany na druhou.

Ummmmmm.Sakra!

Zbytek hodiny jsem se snažila soustředit se jenom na práci. Společně jsme se dohodli na postupu a začali jsme zkoušet různé reakce a zapisovat si výsledky. Snadno jsme na konci hodiny už pak zjistili, co že se to skrývá za našimi vzorky A a B.

„Děkuju za spolupráci, Bello. S tebou to bylo příjemné.“

„Jo, není za co. I já děkuju.“

Dostali jsme oba za jedna.

Po téhle ranní hodině si vůbec nepamatuju ty ostatní. Najednou byl čas na oběd. U pultu jsem si vzala vodu a jablko a rozhlédla se po jídelně, kde jsou naši. Viděla jsem Alici, jak na mě mává zpoza velkého stolu s ostatními sourozenci, ale taky jsem moc dobře viděla Edwarda, jak sedí úplně vzadu u malého stolu a čte si knížku.

No co, dneska evidentně není běžný školní den, tak proč si to neudělat ještě horší.

Odněkud dvacet metrů hluboko pod zemí jsem vykopala poslední zbytky odvahy a šla si sednout přímo k němu. Toužila jsem tam být.

„Ahoj, můžu si přisednout? Zapomněla jsem se tě v hodině vlastně na něco zeptat, tak kdyby ti to teď nevadilo?“ zeptala jsem se.

„Ne, jasně že ne. Posaď se. Co jsi to chtěla?“

„Ty bydlíš v tom novém domě u lesa úplně na konci města, že?“

Zamračil se.

„Já, promiň, jestli je to moc osobní. Já jen, že jsem byla včera na procházce po okolí, protože jsme se sotva přistěhovali a myslela jsem, že jsem tě viděla otevírat okno.“

Byla jsem si samozřejmě stoprocentně jistá, že to byl on.

„Asi jsem se spletla,“ pokrčila jsem rameny.

„Ale zajímal mě ten dům, je nový, ale přitom má dost zastaralý styl. Takové už se dneska nestavějí.“

Zase se začal usmívat.

„Jo, tam bydlím. Líbí se ti ten dům?“

Popravdě jsem přikývla.

„No vlastně na tom mám tak trochu zásluhu já. Bylo mi asi patnáct, když jsme se sem přistěhovali a místo tohoto domu tam byl ještě původní. Z větší části to už byla jenom stará ruina, ale mě se tak nějak líbil. Připadal mi domácký a přátelský. Matka chtěla po otci jako pokaždé nějakou honosnou vilu, ale podařilo se mi je přesvědčit, že už mě nebaví mít pořád barák jako hrom ve kterém se my tři hledáme a každý si o nás na první pohled myslí, že jsme zazobaný snobové. Nakonec postavili tenhle dům, který je takovou modernější kopií toho původního.“

„V tom původním před vámi nikdo nebydlel?“

„Ne,“ odpověděl.

„Jediné, co nám v realitce řekli, bylo, že se v něm kdysi stala nějaká tragédie a nikdo z místních se tam nechtěl nastěhovat. A úplně noví lidé se sem skoro vůbec nestěhují. Vlastně jste po nás úplně první. Konečně nebudu ten poslední přistěhovalec,“ zasmál se.

Uf. Chlapče, tohle mi nedělej.

Zírala jsem na něj a myslela si něco o lehkých holkách a posteli.

Pak jsem se ale uklidnila a zpracovala poslední věty, které pronesl.

Kdybys jenom věděl, že já už sem tu jednou bydlela.

Zbývali už jenom dvě minuty do zvonění, takže jsme se ve spěchu rozloučili a šli si každý po svém. Kupodivu jsme se pak ale ještě potkali na poslední hodině trigonometrie. Zdálo se mi to neuvěřitelné, ale naprosto plynule a nenuceně jsme začali tam, kde jsme při obědě skončili. Z hodiny zase nic nemám, učitel nás několikrát musel napomenout, protože jsme se neudrželi a vzrušeně si šeptali moc nahlas, ale já sem byla tak nějak v sedmém nebi. Uvědomila jsem si, že si poprvé v životě normálně a přátelsky povídám s někým jiným než se členy rodiny. A pak si taky úplně poprvé v životě normálně a souvisle povídám s klukem. S nádherným klukem.

Po hodině mě mlčky doprovodil k autu, na nějž zůstal trochu vyjeveně koukat. Pořád ale nic neříkal a nakonec začal koukat do země. To už jsem vážně nevydržela a zeptala se ho, co se děje.

„Víš, tohle mi moc nejde. Obvykle se na to někdo ptá mě a ne já holky, ale chtěl jsem vědět, jestli bych tě mohl pozvat na procházku po okolí. Už to tady docela znám a klidně ti budu dělat průvodce.“

Teď jsem se musela smát já.

„Moc ráda půjdu, Edwarde.“

Pak už jsem ho tam nechala stát a nastoupila do auta. Při výjezdu z parkoviště jsem naladila oldies rádio. Zrovna hráli fakt prastarý Queeny. Pobroukávala jsem si tu melodii, stáhla všechny okna a nechala si cuchat vlasy ve větru. Kdybych mohla, tak se snad vznáším sto metrů nad zemí. Ale lítání, je fakt jedna z mála věcí, které upíři neumějí.


Povídky od Linfe

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

Marvi

23)  Marvi (15.12.2011 20:21)

No páni Edward na scéně já skáču blahem!!!

ambra

22)  ambra (28.11.2011 20:31)

Hurá!!! Je tam! A dala jsi jí to na první dobrou! Žádné plky, věk nevěk, Bella se prostě totálně zabouchla:D . Mmch, hrozně se mi líbí, jak jí ten forkský vzduch svědčí, nějak jí omládlo myšlení. Je to svěží, čtivé a... a už nebudu kecat, protože prostě dokonalý lidský Edward s dokonalým zadkem:D

Twilly

21)  Twilly (07.05.2011 10:03)

Hmmmmmm akcéééééééééé Týnko a máme tady Edwarda. Voňavého, sexyyyyyyyyyyyyyyy (jo ta scéna se zadkem, normálně to vidím :D )... ještě postřeh. Chemik v tobě se nezapřel. Klíďo-píďo si vyměnila tradiční biologii za chemii :D

Janeba

20)  Janeba (20.02.2011 14:57)

Linfe, udělala jsi mi obrovskou radost! Edward je na scéně ! Jupí ! Bella v tom stejně lítá a to to nemusí být zrovna schopnost,která je upírům vlastní! Příjemně vtipný! Děkuji!!

nikolka

19)  nikolka (20.01.2011 18:22)

Edward! Edward! Edward!
Bella mala úžasný deň, najprv autíčko, potom radosť zo školy a nakoniec Edward!
no stále mi vŕta hlavou, čo jej na to povie rodinka...
nádhera..

sfinga

18)  sfinga (18.01.2011 21:00)

Hele, ty liško podšitá - já jsem team JACOB, jasný? Tak proč při čtení popisu Edwarda áchám a snažím se neslintat, při představě jeho zadku, co?

eMuska

17)  eMuska (14.01.2011 22:28)

Ach jéminé! On je úplne úžasný! Myslím, že ešte nikto ho tak skvele nevykreslil ako ty! To bolo fakt niečo, teda! Som hltala každé jedno slovko... A tie ruky, moje nervy! Ja si na tom asi najviac zakladám. Ach, tie ruky! Moje nervy, jeho ruky!

Som totálne omámená...

Ach, jeho ruky!

Už zo seba nie som schopná yprodukovať nič normáne, idem pokračovať! Bolo to úžsné!

Linfe

16)  Linfe (09.01.2011 11:41)

Hele Karolko, teď jsem si tu větu přečetla taky a jo, rozesmálo mě to :-)

Karolka

15)  Karolka (08.01.2011 16:51)

Juchů!!!!!!!!!!
Tak na tohohle Edwarda se vyplatilo čekat 80 let! A Bella v tom totálně lítá! (Mmch... ta poslední věta mě úplně rozchechtala!)
Tak, kolik pak jim autorka dala času a prostoru? A jaképak jim stanovila mety? ;)
Zatím jsou mi jasné komplikace dané už TW příběhem, ale budou i nějaké další?
A musím ještě jednou: EDWARD!

MisaBells

14)  MisaBells (27.10.2010 16:31)

Jupííí jej! Bingo!!! Miláček na scéně!!! Hurá!!!!!

13)   (15.06.2010 19:12)

Je to tam! Edward! Díky!
Kapitola bombastická, Bella nejvtipnější, Edward ji v chemii pěkně rozhodil :D Při části, kdy Edward zamyšleně kompletuje chemikální nádobíčko a projíždí si rukou vlasy, si nešlo nevybavit Robíka Pattinsonovic Uf!

Lipi4

12)  Lipi4 (14.06.2010 11:12)

Holka já Tě asi zabiju :D .......uculuju se jak debil :D ....."Stála jsem tam a jako feťák vdechovala tu vůni." , tak takhle si zrovna připadám já nad povídkama tady. :D :D :D

A ještě jedna maličkost - dokonalej popis Edwarda


Popoles

11)  Popoles (13.06.2010 16:57)

Takže role se nám obracejí. Moc hezky rozvinutý příběh. Docela by mě zajímal pohled Edwarda. Těším se na tu jejich procházku, jak se asi bude odvíjet?

Krikk

10)  Krikk (13.06.2010 16:37)

Další krásná kapitola, už se těším na další :)

Ewik

9)  Ewik (13.06.2010 13:44)

Krásný díl Popisuješ opravdu nádherně, všechno vidím přímo před očima.

dorianna

8)  dorianna (13.06.2010 11:59)

úžasný díl

Linfe

7)  Linfe (13.06.2010 11:45)

Je holky diky a segra husty :-) konecne si mi neco napsala. Hele dalsi bude brzo pac vydat se s edwardem na rande na to se sama tesim :-) hehe aby se to nezvrhlo :-D

6)  baroslava (13.06.2010 10:19)

sestřičko nádherný.Doufám že brzy bude další kapitola

mina

5)  mina (13.06.2010 09:58)

wow...uz tam mame Edwarda...kapitola sa ti velmi vydarila...a cakanie sa ozaj vydarilo...dufam, ze pridas pokracko cim skor!!!neviem sa dockat...a ten koniec ako ju pozýval na prechadzku,taky bol sladky...tak esta raz cim skor pokracko!!!

Hanetka

4)  Hanetka (13.06.2010 09:29)

Jé, to vypadá nadějně a slibně. Jestli budou všechny další díly takhle mňam, klidně si dávaj na čas dál. Ale zase to nepřeháněj, taky mychom to nedočkavostí nemuseli vydržet!

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek