Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Broken%20soul%20mal%C3%BD.jpg

Někdy v životě najdete i to, o čem byste ani nedoufali, že ještě může existovat. Většinou ale společně s tím na vás čekají i další překvapení.

10. kapitola - Smlouva

Nemám představu, jak dlouho jsme tam s Jacobem stáli. Smutně jsem koukala na ten jednoduchý dřevěný náhrobek s vypálenými indianskými symboly a v duchu promlouvala se svým otcem. Vysvětlovala jsem, vyprávěla a konečně se smířila se skutečností. Nakonec jsem se rozloučila a slíbila, že se zase brzy stavím. Teď na to snad bude dost času.

I když jsem byla psychicky k smrti vyčerpaná, dnešní den pro nás s Jacobem zdaleka nekončil. A já měla oproti němu alespoň výhodu fyzickou. Představovala jsem si, jak teď asi musí být jemu. Stál tam vedle mě, opřený o svou hůl, a byť byly stále jasné rysy jeho dřívější mužné postavy, stáři si na něm vybralo svou krutou daň. Jen ty nádherné a hluboké oříškové oči měly pořád stejnou mladickou jiskru jako dřív. Na počátku našeho dnešního setkání byla ještě hodně v pozadí, překrytá roky smutku, ale nyní už hořela naplno.

Museli jsme ještě dohodnout pár drobných detailů a pak se vydat každý sám ke své rodině vysvětlovat události dnešního dne. Oba jsme až moc dobře věděli, že není možné, aby po lese pobíhali obě skupiny jen tak. Vzhledem k tomu, co znám z quilleutských legend, dost pochybuju, že jestli se někde potkali vlkodlaci a upíři dohromady, zbyl z nich naživu alespoň jeden, který by o tom mohl vyprávět. Pokud se to kdy vůbec stalo. Ve Forks a okolí bychom na sebe jisto jistě dřív nebo později narazili a neštěstí by bylo na světě.

Chudák Jacob to zase bude mít těžší než já, protože dnešní Quilleuté už vědí o existenci upírů pouze ze svých legend a nikdy se doopravdy s žádným nesetkali. Bůh ví, kolik z nich jim vlastně věří a kolik z nich bude mít zakořeněné další nesmysly. A stoprocentně jsem si byla jistá, že nikdy neslyšeli o vegetariánech. A on to bude muset všechno vyvracet, uvést na pravou míru a přesvědčit je, že od nás nehrozí lidem ani jim opravdu žádné nebezpečí.

Já jsem sice o vlkodlacích taky nikdy neslyšela, ale celá moje rodina až bolestně věděla, že po světě nekráčí jenom lidé. A když jsme tu my, proč by tu nemohli být i vlkodlaci. Doufala jsem, jako už tolikrát, že učený a rozvážný Carlisle bude mít nějaké informace a opět vytáhne z rukávu jedno ze svých brilantních řešení.

Těžce jsem si povzdychla a obrátila se na Jacoba.

„Asi bych už měla jít a promluvit si s rodinou, Jaku. Vůbec netuším, jak na to všechno budou reagovat, ale pravděpodobně na tom budu o dost lépe než ty. Oni alespoň vědí, že svět není jenom černý a bílý. My určitě nebudeme chtít vyvolávat nějaké konflikty. Snaž se Quilleuty, prosím, přesvědčit, že od nás nehrozí nikomu žádné nebezpečí. Mám tu domov, nechci se zase stěhovat pryč. Nezvládla bych to a navíc jsi tu ty. Máme si spolu tolik co říct.“

Upřela jsem svůj pohled do jeho očí a měla jsem pocit, že ani on si nepřeje, abych musela odejít.

„Svolám radu, Bells, a uvidíme, jak se s tím popereme. Nezapomeň, že jsem na tvojí straně. Vždycky jsem byl. Vím, že všechno, co jsi mi dneska řekla, je pravda a tak to i přednesu.“

„Děkuju,“ hlesla jsem.

„Sejdeme se tady zase pozítří. Jen my dva a společně domluvíme, co dál, podle toho, jak to všechno dneska nebo zítra dopadne.“

Mlčky jsem přikývla, vzala ho za předloktí a společně jsme se vydali k dobře známému a přesto novému červenému domku.

***

Vstoupila jsem do domu a v tu ránu se na mě vrhla Alice. Tlapkala po mě rukama jako by si skutečně ověřovala, že stojím ve dveřích a jsem celá. V obličeji měla ustaraný a ztrhaný výraz podobný člověku, který probděl celou noc v péči o nemocné dítě.

„Tolik jsem se o tebe bála, Bello. Co se stalo? Vůbec nic jsem neviděla. Tebe jsem nikde neviděla. Nejdřív jsi byla ve městě, pak na pláži a najednou nic. Všechno mi úplně zmizelo. Nechápu to. Nerozhodla ses nás opustit, že ne? Vždyť jsme sem jeli kvůli tobě, tolik ses do Forks těšila,“ naříkala.

Zněla jak vyplašený bílý králíček, když ho tahají z klobouku.

„Jsem v pořádku Alice, neměj o mě strach. Celé odpoledne jsem strávila na pláži v La Push a v indiánské rezervaci u hrobu mého otce. Nemám ponětí, proč si mě neviděla, ale jistě pro to najdeme nějaké rozumné vysvětlení. Třeba už jenom proto, že se dneska stala taková spousta věcí, že mám v hlavě naprostý chaos, který nepobírá ani ta moje. Natož pak ta tvoje,“ pohladila jsem ji po rozježených vlasech. Ani jsem nevěděla jak, ale najednou jsem ji svírala v náručí a objímala.

„Mám tě ráda, Bello. I když mě někdy neuvěřitelně štveš, nedokázala bych si už představit život bez tebe.“

„Neboj se, ani by mě to nenapadlo. Ale potřebuji s vámi všemi mluvit. Musím vám říct, co se mi stalo dneska na pláži. Kde jsou ostatní?“ zeptala jsem se.

„Carlisle s Esme jsou ještě v práci a Emmett s Rose někde na lovu. Zůstala jsem tu jen já s Jasperem. Chudák, musel celý den snášet tu mojí náladu.“

„Víš co?“ řekla jsem. „Běž ho nějak utěšit, protože teď už nemáš proč mít špatnou náladu a já se půjdu na chvilku naložit do vany a utřídit si myšlenky. Pustím si nějakou hudbu, takže jako byste tady byli sami, jo?“ Mrkla jsem na ni.

S radostným pištěním vyběhla nahoru do patra.

Z pusy se mi vydralo uchechtnutí. Vida i na upíry tohle zabírá.

Přesně jak jsem slíbila, napustila jsem si plnou vanu vařící vody doplněnou o nějakou luxusní pěnu s vůní fialek. K poslechu mi hrál soundtrack z filmu Seznamte se, Joe Black. Ani jsem se nepokusila utřídit si myšlenky. Nemělo to cenu, protože já sama stejně nic nevymyslím. Nemám na to znalosti ani zkušenosti. Mým úkolem je jim říct, jak to ve skutečnosti bylo a pokusit se je přesvědčit, že dohoda je možná. A doufat, že se to samé podaří i Jacobovi.

Somewhere over the rainbow
Skies are blue,
And the dreams that you dare to dream
Really do come true.

Díky téhle písni, co zrovna hrála, jsem se místo přemýšlení pokoušela představit, jaký by měl být můj svět za duhou. Měl by být po boku rodiny a Jacoba. Vynahradit mu všechno, co jsme spolu nestihli zažít, dokud je ještě tady. A vynahradit taky trochu sobě všechno to lidské, co jsem nestihla prožít na vlastní kůži. Doufala jsem, že to bude tady ve Forks.

Musím se ze všech sil pokusit tenhle problém vyřešit tak, abychom tady mohli zůstat. S tímto pocitem jsem vylezla z vany a zachumlala se do obrovského měkoučkého ručníku. Jako obvykle jsem na sebe nahodila džíny a triko a naposledy se zasnila nad svou duhou.

Najednou jsem ji měla zničehonic úplně před očima. Byla velká, třpytící se v kapkách jarního deště a klenoucí se nad malým paloučkem, na kterém ležela schoulená dvojice mladých lidí ve vzájemném objetí. Nebylo potřeba žádných slov a stejně bylo patrné, jak moc se ti dva milují. Ani jednoho z nich jsem nepoznávala, ale obraz ve mně vyvolal pocit smutku. Mně se nic takového asi nestane.

Zaslechla jsem zespodu nějaký hluk, takže jsem se rychle otřepala, abych se probrala z živého snu a seběhla dolů do obývacího pokoje. Emmett už se rozvaloval na gauči s Rose na klíně a Carlisle s Esme zrovna asi dorazili domů.

„Ahoj,“ pozdravila jsem je.

„Potřebuju s vámi se všemi mluvit. Dneska se mi stalo na pláži něco zvláštního.“

Počkala jsem, až se všichni zastaví a budou mi věnovat náležitou pozornost.

„Emmette, zlatíčko. Myslíš, že bys na chvilku oželel tu televizi nebo se bez těch tupých fotbalistů nedokážeš obejít?“ zacvrlikala jsem.

„A no jo porád, já nemyslel, že to bude až tak vážný. Doufal jsem, že jsme si to vybrali o tvejch narozeninách a teď budem mít zase na sto let klid,“ protestoval.

Vzdychla jsem.

„To já taky, Emmette, ale upír míní, život mění.“

Naposledy jsem se po nich podívala, nadechla se a spustila.

„Dneska jsem na pláži potkala někoho, kdo mě znal ještě jako lidskou holku,“ začala jsem.

Ve všech tvářích se zračil úlek a obrovské překvapení. Ve vteřině jim došlo, co to znamená a na všech bylo vidět, jak jim to vadí. Už považovali Forks také za svůj domov.

„Nechte mě, prosím, mluvit. Tak jednoduché to bohužel není.“

Vyprávěla jsem jim o mladém Jacobovi jako o svém nejlepším kamarádovi a Carlisle poznamenal, že si na něj pamatuje z čekárny v nemocnici z toho dne, co mě zachránil. Pokračovala jsem tím, jak Jake vypadá dnes a jak mě okamžitě poznal a dal si dvě a dvě dohromady.

„Vážně jsem chtěla jít pryč, věřte mi, ale nebylo to potřeba. Okamžitě pochopil, že musím být jiná, když ještě chodím po světě a spojil si to se starými Quilleutskými legendami. Poznal, že se ze mě stal upír. Nechápal jen, co znamená barva mých očí. Vysvětlila jsem mu, kdo jsme a jak žijeme. Má pro nás pochopení.“ Naléhavě jsem se rozhlédla po ostatních. Asi jsem jen hledala ujištění, že jsem udělala správnou věc.

„Pokračuj, Bello,“ pobídl mě Carlisle.

Vynechala jsem tu pasáž o Jacobových citech ke mně a pokračovala. Popsala jsem všechny události, které se stali po mé smrti tak, jak mi je vyprávěl. Nezapomněla jsem je upozornit, že jsem se zodpovědně zeptala na to, zda ještě náhodou nežije někdo, kdo by mě mohl poznat.

„Už jsem se pomalu chystala zpátky domů a ještě jednou jsem se ujišťovala, že o mém tajemství do smrti nikomu nepoví. Předpokládala jsem, že budete chtít odejít, takže jsem se začala loučit, jenže z něj pak vypadla ta věc s vlkodlakem.“

„Vlkodlakem?“ vykřikla Rosalie.

„No, Jacob má syna, který se před pěti dny proměnil ve vlka. Zatím to tajil před radou starších, ale dneska pochopil, co je příčinou jeho přeměny. Z quilleutských legend plyne, že z Quilleutů se stávají vlkodlaci tehdy, když kmeni hrozí nějaké nebezpečí od upírů.“

„Tuhle skutečnost už samozřejmě zatajit před radou nemůže, když už ví, proč se Jason přeměnil. Přesvědčila jsem ho ale, že nás se opravdu nemusejí bát. Myslím, že bychom spolu klidně dokázali žít v míru vedle sebe. My přece lidi nelovíme a oni nebudou mít důvod nás zabíjet. Souhlasil se mnou a slíbil mi, že radě zopakuje všechno, co jsem mu o nás vyprávěla a pokusí se je o tom taky přesvědčit. Máme se spolu sejít zase pozítří.“

Rose mě pomalu nenechala ani domluvit a spustila.

„Nemůžeme tu žít s vlkodlaky. Jsou to vraždící bestie ovládané jenom svými maniakálními pudy. Navíc tu bude další problém, až začnou nekontrolovatelně kousat a přeměňovat obyvatele Forks.“

Byla jsem trochu mimo. Snažila jsem se zachovat klid, i když jsem měla sto chutí jí vytahat za ty její dlouhý pačesy.

„Rose, legendy říkají, že jsou stvořeni za účelem chránit lidi. Těžko je pak budou sami zabíjet. Tomu nevěřím,“ odpověděla jsem jí.

„Bella má možná trochu pravdy, Rose,“ promluvil Carlisle.

Nechápavě jsem se na něj otočila.

„Vlkodlaci, neboli Děti měsíce, nejsou schopni se proměňovat kdykoliv, ale pouze v noci a první změna v jejich životě přichází vždy s úplňkem. Pokud mě paměť neklame…“ Odběhl si nahoru do kanceláře a ve vteřině byl zpátky.

„Ano, před pěti dny rozhodně úplněk nebyl. Měsíc je skoro v novu. Nemáme o tomhle problému dostatek informací, abychom se mohli správně rozhodnout. Počkáme, dokud se Bella znovu nesejde s Jacobem. Nejlepší by bylo domluvit nějakou společnou schůzku, kde bychom se mohli dozvědět víc. Prozatím si budeme dávat venku jen větší pozor a na lov se vydáme úplně opačným směrem.“

Zmatení u mě vystřídala úleva. Tohle bylo přesně to, co jsem chtěla. Šanci.

***

Carlisle nešel příštího dne do práce a celý den strávil v kanceláři studiem knih nebo telefonováním. Já jsem neměla stání. Snažila jsem se něčím zabavit, ale většinou jsem jen tupě stála nebo přecházela po pokoji. Nakonec jsem se rozhodla si z nudy vyrazit na lov. Už jsem dlouho nikde nebyla.

Na místo srazu s Jacobem jsem vyrazila brzy ráno ještě před svítáním. Chtěla jsem se ještě stavit na pláži a prohlédnout si východ slunce. Alice mi řekla, že ráno bude chvilku pěkně, než se zase zatáhne. Ani jsem se nedivila, tady je to normální a proto jsem se tolik na ten pohled těšila.

Měla pravdu, rudé slunce se pomalu šplhalo na obzor a za chvilku se moje pokožka třpytila načervenalými odlesky. Pohled na moji kůži mě nikdy neomrzí. Ale dneska jsem měla na práci důležitější věci. Rychle jsem se otočila a utíkala k hrobu svého otce. Nikde nebylo ani živáčka, proto jsem se moc nestarala o dodržování lidské rychlosti. Jacob tu pochopitelně ještě nebyl, proto jsem se posadila a sledovala indianský přívěsek poletující ve větru. Byla to úžasně uklidňující věcička.

Přišel až lehce po poledni.

„Ahoj, čekáš tu na mě dlouho?“ zeptal se.

„Jsem tu už od svítání, ale nic mi tu nechybí. Je tu nádherný klid.“

Zamračil se.

„Měla ses v klidu vyspat.“

Nevím proč, ale jeho logická věta ve mně vyvolala vlnu smíchu.

„Ale Jaku, my přece vůbec nespíme. Den pro nás má celých dvacet čtyři hodin.“

„To jako, že vůbec?“

„Ne, vůbec.“

„Aha.“

„Prosím tě, už mě nenapínej. Jak u vás probíhala rada starších?“ zeptala jsem se naléhavě.

„No,“ začal. „Bylo to dost bouřlivé, ale nakonec se mi je podařilo přemluvit alespoň k tomu, abychom se s vámi sešli. Pod podmínkou, že zodpovíte všechny naše dotazy.“

„To je skvělé, Jaku. Carlisle taky říkal, že nejlepší by bylo, kdybychom se mohli sejít a společně si popovídat. Jistě bychom pak přišli na nějaký rozumný kompromis. Kdy a kde se chcete sejít?“

„Pokud by vám to nevadilo, sešli bychom se zítra za vesnicí u táborového ohně. Bude přítomna jen rada starších a Jason.“

„Určitě by nám to nevadilo. V kolik máme přijít?“

„Těsně před setměním,“ odpověděl.

„Fajn, budeme se těšit. Sbohem Jaku, musím jim to jít říct.“

Objala jsem ho a pelášila směrem k domovu plná optimismu. Všechno bylo na dobré cestě.

Doma byl Carlisle nadšený, že schůzka proběhne tak brzy a ostatním to asi bylo jedno. Jenom Esme začala vyšilovat, že tam přece nemůžeme přijít s prázdnýma rukama a že musí vymyslet nějaký dárek. Snažila jsem se ji přesvědčit, že oni mít pro nás dárky určitě nebudou a mohla by je tím uvést do nepříjemné situace. Marně. Zavřela se do ateliéru, chvíli něco hledala na internetu a telefonovala a za chvíli už nasedala do svého auta a mířila někam pryč. Pokrčila jsem rameny, to je celá Esme. Vždycky se snaží být milá a zavděčit se všem. I kdyby to snad byli její úhlavní nepřátelé, tak jim přinese dárek.

Zbytek času do schůzky jsem zase strávila nervózním nicneděláním. Konečně nastal večer příštího dne a my se po svých vypravili do La Push. Nebyl problém najít to správné místo, velká zapálená hranice byla vidět široko daleko. Usadili jsme se všichni pohromadě do půlkruhu na jedné straně ohně a indiáni seděli na druhé. Byli tu samí starší, Jasona jsem nikde neviděla. Doufala jsem, že chybí z jiného důvodu, než je nepřekonatelný odpor k nám.

První vstal Jacob a představil všechny členy rady. Totéž udělal vzápětí Carlisle s námi. Po něm se nesměle zvedla Esmé a předala mu malý balíček zabalený v králičí kožešině. Když ho Jacob rozbalil, objevil ručně vázanou a šitou knihu v pravé kůži. Na hřbetu měla vypáleno něco, co jsem nedokázala přečíst. Bylo to v cizím jazyce, ale na deskách jsem jasně poznávala znak Quilleutů. Pak Esme promluvila.

„Podařilo se mi sehnat tento ručně psaný výtisk quilleutských legend. Je to psané v jazyce, kterému nerozumím, ale doufám, že vy toho budete schopni a udělá vám to radost.“

„Děkuji, velice si vážím vašeho daru,“ pronesl Jacob.

„V našem kmeni se předávají naše legendy pouze ústně, ani jsem nevěděl, že byly někdy zapsány do knihy. Ještě jednou mockrát děkuji.“

Esme se posadila zpět a slova se ujal opět Carlisle.

„Vlastně jsem vás chtěl poprosit, jestli bychom si mohli vaše legendy vyslechnout ještě před tím, než začneme řešit naši společnou situaci,“ poprosil s pohledem upřeným na Jacoba.

„To myslím nebude nikomu ze zde přítomných vadit, že ne?“ a rozhlédl se po ostatních. Nikdo nic nenamítal, takže se zrovna asi chystal spustit, když jsem ucítila ten strašný smrad.

Bylo to jako mokrý hadr na podlahu vymáchaný v lidské krvi. O chvíli později vstoupil do světla ohně mladík úplně celý pomazaný krví.

Ve vteřině mi proběhlo hlavou tisíc myšlenek, než se objevila pravděpodobně ta jediná správná.

Panebože, on chce snad na vlastní kůži vyzkoušet, jestli se na něj tady vrhneme a vysajeme ho.

I kdyby byl skutečný člověk, neměli bychom sebemenší potíže s ovládáním, ale on si evidentně neuvědomoval, že nám smrdí tak, že ten pach krve v podstatě ani nevnímáme. A pak mi to došlo. Smrdí jako zmoklý pes. Měla jsem co dělat, abych se nezačala řehtat na celé kolo a evidentně jsem nebyla jediná.

Úplně brunátný Jacob vstal a s vražedným pohledem upřeným na Jasona mu nařídil:

„Běž se domů umýt a pak sem přijď jako slušný člověk a omluv se.“

Jason se beze slova otočil a odkráčel. Zbytek večera už se neukázal.

Vyslechli jsme si všechny quilleutské legendy a Carlisle pak ještě několika dobře mířenými otázkami zjistil pravdu o quilleutských vlkodlacích. Nejsou to skuteční vlkodlaci, ale pouze dokážou měnit svou životní formu v závislosti na hrozícím nebezpečí, nebo pokud se to naučí ovládat, tak když se jim zachce. Ve vlka se mění vlastně pouze náhodou, protože ho mají jako své totemové zvíře. Mohli by se měnit v jakékoliv jiné. Nejsou tedy neovladatelní ani nebezpeční, pokud sami nebudou chtít.

Pak už byla řada na nás a Carlisle odpovídal na nekonečný proud otázek ohledně našeho života a životního stylu. Když skončili a rozhostila se chvíle ticha, sebrala jsem všechnu odvahu, stoupla si a řekla:

„Podle všeho, co jsme tu dnes večer vyslechli, je myslím jasné, že ani jedna skupina nemusí být nebezpečná té druhé. My nelovíme lidi, ale pouze zvířata, proto vy nemusíte lovit nás. Pokud se stanoví jasně daná pravidla, nevidím důvod, proč bychom tady vedle sebe nemohli žít.“

„Souhlasím,“ řekl Carlisle a po něm přikývli všichni členové mojí rodiny.

„Já také,“ odpověděl Jacob a v tu chvíli už jsem jen s napětím čekala na vyjádření zbytku. Chvíli si tam mezi sebou něco špitali, ale pak jeden po druhém, sice váhavě, ale souhlasili.

„Slibujete, že nikdy nezabijete žádného člověka, ani ho neproměníte v upíra?“ zeptal se Jacob.

„Ano,“ odpověděl Carlisle.

„Slibujete, že nikdy nezabijete žádného upíra se zlatýma očima ani jiného, pokud by vás vědomě nenapadl?“ zeptal se na oplátku on.

„Ano,“ odpověděl Jacob.

„Tato smlouva je platná pro všechny budoucí generace,“ pronesl ještě a potřásli si společně rukou.

Měla jsem takovou radost, že jsem pomalu skočila na Jacoba a objala ho.

Pak už jsme se jen rozloučili a vydali se směrem k domovu, když v tom mě přepadla myšlenka na náš domeček. Ještě stále jsem tam nebyla. Byla jsem ve velmi dobré náladě, což by mi mohlo pomoct to v klidu ustát. Rychle jsem to Carlislovi vysvětlila a rozeběhla se opačným směrem.

Nečekala jsem nic jiného, ale stejně mě ten pohled rozesmutnil. Na místě našeho domečku stál jiný, novější dům. Alespoň malou útěchou bylo, že měl stejný půdorys i vzhled, jenom byl mnohem větší. Stěny byly cihlové, pouze omítnuté na bílo a nikoliv dřevěné, černá střecha zůstala společně s malou zastřešenou verandou, na kterou vedly čtyři schody. Před domem bylo vytvořené betonové stání pro dvě auta. Ještě chvíli jsem tam tak postávala, ale pak už nebylo, proč tu zůstávat. Otočila jsem se a vykročila pryč. Za sebou jsem zaslechla zvuk otevírajícího se okna. Automaticky jsem se nadechla.

Ummmmmmm.


Povídky od Linfe

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

Marvi

21)  Marvi (15.12.2011 20:06)

Smlouva bude platit, no ale ten závěr??? Co z toho bude??? Že by nějaká zpívající krev???

ambra

20)  ambra (28.11.2011 19:52)

Áááách, nádherně to variuješ . Ano, oni teď poprvé žijí ve Forks, takže teprve teď se uzavírá smlouva . Krásně jsem si užila tu nejistou atmosféru obav na obou stranách. A budu doufat, že Jason nebo Emmett nevyvedou nějakou kravinu .
Ovšem ta poslední věta mi rozbušila srdce! :D

Twilly

19)  Twilly (04.05.2011 07:25)

Týnko, opravdu žasnu nad zvolenými slovami. Jsi tak opatrná a precizní... wow, mám docela nový pohled na Tebe. Zajímavé, hodně hodně moc zajímavé ... tenhle rozvážný Jacob se mi moc líbí, škoda, že jeho čára života už bude brzo ta tam... Ale na druhou stranu, jsem zvědavá na Jasona. Nevím proč, ale typuju, že to bude hezký bouřlivák, něco jako Stephin Jacob a ještě kousíček navíc, že jo

Janeba

18)  Janeba (14.02.2011 11:38)

Linfičko, báječné! Já to mám vlastně už celé přečtené a jenom se po chvilkách času vracím, abych Ti dopsala komentáře! Tady to číst v klidu ještě šlo, ale pak dál ...
Jsem moc ráda, že se dohodli na příměří a Bella se tak ještě chvíli může radovat z Jacoba! ...Ummmmmmm...Už se těším!!
Děkuji!!

nikolka

17)  nikolka (20.01.2011 18:06)

po celý čas som bola v napätí a oni sa napokon v pohode, bez vážnych problémov dohodli... a ktože sa nám objavil??? kto vonia belle??

sfinga

16)  sfinga (18.01.2011 20:56)

A dohoda mezi Quileuty a Cullenovými je obnovena. Takže Bella a její rodina mohou být v klidu. Ale může být upír vůbec někdy v klidu?

eMuska

15)  eMuska (14.01.2011 22:09)

Ach jéminé! Bude to Edward? Bude to Edward? Však to bude Edward!
Ale nepredbiehajme. Táto kapitola bola rozprávková - doslova. Jason je teda riadne pako, teda... Pfff... Ale inak to bolo úplne úžasné. Bola som zvedavá, čo za darček to Esmé vymyslí. Najprv som myslela, že im niečo napečie, no mohli by si myslieť, že je to otrávené. Potom som už videla vo svpjej hlave len veľkú škatuľu v ružovom papieri na vysokozdvižnom vozíku. Ale vybrala si fakt úžasne.
A stretko prebehlo celkom v pohode. Len som strašne zvedavá, kto to okno otvorí. Mám silného tušáka (čo som ti predviedla na začiatku komentu) tak dúfam, že mám recht.
A bolo to prekrásne!

Karolka

14)  Karolka (08.01.2011 16:36)

Ummmmmmmmmmmmm? Juchůůů!
Bella nebude sama! Chhuďátko moje, já bych jí tak přála, aby UŽ!
Takže máme smlouvu a vlčího Alfu (zatím bez smečky), který nenávidí upíry. Pochopitelně.
Ale teď už běžím dál. Tuším zelenookého krasavce!

13)  nathalia (04.11.2010 22:06)

MisaBells

12)  MisaBells (27.10.2010 16:22)

Sakryš, že by? Honem dál...

Amisha

11)  Amisha (11.10.2010 08:52)

Ale ne...

Linfe

10)  Linfe (17.06.2010 11:43)

Teento Jake už je stařeček, který se nemění :-(

9)   (15.06.2010 18:50)

Jako Team Edward jsem překvapená, jak sympatický mi je tvůj Jake. Je zvláštní číst o něm jinak než jako o mladém, silném člověku - měniči. Že ho nenecháš v dílech blízce budoucích umřít? Ne teď, když se s Bellou opět setkali, prosím! :p
A konec, ten konec! Otevřené okno - zpívající krev? - Edward?

Evelyn

8)  Evelyn (03.06.2010 09:35)

Nádherný díl

Popoles

7)  Popoles (02.06.2010 20:24)

Hmm, koho pak to asi cítí?

Ewik

6)  Ewik (02.06.2010 20:06)

Krásný díl, stejně jako ty předešlé.
Nemůžu se dočkat dalšího.

sakraprace

5)  sakraprace (02.06.2010 20:01)

Ty jo, krásné. Moc se ti to povedlo, ale jsem zvědavá na Jasona. Ten nevypadal zrovna nadšeně. A ten konec, kdopak nám to vykoukne? Edward nebo někdo jiný? Jsem strašně zvědavá, doufám, že další kapitolka bude brzy.

dorianna

4)  dorianna (02.06.2010 12:56)

Uff úžasný , a ten závěr , to byla bomba

Hanetka

3)  Hanetka (02.06.2010 12:50)

A kohopak to máme za tím oknem? Že by někdo s neodolatelnou vůní? Že by se dostavil na scénu Edward? Nebo ne? Héééj, já jsem zvědavá!

BlackBeauty

2)  BlackBeauty (02.06.2010 12:20)

spokojenost veliká a těšíme se na další ;)

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Cullen boys