Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Broken%20soul%20mal%C3%BD.jpg

Ani ve chvílích absolutního štěstí a spokojenosti si život neodpustí mi uštědřit pořádnou ránu. Prý rovnováha nebo osud se tomu říká. Nikdy bychom ale neměli zapomínat na ostatní svět kolem sebe, vzít si ze všeho jen to pozitivní a se vztyčenou hlavou kráčet dál, i když je jasné, že nás čeká ještě mnoho jiných tragédií a rozhodnutí, která mohou ovlivnit obyčejné i to moje věčné bytí.  Je důležité na tomto světě mít rodinu a přátele, kteří nám pomohou tyto strasti nést.

17. kapitola - Jacob

„Echm pardon, neruším vás?“ ozvalo se nám a zády a já doslova vylétla Edwardovi z objetí a skončila o pět metů dál v bojovém postoji. Moje upíří instinkty neselhaly, pokud se jednalo o nebezpečí.

„Emmette!“ zařvala jsem a vrhla se na něj. Bylo mi jedno, že je to můj bratr. Za prvé jsem se ho příšerně lekla a za druhé, a to bylo o mnoho horší, přišel ve chvíli, kdy už se zdálo, že naše laškování na louce s Edwardem sklouzne k něčemu víc. K tomu. K tomu nejkrásnějšímu tomu.

Skočila jsem na něj, nohy mu pevně omotala kolem boků a rukama se snažila dosáhnout na krk. Všude kolem cvakaly jeho i moje zuby. Nakonec nevydržel moji váhu a setrvačnost a složil se na zem. Váleli jsme se tam po zemi jako dva malí caparti ve školce rvoucí se o jednu hračku. Mám pocit, že jsme omylem vrazili do nějakýho stromu, protože jsem zaslechla podivné křupání a z Emmetta to rozhodně nebylo a Edward byl taky v bezpečí na druhé straně louky.

Dobře jsem věděla, že mu nesmím ani nechci nic udělat, ale momentálně mě to bavilo. Přišlo mi to jako dobrých deset minut, co jsme se tu takhle váleli po zemi, ale nakonec jsme už jen tak leželi na zádech a řehtali se na celé kolo. Koutkem oka jsem zahlédla Edwarda, jak teprve vstává ze země, kde jsem se s ním ještě před chvílí mazlila. Uvědomila jsem si, že z našeho zápasení mohl vidět tak maximálně jednu souvislou šmouhu.

Vyskočila jsem na nohy a jedním plavným pohybem jsem ho držela za ruku. Ohromeně se na mě díval.

„Co to bylo?“ zeptal se roztřeseně.

„Co jako?“

Nezmohl se na nic jiného, než na bezmocné máchnutí ruky kolem sebe. Tak jsem se konečně rozhlédla po louce.

„Ups,“ uteklo mi.

Louka vypadala, jak po menším zápase v koňském pólu. Tam, kde jsme s bráchou dopadli na zem, zel kráter velikosti většího člověka a skutečně jsme na druhém konci porazili pár smrčků.

„No… dovol, abych ti konečně představila posledního člena rodiny. Tohle je Emmett,“ ukázala jsem na něj.

Edward k němu přistoupil a podal mu ruku, ovšem nebyl by to Emmett, kdyby si ho nepřitáhl k sobě a přátelsky ho nepoplácal po zádech. Jenomže jaksi zapomněl, že Edward je celkem křehký zboží, takže mu pěkně luplo v zádech.

„Jestli mu něco provedeš, tak se vážně neznám a je mi jedno, že pak budu mít Rosalii nadosmrti v patách,“ zavrčela jsem.

Edward naštěstí vypadal, že se mu nic nestalo. Nakonec od něj odstoupil a promluvil.

„Konečně jsi nás našel. Že ti to ale trvalo? Tohle divadlo mi už lezlo pěkně krkem, pořád se muset tvářit, že jí neznám, když se mi chtělo všem ukazovat jakou mám báječnou přítelkyni.“

Pohladil mě po ruce o věnoval mi jeden ze svých okouzlujících pohledů.

„A to si myslíš, že mě to jako bavilo, když se mnou v podstatě měsíc v kuse vymetá jako s kusem hadru a já si přijdu jako naprosto neschopnej idiot.“

Edward se zasmál.

„Dokážu si to představit a rozhodně bych nechtěl, abych něco podobného někdy zkoušela na mě.“

Přerušila jsem jejich vážně dojemný rozhovor.

„Emmette, tak nám alespoň prozraď, jak se ti podařilo nás vystopovat.“

„Nóóó, vlastně mě na tu myšlenku navedla Rose. Básnila o nějakých nových vyhledávačích kradených aut, tak jsem si jeden objednal a o víkendu, když si byla pryč, jsme ti ho namontovali společně do auta. A pro jistotu máš jednu malou mršku i v imobilizéru na klíčích od auta. S tou jsem měl trochu větší problémy jí sehnat, takže díky tomu se to celé trochu posunulo. Jinak bych vás měl určitě už někdy na začátku týdne. To víš, přísně tajná vojenská technika, ale za peníze dneska seženeš všechno,“ vysvětloval horlivě.

Vyloudilo mi to úsměv na tváři. Byl opravdu jako malé dítě, které právě vyhrálo svůj první závod na koloběžce.

„Tak pojď, ty detektive. Jedeme domů.“

Vzala jsem ho podpaží a z druhé strany jsem chytla Edwarda. Pak mě napadlo se ho vlastně zeptat, jestli by konečně chtěl vidět celou moji rodinu pohromadě a náš dům. S úsměvem jen přikývl.

Přivítání proběhlo bouřlivě. Alice ho konečně viděla na živo a tak se na něj vrhla jako velká voda. A v závěsu za ní Esme. Zbytek pánského osazenstva a chladná Rosalie se chovali už poněkud klidněji.

Zatáhla jsem Edwarda k sobě do pokoje a posadila se na postel. Moje oči těkaly sem a tam po pokoji a obezřetně sledovaly i jeho, jestli se u něj nedostaví známky počátečního šoku. Vypadal ale, že je celkem v pohodě.

Moc dlouho jsem sedět nevydržela. Každou vteřinu, co jsem nebyla s ním, mě to k němu táhlo jako magnet a pociťovala jsem lehké napětí, že nejsem kompletní. A když teď stál u mě v pokoji kousek ode mě a v relativním soukromí, moje touhy se ubíraly i jiným směrem. Vstala jsem a přistoupila k němu, žíznila jsem po polibku.

O několik chvil později zhluboka oddechoval a ležel vedle mě v posteli. Teprve teď jsem mohla ocenit její báječnou velikost.

„To nejhorší už máš za sebou, Edwarde,“ pošeptala jsem mu.

„Zvládnul jsi je všechny najednou a od teď už se tady můžeš chovat jako doma. Všichni už tě berou jako člena rodiny, když jsi se mnou. Jsi úžasný, jak si to zvládnul a já tě za to miluju ještě víc.“

Úsměv. Nic víc mi ke štěstí nechybělo.

 

***

 

Dny a týdny postupně plynuly a nám ke štěstí nechybělo opravdu vůbec nic. Vytvořili jsme s Edwardem dokonalý pár a všichni dohromady jednu velkou rodinu. Edward byl u nás doma velmi často a poslední dobou už dokonce i občas přespával. Jeho rodičům to v podstatě vůbec nevadilo. Jen jednou mě Edward vzal podívat se k nim domů a seznámil mě s nimi. Jeho matka byla velice upjatá a odtažitá osoba. Veškerým svým chováním a vyjadřováním dávala najevo, jak se jí tady ve Forks nelíbí. Neuměla mluvit o ničem jiném než o sobě a LA tohle a LA támhle to. Naopak Edwardův tatínek byl veselý, usměvavý člověk s evidentní zálibou v dobrém jídle a pití. Připomínal mi pěkně kulaťoučký fotbalový míč. Pokud byl v jedné místnosti s manželkou klesala jeho nálada k bodu mrazu, ale poté, co jsme zůstali sami, se rozpovídal o své práci a o tom, jaký má tady konečně klid. Ale nebylo to jen tím, celkem jasně mu koukala z očí nějaká klukovina a já z něj silně cítila dámský parfém, který jeho manželka rozhodně nepoužívá. Edward asi nic netušil, ale já sem si říkala proč ne, protože tahle rodina je rodinou maximálně tak na papíře. Dům si rozhodně svou krásou a velkolepostí nezadal s tím naším, ale chyběla tady ta útulnost, domáckost a atmosféra, kterou uměla vytvořit jedině Esme a přítomnost celé mé rodiny. Neměla jsem důvod se sem ještě vracet a na Edwardovi bylo vidět, že je na tom čím dál tím víc podobně. Tátovi to bylo jedno, vídali se kdykoliv se domluvili a máma byla na druhé straně států.

Nezapomněla jsem samozřejmě ani na Jacoba. Sice jsme se od uzavření smlouvy neviděli dlouhé tři týdny, protože jsem řešila ty patálie s Edwardem, ale pak jsem ho zase začala navštěvovat a povídali jsme si třeba celé odpoledne. Edwardovi se to zpočátku nelíbilo, myslel si chudák, že tam mám nějakého dalšího indiánského nápadníka, ale jen co se dozvěděl, kolik mu je let a celý náš v podstatě krátký společný příběh, uklidnil se. Bohužel jsem brzy pochopila, že jsem Jacoba stihla poznat za pět minut dvanáct. Scházel mi před očima. Brávala jsem ho do náručí na výlety po okolí a společně jsme obcházeli všechna jeho nejoblíbenější místa. Ukázal mi, kde poprvé spatřil svou budoucí ženu a kde měli s Mariou první schůzku, a pak svatbu. Se mnou prožíval znovu svůj dosavadní život a byl opět šťastný i když sám. Pak začal mluvit o Jasonovi a otcovská láska a hrdost z něj jenom čišela. První slovo, první krůčky, první rozbité koleno, jak ho učil jezdit na kole, zmatek v duši z první pusy, obrovská bolest ze ztráty matky, znovu nabitá schopnost žít život a pak ta záležitost s vlkodlaky. Tehdy jsem si poprvé uvědomila, o co všechno jsem v životě přišla a o co bude muset přijít Edward, pokud se rozhodne zůstat se mnou na věky. Bodlo mě u srdce, o tomhle tématu mezi námi ještě nepadlo ani slovo a já jsem s ním neměla v plánu nikdy začít. Tohle je jen a jen na něm.

Bohužel teď poslední dobou, když vyprávěl o Jasonovi, byl stále víc a víc smutný. Už jsem to nevydržela a zeptala se ho, co se děje.

„Já sám pořádně, Bello, ani nevím. Pořád  je někde venku a lítá po lese. Domů se chodí jenom najíst a vyspat. Jen jednou se mi podařilo si s ním nějak rozumě promluvit než se stihnul naštvat a prásknout mi dveřmi. Vypadlo z něj něco ve smyslu, proč se o něj starám a dělám si starosti, když stejně trávím pořád čas jenom s tebou.“

„Prosím?“ vydechla sem ohromeně.

Jenom pokrčil rameny. Tomuhle tématu jsme se při našich dalších schůzkách vyhýbali, Jake se spíš začal zajímat taky o mě. Vyprávěla jsem mu o všech běžných věcech z mého života. Trpělivě poslouchal, ale pak na mě hodil ten svůj pronikavý pohled temně čokoládových očí.

„Ty víš, jak moc mě zajímá tvůj život, ale tohle jsem vědět nechtěl. Pověz mi,  proč celá záříš štěstím a úsměv z tvého obličeje poslední dobou ani na okamžik nemizí, i když tě trápím svými problémy. Proč vždycky, když odcházíš a já tě pozoruju ze zápraží, doslova letíš div se nevznášíš jak na obláčku. Vidím ti to  v očích, že se něco změnilo a já chci vědět, kdo to je a jestli jsi skutečně šťastná.“

Neuniklo mu vůbec nic. A tak jsem zbourala tu úplně poslední zábranu mezi námi. Teď už nebylo vůbec nic, co bychom jeden o druhém nevěděli a on mi to štěstí z celého srdce přál. Přiznal, jak moc by si přál být na Edwardově místě, ale chápal, že život proběhl tak, jak bylo dáno v knize osudu a ani jeden už s tím nic nenaděláme. Jednou jsem pak vzala Edwarda na návštěvu s sebou. Kluci si hezky popovídali o starých indiánských legendách a návštěva proběhla klidně ve vší počestnosti.

Při příští návštěvě jsem z něj ale cítila, že ho něco velmi trápí. Nakonec to z něj vypadlo velmi rychle samo.

„Bello, určitě sis toho všimla, ale Edward je člověk,“ upozornil mě.

Zasmála jsem se nuceným, křivým úsměvem.

„Jo, tak to se opravdu nedá přehlédnout,“ povzdechla jsem si.

A pak vyslovil tu nejdůležitější a základní otázku, které jsem se já vyhýbala velkým obloukem.

„A jak to s vámi bude dál?“

Chtěla jsem utéct a zahrabat se někam hluboko pod zem, abych o tom nemusela přemýšlet. Měla jsem na něj vztek, že tohle vůbec nakousnul, ale svým způsobem jsem věděla, že mi vlastně chce jenom pomoct. Musel tušit, jak mě to trápí.

„Jaku, já to nechám jenom na něm. Neudělám nic, co nebude chtít, ani co by mu ublížilo. Je spousta možností a já nevím, kterou si vybere. Nikdy jsme spolu o tom nemluvili,“ odpověděla jsem.

„Plánuješ ho přeměnit?“

„Ne, pokud mě o to sám nepožádá.“

„Ale chápeš, že tím pro tebe život tady skončí. Porušíte smlouvu. Už nikdy se sem nebudeš moct vrátit. Nikdy to tu neuvidíš nebo nenavštívíš hrob svého otce.“

Kdybych neseděla, snad by se mi i podlomily kolena. Naservíroval mi to přímo a bez zbytečných vytáček.

Mlčky jsem přikývla.

„Obětuju pro něj cokoliv, opravdu cokoliv. Miluju ho a nikdy pro mě nebude důležitější nikdo a nic jiného než on. Jen doufám, že mě nikdy nepostaví do situace, kdy budu muset volit mezi ním a svojí rodinou. Vím, co bych si vybrala, ale taky vím, že už bych nikdy nebyla stejná jako před tím.“

Pak jsem si znovu povzdechla.

„Jenže, jak říkám, nikdy jsme o tom nemluvili. Bojím se, že ho to třeba ani nenapadlo. Za to mě napadají všechny varianty. Můžeme společně prožít celou dobu jeho lidského života, šťastní a spokojení. Dneska je naprosto normální, že starší muži mají mladé holky. Nebude to nic divného. Budu ho milovat úplně stejně, jako když bude člověk nebo upír. Problém je v tom, že pak už bez něj žít nedokážu. Na rovinu říkám, že nevím, co budu po jeho smrti dělat. Asi budu zaživa umírat steskem a netuším jestli to vydržím. Nemůžu to řešit teď, protože bych se z toho musela zbláznit, takže to odsouvám na později. Stejně s tím nic nenadělám. Další možnost je, že ho po čase omrzím nebo mu dojde, že se mnou nikdy nebude mít v životě vlastní rodinu a bude chtít odejít. Nedokážu mu v tom zabránit a vždycky budu chtít pro něj jenom to nejlepší a aby byl v životě opravdu šťastný. V tom případě mám v záloze Emmetta. Zapomene úplně na všechno a prožije normální naplněný život. Můj konec bude stejný jako v předchozím případě.“

„Ze své sobecké lásky bych ho samozřejmě chtěla přeměnit hned a tady a obětovala bych mu cokoliv, ale nedokážu udělat ani to. Musí to chtít sám a mě nezbývá nic jiného než jenom čekat.“

Stulila jsem se do Jakova chatrného náručí a připadala si neskutečně malinká, nešťastná a zmatená. Utěšoval mě a vískal ve vlasech. Nikdy jsme už pak neměli možnost o tomhle tématu znovu hovořit.

Při mé poslední návštěvě, kdy jsem samozřejmě netušila, že tohle je ta poslední, mě o něco poprosil. Byl sychravý podzimní den, kdy zima už skoro klepala na dveře. Venku pršelo a mrholilo a průvan se proháněl jejich dřevěným domečkem. Jacob ležel v posteli a nemohl ani vstát, protože ho bolely všechny kosti v těle. Seděla jsem na okraji jeho postele a hleděla na něj. Jacob sáhl do zásuvky svého nočního stolu a roztřesenou rukou z ní vytáhl cosi zlatého, co mi vložil do dlaně. Byl to oválný medailon s rytinou vlka stojícího na skále a hledícího do dáli. Obdivovala jsem všechny ty jemné detaily. Medailon byl zavěšení na silném, snad půlmetrovém zlatém řetízku. Pochopila jsem, že by se vešel na krk i velkému a statnému vlkovi. Uvnitř byly dvě fotografie. Z jedné se na mě usmívala nádherná indiánská žena a z té druhé Jacob za mlada. Poznávala jsem ty chlapecké rysy, které jsem si pamatovala ještě ze svého lidského života.

„Prosím, Bello, až bude vhodná chvíle, dej mu to a snaž se mu vysvětlit všechno, co já jsem nedokázal anebo mi k tomu on nedal příležitost. Postarej se mi tady o něj. Nejsi jeho  nepřítel a on to musí pochopit. Nejdůležitější, co na světě máme, je rodina a přátelé. O to první už brzy přijde a já chci, aby měl za kým jít až bude potřebovat pomoct. Ne vždy se můžeš obrátit na radu starších. On to ještě neví, ale já ano. Budou z vás přátelé. A ty jsi jediný, kdo mu to dokáže vtlouct do tý jeho zabedněný palice.“

Nezvládla jsem nic víc, než nasucho polknout a sevřít medailon v dlani.

Další den bylo už jeho srdce stejně tiché jako to moje.

Sbohem Jacobe. Miluji tě.


Povídky od Linfe

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

MejBi

2)  MejBi (01.07.2010 20:14)

sfinga

1)  sfinga (01.07.2010 18:11)

Lin: je to nádherný, ostatně jako vždy
Nejprve "stopař" Emmett a rvačka s Bellou
Pak to, jak Edwarda přijali upíři do rodiny
A nakonec... nakonec, já vím, Jacob byl stařec, ale víš, co pro mě znamená :'-(
Díky, už se těším na další díl

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still