Sekce

Galerie

/gallery/zivot.jpg

Rosalie si myslela, že mi neposkytla žádné informace, ale já jednu dokázala vyčíst mezi řádky. Velmi podstatnou skutečnost. Začala jsem si uvědomovat rozdíl mezi Edwardem a upírem.

Seděla jsem v kuchyni u stolu a Obluda vedle mě urputně sledovala kruh světla na podlaze. Stála tam nehybně už dost dlouho a strašně mě rozptylovala. Věděla jsem, že kdybych vstala a zastínila její očividně jediný smysl života, okamžitě by zvedla hlavu a obrovskýma hnědýma očima roztržitě hledala, kam se ta potvora schovala. Já ale neměla čas na hlouposti. I Obludina hračka dokazovala, že slunce míří k obzoru. Brzy ho vystřídá tma a společníkem se mi zase na pár hodin místo Obludy stane můj kmotr.

Potila jsem se nad dopisem už několik dní. Věděla jsem, že kdo si ho přečte – pokud ho vůbec přečte – si o mně bude myslet, že nemám všech pět pohromadě. Otázek jsem měla tolik, že se stěží vešly do mé hlavy. K tomu jsem se snažila vyznít uctivě, protože to byla jeho rodina a pokud jsou jen zčásti jako on, pochybovala jsem, že se mou slátaninou budou snažit zabývat. Mnohokrát jsem měla nutkání všechno, co jsem napsala, spálit a začít znova, ale neudělala jsem to. Nikdy bych ho totiž nedopsala.

Jakmile Obluda zvedla hlavu a s ocasem mezi nohama se vydala po schodech do ložnice, věděla jsem, že mi moc času nezbývá. Zbrkle jsem naškrábala svůj podpis a roztřesenýma rukama dopis složila, nejspíš až příliš. Ozvalo se zaklepání a já se přistiženě otočila ke dveřím. Ne, nedokážu mu ho dát. Rychle jsem několikrát přeložený papír strčila za výstřih – tak to přece dělaly některé ženy v hostinci. Vytřeštila jsem oči; škrábe to, jak to proboha vydržím celý večer?

Nestihla jsem svůj výraz včas ovládnout. Nečekal na vyzvání a vešel. Bezchybná mladá tvář, kterou jsem již několik večerů tajně pozorovala při mých hodinách a téměř pravidelně vídala ve svých snech, pozbyla i to málo z přívětivosti, kterou jsem v ní někdy zahlédla. Lekla jsem se jeho křečovitě přivřených očí a nepřirozené jiskry, která se v nich leskla. Dopis byl zapomenut. Naprosto mě uhranul pohledem. Probral mě až pohyb jeho víček, kterými skryl temnou a nebezpečnou propast ve svých očích. Jeho krátké zavrčení mě nevyděsilo, zvykla jsem si, že on je jiný. Místo toho jsem se začala pídit po tom, co jsem udělala špatně a zasloužila si tak jeho divokou tvář. Nemusela jsem hledat dlouho, osamocená zapálená svíce na stole byla dostatečným viníkem. Prsty jsem zadusila malý plamen.

„Promiňte, sire.“ Teď už mu ten dopis určitě nedám. Potřebovala jsem jeho vstřícnější část, ne tu, která pokaždé, když jsem překročila jeho neviditelné a nevyzpytatelné hranice, mě postavila na stejnou úroveň jako džbán v kredenci – stojí za pozornost, jen když ho potřebuje, jinak jen zabírá místo.

Vydal se ke mně. Stále jsem si přivykala na tmu, takže jeho pohyb se odrážel jen v mých uších. Hleděla jsem do prázdnoty před sebou. Jakmile zvuk jeho kroků ustal, naskočila mi husí kůže. Byla jsem si vědoma jeho blízkosti více než kdy předtím. Nesálalo z něj žádné teplo, ale otupující pocit, který vás zbaví schopnosti pohybu a zároveň veškeré smysly nabudí do závratných výšin. Na své tváři jsem cítila vlastní dech, který se odrážel od jeho hrudi.

Dlouhé pevné prsty se mi zapřely o bradu. Jeho dotek nedovoloval odpor, ale zároveň byl jemný, svým způsobem. I přes okolní temnotu jiskra z jeho očí nezmizela, naopak zářila a vpíjela se do mé tváře. Cítila jsem, jak projíždí celým mým tělem a hledá každou mou slabinu. A já ho nechala, neměla jsem sílu se mu vzepřít. Tělo mi zaplavovala ledová vlna, stejná jaká pohlcuje umírajícího, a já místo zápasení a lapání po záchranném laně němě přijímala spalující rudou záři jeho pohledu.

A když už před ním stála prázdná ledová lidská schrána, jako je on sám, pohnul rukou. Pomalu prst zpod mé brady přesunul k mým rtům a s jeho pohybem se probouzel život. Mé rty začaly tepat pod přívalem krve a tepla, který doprovázel jeho dotyk. Sotva znatelný tlak ledovce pálil v kontrastu s tím, co ve mně probouzel. A já v jeho očích už neviděla pouze smrt, ale soudce – dárce smrti, ale i života.

On ve své životadárné pouti pokračoval. Pomalu a zlehka obkresloval slabě tepací linku na mém krku, měnící se pod jeho dotykem v rozbouřenou řeku, až se dostal k mé hrudi. Sotva znatelná myšlenka, že zachází až příliš daleko, byla okamžitě umlčena. V jeho světě má pravidla neplatí. Než jsem se stačila rozhodnout, zda to vítám či ne, jeho magická síla mě opustila, stejně jako pohled rudých očí.

V ruce svíral můj dopis. Rty se mu prohnuly do nefalšovaného úsměvu. Spalující touha zkusit, zda můj dotek vyvolá v jeho rtech stejnou bouři, jakou dokáže vyvolat on v mých, mě ve chvíli, kdy se otočil a odcházel, zděsila. Ruku, vztáhnutou už na půl cesty za svým cílem, jsem uvěznila v záhybech sukně.

Co se to tu proboha dělo?!

Kam se poděl jeho odstup? On se mě dotkl… a já cítila… Ech… Je to můj kmotr, sakra! Opatrovník, náhradní otec, někdo, kdo mě má vychovávat a ne se mě takhle… takhle dotýkat. Tohle zdaleka nebylo otcovské gesto, nebo ano? S otcem jsme si nikdy na fyzický kontakt moc nepotrpěli. A i kdyby, neměla bych cítit to, co cítím, ten pronikavý a nepříjemný pocit nutnosti.

Dlaň jsem si přitiskla na stále ještě rozpálené rty. V hlavě se mi vyrojily všechny trapné rozhovory s Danielem, naše nepříliš zdařilé pokusy o polibky – jen z čiré zvědavosti, nechápali jsme, co na tom kdo vidí. Je tohle ten pocit, který je k tomu láká?

A ty jeho oči, naprosto pohlcující a nedávající na výběr. Surová síla čišící z nich. Jistota, že mě má ve své moci. Do háje! Vejít do sousedního pokoje a chovat se k němu s respektem bylo to poslední, po čem jsem teď toužila. Měla jsem chuť se bránit, obhájit svou vůli, kterou mi tak rád často bral. Navíc si bez zeptání vzal můj dopis! Zloděj!

S pro dámu zcela nepřiměřeným temperamentem jsem mu vyšla vstříc. Seděl v křesle, jako každý večer, následoval monotónnost našich setkání. Na mém místě byla připravená večeře. Můj dopis jsem nikde neviděla. Nečetl si ho, zatím.

Rozhodně jsem se usadila za stůl a dala se spořádaně do jídla, ubrousek jsem nechala bez povšimnutí ležet vedle talíře. Ani jsem k němu nezvedla oči, když na mě zavrčel. Ignorovala jsem ho. V klidu jsem dojedla a provokativně si utřela ústa stále složeným ubrouskem. Sáhla jsem po sklenici s vínem. Schovaná za okrajem poháru jsem se odvážila na něj pohlédnout. Viděla jsem stejnou postavu v temném stínu jako každý večer. Uměl dokonale skrýt, co si myslí. Odložila jsem pohár a zaslechla vrzání jeho židle. Neměla jsem náladu na mé potupné koktavé předčítání, proto jsem také vstala a bez jediného pohledu či slova odešla z místnosti. Nezastavil mě, což mi dodalo pocit zadostiučinění a malého vítězství.

Později, když jsem ležela v rozlehlé posteli a nemohla usnout, jsem si téměř byla jistá, že on to takhle nenechá. Potrestá mě? Přijde ještě někdy? Pokaždé, když mě během mých dnů nenavštěvoval, ve mně klíčila malá pochybnost, že už se nikdy nevrátí, a teď k tomu měl i důvod. Proč by se vracel k někomu, kdo se k němu obrátil zády?

Připravené čisté šaty mi ráno dodaly trochu víry, ale nejistota mě úplně neopustila. Celý den jsem se snažila na něj nemyslet. Večer jsem zarputile seděla za stolem a potlačovala nutkání vyhlížet ho z okna. Zklamání, kdyby nepřišel, bych pak nesnesla. Snažila jsem se přesvědčit, že mi je vlastně bez něj líp.

Tu hromada kamení, která mi spadla ze srdce, když jsem ho zaslechla za dveřmi, ale přehlédnout nešlo. Otevřel dveře a slabá stříbrná záře měsíce, která se vkradla s ním, zvýraznila jeho siluetu. Pozorovala jsem ho a žasla. Chtěla jsem ho nenávidět, ale mé tělo v jeho přítomnosti ožívalo, a ač jsem si to nechtěla připustit, potřebovalo ho. Zvyklo si na vír emocí, který sebou přinášel, a v samotě, ke které mě odsoudil, strádalo. Žilo jen z večera na večer a během dne vyčkávalo. Děsivá bytost, které se dozajista každý smrtelník straní, mě k sobě připoutala nepochopitelnou silou. Věděla jsem, že mé myšlenky se teď pohybují daleko za hranicí reálného světa – za hranicí uvažování schopné cílevědomé ženy, kterou jsem vždy chtěla být.

Stále ještě stál venku. Možná tušil, o čem teď přemýšlím a chtěl mi dát plnou zodpovědnost za mé rozhodnutí, kterého později budu litovat, nebo se z něj snad těšit. Jeho nevtíravost byla ale stejně falešná, jako má možnost volby.

Očekával, že se na něj stále budu zlobit? Přešel mé včerejší chování bez povšimnutí, nebo snad doufal v mou omluvu? Měla bych já očekávat omluvu? Z úst mi uniklo uchechtnutí a já nemohla zastavit pocit absurdity a nebezpečného nadhledu nad vším, co mi od něj hrozí. Aspoň pro dnešní večer jsem chtěla odhodit potřebu hlídat si záda a užít si vše, včetně jeho přítomnosti, která pro mě každý večer byla trnem v oku.

Přišla jsem k němu blíž, na vzdálenost ruky, kterou jsem k němu natáhla, a uklonila se.

„Sire.“

Svou hrdost, která už několik týdnů byla bičována a hlídaná v ústraní, jsem osvobodila z jejího žaláře a zcela sebevědomě mu hleděla do tváře.

Vzal mou nabízenou ruku, sklonil se a na její hřbet vtiskl malý polibek. Žádné naznačování, cítila jsem pohyb tvrdých pevných rtů a impuls, kterým mé tělo reagovalo.

„Lady Isabell,“ zavrněl.

Narovnal se, druhou ruku měl stále ohnutou za zády, aby své gesto dovedl k dokonalosti. Mou dlaň nepustil a mírným tlakem mi naznačil, ať se postavím rovně. Přistihla jsem se, že jeho slabé náznaky, v kterých je však cítit veškerá jeho síla a moc, mi imponují. Jedna z maličkostí, díky kterým jsem právě teď před sebou neviděla bytost bez duše, ale vlivného muže nedosažitelného postavení. Byla jsem hrdá, že právě on je mým kmotrem. Ráda bych se po jeho boku procházela někde ve městě, aby každý věděl, kdo nade mnou drží ochrannou ruku, komu patřím.

Žili jsme spolu už hodně dlouho a já se smířila s jiným osudem, než o kterém jsem vždy snila. I když smířila asi nebyl správný výraz. Všechno jsem spíše vnímala jako sen, zprvu noční můra, která se však začala protrhávat a já nad ní pomalu získávala kontrolu. Je to přeci můj sen! Vše, co se stalo, se zdálo tak neskutečné a on byl vrcholem nemožného. Sama jsem žasla, kdy se mi tato myšlenka zrodila v hlavě.

Ač večer probíhal jako každý jiný, já se zařekla, že to tak nenechám.

„Je čtení to jediné, co dívky v mém postavení dělají ve vaší přítomnosti?“

„Žádná dívka nemá tvé postavení.“

„Je čtení to jediné, co mohu dělat ve vaší přítomnosti?“

„Ne.“

Zaklapla jsem knihu a provokativně se na něj podívala. Nepohnul se, ani oči neotevřel.

„Mohli bychom se projít.“ Neodpověděl. Chvíli jsem přemýšlela, jestli vůbec věnuje pozornost tomu, co říkám, ale rychle jsem to hodila za hlavu. Pro mě přece nemá význam, co si on o mně myslí. Vstala jsem a protáhla se kolem jeho sedící postavy, která zabarikádovala skoro celé dveře. Vzala jsem si plášť, a když jsem se otočila, viděla jsem, jak mi otvírá dveře. Neodporoval. Netušila jsem, jestli ve tmě viděl úsměv, který se mi okamžitě rozprostřel po tváři, každopádně ho nekomentoval. Vyšla jsem ven a nadechla se studeného nočního vzduchu. Velmi příjemná změna. Několik dní už nespadla jediná sněhová vločka. Zima přešla vrchol své vlády, ale sníh se rozhodl tu s námi ještě chvíli setrvat. Ledová krusta trochu znesnadňovala chůzi, ale já byla ochotná cokoliv vyměnit za okoukané listy knih.

Nestihla jsem se ani otočit, když jsem za sebou zaslechla podivný rachot. Kamenné prsty obemkly můj pas a já se najednou ocitla ve vzduchu. Usadil si mne před sebe do sedla. Spatřila jsem střihající uši černé bestie, kterou jsem poznala první den našeho setkání.

Pomalu vedl koně mezi stromy. Strnule jsem seděla, snažíc se nespadnout. On by mě nenechal. Bezpečně jsem seděla v kleci z jeho paží, které svíraly otěže. Přesto jsem nechtěla vyvíjet na ně jakýkoliv tlak, natožpak se pohodlně opřít o jeho hruď.

Bezhlesně jsme proplouvali nočním lesem – já znovu se obávající na cokoliv zeptat, on jako vždy nemluvný. Pokaždé, když jsem našla nějakou jistotu v našem soužití, vyvedl mě z omylu. Budu vůbec někdy schopna odhadnout, co od něj čekat?

Byla jsem tak ztracená ve svých myšlenkách, že jsem si všimla mého malého domečku, až když jsme před ním zastavili. Pomohl mi ze sedla, ale sám zůstal na koni. Otočila jsem se, abych se s ním rozloučila, ale zase dokázal rozehnat všechny mé myšlenky složeným kusem papíru jednoduše nadepsaným Lady Bella. V momentě, když se ocitl v mé ruce, otočil koně a odjel.

 

Drahá Lady Bello,

se srozumitelností svých slov si vůbec nelamte hlavu, chápu Vaši nemilou indispozici, ale jelikož nám náš sobecký bratr zakázal Vás navštívit, je tohle jediný způsob, jak Vás velmi rády blíže poznáme. Nebýt jeho pravidelných nočních výletů, ani o Vás nevíme. Naše debaty s Lady Alice, co našemu bratru na Vás tak učarovalo, jsou nekonečné a my jsme dychtivé to zjistit.

Velmi ráda si přečtu Váš příběh, který Vás zavedl až k mému bratrovi, jistě jste si již všimla, že jeho sdílnost zdaleka nesahá tak daleko jako jeho pýcha a nabubřelost. Doufám, že se k Vám chová přinejmenším ohleduplně. Popravdě není příliš zvyklý na společnost, velmi nás překvapilo, že se rozhodl ujmout se Vás.

Jistě se však nemůžete dočkat odpovědí na Vaše otázky. Bohužel Vás ale musím zklamat - na většinu z nich Vám nejsem schopna odpovědět. Jak jsem již zmínila, náš bratr nemá potřebu se s námi dělit o své záměry. Jistě Vás udiví, že Vám nejsem schopna ani napsat, jak starý je náš bratr. Já i Lady Alice jsme o hodně mladší než on. Byl naším jediným rodičem, když jsme dospívaly, nikoho jiného jsme neměly, proto k němu i přes jeho mrzutou povahu chováme hluboký cit. Nenechte se zmýlit jeho chlapeckým vzhledem, jeho charakter by spíš odpovídal starému mrzutému prošedivělému starci, který si myslí, že snědl všechnu moudrost světa.

Ale dost už tlachání o mém natvrdlém bratrovi, sdělím Vám aspoň to málo, co smím. Já i Lady Alice žijeme s naším bratrem na jeho panství a využíváme jeho pohostinnosti. S neskonalým nadšením však musím dodat, že už to nebude trvat dlouho, obě jsme zasnoubené. Možná právě to je jeden z důvodů, proč si náš bratr našel Vás, aby nezůstal sám.

Jistě jste již pochopila, že moc informací Vám neposkytnu, ale pokud budete potřebovat jakoukoliv materiální podporu, nebojte se na mě obrátit. Pošlu po mém bratrovi cokoliv, co si budete přát – šaty, knihy, parfémy, vonné oleje – stačí jen napsat. Jsem si jista, že ani můj bratr není schopen myslet na všechno.

Doufám, že jsem Vás příliš nezklamala a mohu se těšit, že brzy od Vás dostaneme další psaní.

Vaše přítelkyně Rosalie

 

 


 

Vaše žádost o Edwardův pohled mi dlouho vrtala hlavou. Vždy jsem chtěla psát povídky jen z jednoho pohledu, ale to se nepovedlo ani u první, takže jsem byla hodně nalomená. Jenže pak jsem si uvědomila, že tento Edward je pro mě příliš složitá postava, velmi komplexní a já sama si ho představuju, jako osobnost pro člověka nepochopitelnou - jak bych potom mohla psát jeho pohled? Pak jsem ale slyšela jednu píseň, která ho svou melancholickou notou přesně vystihovala. Snad Vám ho aspoň takto přiblížím.

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

monikola

19)  monikola (17.01.2012 18:30)

ach, ach, ach, ach, ach...ten prstík Šmátralko bol ale vzrušujúci

Janeba

18)  Janeba (09.09.2011 20:27)

Tak tady si KMOTR hóóódně polepšil!!! Ááááách!!!

Twilly

17)  Twilly (25.08.2011 12:19)

Sestry Bronteové by byly na tebe hrdé, děvče!!!

milica

16)  milica (14.08.2011 19:40)

Jo a ještě s tím Edwardovým pohledem, taky jsem si ho přála a mám pocit, že jsem ti o něj psala. Ale je pravda, že si vůbec neumím představit co by se dalo zjistit víc o něm, jak by jsi ho popisovala.
Mám takový pocit, že se dozvíme víc z dopisů než z jiného pohledu :) :) :) :)

milica

15)  milica (14.08.2011 19:37)

Ach Al, konečně jsem se dostala na čtení další tvé kapitolky. Po dovolené se nějak nemůžu zberchat.
Tahle kapitolka byla nádherná, jsem šťastná, že k sobě pomalu nachází cestu a konečně se začíná ukazovat i jiný Edward než doposud.
Z Belly se nám vyklubává dáma, která začíná chápat jak se dají používat ženské zbraně, je vidět že nám dospívá.
A konečně dopis od Rosalie, jsem ráda, že jsi z ní udělala přítelkyni a ne naopak.
Těším se na další pokračování, doufám že bude brzy

14)  viktoria (03.08.2011 21:53)

Alaska

13)  Alaska (01.08.2011 22:41)

zuzka: ;)
Bye: Nadprůměrná inteligence... nechtěla bys to zmínit i v Brně na škole. Co se týče Bellina postavení, nic není černobílé. Mám takový pocit, že on to myslí přesně tak, jak to řekl. A moc děkuju za tu chválu - i když nevim jestli je zasloužená - povzbudila, snad bude příští kapitola dřív. ;) A ten song... nepřehodnotíš po něm, co Edward sledoval svým "lovem" na dopis? Já sama si stále nejsem jistá.
Bosorka: Mě to taky baví víc, když nevím, co si Edward myslí.
AMO: Časové údaje , Já se je tak nějak snažím co nejvíc zatutlat, co kdyby mi to najednou nevycházelo. No řekněme, že Bella je u Edwarda tak dlouho, jak trvá dospělému člověku naučit se psát. ;)
Nosska: To jsem ráda, ono je toho na odhalení ještě velmi mnoho.
Kim: Nevím jestli áchat nad tím, že se jí dotkl. Já bych se spíš začala bát...
marcela:Já tě tu taky ráda vidím.
Janeba: Krásně jsi Bellu vystihla. Ale neraduj se předčasně. Všichni tady ácháte nad Edwardovým prvním výstupem, že dostávám pocit, že bych měla přiostřit, aby jste si zase uvědomily, s kým má Bella tu čest.
maily1709: Troufám si tvrdit, že aj tato přestávka mi trochu pomohla. Snad ji i vy v příštích dílech oceníte.
ambra: Motorová pila mě hodně pobavila. Áááá, já se tak třesu Vám ty jeho záměry všechny vyslepičit...no, snad už jsem se v tom ději dost pohla abych vám něco mohla brzo naznačit. Díky, zlato, za obětavou práci.
BlackBeauty: Vítám, těší mě, že se líbí. A posedlost... neboj, z tý tě brzy vyléčím s tou strášně dlouhou čekací dobou na další dílky. ;) Ale když vydžíš, slibuju, že se jednou určitě doberu až ke konci. ;) Děkuju.

BlackBeauty

12)  BlackBeauty (01.08.2011 19:04)

... právě jsem přečetla jedním dechem všech sedm dílů povídky ... no, co říct ? úplně jsem tajila dech ! ten strašidelnej začátek, noční návštěvy ... prostě ... jsem z té povídky úplně nadšená, moc se mi líbí opravdu smekám, jak dokonale dokážeš vylíčit takové ty temné pocity okolo sira Edwarda. ... takže teď budu nedočkavě vyhlížet každej novej dílek ... asi mám novou posedlost

ps. omlouvám se, že jsem nekomentovala každý dílek zvlášť, ale vždycky jsem byla na konci tak napnutá, že jsem se jen "překlikla" na novou kapitolu

ambra

11)  ambra (31.07.2011 17:52)

Přiznávám, že dělat korekturu téhle kapitoly byl mazec. Vracela jsem se několikrát zpět, tak moc mě strhával příběh a na nějaké takové přízemnosti jako občasná maličká chybka jsem se vůbec nemohla soustředit.
Pěkně nám to houstne, ta atmosféra pokaždé, když se objeví Edward, by se dala řezat motorovou pilou (ale s hodně velkým výkonem).
Alasko, je to výborné a jsem strašně natěšená na Edwardovy motivy a další záměry .
A drobnost - nějak ti to vypadlo ze série;) .

10)  maily1709 (31.07.2011 16:26)

velmi som sa potesila ked som znovu uvidela tvoju poviedku pretoze uz som sa pomaly zacinala bat ze ci si si neurobila prestavku ale to cakanie stalo za to, tato kapitola bola uzasna a konecne medzi nimi badam pokroky :D :D a co sa tyka Edwardovho pohladu, urobila si dobre ze si sa rozhodla ho nenapisat, absolutne s tebou suhlasim ako si hovorila Edward je prilis zlozity, nakoniec len dodam ze sa uz neviem dockat pokracovania

Janeba

9)  Janeba (31.07.2011 16:24)

Páni, Alasenko , to byla krása!!! Dokonalá, strhující, ponurá, ale i tajemná a smyslná!!! Při pátrací výpravě za dopisem jsem ani nedutala a jen si užívala nádhernou záplavu slov!!! Líbí se mi Isabell, která vyrůstá z malého bojovného a vyděšeného děvčátka v průbojnou mladou dámu!!! Dámu, která jednou bude potěšena jaké výsady se jí dostalo, tedy doufám!!! Je sice pravda, že při čtení dopisu od Rosalie jsem se musela usmívat, když mi znovu naskočila asociace s Perníkovou chaloupkou!!! Tomu však tento díl naprosto nenasvědčoval!! Líbily se mi Edwardovy sestry, které vlastně jako pravý protiv vykreslovaly jeho chladnou podstatu!!! Wau!!! Al, Opravdu nabité vším, co podpoří moji představivost, zvědavost a touhu po dalším skvostném dílku!!!
Děkuji!!!

8)  marcela (31.07.2011 09:26)

Tahle povídka je dokonalá i bez Edwardova pohledu.Měla jsem velkou radost,když jsem viděla,že jsi přidala další kapitolu.

Kim

7)  Kim (31.07.2011 09:16)

Myslím, že Edwardův pohled není třeba.
Jsem ráda, že po tak dlouhé době přibyla kapitola a musím zatleskat!! Dokonalost sama. To jak se rozhodl překročit hranici mezím a Bells a dotkl se jí...ach
Jsem z toho tak mimo, že nedokážu napsat ani smysluplnej koment!
Bravo!

Nosska

6)  Nosska (31.07.2011 01:44)

To vůbec nevadí, že nenapíšeš žádný díl z jeho pohledu U téhle povídky je lepší odhalovat pravdu po částech, je tak daleko napínavější a záhadnější...

Bye

5)  Bye (30.07.2011 23:27)

Ten song je geniální!!!!!!!!!!!
Jde mi z něj mráz po zádech. Jestli přesně vystihuje Edwarda, tak potěš Bellu pánbůh. Je to hlubina, černá neuchopitelná hlubina.

AMO

4)  AMO (30.07.2011 23:26)

To byla mnou vytoužená nádhera.
Moc se mi to líbí a přiznám se, že mi pohled lady Belly bohatě stačí. Jen prosím o nějaké časové údaje. Protože si to pořád neumím spočítat.
A k dopisu od sestry... culila jsem se tu, její popis toho sobeckého natvrdlého starce To prostě nemělo chybu.

Bosorka

3)  Bosorka (30.07.2011 23:15)

Jsem ráda, že nedáš Edwardův pohled! Protože potom by to už nebyl ten tajemný temný a srdcezastavující sir!

Bye

2)  Bye (30.07.2011 23:06)

No Alasko, čekání se vyplatilo.
Ne, nikdy se nenabažím kombinace Tvého unikátního slohu a nepochybně nadprůměrné inteligence. Většinu času při čtení strávím tichým žasnutím - ať už nad jedním, nebo nad druhým - občas to proložím rovněž tichým povzdechem: "Ta holka se mi snad jenom zdá."
K věci:
perly dneska vynechávám, bylo by to na dlouho. Ber to tak, že to byla v průměru každá druhá věta.

Uf, ten jeho "lov na dopis"... to byla tak neuvěřitelně nabitá scéna!!!
A ty hromady neotřelých formulací, cos přitom použila! Maucta, paninko!

„Žádná dívka nemá tvé postavení.“
No, tak touhle větou jsi mi pěkně zavařila mozek. Jak to myslí? Povyšuje ji tím, nebo ponižuje? Spíš bych řekla to první.

Rosein dopis... moc toho o Edwardovi neřekla (co bysme nevěděli my), zato toho nevědomky dost prozradila o sobě, tahle Rose se mi zamlouvá!
"...jistě jste si již všimla, že jeho sdílnost zdaleka nesahá tak daleko jako jeho pýcha a nabubřelost." :D

Úplně chápu, že se nepustíš do Edwardova pohledu. Já s tím souhlasím ze všech důvodů, co uvádíš. A navrch přidám ještě jeden. Bála bych se, že by tím, že mu nakouknu do hlavy ztratil něco málo ze svého tajemna, co ho dělá o dalších padesát procent neprostupnějším.

Klaním se a doufám v brzký návrat.

1)  zuzka (30.07.2011 22:46)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek