30.04.2011 [16:45], Alaska, ze série Život s upírem, komentováno 18×, zobrazeno 2906×

Až zpětně si uvědomuji, že můj první nový domov, který mi ukázal, byl tím nejlepším, co mě s ním potkalo. Ležel přesně na rozhraní mezi mým světem a tím jeho. Kdyby se čas tenkrát zastavil a já věděla to, co vím teď, mohli jsme žít sami v klidu, míru a relativním štěstí.

Probudila jsem se na měkké posteli obložená horou polštářů nejrozmanitějších velikostí a zachumlaná v jemné sametové přikrývce. Cítila jsem se báječně. Protáhla jsem se a roztáhla ruce do stran, ani tak jsem neměla šanci dotknout se obou okrajů matrace najednou. Byla obrovská. Nadzvedla jsem se a opřela do polštářů za sebou. Menší okno za mnou pouštělo do světnice dva kužele světla. Dopadaly na dřevěnou podlahu před nízkými dveřmi. Připadala jsem si jako v pokojíčku pro panenky. Zkosený strop napovídal, že jsem v podkroví. Mohutné trámy podpíraly dřevěné obložení. Vše působilo tak teple.

Zaposlouchala jsem se do ticha. Nic nebylo hlasitější než můj dech. Snad jen jemné praskání a kapání? Otočila jsem se za oním zvukem. Ta záře mě skoro až oslepila. Ostré paprsky slunce se odrážely od bílé lesní peřiny a budily dojem, že je oděná v rouchu z diamantů. Párkrát jsem zamrkala, než mé oči přivykly té kráse. Těsně za oknem jsem spatřila dva blyštivé rampouchy. Voda po nich pomalu stékala a vytvořená kapka s hlasitým plesknutím dopadla do sněhu probodaného tisíci jí podobnými. Okno však nedovolovalo spatřit více než zalesněnou stráň.

Rychle jsem odhodila přikrývku a seskočila z postele. Čekala jsem chladná prkna, která jsem viděla před dveřmi, ale mé nohy dopadly do něčeho měkkého. Vyděšeně jsem je stáhla zpět a naklonila se obezřetně přes postel. Když jsem zahlédla bíle chlupy, vyděsilo mě to. Nehýbaly se. Natáhla jsem se dál a spatřila monstrózní kožešinu. Otřásla jsem se při představě velikosti zvířete, z kterého musela být. Nikdy dřív jsem nic podobného neviděla. Natáhla jsem ruku, abych se jí dotkla. Tak jemná. Kůže jsem znala dobře. Otec s nimi pracoval a já mu je pomáhala vydělávat. Byla jemná jako ovčí a přitom nezacuchaná. Hroty jednotlivých chlupů vyčnívaly přímo z podkladu a jemně se přizpůsobovaly mému doteku. Jako bych hladila ovčáckého psa starého Toma z hor, jen tolik nezapáchala.

Pomalu jsem se odvážila spustit chodidla do toho bělostného hedvábí. Pojala jsem touhu lehnout si na ni celá a přitisknout k ní tvář, ale snaha dozvědět se, kde vlastně jsem, zvítězila. Rychle jsem po špičkách přehopkala k panenkovským dvířkům. Měla jsem pocit, že tak nejmíň narušuju cizí prostředí. Před dveřmi jsem se narovnala a došlápla i na paty. Chvíli jsem pozorovala prohnutou mosaznou kliku. Položila jsem na ni svou drobnou dlaň. Přesně mi padla do ruky. Připadala jsem si, jakoby mi celý pokojík byl dělán na míru. Stlačila jsem ji a nechala dveře otevřít jejich vlastní vahou. Do pokoje proniklo o něco víc světla. Těsně za dveřmi vedly tři schůdky na dřevěnou podestu, čímž se strop v nové místnosti o něco zvedl. Naproti mně na zdi visel obraz v hrubě opracovaném dřevěném rámu. Zasněžená hornatá krajina působila jako další okno jen s lepším výhledem.

Mimovolně jsem si objala ramena a přejela dlaněmi po pažích. Nebyla tu zima, ale podušky v té královské posteli hřály víc. Pohlédla jsem na svůj chatrný oděv. Skvrny od pouličního šmíru zmizely. Měla ta spodnička na spodu krajkový lem? Rychle jsem roztáhla ruce, abych se podívala, co mám na sobě. Nepamatovala jsem si, jak spodnička přesně vypadala, ale téměř s jistotou jsem věděla, že zdaleka nezářila takovou čistotou. Pohladila jsem prsty látku na mém břiše. Ne. Tuhle spodničku jsem si určitě neoblékla. Nedřela tolik, jako tamta.

Nejsem tu sama? Ani tentokrát mi však ticho nenapovědělo. Pomalu jsem došlápla na první schod. Zavrzal. Zastavila jsem se a čekala na jakoukoliv odezvu. Za otevřenými dveřmi se skrývalo zábradlí. Sešla jsem zbylé dva schody a nakoukla, co se skrývá za ním. Dřevěná podesta pokračovala v několikrát lomené schodiště. Na protější stěně pod mou úrovní jsem objevila další okno, které jako jediné celou místnost osvětlovalo, ale bílé stěny ho dokonale odrážely.

Po schodišti už jsem téměř spěchala. Ač vše působilo kouzelně, potřebovala jsem se něčeho chytit. Nějakého známého pevného bodu. Prošla jsem dveřmi naproti schodišti a pak dalšími, které přes sklo odhalovaly zádveří. Konečně čerstvý vzduch!

Vyběhla jsem bosa do sněhu a naklonila se nad ozdobnou zděnou zídku. Jediný pohled stačil, aby mé tělo prostoupila beznaděj. Neznala jsem to tu, a i kdybych tu někdy byla, pochybovala jsem, že bych si pamatovala cestu pryč. Na všechny světové strany se tyčily zalesněné kopce. Jeden jako druhý a sníh jim všem tvořil jednolitou masku. Klikatá zasněžená cesta vedoucí od domu se ztrácela a všechny stopy, které mohla poskytnout, sníh zakryl. I teď mi dopadla jedna osamělá vločka na špičku nosu.

Zafoukal ledový vítr. Své ruce zabořené do sněhového poprašku zídky jsem stáhla těsně kolem těla. Otočila jsem se a pohlédla na své vězení. Malý domeček působil přátelsky, pohostinněji než krutá divočina, která ho obklopovala.

Můj pohled však spočinul před prahem dveří. Velké stopy bot výstražně svítily mezi mými drobnými otisky bosých chodidel. Hrůza ze včerejší noci byla zpět. Před očima se mi znovu začaly míhat temné stíny, namáhavé oddychování koně, vůně ovčí kůže, cizí tvář pokrytá stínem a rouškou noci. Kde je? Vyděšeně jsem se začala rozhlížet kolem sebe. Srdce mi chtělo vyskočit z hrudi.

Ticho. Ani větvička se nepohnula.

Nesmyslně jsem si vykasala sukni dostatečně krátké spodničky, a utíkala co nejrychleji dovnitř. Snažila jsem se udržet rozumné myšlenky. Když poběžím pořád z kopce, dostanu se do údolí. V údolí vždycky vedou nějaké cesty. Musí! Tam už určitě na někoho narazím. Kdokoliv je lepší než on… ďábel.

Rozhazovala jsem věci kolem sebe a snažila se najít cokoliv na sebe, co by mi zajistilo dostatek tepla, než najdu pomoc. Za dveřmi na věšáku visela vesta z ovčí kůže – jak jinak. Stačila jsem si uvědomit, že celou cestu mi ten pach bude připomínat jeho, ale strhla jsem ji z věšáku a hodila na sebe. Spadl na mě i cestovní plášť skrytý pod ní. Chvilku jsem zvažovala, zde mi jeho přílišná délka a váha nebude útěk znesnadňovat, ale při vzpomínce na včerejší den jsem se rozhodla preferovat teplo. Zbytek oblečení jsem nechala bez povšimnutí a začala se ohlížet po čemkoliv na nohy s vědomím, že se zde zdržuji už příliš dlouho a on může přijít každou chvílí.

Po tvářích se mi začaly kutálet slzy. Nemůžu běžet bosa! Hystericky jsem otvírala všechny skříně, které jsem objevila. K slzám se přidal hysterický smích. Dcera ševce a veškerá má snaha na útěk ztroskotá jen díky botám. Kdybych ji jen včera poslechla. Kdybych se oblékla… Počkat! Já měla boty. Ustala jsem v přehrabování věcí. Kde jsou? Marně jsem se snažila vybavit detaily včerejší noci. Poslední vzpomínka byla na temný obličej.

Se slabou jiskrou naděje jsem se vrhla ke dveřím a po čtyřech vyběhla po schodech. Byly tam. Hned vedle postele.

Rychle jsem se obula a dala se na útěk. Se zavíráním dveří jsem si hlavu nelámala.

Ač mým jediným záchytným bodem bylo jít neustále z kopce, zprvu jsem se jím neřídila. Šla jsem na opačnou stranu, než vedly jeho stopy. Možná to bylo pošetilé. Jeho stopy určitě vedou na cestu, ale bála jsem se, že bych na něj mohla narazit.

Brodila jsem se sněhem a snažila se samu sebe přesvědčit, že nejednám unáhleně. Jakmile jsem si však vybavila veškeré pocity, které ve mně ta děsivá postava vyvolávala, nemohla jsem jinak než přidat do kroku. Cesta byla obtížná a očišťující.

Přemýšlela jsem nad tím, co mi vychovatelka řekla, nad včerejšími událostmi… nad otcovou zradou. Měl mi to říct. Měla bych mu být vděčná? Věděl, kam mě v případě jeho smrti odvezou? Samozřejmě že věděl! Kmotr je přece vždy blízkým přítelem rodiny. Někdo, komu by se můj otec nebál svěřit své dítě. Tak proč sakra otec žádného takového přítele neměl?!

Byl snad děsivý kočí mým kmotrem? Hloupost! Měl mě k němu pouze dovést, ale místo toho mě zavezl kamsi hluboko do lesů. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Stále stejná scenérie. Cesta nikde v dohledu. Jen plíživé stíny se prodlužovaly. Měla bych se začít bát, ale cítila jsem se v bezpečí. Zatím. Můj spěšný krok se změnil na vycházkový a prvotní snaha přemýšlet se naprosto vytratila. Procházela jsem se a obdivovala krásy přírody jako kdysi. Nejspíš obraná reakce, abych se nezaobírala svým tristním osudem.

S šeřícím se dnem začal les ožívat. Každé neočekávané zarachocení mě zprvu strašilo, ale brzy jsem mu přivykla. Pak však okolí potemnělo, jakoby někdo přikryl svět neprůsvitnou látkou. Přesně jsem vycítila ten zlomový okamžik, kdy bych se měla začít bát. Vždy jsem vnímala stmívání jako plynulý přechod dne v noc, ale dnes ne. Bylo světlo a pak najednou už jen tma. Ten přechod byl příkrý a nesl sebou příslib strachu. Bezstarostná nálada mě opouštěla a stísnění obkličovalo. Už jsem zase spěchala. Připadalo mi, že praskání větviček se neozývá pouze zpod mých bot. Spěšná chůze se změnila v běh. V periferním vidění se mi mihl stín a já vykřikla. Nekorigované ohlédnutí za tím pohybem mi zapletlo nohy a já se skácela na zem. Připadala jsem si jako lapená v pasti. Najednou se sníh pode mnou bořil více než před chvílí. Zoufale jsem se snažila postavit a dát zase na útěk. Vymotala jsem se z cestovního pláště. Jeho těžká látka mi mou chabou snahu znesnadňovala. Konečně jsem byla schopná běžet. Euforii z osvobození jsem si však užila pár minut. Nevím, co se stalo, zda jsem zase ztratila vědomí, ale najednou jsem se ocitla v kamenné náruči. Děsivě chladné náruči. Můj pohled vyhledal jeho tvář, a ač jsem už v naprosté temnotě lesa nebyla schopna ji zahlédnout, věděla jsem, že je to on. Upřeně jsem do ní hleděla.

Ten podivný pocit, který ve mně jeho tělo vyvolávalo, jsem si uvědomila až po chvíli. Jakoby můj třes byl tak silný, že mé tělo v jeho náruči nadskakovalo a dopadalo zpátky do tuhých paží. Jeho tělo nepodléhalo dynamice chůze, kdežto mé ano. Nic, co by mě aspoň trochu uklidnilo.

Neměnil tempo chůze, ani když vystoupil z lesa, ani když překročil práh chaloupky, ani když stoupal po schodech. Tehdy své sevření ještě zesílil, vyděsil mě tím. Zastavil se až před postelí, do které mě uložil jako bezmocnou panenku. Byla jsem bezmocnou panenkou. Za celou dobu si nerozsvítil jedinou svíci, proto mé oči, ač stále sledovaly jeho tvář, neměly šanci z ní spatřit jediný rys, který by mě uklidnil.

Jakmile zvedl přikrývky a z výšky je nechal dopadnout na mé tělo, otočil se a odešel. Konečně jsem vydechla a rozplakala se. Vzlyky jsem dusila do polštářů. Neodešel daleko, stále jsem cítila jeho děsivou přítomnost. I když mé tělo vysílením ochabovalo, až upadlo do neklidného spánku.

Stála jsem ve tmě v naprostém tichu. Nic vystihovalo přesně okolní atmosféru. Nic jsem neviděla, neslyšela, necítila. Uklidňovalo mě to a já ten pocit nasávala jako manu. Potřebovala jsem ho, i když jsem nevěděla proč. Spím? Jestli ano, už se nechci nikdy probudit.

Zahoukání sovy mě vytrhlo z bezpečí nicoty a přede mnou začaly vystupovat obrysy stromů. Pomalu se přidávala i zvuková kulisa. Vítr si razil svou cestu skrz spletité větve. Sova znova zahoukala. Rozhlížela jsem se kolem sebe a čekala cosi. Až zrychlené oddychování mi otevřelo oči. Bála jsem se otočit a spatřit to, co má mysl zatím jen tušila. Povědomé zavrzání mě dohnalo skoro až k pláči. Ne, ne, ne, ne! Nemůže se to dít znova. Tuhle hrůzu jsem si už jednou prožila. Zvuk těžkého kroku mě ale probral i z mé sebelítosti. Okamžitě jsem se otočila. Temná postava zadržela můj pohled déle, než by mi bylo milé. Nějaká má iracionální část se na chvíli probojovala na povrch. Je tak neobyčejný, okouzlující… Toužila jsem, aby přišel blíž.

Udělal další krok směrem ke mně. Probralo mě to z mého blouznění a konečně jsem se dala na útěk. Z ničeho nic jsem na sobě měla znovu cestovní plášť, který se mi zdál těžší než předtím, jakoby se mi schválně pletl mezi nohy a stěžoval mi útěk. Věděla jsem, že každou chvíli upadnu a on mě dostihne. Jeho rytmické kroky, které se mi v hlavě ozývaly jak dělové rány, zdaleka nebyly tak zběsilé jako mé. Šel pomalu, a přesto mě stíhal. Nakonec se mi stal osudným ztrouchnivělý pařez, o který jsem zakopla. Klečela jsem na zemi, ruce odřené o zmrzlý sníh. Neměla jsem snahu vstát. Jeho jsem už neslyšela, i když byl bezpochyby poblíž.

Na bradě jsem ucítila chladné kamenné prsty. Vyděšeně jsem se ohnala. Neměla jsem to dělat. Jakmile jsem ho udeřila, rukou mi projela palčivá bolest a já vykřikla.

Zmateně jsem mžourala do tmy přede mnou. Ležela jsem v posteli, zabalená až po uši do několika dek. Ruka mě však stále bolela. Zvedla jsem ji, abych si ji prohlédla. Zavadila jsem o přikrývku, byla mokrá a horká. Namáhavě jsem se vytáhla do polosedu. Zamotala se mi hlava. Zvládla jsem jenom hodit mokrou deku na zem, aby mě nestudila, a pak jsem zmoženě padla zpět do postele. Všimla jsem si, že na zemi vedle postele povalují střepy, ale neměla jsem sílu se tím blíže zabývat. Hned jsem usnula.

Ráno už jsem v pár věcech měla jasno. Bylo mi zle. Hořela jsem a těžce se mi dýchalo. Neměla jsem sílu vylézt z postele. Ač mě hrdlo pálilo a jindy bych neměla na jídlo ani pomyšlení, teď jsem měla pocit, jako by se z hladu můj žaludek svíjel v křečích. Otevřela jsem oči a obrovsky se mi ulevilo. Vedle postele stál na židli tác s pár krajíci chleba bohatě namazanými máslem a kusem nějakého uzeného masa. Mátlo mě to, ale ne natolik, abych se po tom hned nevrhla. Hltala jsem každé sousto jako naprostý nenažranec. Pocit hladu pomalu odezníval a vystřídala ho nejistota a ostražitost.

Snažila jsem si vybavit své poslední vzpomínky. Sny se mi mísily s realitou. Nevěděla jsem, co je má bujná fantazie a co skutečnost. Netušila jsem, kde jsem nebo jak jsem se sem dostala. S posledním soustem se ale mé oči začaly znova klížit. Nechtěla jsem se vrátit zpátky k neklidným snům, ale neměla jsem na výběr.

Následující ráno jsem se cítila už lépe, ale pohodlí pokoje jsem si neužila moc dlouho. Vzpomínky vytanuly v mysli příliš rychle. Mě tělo na ně reagovalo třesem, ale brzy mě opustil. On tu nebyl. Cítila jsem to. Vstala jsem bez jakéhokoliv spěchu. Útěk neměl smysl.

K posteli byla přisunuta židle. Ležely na ní složené šaty a pod ní boty. Dámské střevíce. Sedla jsem si zpátky na postel. Nerozmýšlela jsem nad tím, jestli si je obleču nebo ne. Smiřovala jsem se svou situací. Demonstrace jeho vlivu, jak mě dokázal nalézt a bez jakýchkoliv obtíží donést zpátky sem, měla jasný výsledek. Zůstanu tu. Vzdala jsem se brzo, ale síla jeho… osobnosti se mi zdála drtivá. Nikdy jsem nepotkala nikoho, ke komu bych cítila takový respekt. Nemusel promluvit ani slovo, nemusel na mě upřít pohled, jen tím jediným činem mi dal jasně najevo, že zde platí jeho pravidla.

Vstala jsem a přešla k umyvadlu s vodou. Mé kroky byly jisté. Pochopila jsem, že toto je můj pokoj. Ponořila jsem dlaně do vody a opláchla si obličej. Když jsem zvedla tvář, spatřila jsem naproti sobě bledou dívku s velmi rozcuchanými vlasy. Popadla jsem hřeben ležící vedle umyvadla a cestou zpátky k šatům se dala do rozčesávání. Nepozastavovala jsem se nad tím, že zrcadlo jsme doma nikdy neměli, ani nad tím, že rukojeť hřebene je stříbřitě lesklá. Hodlala jsem mu ukázat, že i já mám svou úroveň a ač jeho přítomnost má na mě drtící účinky, mám i já svou vnitřní sílu. Nebo spíš jsem to chtěla dokázat sama sobě. Netušila jsem, jak se budu chovat, až se zase ukáže. Jestli se ukáže. Oblékla jsem se a myšlenku, že tak drahé šaty jsem na sobě ještě nikdy neměla, jsem odehnala jako obtížný hmyz. Natáhla jsem si punčochy, obula boty a vydala jsem se ke schodům.

Nakoukla jsem do každé místnosti, abych se ujistila, že jsem tu sama. Našla jsem i jednu, kam jsem se ještě nedostala. Přivítala mě honosně vyřezávaná polstrovaná pohovka s párem křesel. Popošla jsem na červený koberec s prazvláštními motivy. V rohu bujaře plápolal krb. Na parapetech pod okny stály dohořelé svíce. Přitáhla jsem si jedno křeslo blíže ke krbu a pohodlně se usadila.

Nebyla jsem člověk, který by se zalekl neznámého šramotu, děsivých stínů či nebezpečně vypadajících lidí. Ale mé vlastní vzpomínky o mně vypovídaly něco jiného. Nebýt zde v této zapomenuté krajině nepochybovala bych, že jsem prožila velmi děsivou noční můru. Takhle mi nezbývalo nic jiného než pouze zvažovat dvě alternativy – skutečně se to stalo a rouška černé tmy dodala celé scéně děsivý podtext, který skolil i tak ostřílenou hráčku jako jsem já, nebo jsem se ještě neprobudila. Nemohla jsem si přesně vybavit tvář neznámého kočího, natožpak detaily. Ta hrůza však ve mně zůstala jako vytesaná do kamene. Zvláštní pocit – věděla jsem, co jsem cítila, ale proč mi zůstávalo záhadou.

Čas ubíhal a já si byla čím dál jistější, že vše je jinak, než se zdá. Slunce se chýlilo k obzoru, ale nikdo se neobjevil. Dny se zde zdály tak krátké. Prolezla jsem všechny místnosti, abych dostala jakousi představu o obyvatelích tohoto stavení, ale rozličnost vybavení mě jen uvrhla do další nejistoty. V pokoji s krbem se po stěnách táhly kožešiny divoké zvěře. Poznala jsem kance, jezevce a poslední kus jsem odhadovala na samotného vlka. Lebka nad dveřmi s rozložitým parožím také nasvědčovala spíše pro lovce, ale venku jsem si všimla, že na zdi visí kolo od povozu, na kterém se většinou převáží seno, a vedle cep na obilí.

Další průzkum mě dovedl k bochníku chleba a kusu uzeného masa, proto jsem se vrátila do svého křesla a jako hladový vlk se do toho pustila. Slunce se loučilo a plameny najednou vrhaly děsivé stíny na stěny pokoje. Já se však jen vševědoucně usmála – cožpak neví, že po včerejšku mě už něco takového nedokáže vyděsit?

Náhle však klaply dveře a ozvaly se dva silné údery. Příchozí si oklepával sníh z bot. Děsivé stíny vítězně vzplály ještě výše a já litovala, že jsem nezapálila těch pár svící pod okny. Trochu více světla by mi teď dodalo odvahy.

Dveře se s hlasitou ránou vrátily na své místo a oheň v krbu pohasnul. Mé oči zabloudily k vyskládaným polínkům vedle krbu, ale nenašla jsem dostatek odvahy se zvednout a přiložit. Cítila jsem, jak mi vstávají chloupky za krkem. Pevně propletené prsty mi začaly bělat a chladnout. Jakoby ta osoba, která vstoupila, vysála všechno teplo, všechen život.

Nenatáhla jsem se přes opěrku křesla, abych viděla do sousední místnosti.  Naprosto instinktivně jsem se zabořila hluboko do polstrování. Mohla jsem jen tušit mohutný stín, který bezhlesně stanul ve dveřích. Ač tělo zůstalo nehybné, zrádné oči se stočily směrem k příchozímu. Pozorovala jsem to místo jako lapená kořist doufající v prostor pro útěk. Nahněvané otázky, které jsem si za celý den připravila, se samy přeformulovaly ve zdvořilé, vyděšené, až zmizely úplně. Nechtěla jsem se ptát ze strachu z odpovědí či možná i dokonce činů.

Neviděla jsem víc než černočernou tmu, v které si dozajista má fantazie vykreslila vysokou děsivou postavu. Muže. V černém plášti. S cylindrem. Byl to on. Nikomu bych nebyla schopná ho popsat, ale pocit, který ho obklopoval jako hejno much mrtvolu, se nadal zaměnit.

Přitom naprosto absurdně se k mému chřípí donesla nasládlá vůně podobná parfému, nikoli však tak vtíravého jako používaly šlechtičny navštěvující mého otce.

Naprosté zmatení smyslů. Mé tělo se bálo. Dech kolébal ke klidu a vědomí namlouvalo, že se mi to vše jen zdá.

Cítila jsem, jak prošel za křeslem, v kterém jsem seděla. Ozvalo se klapnutí, když cosi položil na stolek, a následné zasténání křesla, do kterého se nejspíš usadil. Neotočila jsem se na něj. Čekala jsem, co bude, a sbírala odvahu, abych se mohla chovat tak sebejistě, jak jsem si předsevzala. Nešlo to. Stačila jeho přítomnost, abych se cítila jako nejpodřadnější a nejslabší článek ve společnosti.

Nestačila jsem zformulovat myšlenku ani vyjeknou a najednou se mé křeslo ocitlo na původním místě. Seděla jsem v čele stolu přímo naproti němu. Přede mnou ležel podnos s jídlem. Místností se rozléhal můj přerývaný dech. Znovu jsem se pokusila rozluštit jeho pohled, ale bez úspěchu. Krb plápolal za jeho zády, proto jsem viděla pouze temnou postavu.

Vzdala jsem to. Pozornost jsem opět obrátila k jídlu. Měla jsem hlad. Čím déle jsem byla v jeho společnosti, tím jasněji mi docházelo, že i přes mé pocity mi bezprostřední nebezpečí od něho nehrozí. A vůně teplého jídla mě také dokázala rozptýlit. Natáhla jsem se po příboru. Ozvalo se nespokojené mlasknutí. Zvedla jsem k němu pohled. Nic. Nepohnul se. Napjatá atmosféra se zhutnila, ale nic se nedělo. Znova jsem se natáhla po příboru a on mi zmizel z očí. O loket se mi otřelo něco chladného a než místností dozněl můj krátký výkřik, seděl zpět na svém místě. Pozorovala jsem ho vytřeštěnýma očima. Cítila jsem, jak mi srdce zrychleně pulzuje v hrudi. Upuštěná vidlička stále ještě poskakovala po podnose a v tichu vydávala nepřiměřeně hlasitý zvuk. Po chvíli zůstalo jen praskání v krbu a můj pomalu se uklidňující dech.

Tohle vše jen kvůli ubrousku, který mi teď ležel na klíně. Další rozpačité pozorování temnoty přede mnou. S otázkou v očích jsem se už potřetí natáhla po příboru. Nechal mě. Jedla jsem obezřetně a při každém soustu mu hleděla do tváře. Hledala jsem jakýkoliv náznak jeho nesouhlasu, který se naštěstí nedostavil.

Upila jsem doušek rudé tekutiny z bohatě broušené sklenice. Víno. Nečekané. Položila jsem sklenici zpátky na tác a poprvé promluvila.

„Děkuji.“ Neodpověděl. Bez známky pohybu, ba i jen nádechu seděl naproti mně.

Nevím, zda stísněný pocit opadával nebo má odvážná a průbojná mysl se drala na povrch, ale pokračovala jsem v konverzaci.

„Vy jste můj kmotr?“ Přede mnou se objevila popsaná listina s pro mě neznámou pečetí. Chvíli jsem ji pozorovala a prala se se svou vlastní hrdostí.

„Neumím číst.“ Listina zmizela stejně rychle, jako se objevila.

Jedna ruka se na opěrce pohnula. Držel v ní cylindr. Nasadil si ho zpět na hlavu a vstal. Slabá záře z ohně mi dovolila spatřit jeho postavu. Byl vysoký s hrdým postojem. Plášť splývající z jeho ramen zahaloval celou jeho majestátnou postavu. Zase jsem se cítila o něco menší. Pokynul mi hlavou a odešel. Plíživý stín hrůzy se pomalu táhnul za ním a mně se z očí spustily ty známé důvěrnice. Slzy štěstí, že jsem zase sama. Bez něj.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

18)  monikola (17.01.2012 17:29)

no teda, teda, teda...ako mi mohla táto poviedka uniknúť z hladáčika...pamätám si že som prvé dve kapitoly čítala a že som nimi bola nadšená a veru, keď som zbadala, že si uverejnila kapitolu 11. iba som krútila hlavou
ale rozhodla som sa to okamžite napraviť...

som bezhranične zamilovaná do tvojho nádherne opisného štýlu. tie detaily sú tak živé, tak dokonalé...vidím to čo vidí Bella, cítim, počujem všetko akoby som pozerala film a nie čítala poviedku...
atmosféru, ktorú nám predostieraš je bezchybná a tak prirodzená, že ti to nemôžem nič iné iba zožrať Tvoja Isabellka je dievčatko so všetkým, čo k tomu patrí...s bujnou fantáziou, statočným a láskavým srdiečkom...

17)  Twilly (25.08.2011 07:47)

Hmmm Alasko, tak musím říct, že tenhle pocit u čtení jsem už dávno neměla. Tvůj styl je přímo opisný a tím se tady holky teda nevyznačují... vlastně některé ano, ale ne ve tvém rozsahu. Je to jiné. Tak trochu osvěžující a já mám u čtení dokonalý pocit ztichlého a ztemělého kina. Děkuju, zážitek jak hrom!!!!

16)  Kristiana (17.05.2011 21:17)

Po dramatickém konci minulé kapitoly přišel velmi pohodlný začátek té nové. Po takovém šoku bych si nechala probuzení v měkkoučké velké posteli líbit.
Ovšem vylízat a ukíkat z vyhřátého políšku i domu byla chyba, zbytečný stres a chytnutá nemoc... ale chápu ji, v cizím domě s cizím desivým chlapem, kdo by neutíkal?
Jeho "útok" kvůli hloupému ubrousku! Bože, jak já se lekla, co jí udělá, co provedla... a ona taková drobnost. Kromtřík bude trochu hnidopich, že? Děsivá scéna...
A ještě děsivější a zvláštnější byl její pokus o konverzaci s ním. Proč nereagoval? Proč odešel?
Úžasná kapitolka.

15)  Faire (11.05.2011 19:36)

14)  kytka (08.05.2011 21:34)

Já se bojím,ale bojím se ráda. Kráska a zvíře. Moc se těším na další a další odkrývání a rozmotávání.

13)  Alaska (06.05.2011 20:37)

Lidi, sice pozdě, ale přece. Děkuji Vám. Už se pracuje na další...

10)  julie (01.05.2011 19:39)

Alasko,to je nádhera!!!

9)  Alaska (01.05.2011 12:07)

Bye: Nevím jestli tu rudou z tváří po tomhle komentáři ještě někdy dostanu. Dokonale jsi utla ten můj pocit, že ta kapitolka je divná a Bella myšlenkově nepochopitelná. Jenže teď mám takový menší problém, který jsem u dveří nezakusila. Jak mám napsat další kapitolka aspoň z poloviny tak dobře, jak tvrdíš, že byla tato. No nic, budu doufat, že mezi spletí mých slov vždy najdeš, co tím autor myslel, prtože v tom jsi mistr. Děkuju.
milica:To já děkuju. Jsem moc ráda, že tu mou "nedospělou" Bellu chápeš, je pro mě dost tvrdým oříškem.
Evelyn: Jj, horor to ještě bude. JSem ráda, že jsi to čekání nevzdala. Děkuju.
zuzka: Jistá podoba tam asi je, ale určitě se nejedná o pohádku.
Janeba: Nápodobně, jsem ráda, že jsem tam ve středu byla a poznala tě osobně. Tvoje shrnutí je dokonale výstižné, což mě moc těší.
Kim: Edward bude... jiný, to ti můžu zaručit. Snad se ti i takový bude líbit.
ambra: Pokusím se rychleji , když už to říkáš i ty. Já se těším, co vy mi řeknete na toho "mého" Edwarda...
maily1709: Brzo se dozvíš víc, aspoň doufám. Děkuju.

8)  Bye (01.05.2011 00:27)

"Jeho tělo nepodléhalo dynamice chůze, kdežto mé ano."
"Ač tělo zůstalo nehybné, zrádné oči se stočily směrem k příchozímu."
"Nahněvané otázky, které jsem si za celý den připravila, se samy přeformulovaly ve zdvořilé, vyděšené, až zmizely úplně."
No, tak to jsou tři perly asi ze sta...
Alasko, překonáváš se. Tohle bylo jako z jiného světa! Já přece vím, jak Ty dokážeš psát, ale tímhle jsi mi doslova vyrazila dech. Nevím, co bych vyzdvihla víc. Jestli příběh temnější, než noc za oknem podkrovního pokoje... nebo těžkou atmosféru, kterou tak lehce buduješ jenom "popisem" tajemného opatrovníka (kterého ale ještě nikdo neviděl!) a podivného prostředí, do kterého se Bella dostala a strachu, který to v ní vyvolává... nebo právě ty neskutečný jazykový A myšlenkový perly, který si jen tak trousíš v každý druhý větě.
A když ten dojem, který to ve mně zanechává nakonec ještš podpoříš neuvěřitelnou scénou prvního "skutečného" setktkání a "dialogu"... jako ten ubrousek a tu cinkající vidličku budu rozdýchávat ještě hodně dlouho. To bylo tak hustý, že se to dalo krájet.
No a tohle, to byla poslední kapka:
"Plíživý stín hrůzy se pomalu táhnul za ním a mně se z očí spustily ty známé důvěrnice. Slzy štěstí, že jsem zase sama. Bez něj."
Ne, tohle mi hlava nepobere. Jsi TALENT!

7)  milica (30.04.2011 20:52)

Ach, Al děkuji za nádherný dílek, ještě nádhernější povídky
Nádhera, ten popis jejího rozpoložení, jejích pocitů...
Při čtení jsem měla pocit že jsem tam a prožívám to vše místo ní, taky mě mrazilo v zádech a cítila jsem vše co ona.
Jsi úžasná, děkuji a těším se na pokračování.

6)  Evelyn (30.04.2011 20:34)

Teda, Alasko, to bylo úplně hororové! Živě jsem ji viděla běžet i zmítat se s horečkou v peřinách... Nádherné, moc jsem se na pokračování těšila

4)  Janeba (30.04.2011 19:51)

Ha, Alaska , sluníčko, ani netušíš, jak ráda jsem tě ve středu poznala a jak nadšená jsem, že tě tu zase vidím! Tvá nádhená, dechberoucí a tajemná povídka, která vykresluje Bellinku, jako mladinkou věkem, ale obrovskou duchem, je tajemná a jen pomaloučku poodhaluje tajemného kmotra! Líbí se mi tvůj způsob psaní, který mě nekompromisně vtáhl do děje a já prožívám to samé zároveň s tou malinkou okouzlující osůbkou! Moc se těším na další!!! Skvělé!!!
Děkuji!!!

2)  ambra (30.04.2011 18:07)

Al, dokonalé. Ta atmosféra mě naprosto strhla, skvěle popsaný každý detail, každý její pocit - tak uvěřitelný, že jde skoro ohmatat. No a samozřejmě náš horůrek nám nabírá grády, takže mi celou dobu krásně běhal mráz po zádech.
Hrozně se těším, jak budeš Edwarda postupně odhalovat, jak pomaloučku vysvětlíš jeho motivy a důvody a co si od toho vlastně slibuje. Ale prosím, trošku rychleji!!!

1