15.04.2012 [17:30], Estampida, ze série Žena, růže, píseň, kost, komentováno 10×, zobrazeno 1727×

Tak tahle kapitolka mi trvala opravdu hodně dlouho, ale jenom proto, že jsem teď v horlivých přípravách k odletu do Irska! :)) Doufám, že další kapitolky budu schopna přidávát s menším časovým odstupem! :))

 

Kapitola 5 - Lehko na cvičišti, těžko na bojišti

 

UPOZORNĚNÍ: ... vývoj této kapitolky může způsobit šok! :D

Ležet v jeho posteli je jako být v sedmém nebi. Je obrovská a nádherně voní. Po něm, jenom po něm. Necítím žádnou známě nasládlou dámskou voňavku. Pouze jeho parfém. Hugo Boss N.6. Luxusní vůně pro muže vyšší třídy. Nemohu se jí nabažit. Hlavu mám zabořenou do jeho tmavě fialového saténového povlečení. Je strašně příjemné, nechávám ho jen tak proklouzávat mezi mými prsty. Jakoby lákalo, aby v něm člověk trávil hodiny a hodiny nahý. A svádí k dlouhému milování. Otočím se na záda a nechávám látku klouzat po mé pokožce. Své poprvé prožiji právě v tomhle. A právě s ním. Jak to asi bude probíhat? Kolikrát jsem o tomhle snila od doby, kdy jsem ho poprvé viděla? O něžných dotycích po celém mém těle. O tisíci polibcích dopadajících na moje rty, můj krk, má ňadra. O nekonečné předehře, po které se to stane. Necítím nic než jeho. Je to úžasné. Ach.

Konečně přichází a má na sobě jenom černý župan. Vypadá božsky. Kývne na mě, abych šla k němu. Stojíme proti sobě uprostřed jeho ložnice a koukáme na sebe. Já hledím do jeho očí, které mne neproniknutelným pohledem přejíždějí od shora až dolů. Stále mám na sobě tu roztrhanou sukni, ale už je mi to jedno. Vztáhne ruce a já udělám ještě krok blíž. Dlaně mu položím na hruď. Zvednu bradu a čekám, že mne bude líbat na rty, ale má kamennou tvář. Místo toho cítím lehké doteky jeho prstů na zádech. Lehce mě šimrají, než najdou, co hledají. Spodní lem mého topu. Plynulým pohybem mi ho přetahuje přes břicho a prsa, až musím natáhnout paže nahoru, aby mi je mohl vysvléknout úplně. Dalším zkušeným pohybem mi stahuje sukni přes boky, která okamžitě padá k zemi. Zahazuje můj svršek někam do kouta a já zase zdatným pohybem nártu uklízím tu prokletou sukni, které je příčinou tohoto všeho. Bůh žehnej tomu zrádnému kusu oblečení. Nemám na sobě nic, než spodní prádlo. Cítím se tak dospělá. Jeho dlaně mě začnou hladit po rukách a pak přejdou k bokům. Moje paže obejmou jeho bedra a hladí mu záda. Pokouším se svými rty najít ty jeho, ale nějakou záhadou vždycky minu. Dostane aspoň polibek na krk. Když zuby stisknu kůži těsně pod pravým uchem, rozproudí to v něm krev. Stisk jeho paží zesílí a vahou svého těla mě svalí na postel. Ležím pod ním a snažím se ho hladit, kde se dá. Nemám moc prostoru. Jednou rukou drží tu moji přitisknutou na posteli a druhou mi hrubě zajede pod kalhotky. Žádné doteky, žádné polibky. Jen dychtivý pohled a vítězný úsměv. Pouští moji ruku aby s ní mohl pomoci té druhé, sundat ten kousek látky, který mě dost možná dělí od velkého omylu. Opravdu to chci takhle? Nemám šanci dlouze přemýšlet. Jen se přizpůsobovat. Vzepře se na kolenou, kterými leží mezi těmi mými a sundá župan. Je úplně nahý a já se asi pět vteřin nemohu vynadívat na jeho dokonalé tělo. Pak si zase lehá. Pouze na půl. Levou rukou vezme moji pravou nohu pod kolenem a přitáhne mi ji těsně k břichu. A pak to uvidím. Ten pohled. Lačný, ale nikoli po mně. Pouze po touze ukojit svůj přirozený pud. Jako když lev loví laň. Takový pohled mají zvířata těsně před tím, než zaútočí. Najednou chápu. Nechce mě. Jen se chce vyspat s tou praštěnou holkou, které je do něj tak zblázněná, že mu skočí na ty jeho řeči o kráse. Využiji volných paží, kterými ho uchopím za ramena. Na malou chvilku nemá šanci nade mnou zvítězit.

„Dost… Já… Nechc…,“ snažím se oponovat. Nevěnuje mi pozornost. Možná mě neslyšel, možná velmi dobře. Přenese váhu na horní část těla, čímž by mě dokonale znehybnil, kdybych mu nestačila pod hrudník vpasovat svoje kolena a zabránit tak nejhoršímu. Teď už na mě kouká. Probodává mě zuřivým a nenávistným pohledem.

„DOST!“ zařvu na něj tentokrát tak hlasitě, že to určitě musí slyšet celá čtvrť. Sebrala jsem veškeré síly a využila svých skrčených nohou pod ním, abych ho nejen shodila ze sebe, ale aby rovnou efektivně dopadl na podlahu. Vyskočila jsem z postele a posbírala všechny svoje věci dříve, než se stihl zvednout on a cokoli říct.

„Ty ubohý prase,“ sykla jsem ještě znechuceně jeho směrem a pak, úplně nahá, vyšla ze dveří jeho pokoje. S hlavou hrdě vztyčenou a srdcem rozlámaným na milión kousků.

Cestou ven rovnou z jejich baráku jsem děkovala svým rodičům, že tak bedlivě hlídají oblékaní svojí dcery. A sobě za to, že se jim často snažím nevyhovět. Takhle jsem se totiž nemusela bát zavolat si taxi, neboť jsem měla v kabelce přeci náhradní oblečení. Oblékala jsem se u nich na zahradě a byli mi upřímně fuk, jestli se zrovna někdo z rodiny Cullenových probudí a bude si chtít dát v klidu cigárko. Mohla jsem sice zajít k Alice do pokoje, ale já chtěla především rychle vypadnout z tohoto domu. A nejlépe už nikdy nepřekročit jeho práh.

Když mě o hodinu a půl později dovezlo taxi k našim domů a já ve svém milovaném pyžamu zalehla do postele, konečně přišel pláč. A neodcházel, dokud jsem úplným vyčerpáním neusnula.

***

Podzim v New Yorku nebývá vábný. Ponuré počasí na náladě nepřidává. Foukající vítr pohání všemožné svinstvo ulicemi a člověk má nutkání jimi bloudit stejně bezduše jako ztracené zmuchlané sáčky z rychlých občerstvení. Mladí lidé toho proto využívají především k poflakování se v různorodých klubech a navazování nových známostí, aby měli s kým strávit zimu. Všichni se snaží zahnat chmury a špatnou náladu. Kromě mě. Svoji depresi si totiž užívám. Ve chvílích volna sedávám na lavičce v Central parku, koukám na poletující listí a nechám celým svým tělem procházet bolest. Před očima se mi míjí útržky. Nějaký ten úsměv. Pár dotyků. Vzpomínky na sílu optimismu. Už se to nedá napravit. Každá myšlenka na něj je jako píchnutí do srdce. A ta poslední bolí nejvíce. Jak jen mohl zradit moji důvěru a chtít mě jenom využít? Ve škole je to teď dost velká katastrofa, protože se nedokážu soustředit. Hodně mě zachraňuje Alice, která působí skoro jako bodyguard. Jsem jí nesmírně vděčná za spoustu věcí. Dokonale se o mě stará. A když jsem jí den poté řekla, že se s ní asi nezvládnu vídat, protože je jeho sestra, vzala to božsky a samozřejmě mi tím svým rozpustilým způsobem dokázala vysvětlit, že se mě nevzdá, i kdyby měla zabít vlastního bratra. Je to nejlepší kámoška na světě. A já ta nejhorší. Aspoň poslední měsíc. Doma ze mě nedokážou vyloudit jediné kloudné slovo. Ale nevypadají nešťastně, díky bohu. Očividně je někdo někdy, děsně nenápadně, informoval o mém zlomeném srdci. Protože to je jediný případ, kdy jsou naši připraveni mě nechat být, i když to vypadá, že umírám na nejhorší nemoc světa. Pravděpodobně chápou moje rozpoložení lépe než já, a proto se na nic nevyptávají. Co by jim taky jejich sedmnáctiletá dcera měla říkat o zklamané lásce. Vědí o ní víc než já. Jen jednou dala René průchod své mateřské něžnosti, když mě jednoho rána pohladila po rameni se slovy, že vše bude jednou zase dobré. Víc jsem nepotřebovala. I když jsem se teď utápěla v smutku, věřila jsem jí. Už aby to jednou bylo.

Středy bývají ve škole největší otrava, protože je to jediný den, kdy máme i odpolední vyučování. Alice většinou jede přes oběd domů, protože jsou tam celé dvě hodiny pauzy. Já je trávím v knihovně. Sednu si k volnému stolu, pustím notebook, a buď koukám na film nebo na Facebook. Jak jinak. Rozhodně nepřipadá v úvahu, abych je strávila učením. Dneska jsem se trochu zpozdila a volné místo je už jen naproti tomu opálenému klukovy z maturitního ročníku. Ani se neptám, jestli se tam mohu posadit, protože jsem si odvykla mluvit s úplně cizími lidmi. Nemám na ně náladu. Ani na tohohle ne, přestože když se na něj podívám přes horní lištu svého notebooku, letmo se na mě usměje. Moc se na mě nekřeň, ty pitomče. Zase je tu ten vztek. Kluci jsou jenom nadržení dobytci. Tečka!

Ale toho snědého chlapce, jako bych se nemohla zbavit. Najednou je v mém školním životě a já nevím jak. Tu mi podrží dveře, když kolem něj procházím. Jindy se prostě jen tak usměje, když sedíme s Alice vedle jeho stolu v jídelně. Alice je naštěstí tak zažraná do vyprávění o svých milostných putováních s Jasperem, že si nevšímá ničeho kolem sebe. Konečně jsem jí dala prostor, pro to její vyprávění. Jako vždy je k nezastavení. Tentokrát mi to ale nevadí. Jsem šťastná za ní, že má pravděpodobně jediného normálního a posledního slušného kluka pod sluncem. Zamyšleně odcházím od stolu, abych odnesla podnos se zbytky fakt odporného dnešního jídla, a pobaveně si chechtám pod vousy. Ten Jasper je vážně číslo. A Alice blázen. Jen doufám, že se nedostanou do nějakého průšvihu. Alicin otec by Jaspera stáhnul z kůže. Už takhle ho nemá rád. Samozřejmě jenom proto, že mu chodí za dcerou. Jedinou dcerou!

Z myšlenek mě vytrhne náraz do čehosi a následný zvuk tříštěného nádobí. Kouknu pod své nohy, kde se mezi zbytky jídla válí roztříštěný talíř. Svůj pohled otočím vzhůru, abych zjistila, že to cosi se proměnilo v chlapce. Ve snědého, mladého muže s tmavě hnědýma očima, jež na mě koukají. Není v nich hněv ani zlost. Na rtech tomu hochovi hraje ten nejmilejší úsměv, který jsem kdy viděla. Vyvolává ve mně nutkání ho obejmout.

„Vrazil jsem do tebe. Promiň,“ omlouvá se, i když oba dobře víme, že jsem to byla já, kdo sejmul jeho. Uvědomuji si, že na něj asi koukám dost nepatřičně a tak opět sklopím zrak k zemi. Teď mi není sedmnáct, nýbrž dvanáct.

„Já promiň,“ špitnu a seberu odvahu se na něj opět podívat. Úsměv má teď od ucha k uchu a podává mi ruku.

„Já jsem Jacob. Jacob Black.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

8)  Estampida (15.04.2012 23:38)

Děkuji slečny za všechny boží komentáře!! Od 25. budu psát povídky z Irska, a to dlouhodobě, takže uvidíme, co se mnou udělá tamní atmosféra!!
Jinak, podle komentářů se začínám bát, že brzy moji povídku přestanou některé čtenářky číst! .. No, ale nebudu spoilerovat, že?

7)  Twilly (15.04.2012 23:31)

hmmm, zajímavé.. hodně zajímavé. Ale z Edy šel přímo strach, to ti povím. Takovej spratek by zasloužil. Ale Bella si poradila ukázkově.

6)  ireen (15.04.2012 21:21)

Dóóóóóóst dobrý, takhle že by? ..Edík utřel ústa?
Povedená kapitolka!!!

DÍKY!!!!

5)  Marcelle (15.04.2012 20:35)

Tenhle Edward je pěknej parchant a na Jacoba se těším, ten jeho úsměv oplně vidím

4)  Sabienna (15.04.2012 19:31)

Áááááh Jacob Stačilo pár řádků a já sem si ho okamžitě zamilovala, to snad ani nešlo jinak I když počítám s jeho osudem jako téměř všude jinde, ale stejně mu fandím! Jinak Edward - neuvěřitelnej blbec Jsem velice zvědavá, jak z něj vykouzlíš něco přijatelnějšího, tys ho udělala tak příšernýho, že to snad jinak už nejde A je dobře, že si to Bella nakonec srovnala v hlavě a neudělala takovou hloupost, které už se skoro schýlilo Aneb jak rozum vyhrál nad hormony Moc se těším na další díl a v Irsku si to pěkně užij!!

3)  BlackBeauty (15.04.2012 18:25)

2)  eMuska (15.04.2012 18:23)

dúfala som, že sa s ním nevyspí. A som brutálne proti Bella+Jacob. Ale teraz som rada, že tam prišiel. Len nech sa ona nezamiluje. Predsa - dúfam, že bude s Edwardom. Šikulka, uži si Írsko.

1