Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/Rob&Kris2.jpg

Kapitola 2 - Nejlepší nápad, který ji napadl

 

Vypadalo to jako dokonalý plán. Nalíčit, nastrojit a vyslat do světa, kde měl čekat on. Jenže, jak už to bývá, nic nejde tak, jak si naplánujete. Zvlášť, když je vám sedmnáct, ve vztazích neumíte moc chodit a potýkáte se s vlastním sebevědomím. Takže to musí skončit, jak jinak, než katastrofou.

„Hele Alice, je tohle vážně nutné?“ zeptala jsem svojí milované kamarádky, když mě začala zahrnovat informacemi, jakou bych měla mít barvu rtěnky nebo jaké mi budou slušet oční stíny a já cítila, jak se moje sebevědomí propadlo o sto procent dolů. Zamračila jsem se.

„Zlato, poslouchej. Já si myslím, že jsi opravdu krásná holka. Jenom některé určité partie zvýrazníme tak, aby si jich všiml i ten ignorant,“ zasmála se, protože mě zná už aspoň jedno století a vždycky ví, na co myslím. Bylo také poznat, že je ve svém živlu. To byla celá Alice, oblečení, kosmetika a utrácení všech těch hříšných peněz, které vydělával její otec. Známí plastický chirurg Carlisle Cullen. A teď už vlastně i její bratr, manažer kliniky Forever Young, i.n.c, sídlící v centru New Yorku. Představa, že si mě vlastně Edward oblékne a nalíčí sám, mě dost pobavila. Dobře mu tak. Nemá být tak vybíravý. A tak sexy. To bych ze sebe nemusela dělat top modelku. A tak jsem, ač velmi nerada, souhlasila, že hned o víkendu vyrazíme po 5th Avenue, abychom obnovili můj šatník. Podle Alice samozřejmě hodně bídný.

„Podívej, kluci jako můj bratr si prostě potrpí na dámy. Jinými slovy holky, které ví, že jsou sexy a nebojí se toho využít,“ vysvětlovala mi Alice, proč je tak životně důležité ze sebe udělat panenku Barbie.

„Asi moc kouká na Sex ve městě,“ rýpla jsem si s úšklebkem. Ale přesto, že se mi to příčilo, chtěla jsem na něj udělat dojem. Ukázat mu, že už nejsem žádná malá holčička, ale skoro dospělá ženská. Což přece jsem. Nebo ne?

Když jsme v sobotu dopoledne procházeli všechny ty obchody a já byla navlíkána a svlékána do těch nejujetějších módních kombinací, které prý teď hýbali světem, mě Alice zaplavovala kopcem informací a především zákazů, ohledně jejího vrtošivého bratra.

„Obléknout tě a nalíčit podle jeho vkusu je to nejmenší, věř mi,“ varovala mě zrovna, když jsem stála před zrcadlem a na sobě měla něco, co měl být prý sexy topík, který mne ovšem děsil, neboť to byl jenom kus látky zakrývající mou hruď.

„Je pravděpodobné, že si tě určitě všimne, ale to ještě není vyhráno. Musíš být nedostupná, ale přitom dát najevo, že máš na každém prstu aspoň tři jiné chlapy. Chápeš, aby si nemyslel, že tě může mít hned, ale taky, aby si nemyslel, že tě nikdo nechce,“ informovala mne dál a já v duchu proklínala vztahy, proč jsou tak komplikované. Proč získat jediného muže, stojí tolik práce a vlastně i peněz. Byla jsem Alice hodně vděčná, přeci jenom měla o hodně víc zkušeností. Ne jen, že už roky měla jednoho a toho samého přítele, který ji pořád zbožně obdivoval, ale měla i o hodně víc ctitelů, než já. Nikdy mě nenapadlo, že je to tak vážná věc. Dokud jsem se nezamilovala.

„A jak chceš vlastně naplánovat to naše náhodné potkání?“ zajímalo mne. Náhodné setkání bude samozřejmě naprosto přesně vykonstruované, abych mohla postavit pevný základ pro další vývoj našeho vztahu, končící… To vlastně ještě nevím, čím přesně. Že by polibkem a láskou do konce života?

„Osud nám hraje výborně do karet,“ odpověděla Alici a přímo u toho zářila. „Otec pořádá příští týden večírek na oslavu uvedení Edwarda do firmy. Bude tam spousta vlivných lidí, ale ničeho se neboj, budu ti krýt záda“ dodala a spiklenecky na mě mrkla.

„Páni, ty jsi vážně kuplířka,“ rozesmála jsem se. Obdivovala jsem ji za její hlavinku, které byla ve vteřině schopna vymyslet dokonalý plán na cokoli. A to s veškerými podrobnostmi. Až dostuduje, bude rozhodně cenným materiálem v jejich rodinném podniku.

Týden se vlekl tak pomalu, že jsem měla pocit, jakoby čas plynul spíše dozadu. Ve škole jsem se nikdy nenudila více a odpoledne trávila zkoušením různých kombinací mých nově nakoupených šatů nebo nacvičováním řady svůdných pohledů a úsměvů před zrcadlem. Vidět mě Alice, tak se směje, až se za břicho popadá. Nakonec jsem se dočkala. Bylo kolem půl deváté ráno, když mě vzbudil drnčící zvonek u dveří. Vzápětí mi do pokoje vlítl uragán a tahal mě z postele. Alice.

„Vstávej! Dneska je tvůj velký den a na to se musíme pořádně připravit,“ hulákala na mě, zatímco já se snažila zavrtat zpátky do deky. Ta mi byla nemilosrdně strhnuta z těla a já byla nucena vylézt.

Po té, co jsem do sebe v rekordním čase naházela snídani, se do mě Alice pustila. Jako první přišel na řadu make-up. Prý musí vyzkoušet každou možnost, aby zjistila, co mi sedne nejvíce. A tak jsem jenom seděla a nechala po sobě kreslit, jako bych byla omalovánka. Alice využila toho, že nemůžu zrovna dobře mluvit a zahrnovala mě dalšími zákazy, že jsem za chvíli začala mít dojem, že Edward je ve skutečnosti prezident Spojených států amerických nebo dokonce papež.

„Chápej, musí tě oslovit sám, ale nemůžeš jenom tak stát jako trubka. Nenápadně se kolem něj musíš motat, aby si tě prostě všiml. Ale žádný kontakt, dokud nebude o něj mít zájem on sám. Rozumíš?“ A tak dále, a tak dále.

Když jsme konečně před půl sedmou vyráželi z našeho domu, zahrnula mě Alice dávkou povzbuzujících lichotek, o tom, jak jsem nádherná, a že všechno určitě dobře dopadne, až jsem tomu uvěřila. Vlastně ve skutečnosti jsem si připadala jako Popelka, která si jede na ples pro svého prince. Když jsme procházeli dveřmi jejich luxusního baráku, ani na okamžik jsem nepochybovala o tom, že mám vyhráno. Nakonec to není tak složité, jak to vypadalo, že?

A nebo vlastně je? Jakmile jsme totiž vešli do obrovského salónu, určenému právě k takovýmto událostem, který byl momentálně plný po strop lidmi z vyšších tříd, propadla jsem panice. Chci pryč. Chci okamžitě pryč! Byl to ten nejhloupější nápad, který ji napadl. Co tady dělám já? Chudá holka z předměstí? Nádech, výdech. Je to jenom záchvat paniky. Ten musí jít nějak zahnat. Hele, číšník a nese šampus. To vypadá jako mnohem lepší nápad.

„Co děláš?“ ozval se mi za zády pisklavý hlásek.

„Co by? Uklidňuji se. A funguje to výborně,“ usmála jsem se na Alice a přitom držela v ruce skleničku za nožičku, správně jako pravá dáma a náramně jsem si to užívala.

„Tak hlavně opatrně, bublinky jdou do hlavy mnohem rychleji, než to tvoje pivo. Tak abych ti potom nemusela držet vlasy, až budeš sedět nad záchodovou mísou,“ zasmála se pobaveně.

„Néééboj,“ protáhla jsem a vrátila ji pobavený úsměv. Vzápětí odešla hledat Jaspera, který měl očividně problém se šampusem už ve větším studiu, než já. A mě se ptá, jestli mě může nechat někde samotnou.

"Hele, tebe znám. Ty chodíš s Alice do školy nebo ne?“ oslovil mě vysoký hromotluk, který se vedle mne náhle zjevil.

„E-e… Jo, jasně,“ vypadlo ze mě velice inteligentně.

„Já tě viděl tenkrát v hospodě. Kluci nevěřili, že vypiješ pivo na ex, ale tys jim to fakt natřela,“ vyprávěl nadšeně.

„Jo, to byl krutý večer,“ zavzpomínala jsem spíš pro sebe.

„Mimochodem, já jsem Emmet, brácha Alice“ podal mi ruku na přivítanou a mě došlo, že plán jí vyšel dokonale. Její bratr si mě všiml a zapředl se mnou sám od sebe konverzaci. Ale špatný bratr, sakra!

„Bella, těší mě,“ opětovala jsem mu stisk a trochu přitlačila.

„Páni, ty se fakt nezdáš. Piješ piva na ex, stiskem jsi mi málem zlomila ruku, ale přitom vypadáš tak… tak,“ prohlédl si mě trochu rozpačitě. Bylo to vlastně roztomilé. Škoda, že on nebyl ten správný, se kterým jsem se zrovna chtěla bavit.

„No, a proč tu zrovna stojíš takhle sama?“ pokračoval ovšem Emmet v konverzaci, kterou bych si přála co nejrychleji ukončit, ale očividně mi nebylo přáno.

„Alice šla zrovna zachraňovat Jaspera před veřejným se ztrapněním a já tu nikoho jiného neznám,“ odpověděla jsem pravdivě, protože u tohohle bratra jsem se přece nemusela držet všech těch pravidel o říkání nebo neříkání pravdy, ne? Kéž bych ovšem zalhala, že tu na někoho čekám, tak jak mi to Alice vtloukala do hlavy. Emmet totiž navrhl, abych se připojila k němu a jeho kamarádům, kteří seděli v kuchyni a hráli nějakou alkoholovou hru. Když jsem kráčela za Emmetem, všimla jsem si Edwarda stojícího na druhé straně sálu, jak se vybavuje s jakousi dlouhonohou blondýnou a společně se něčemu smějí. Srdce si sevřelo a já se proklínala, že se nechám táhnout úplně pryč a vzdaluji se tak svému cíli na hony daleko. Na druhou stranu, pokud se mu líbí ta blondýnka, já tu stejně nemám žádné šance. Takže co, aspoň se neztrapním, když zalezu někam, kde na mě nenarazí. A v tom okamžiku jsem propadla neskutečné depresi, což způsobilo, že když jsme dorazili do kuchyně, hned jsem se ochotně zapojila do té alkoholové soutěže. Cesta do lesa a zase zpátky. Jo, tak tu znám. A vždycky usnu v lese, protože cesta ven je fakt zapeklitá. Ale dneska mám velkou kuráž a nehodlám v tom zpropadeném lese zůstat, i kdybych měla mít otravu alkoholem.

 

„Po… Podvjte, jak mám ndhrnej lesík“ snažím se kluky upozornit na fakt, že už mám celou skleničku plnou zelené, zatímco oni ještě cumlají pivo, looseři. Ale mozek mi to trochu ztěžuje, když dovolil, aby můj jazyk tak náhle ztěžkl.

„Mla bys spěcht rychle vn, jinak usnš na jhčí,“ opětuje mi zkomolenou větu Emmet, jenž sice ještě nemá lesík úplně zelený, ale už se tomu rychle blíží. Nenechám se dlouze vybízet a pořádně si loknu toho zeleného hnusu, který se mi okamžitě lepí na patro. Nikdy nepochopím, proč jsou tyhle roztavené peprmintky tak oblíbené. Ale stejně, když se hraje tahle hra, nedá mi to a vždycky se přidám.

„Bře Blla!“ vykřikne jeden z Emmetových kamarádů, jehož jméno jsem si asi ani nezapamatovala, a i kdyby ano, tak bych ho každopádně teď zapomněla.

„Njsem žádný másl. Mrkj na dvát,“ ukážu na sklenici a vzápětí se zase pořádně napiju. Když mi to zelený svinstvo doputuje až do žaludku, udělá se mi špatně a mám co dělat, abych se nepozvracela hned tady a teď. Cesta z lesa asi vážně není možná. Ale dneska se nevzdávám, pokusím se to vydržet. A tak potlačím říhnutí, které by stoprocentně skončilo obsahem mého žaludku, vyvrhnutém na tom luxusním stole. Místo toho se znova pořádně napiju. Soustředím se, abych toho do svých úst dostala co nejvíce, a pak polknu. Snažím se opravdu hodně, aby se to nevracelo zpátky, a chvíli to vypadá, že to dobře dopadne. Bohužel, cítím, jak se mi dělá špatně a jestli rychle nevypadnu na vzduch, tak to bude katastrofa.

„… Duch!“ gestikuluji prudce ke dveřím ven, zatímco se snažím prudce vstát, což mi bohužel nejde tak snadno, jak bych bývala chtěla. Zamotá se mi hlava a byla bych sebou švihla, kdyby mě něčí paže nestihli zachytit právě včas. Pravděpodobně Emmet. Slyším, jak se ostatní kluci chichotají.

„Džte hby!“ okřikne je Emmet, který mě teď podpírá celým svým tělem, abych vůbec vydržela ve vertikální poloze.

„Poj, dem ven,“ řekne celkem srozumitelně na mě. Zvládnu jenom lehce kývnout, všechno ostatní je na moje síly. Když mě Emmet vlastnoručně táhne ven, jsem docela ráda, že má takovou páru a já se nemusím moc namáhat. V mém opitém mozku se vylíhne myšlenka, co by asi bylo, kdyby mě místo Emmeta táhl Edward. Sice je mužný, v tom smyslu, že má dospělé tělo, ale oproti svému bráchovi je to tintítko. Tak si představuji, jak mě dostane do sálu, kde spolubojujeme, až to nakonec nevydržím a pozvracím mu sako od Armaniho. Zasměju se, a když se Emmet snaží zeptat proč, jenom naznačím, že mu to asi řeknu až venku. Tam dorazíme akorát včas. Jen co se moje noha dotkne jejich trávníku, jde ze mě celá cesta do lesa i z lesa ven. Emmet mi kolegiálně drží vlasy, zatímco zvracím do záhonu růží jejich maminky. Když dokončím tohle veledílo, dosouká mě Emmet na lavičku v zahradě a odběhne pryč. Za minutku je zpátky i se sklenicí studené vody.

„Pij pomlu,“ snaží se mi poradit a já se musím zasmát, jak komolí věty.

„Dkuju… Ďkuju… Ďe-ku-ji,“ snažím se odpovědět. Nejsem tak střízlivá, jak jsem si myslela. A začíná mi být zima. Naznačím Emmetovi, že bych se ráda vrátila dovnitř, a tak vstane, znovu mě podepře a jdeme zpět. Cestou zpět se stane něco opravdu nepředvídatelného. Zastaví nás Edward. Srdce mi spadne až do žaludku, když si uvědomím, že na mě nekouká právě hezky. Prohlíží si mě, jako bych byla to nejodpornější stvoření pod sluncem.

„Co to je za šťetku?“ vypálí na bratra a ve mně roste vztek. Alkohol dělá opravdu divy. A než se naděju, jednu mu ubalím. Takovou pořádnou ránu jsem nikomu neuštědřila od té doby, co se mě Matthew Thomas pokoušel loni na plese svlékat z večerních šatů. Dobře mu tak, Edwardovi jednomu, co si o mě myslí? Že si mě jako jeho brácha zaplatil, abych mu dělal společnost? Prasák jeden. To jsou možná jeho zvyky. Ať si zamete před vlastním prahem. Co on a ta jeho blondýna? Někde v koutku mozku si zapíšu, že musím Alice říct, jak jsou tyhle šaty nevhodné. Pro příště.

Edward po mě hodí pěkně nasranej výraz a Emmet se hlasitě zaměje. Jsem ještě tak pod vlivem alkoholu, že si ani nevšimnu, jak Edwardvovi nabíhá kolem oka krásný monokl. Zamumlá něco o hysterické krávě a odchází. Tolik k mému velkolepému úspěchu, jak se seznámit s mým vyvoleným.

 

Utíkám lesem a za mnou běží Edward. Volá na mě, ne mým jménem, nýbrž vykřikuje pořád dokola štětko, štětko. V hlase má ale něhu, což je absurdní. Najednou se zastavím, protože přede mnou stojí Emmet a posmívá se mi, že on je v lese první. Rozhlédnu se kolem a všechny stromy mají nepřirozeně svítivě zelenou barvu. Otočím se a chci běžet nazpátek, z lesa ven, ale po pár metrech zakopnu o kořen, upadnu a vzápětí usnu na jehličí. Hned se někdo začne třást mým tělem a já se zase probudím. Tentokrát doopravdy. Otevřu oči, koukám na Edwarda a uvědomím si, že tenhle už není jen výplodem mých snů, nýbrž je zcela reálný. Poznám to nejen podle jeho monokla, ale i podle toho výrazu v obličeji, kterým mě pravděpodobně chce zabít.

 

„Co děláš kurva v mém pokoji!“ zařve na mě.

 

 


 

Pro představu: Bella obyčejně zde.

A Bella vyštajlovaná na ples zde. :)

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Marcelle

9)  Marcelle (03.04.2012 09:12)

Ty brďo, jak s ní soucítím, sice jsem tuhle hru nehrála, ale zelená už od jisté doby není můj kamarád Další vývoj mě velmi zajímá

Estampida

8)  Estampida (02.04.2012 22:37)

Alkoholová hra Cesta do lesa a zase zpátky: Každý si objedná malé pivo a pokaždé, když se napije, tak dolije do sklenice zelenou, aby byla zase plná. Takhle to dělá až do té doby, kdy je sklenice plná zelené - tam končí první fáze, člověk se ocitá v lese. No a z lesa musí každý zase zpátky. Upíjí zelenou, a pokaždé musí dolít pivo, dokud zase sklenice není plná jenom piva. :D :D Z lesa se prý moc lidí nedostalo
Jinak děkuji za krásné komentáře, na kapitolce budu pracovat zítra a nebojte, bude to zase nářez! Vždyť už tu Bellu trochu znáte, ne? :D

Nosska

7)  Nosska (02.04.2012 22:31)

Není nad to zmlátit chlapa hned v začátku:D :D :D :D :D Může být rád, že mu nenablila do bot

ireen

6)  ireen (02.04.2012 18:13)

Je to báječný mít teprve 17!!!!

ireen

5)  ireen (02.04.2012 18:11)

To je výýýýýýýborný!!! :) ;)

Když se člověk takhle fest kousne, je skvělý, jak je mu úplně fuk, co si o něm kdo myslí, prostě si to jen sám skvěle užívá.
..ráno má pak kromě pěkný kocovinky trochu výčitky.

DÍK, DÍK, DÍK .....

Sabienna

4)  Sabienna (02.04.2012 17:43)

Alkohol je prostě metla lidstva Edwardovi bych za tu nevhodnou poznámku taky ubalila, ale když jsem ji pak viděla vyštajlovanou, tak jsem se nad tím trochu zamyslela Každopádně, on je neskutečně moc protivnej, že mi nejde do hlavy, jak to že Bellu ta zamilovanost stále nepřechází Asi je fakt ztracená, každopádně... další díl bude opravdu zajímavý, tak šup šup

Twilly

3)  Twilly (02.04.2012 16:09)

eMuš, priblížilo ich to tak, že "dobehla" až k nemu do izby, tak čo

Zatím veliký JO :D

2)  Snuffy (02.04.2012 16:05)

Tak to byla nádhera!!! Těším se na další dílek! Mocky!!!

eMuska

1)  eMuska (02.04.2012 15:00)

božéééé Forever Young!
Tú hru nepoznám, ale vypadá zaujímavo
Monokel! To je jaké zbližovacie!
Až na tú poslednú vetu, teda...
Je to ale perfektná oddychovka, dúfam, že ju budem mať po každej chémii, dobre to padlo...

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Edward & Bella