Sekce

Galerie

/gallery/Zapomenutá_perex.jpg

V minulém díle jste se dočetli o Riffově tajemství a sice o dívce jménem Violet, kterou se Wendy pokusila proměnit a následně se kvůli její krvi poprala s Riffem. Zabil ji? Předem vám prozradím, e ano, ale někdo ji zachrání... Kdo to bude?

„Wendy… Wendy! Prober se!“ Ten hlas neznám…

„Není pozdě?“ Tenhle ano…

„Nikdy není pozdě, dokud je šance, aby byla celá. Musel bys ji spálit, abys ji zabil…“ Pokusila jsem se otevřít oči. Víčka jsem měla těžká, ale nakonec se mi to povedlo. Nad sebou jsem uviděla Riffa a cizího muže. Posadila jsem se – byli jsme stále venku. Při pohledu na toho muže jsem měla tendenci ucuknout. Vyzařovalo z něj nebezpečí – po celém těle měl jizvy. Ani si nedokážu představit, kolik upírů se ho pokusilo zabít… Jinak byl ale velice pohledný. Blonďaté kadeře mu spadaly k bradě a svaly se mu rýsovaly pod tenkým rolákem…

„Díky bohu…“ vydechl Riff úlevou. Vyskočila jsem na nohy a okamžitě použila svoji masku. Neznámého upíra to překvapilo, ale nijak to nekomentoval.

„Jsi v pořádku?“ ptal se opatrně. „Já ti neublížím…“ dodal a já se okamžitě uklidnila.

„Nic mi není,“ odpověděla jsem. Jakmile jsem pohlédla na Riffa, všechno se mi vybavilo a já propadla panice. „Riffe, moc mě to mrzí! Snažila jsem se… Nechtěla jsem jí ublížit!“

„Počítali jsme s tím. Oba jsme věděli, že se to může stát… Neomlouvej se, ty nemáš za co. To já bych se ti měl omluvit…“ Sklopil pohled k zemi.

„Proč, proboha?“

„Protože jsem tě zabil…“ Cože? Vždyť přece žiju, ne?

„Počkej… Jak jako zabil?“

„Utrhl ti hlavu…“ vysvětlil mi ten blonďák.

„Aha… Ale jsem celá, ne?“ Ten fakt Riffovi moc nepomohl. Pořád jsem viděla ten jeho provinilý výraz. „Riffe, kdyby mě spálil, pak by sis mohl něco vyčítat… Ale já žiju!“ Evidentně jsme opravdu měli vztah jako bratr a sestra. Přišla jsem k němu a objala ho.

„Jo… Wendy, tohle je Jasper. Nebýt jeho, asi bys živá nebyla…“

„Díky, Jaspere,“ usmála jsem se.

„Jo. Díky. Zachránil jsi mi sestru.“

„Co Violet?“ vzpomněla jsem si najednou.

„Popravdě nevím… Je u ní Alice, ale nejspíš bude v pořádku… Za tři dny…“ Ulevilo se mi, že jsem ji nezabila. Nikdy bych si to neodpustila… Těžko říct, jestli by mi to odpustil Riff, ale naštěstí jsem se tím nemusela zabývat – Violet žije.

„Kdo je Alice?“ zajímala jsem se. Patrně to byla Jasperova přítelkyně, jiné vysvětlení mě nenapadlo. Uháněli jsme k nám domů a já se nestačila divit, jak daleko jsme se to dostali.

„Měl jsem neuvěřitelné štěstí, že mě Jasper s Alicí našli… Sám bych tě dohromady nedal…“

„Jak Alice trefila k nám domů?“ ptala jsem se.

„No,“ začal Riff, „zanechali jsme po sobě celkem pěknou spoušť, jenom se rozhlídni kolem… A taky jsem ji poslal po naší pachové stopě, která vede přímo pod naše rozbité okno…“ No, tu ulici jsme opravdu zdemolovali pěkně… Asi se raději přestěhujeme.

Dorazili jsme domů, kde se na pohovce svíjela Violet a u ní seděla drobná, ale skutečně maličká postava. Černé vlasy se jí střapatily na všechny strany a když se na mě usmála, vypadala jako hodný skřítek. Vypadala velice mile.

„Ahoj! Jsem Alice,“ vyskočila a hned mi potřásla rukou.

Riff odnesl Violet do svého pokoje a já zůstala s Jasperem a Alicí v obýváku.

„Jak jste nás vůbec našli? Omlouvám se za zvědavost, ale nebyla jsem ve stavu, kdy bych si něco z toho pamatovala…“

„No… Vlastně je to docela zvláštní… Byli jsme na okraji města, měli jsme v plánu se mu vyhnout, ale najednou nás oba něco táhlo k místu, kde jsme našli Riffa…“ řekl Jasper.

„Bylo to takové nevysvětlitelné nutkání… Měla jsem pocit, že někomu musíme pomoct… Prostě mi to připadalo správné,“ popisovala Alice.

„Zajímavé… Přesně takový pocit jsem měla, když jsem zachránila Riffa…“

„Vážně?“ Alice byla očividně stejně zvědavý tvor jako já.

„Ano. Já… Měla jsem nějaké vyřizování s jedním upírem… Považoval mě za člověka – myslím, že se není čemu divit, když se na mě podíváte… Chtěl mi ukázat, že je upír a Riff se zrovna připletl do té uličky. Když se do něj Clark zakousl, prostě jsem mu v tom musela zabránit. Připadalo mi to správné… Kam vlastně máte namířeno? Nechcete zůstat tady s námi?“ Oba se mi zamlouvali. Byli mi prostě sympatičtí, přestože Jasper působil velice rozporuplným dojmem.

„Ne, díky… Myslím, že je vás tu dost. My někoho hledáme… A už bychom asi měli jít. Bylo hezké se s tebou seznámit, Wendy,“ zašvitořila Alice a znovu mi třásla rukou. „Pozdravuj ode mě Violet, až z ní bude upírka. Snad se ještě někdy potkáme…“

„Snad ano,“ souhlasila jsem. „Nashle, Jaspere a ještě jednou díky,“ usmála jsem se na něj. S úsměvem kývl a po vzoru Alice vstal. Riff se také přišel rozloučit.

„Vděčím ti za život svojí sestry, Jaspere… Nikdy na to nezapomeň – jako by to bylo možné – a jestli se někdy setkáme, pamatuj, že ti něco dlužím.“

„To si určitě pamatovat budu… Nashledanou,“ rozloučil se, Alice nám naposledy zamávala a společně vyskočili oknem do noci.

Po celou dobu Violetiny přeměny jsem se doma neukázala. Nechtěla jsem sledovat, jak se Riff stále cítí provinile, přestože jediný, kdo tady nese nějakou vinu, jsem já. Snad ho to přejde, až bude Violet mezi námi. Budu muset Riffa varovat. Jestli Volturiovi jdou po neukázněných novorozených, bude muset dávat na Violet pozor. On sám už nejspíš mezi novorozené nepatřil… To období většinou trvá pár let, ale evidentně se najdou i výjimky. Uvažovala jsem, jestli se přestěhujeme někam jinam, nebo úplně odejdeme z města. Nebyla jsem si jistá, co by bylo bezpečnější. Snažila jsem se přijít na ideální řešení, které by Violet usnadnilo divoké začátky… Nakonec jsem se rozhodla prozatím zůstat v New Yorku. Nejspíš bylo na čase se Gunterovi zmínit, že nejsem sama. S Riffem už jsem to beztak nechtěla dlouho odkládat a teď, když s námi bude Violet, bych to měla říct. Mohlo by se tím předejít různým nepříjemnostem a nedorozuměním. Ale Guntera uvidím nejdřív ve čtvrtek. Nechtěla jsem jít na druhou stranu naší hranice a hledat ho. Přestože bych nejspíš neporušila dohodu, protože šlo pouze o lov, bála jsem se. Ani Gunter s Meredith totiž nemuseli být na své polovině sami, stejně jako já.

Zabírala jsem se tedy hledáním nového bytu. Ještě jsem se vlastně pořád nezmínila, že chodím do práce. No jo, když na slunci nejiskřím jako diskokoule, má to jisté výhody. Nevybrala jsem si sice typickou ženskou práci, ale pro upírku se žádná taková nenajde. Dělala jsem porůznu, ale vždycky to mělo co dělat s kovem a hrubou fyzickou silou. Byla jsem tam už nějaký pátek a chlapi si na přítomnost ženské zvykli. Měla jsem jediný požadavek – pracovat sama. Měla jsem místnost sama pro sebe a mohla jsem tudíž všechno dělat ručně. Byla to legrace… Nechtělo se mi krást, tak jsem pracovala. Kromě nočního lovu jsem vedla téměř normální život. Měla jsem byt, práci a teď dokonce rodinu.

„A kolik by vás tady mělo bydlet?“

„Tři. Já, můj bratr a jeho přítelkyně… Nemusíte si dělat starosti, nikdy s námi nebyli žádné problémy…“ usmála jsem se na postarší paní, se kterou jsem jednala o našem novém domově. Nebyl to byt, byl to dům. Pochopitelně tam asi nebudeme trávit moc času… Pro Violetiny potřeby jsem vybrala domeček v blízkosti vykřičené čtvrti. Spousta kuplířů a lehkých žen, které nebude nikdo postrádat. Nechtěla jsem nás prozradit, protože New York mi jako útočiště vyhovoval.

Smlouvu jsem podepsala jménem Wendy Elizabeth Wilsonová. Své rodné příjmení jsem si nepamatovala… A pokud mám být Riffova sestra, je to ideální řešení.

Sestra… Tak mi někdo kdysi říkal… Kdysi dávno… Hodně dávno… Moc jsem si toho nepamatovala, ale tímhle jsem si byla jistá. Měla jsem bratra. Naposledy jsem ho viděla, když mi bylo deset. Od té doby jsem ale neviděla nikoho ze své rodiny…

Konečně přišel čas, kdy jsem se musela vrátit. Byla jsem tam za minutu a stále jsem slyšela údery srdce. Ty však byly spočítané…

„Ahoj…“ pozdravila jsem Riffa a sedla si do svého křesla. Určitě seděl v pokoji s Violet, ale slyšel mě. Čekala jsem. Zavřela jsem oči a bubnování slábnoucího srdce bylo jako rytmus metronomu. Tikání posledních vteřin… Netrvalo to dlouho a z vedlejší místnosti se ozvalo syčení.

„Chceš pomoct?“ zeptala jsem se klidně.

„Ne, myslím, že to zvládáme…“ odpověděl Riff a z jeho hlasu mi bylo jasné, že se usmívá. Tak jsme tedy tři. Dva už jsou dav, nemluvě o třech, ale co na tom? Máme polovinu New Yorku a to není zrovna málo…

„Ahoj, Wendy,“ pozdravil mě jemný hlásek. Otočila jsem hlavu. Byla moc krásná.

„Vítám tě do nového života, Violet…“ usmála jsem se na ni.

„Díky… Vy jste se prali, že ano?“ Koukla jsem na Riffa a pak jsme oba přikývli.

„Promiň mi to, málem jsem tě zabila… Ale Riff tě nedal,“ zasmála jsem se a oni dva se mnou.

„Moc si toho nepamatuju… Bylo to rozmazané, ale slyšela jsem tříštící se sklo a taky jsem vás slyšela vrčet… A pak se objevil anděl… Měla moc krásný hlas…“

„To byla nejspíš Alice, hlídala tě, když mě Riff s Jasperem slepovali…“

„Slepovali?“ divila se.

„To ti povyprávíme později… Teď jdeme lovit…“

Noc byla černá a tichá. Děsivá jako v hororech. Kdo se nám připletl do cesty, nepřežil. Byla to naše noc…

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Jalle

1)  Jalle (30.07.2013 08:41)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek