Sekce

Galerie

/gallery/Zapomenutá_perex.jpg

V minulé kapitole jste se dozvěděli, s kým se Wendy stýká v New Yorku. 
V dnešní kapitole se Wendy bude muset vypořádat s Riffovým rozhodnutím, které se netýká jen jeho a Wendy, ale i Violet. Počkat... Kdo je Violet?

Při pohledu do jeho obličeje jsem si přála, abych se před vteřinou na nic neptala. Jeho oči byly najednou prázdné, rysy v obličeji mu ztvrdly do neproniknutelné masky a z jeho hlasu mě zamrazilo.

„Nic, co by stálo za zmínku… Ve Volteře jsem se dlouho nezdržel, ale už bych se tam nevrátil…“ Nevěřila jsem mu. Tedy, věřila jsem, že se tam už nikdy nechce vrátit, ale nezbaštila jsem mu, že se tam nic nestalo. Každopádně jsem byla ráda, že to nechal být. Nerada bych se s ním prala…

Naše konverzace se samovolně přehoupla na naši obvyklou vlnu. Novinky ze společnosti upírů se vždycky hodily a obzvlášť dnes se mě to týkalo…

„…takže se jí nakonec nic nestalo, i když tu její novorozenou holku upálili. Poslední dobou dávají na ty novorozené obzvlášť velký pozor, ale myslím, že je to jen zástěrka. Kdyby byla obyčejná upírka bez talentu, taky by ji zabili, ale Aro si ji nechal jako další klenot do sbírky.“

„To jako chodí po světě a hledají, novorozené, kteří dělají paseku?“

„Tak nějak. Slyšel jsem ale, že ty nové upíry k jejich divokosti někdo navádí, aby je pak mohli potrestat a jejich talentované stvořitele ušetřit pod podmínkou, že se přidají ke gardě. Sám nevím, jak to ve skutečnosti je, ale může mi to být jedno. Mě se to netýká…“ Byla jsem tak ráda, že se Riff chová rozumně, obzvlášť v jeho upířím věku.

Poslední dobou jsem ho přestávala brát jako novorozeného. Choval se jako jiní dospělí upíři, které znám, přestože síly měl pořád za tři takové. Dny plynuly a já si začínala uvědomovat, že Riff ve mně vidí starší sestru. Pořád mi to úplně nedocházelo, dokud jsem jednou nepřišla domů, kde měl Riff návštěvu.

V ten večer jsem konečně vystopovala tu krysu, co vykrádala moji část New Yorku. Ta nohatá černovláska neměla sebemenší pochyby, že mě zabije… Temperamentní španělka, řekla bych. Nevšimla si detailu, že mi netluče srdce… Prostě mě měla za člověka a to se jí stalo osudným. Nabídla jsem jí, že může z města v klidu odejít, ale ona se mi vysmála. Zabít ji bylo tak snadné… Konečně jsem měla pokoj. Západní New York byl opět jen náš. Běžela jsem od hořících pozůstatků po oné návštěvnici a přemýšlela, jestli bude Riff doma. Byl, ale hned ve dveřích mi bylo jasné, že není sám. Na můj nos zaútočila vůně lidské krve. Mladé krve. Tak sladké, že zákonitě musela kolovat v žilách nějaké mladé dívky. Byt byl prosycen teplem lidského těla…

„Ahoj, Wendy!“ houkl Riff nadšeně a vyskočil z křesla. V tom protějším seděla malá brunetka s jasně pomněnkovýma očima a s úsměvem na mě nesměle pomrkávala. „Violet, moje sestra Wendy. Wendy, tohle je Violet.“

„Moc ráda tě poznávám, Wendy,“ řekla tichým melodickým hláskem. Kývla jsem na ni, usmála se a pak jsem sykla na Riffa, který se mnou poslušně odkráčel do kuchyně.

„Drahý, bratříčku…“ usmála jsem se. „Zbláznil ses?!“ vyjela jsem po něm.

„Proč jako?“ nechápal.

„Riffe, jsi novorozený a přivedeš si domů lidskou holku?“

„Já vím, já vím… Ale moc se mi líbí! Je chytrá milá a já se jí taky líbím!“ Na tom nebylo nic neobvyklého. Riff byl vysoký svalovec s neposlušnou čupřinou blonďatých vlasů a okouzlujícím úsměvem. A k tomu všemu byl upír. Pochopitelně se jí prostě musel líbit.

„To je moc hezké… A nebude ti smutno, až ji zabiješ?“

„Nechci ji zabít,“ zakroutil hlavou. „Ona je jiná… Nebojí se mě a asi ji mám rád.“ Podíval se mi do očí, jakoby čekal na můj verdikt.

„Máš ji rád… Hm… Tak to je jiná. Já myslela, že je to nějaká holka, kterou jsi večer náhodou potkal ve městě, ale ona je to holka, kterou jsi náhodou potkal a máš ji rád. Díky, žes mi to objasnil, teď už to dává smysl!“ štěkla jsem po něm.

„Nepotkal jsem ji dneska,“ protestoval. „Známe se už pár týdnů… Myslel jsem… Teda, napadlo mě…“

„Co?!“ To koktání už mi lezlo na nervy.

„Že by zůstala s námi…“ Chvilku jsem myslela, že mu přeskočilo, ale v zápětí mi došlo, co po mně žádá.

„Kde bereš tu jistotu, že tě bude mít ráda i potom?“

„Ona… Ona…“ Zhluboka se nadechl. „Ona to totiž ví.“ Vytřeštila jsem na něj oči a přála si, abych se přeslechla.

„Ona ví co?!“

„Všechno… Řekl jsem jí o sobě pravdu. Ví, že jsem upír a stejně se mě nebojí… Říkala jsi, že kdo se nebojí, má právo stát se jedním z nás.“ Hleděl na mě s oddaností, kterou jsem od chvíle jeho přeměny vídala v každém jeho pohledu a dost dobře ji nechápala.

„Riffe, proč ke všemu potřebuješ moje svolení? Proč mě posloucháš a chováš se tak, jak ti řeknu? Všechna moje varování jsi bral mnohem vážněji, než bych od tebe čekala… Proč?“

„Protože jsi mi zachránila život. Nejen tím, žes Clarkovi nedovolila mě zabít…“ Pak ztichl. Nejspíš se o tom teď nechtěl bavit. „Můj lidský život za moc nestál… Tys mi dala nový… O to teď ale nejde. Svůj dojemný příběh ti můžu povyprávět jindy.“ Otočil se směrem, kde seděla Violet a pak zpátky ke mně. „Prosím…“ Beze slova jsem ho obešla a vrátila se k Violet. Srdce jí bilo klidně, vyrovnaně. Žádná známka strachu. Klekla jsem si před její křeslo, vzala její ruce do svých a hleděla jí do očí.

„Víš, o co jde?“ Přikývla. „Nebude to příjemné…“

„Já vím, Riff mi to říkal, ale to mi nevadí. Kvůli němu to snesu.“ Její slova mě přesvědčila o pravdivosti Riffova proslovu. Měla ho ráda, a pokud byla ochotná se kvůli němu vzdát života a protrpět si peklo uvnitř vlastního těla, neměla jsem důvod jí v tom zabránit.

„Riffe!“ zavolala jsem na něj, protože jsem si uvědomila, že pořád stojí v kuchyni. Ve vteřině stál vedle mě. „Ovládneš se, nebo půjdeš ven?“ Chvilku zamilovaně koukal na Violet…

„Zvládnu tady zůstat, ale nechtěj, abych to udělal.“

„Aspoň mě budeš moct zastavit, kdybych…“ Bylo zbytečné to říkat. Pochopil a přikývl. Bylo to jistější. Pokud skutečně dokáže odolat její čerstvé krvi, bude mít dost síly, aby mě od ní odtrhl, v případě, že bych to nezvládla já.

Nemělo smysl čekat. Pohybem, který ani nemohla zaznamenat, jsem se přesunula na druhou stranu křesla, ledovými prsty jí odhrnula vlasy z krku a těsně u ucha jí zašeptala: „Neproklínej mě…“ a zakousla se do její krční tepny.

Byla sladká. Sladší, než jsem kdy ochutnala… Prala jsem se sama se sebou. Věděla jsem, co musím udělat, ale ta krev… To sucho v krku… Slyšela jsem Riffa. Nejdřív jenom mluvil… Potom křičel… Chtěla jsem se od ní odtrhnout, ale nedokázala jsem to. Dokázala bych se ale Riffovi podívat do očí, kdybych ji zabila? K čertu s Riffem!

Najednou mě drtily silné paže. Ten stisk neuvěřitelně bolel a neměla jsem šanci se z něj vymanit. Se rty stále semknutými kolem rány na jejím krku jsem hlasitě zavrčela, Riff se ale nedal zastrašit a odtrhl mě od ní. V koutku mysli jsem věděla, že to nemám dělat, ale teď jsem neměla kontrolu nad svým tělem. Ne. Mému tělu teď vládly instinkty. Instinkty lovce. Jsem vůdce smečky, mám právo na kořist. Nenechám si ji vzít! Škubala jsem sebou a zmítala se, jako snad nikdy před tím. Zaslechla jsem Violetin křik a nejspíš právě to Riffa na vteřinu rozptýlilo. Vysmekla jsem se z medvědího sevření a stála před ním nahrbená, oči černočerné, zuby vyceněné. Byla jsem připravená, snad dokonce odhodlaná se o tu krev prát. Místností se neslo dvoje hrozivé vrčení. Riff mi bránil v cestě k Violet a to se mi nelíbilo. Zdánlivě jsem se na něj vrhla, ale v poslední setině vteřiny jsem uhnula a chytila ho za zápěstí, které jsem mu zkroutila do velice nepřirozeného úhlu. Moje zuby cvakly těsně u jeho krku… Ohnal se po mně a využil mého pevného stisku na svém zápěstí, aby mě přetočil zpátky na místo, kde jsem původně stála. Ovšem s tím rozdílem, že teď mě svíral těsně pod rameny. Řev to musel být neskutečný… Jako když se dvě šelmy perou o kus masa – skoro přesné. Jenomže tady šlo o krev a jedna z těch šelem byla připravená ji bránit. Další bezmocný výkřik a zesílený tlukot srdce. Tentokrát to rozptýlilo mě a Riff mě prohodil oknem. Sotva jsem dopadla na chodník, stál vedle mě a svíral mě pod krkem. Jako člověk bych ho patrně kopla do slabin – vlastně, proč ne? V návalu nečekané bolesti v choulostivých místech mě pustil, ale neutekla jsem mu daleko. V boji měl pořád instinkty novorozeného a těm jsem se uměla bránit. K mé smůle měl ale na své straně rozumný důvod, proč se se mnou prát a možná proto měl většinou navrch. Kdybych se vzdala, možná by to nedopadlo jako boj na život a na smrt. Chtěla jsem vykřiknout, že už se nebudu prát… Že už mě záchvat krvežíznivosti přešel, ale nešlo to. Navzdory mým myšlenkám se tělo pořád chovalo jako bestie.

Riff mi jednou rukou držel předloktí za zády a pokoušel se se mnou mluvit. Chtěla jsem mu odpovědět. Vážně chtěla, ale pořád jsem jen vrčela a kopala kolem sebe. Jeho slova se k mému mozku téměř nedonesla… Zaslechla jsem slovo možnost, smutný povzdech… Chytil mě za hlavu a-

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

julie

3)  julie (24.07.2011 17:34)

A ??? honem další !!!!

2)  UV (12.07.2011 21:43)

Skvělý

1)  marcela (11.07.2011 20:15)

Moc hezký.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek