10.05.2012 [18:30], MaiQa, ze série Zakázané ovoce, komentováno 8×, zobrazeno 1816×

Přípravy a první setkání.

Co víc k tomuto napsat?

„Je ti doufám jasné, že to nebude zas tak lehké,“ promluvil.

„Bude tam jeden z nejlepších upířích zabijáků a bude s sebou mít bandu jemu podobných, takže je mi to jasný,“ odpověděla jsem mu. Zabodl do mě tvrdý pohled, opětovala jsem mu ho. Ani na chvíli jsem z něj nespouštěla oči, mrkala jen minimálně. Nakonec to byl on, kdo pohledem uhnul. Uchechtla jsem se.

„Zítra chci mít na stole podrobnou zprávu o dnešním večeru,“ oznámil mi.

„Ty jsi tu šéf,“ odpověděla jsem. „Mám otázku, bereme zajatce?“

„To je na tobě, mohlo by to být k užitku,“ odpověděl mi a otočil se ke mně zády. Jasný znak toho, že jsme domluvili. Protočila jsem oči, možná jsme hlasovali pro jeho vedení téhle šaškárny, ale začíná si o sobě myslet věci, které bych mu s radostí vymlátila z hlavy.

Odešla jsem z místnosti a vydala se do garáží. Byly v nejvyšším patře, tedy těsně nad zemí. Nikdy jsem pořádně nepochopila, proč do prdele musíme bydlet pod zemí. Jako by nám to pomohlo, kdyby po nás upíři cíleně šli. To si fakt každý tady myslel, že jsme naživu jen díky tomu, jak jsme dobře vycvičení? Upírů bylo o několik set tisíc víc než nás. Proti nim by nám nepomohl ani extrémně hlídaný protiatomový kryt.

Na místě už byly všichni, čekalo se jen na mě. Jakmile jsem vešla dovnitř, oči všech přítomných se na mě stočily. Ježiši, co je na mně tak zajímavýho, vždyť mě znají. Pak mi došlo, že se nedívali na mě, ale za mě. Otočila jsem se tak rychle, že by mi to kdejaký upír mohl závidět. Za mnou stál Cole. No, myslím, že dneska to nemohlo být lepší.

„Jak se má tvé ego?“ zeptala jsem se ho a sladce se na něj usmála.

„Pošramoceně, ale vylíže se z toho. Jak znám lidský ženy, tak dost rychle,“ odpověděl mi a úsměv mi oplatil.

„Nezapomeň na to, co jsem ti řekla ráno,“ zašeptala jsem na něj a otočila se k ostatním. „Slyšeli jste Magnuse, víte, co máte dělat a víte i to, jak to chodí, když velím já. Takže, do vozů,“ zakřičela jsem na ně naštvaně. Udělali přesně to, co jsem po nich chtěla. Vítězně jsem se usmála, na to, že jsem žena, to šlo moc dobře.

Vydala jsem se ke svému autu, nejrychlejšímu ze všech, co tu byly. Mám své priority a jednou z nich je, abych měla co nejlepší auto. Vždy. Čím rychlejší, tím větší šance, že v případě nouze upírům ujedeš. I když to je spíš o štěstí, ale toho jsem zatím měla dostatek.

Vyjela jsem z garáže a vydala se k místu schůzky upíráků.

„Nepřemýšlela jsi nad tím, že bys chodila na nějaký kurz sebeovládání?“ ozval se Cole. Protočila jsem oči. Nejenom, že se mi nastěhoval do mého auta, ale ještě mě bude srát.

„Drž hubu,“ odpověděla jsem mu a zabočila tak prudce, že málem vyletěl z auta jak namydlenej blesk. Zaskřípal naštvaně zuby, ale jinak se nijak nevyjadřoval. Alespoň to. Zvolnila jsem tempo, navigace hlásila, že už tam budeme. Sjela jsem do garáží. Stále jsem se rozhlížela po nepřátelích, v tomhle byli upíři lepší, bylo těžké je najít.

„Každý ví, s kým bude v týmu? Kdo ne, ten ať se urychleně rozhodne,“ zakřičela jsem na mé mužstvo, když všichni vylezli z aut. Nikdo z nich se ani nehnul. „Rozděleni? Dobře, vezměte si vybavení,“ zavelela jsem a sama sáhla po svém plamenometu. Měla jsem ho jen pro jistotu, libovala jsem si spíš v soubojích tělo na tělo. Mohla jsem si to dovolit, z nějakého mně neznámého důvodu jsem ty příšery dokázala zabít jen s pomocí sirky. Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, proč tohle dokážu jen já, a ani mě to nezajímalo. Hodilo se to, takže jsem byla ráda a bylo by mi jedno, i kdyby to byl dar z nebes.

„Našlapujte potichu, mějte na mysli, že chyba rovná se prozrazení, a to se rovná smrti. Upíři narozdíl od nás zajatce neberou, a když jednou za čas ano, nechtějte vidět, v jakém stavu nám ho vrátí. Není to hezký pohled.“ Bylo mi jasné, že je tímhle dialogem už nudím, byla to moje rutina a vlastně jsem jim to ani říkat nemusela, mohla jsem je poslat rovnou do boje a ať si dělají, co chtějí. Takhle to dělá většina velitelů, prostě je pošlou do boje a sami na ně čekají v bezpečí. Někoho takovýho bych upírům předhodila bez přemýšlení.

„A ještě jedna věc, Arnolda Schulberga a Edwarda Cullena přenecháte mně a Coleovi, je to jasný?“ zeptala jsem se jich a nahodila svůj profesionální výraz, který jsem používala vždy, když jsem potřebovala ukázat, kdo je tu autorita. Dočkala jsem se kladné odpovědi, jak by taky ne, každý z nich věděl, co by následovalo při neuposlechnutí. Magnus nic neříkal jen tak.

„Jdeme na to,“ zavelela jsem a vydala se po boku Colea k místu, kde mělo dojít k setkání upírů. Celou dobu mě Cole po očku pozoroval. Ignorovala jsem ho, mohla jsem k němu cítit cokoli, ale v téhle chvíli jsme byli parťáci a já mu musela věřit. On byl z téhle skupiny ten jediný – kromě mě, kdo dokázal zabít upíra bez toho, aby použil plamenomet. Jemu stačily jen jeho zuby a sirka. Benzín měl možnost si půjčit od kohokoli v naší skupině.

„Jsou tu nějací upíři?“ zašeptala jsem, když jsme byli na místě. Nasál vzduch a začal se soustředit.

„Ne,“ odpověděl. Přikývla jsem a dala znamení, aby se mí muži rozmístili po skladišti. Nesnášela jsem, když probíhala nějaká akce v uzavřeném prostoru, budeme rychle prozrazeni. Takže budeme muset být ještě rychlejší, než upíři.

Schovala jsem se za jednu z plent, které tu byly. Nebyly průsvitné, takže jsem se nemusela bát, že bych byla prozrazena, ale já jsem přes ni měla dobrý přehled o tom, co se děje na druhé straně.

Vždy mě znervózňovalo, když jsem musela někde dlouho čekat. Byla jsem zvyklá na pohyb a tohle pro mě vždy bylo utrpení. Připadalo mi to až moc povědomé, vždy jsem se musela držet, abych nezačala ječet děsem. To by mě pak za nebezpečnou nepovažovala ani lednička.

Nakonec jsem se konečně dočkala, zvuk přijíždějícího auta působil v tomhle tichu jako výbuch. Auto se stále přibližovalo a poté se k němu přidaly i další stroje. Nejspíše motorky. První auto zastavilo nedaleko mé skrýše, byl to černý Cadillac. Vystoupil z něj postarší upír s pivním břichem a ověšený od hlavy k patě zlatem. Zajímalo by mě, kdo z nich to je. Magnuse by snad nezabilo, kdyby nám jednou za čas ukázal před lovem fotky těch, které máme zabít.

Mezitím, co jsem zkoumala prvního příchozího, přijelo další auto. Černé Volvo. Z něj vystoupil upír, který vypadal o hodně lépe než ten poslední. Měl černé vlasy ostříhané na ježka a na sobě černý kabát, který silně kontrastoval s bledou pletí. Ve tváři se mu zračilo pohrdání a namyšlenost, jeho chůze mi připomínala chůzi lva, který se chystá zaútočit na svoji kořist. Zamrazilo mě. Něco mi říkalo, že to on bude tím Edwardem Cullenem.

Chvíli po něm z jeho auta vystoupil ještě jeden upír. Při pohledu na něj se mi na chvíli zastavilo srdce. Byl to nejhezčí upír, kterého jsem v životě viděla, hnědé vlasy s náznakem mědi mu volně splývaly po obličeji a dávaly tím znát, že rozhodně nebyl přeměněn v nijak vysokém věku. Hádala bych mu sedmnáct, ale kdo ví, kolik mu bylo opravdu. Nebyl oblečen nijak zajímavě, celý v černém, přesto jeho aura přímo svítila. Škoda, že ho budu muset zabít.

„Rád Vás zase vidím,“ promluvil břicháč. Při zvuku jeho hlasu jsem sebou trhla, nebyla v něm ani špetka upíří uhlazenosti.

„Já Vás také, Schulbergu, ovšem obávám se, že budeme muset naši schůzi ukončit ještě předtím, než stačila začít. Máme zde totiž nevítanou společnost. Slečno Swanová, mohla byste se nám ukázat?“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

8)  Jalle (30.07.2013 08:33)

Veľmi si prajem, aby tu bola ešte jedna kapitola!

5)  Marcelle (10.05.2012 20:55)

4)  liongirl (10.05.2012 20:05)

Toto je jeden s najskvelejších námetov aké som čítala .....a ešte k tomu tvoj štýl písania no proste nemám slov a rýchlo ďalšiu kapitolku lebo mám neblahý pocit že im mal Magnus predsa len ukázať fotky , či ??

3)  Niky (10.05.2012 19:33)

Teda takhle to ukončit?? No honem další, šup šup

1)  mispa (10.05.2012 18:47)

1