Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/bella-swan.jpg

Je tu devátá kapitola...

9. kapitola

 

Edward:

Šest týdnů. Už dlouhých šest týdnů uplynulo od toho dne, kdy jsem vše zkazil a ztratil. Nechal jsem se ovládnout těmi primitivními pudy a zapomněl, že v rukou svírám křehkou dívku. Hrubě jsem si ji vzal a ona utekla.

Mohlo se stát cokoliv. Mohl jsem jí způsobit vnitřní zranění, mohla mít nehodu, mohla se sama zabít… Vůbec si nedokážu představit, jak jí asi mohlo být to ráno, kdy se probudila sama v krvavé posteli se spoustou modřin. Spousta zneužitých žen a dívek spáchá sebevraždu nebo skončí na psychiatrii. Já vím bezpečně jen to, že v žádném ústavu není…

I kdyby jí nic nebylo, prostě si změnila jméno, přestěhovala se k rodině nebo někam jinam, stejně jsem ji vyhnal z domova, donutil opustit přátele. Zkazil jsem život té, kterou miluju. Jasper mi potvrdil, že ona musela být mojí druhou půlkou, mojí pravou láskou, mým osudem, podle mých citů…

Když jsem druhý den poté, co jsem rodině vše přiznal, běžel zpátky k jejímu domu, abych zkontroloval, jestli je pořádku, dům byl prázdný. Počkal jsem před sluncem ukrytý v lese, ale nevrátila se ani následující den. A ten další přijeli dělníci a začali vše balit do igelitů, fólií a plachet. A já nevěděl kde je, Alice neviděla její budoucnost a mě došlo, že už ji nikdy neuvidím.

Když jsem zjistil, že ji Alice nevidí, málem jsem se zbláznil. Pak mi ale vysvětlila, že ji viděla jen kvůli tomu, že byla spjatá s mojí budoucností. Ale když se rozhodla odjet, Alice ji přestala vidět, protože ji sama neznala a naše budoucnost se rozpojila. A tak jsem se snažil zjistit, kde je. Bohužel bezúspěšně…

Už šest týdnů po ní všichni pátráme. Esme to zkouší přes realitku, Carlisle přes nemocnice, Alice přes vize, Jasper a Emmett uplácí snad všechny lidi, kteří mají přístup k různým složkám a souborům, Rose se dokonce pokusila sbalit policejního ředitele, aby se dostala k policejním údajům. Všichni mi pomáhají a nikdo nemůže nic najít. Nenašli jsme ani její rodinu. Jako kdyby neexistovala, nikdo ji nehledá, nikdo o ní nic neví…

A nejhorší je, že mě všichni utěšují. Nikdo mi nevyčítá, co jsem jí provedl, ale litují mě. Je to snad horší, než kdyby na mě křičeli a vyhnali mě…

„Edwarde!“ uslyšel jsem najednou někde od domu Jaspera.
„Máte něco?“ vyhrkl jsem a ihned zamířil z lesa domů.
„Asi ano. Nějaká Isabella Swanová je teď právě v Reykjavíku v lázních!“ odpověděl nadšeně.
„Letím tam,“ řekl jsem hned, když jsem doběhl před dům. Jazz mi všechny informace už ukázal v myšlenkách. Datum přijetí odpovídá době, kdy utekla. Musí to být ona!

„Letíme s tebou!“ ozvala se Esme. Až teď jsem si uvědomil, že tu je celá rodina.
„Ne, musím tam sám,“ odporoval jsem. Nikdy mi neodpustí, ale potřebuju jí alespoň říct, že mě to moc mrzí, že toho lituju a že ji miluju. A taky se potřebuju přesvědčit, že je v pořádku…

 

xxx

 

„Sedm letenek do Reykjavíku,“ oznamoval na letišti Carlisle. Jasper si vydupal, že on to zjistil, že pojede taky. Prý ji může i klidnit emoce. Nakonec jsem souhlasil. Jenže pak se ozvala Alice, že mi bude moct ukazovat budoucnost a že ona tady bez Jazze nezůstane. Musel jsem souhlasit. A když jsem pak spatřil Esmein zklamaný obličej, vzal jsem je všechny…

Objednali jsme si první třídu a já přestal vnímat. Neuvěřitelně jsem se těšil, až ji po tak dlouhé době zase uvidím. Po měsíci a půl zase spatřím její krásné hluboké čokoládové oči a snad i úsměv na tváři. Myslel jsem jen na ni, projížděl jsem si v mysli všechny naše setkání a vše, co jsem viděl z myšlenek ostatních. Tímhle jsem se zabýval posledních šest týdnů a ještě mě to neomrzelo. Vlastně mě to ani nikdy neomrzí.

Myslel jsem si o ní, že je jen holka jako každá jiná. Každý měsíc má nového kluka, kterého ještě s dvěma podvádí. Nebyla to pravda, neměla nikoho. Možná myslela jen na vzhled, oblečení a prostě na sebe, ale to by se jistě časem změnilo, až by vyrostla z puberty.

Neměl jsem se jí motat do života, měl jsem jí ignorovat jako každou jinou doposud. Ale na to je už pozdě. Omluvím se jí, i když to ničemu nepomůže, zjistím, že je v pořádku, odletím a už nikdy ji nevyhledám. Pokud bude chtít, odstěhuju se z Forks, aby se mohla vrátit, a nechám ji žít její vlastní život.

Jevil se to jako dobrý plán, ale už teď mě to sžíralo vevnitř. Bylo tak těžké vydržet bez ní doposud. Jaké to bude vydržet bez ní do konce věčnosti. A má vůbec věčnost konec? Vím jediné, bez ní bude stát za nic. Ale kvůli rodině se musím snažit žít tak, jako do teď.

„Brácha, prober se, jsme tady,“ dloubl do mě Emmett. Rozhlédl jsem se, kde to vlastně jsme a za okénky auta s černými skly jsem spatřil setmělý areál nějakého hotelu s bazény a hřišti. Seděl jsem na zadním sedadle vedle Emetta, Carlisle řídil a Esme seděla na sedadle spolujezdce. Někde za námi jsem uslyšel myšlenky Alice, Rose a Jaspera.

Na nic jsem nečekal a vyskočil z auta. Všude byla tma doslova jako v pytli. Lidé si dnes nejspíš nevidí ani na špičku nosu. Vystoupila i celá rodina a všichni jsme stanuli před branami hotelu. A co teď?

„A co teď?“ převedl jsem svoji myšlenku do řeči.
„Ty jsi vážně spal?“ zeptal se Emmett. I jeho vtípky byly naší náladou ovlivněny, nikdo se ani nezasmál. Každý si o něm pouze myslel, že už začíná být trapný…
„Ne, jen jsem přemýšlel. Někdy bys to mohl taky zkusit, obzvlášť než něco řekneš!“ odsekl jsem. Nejspíš pár metrů ode mě spí Bella a já se tu dohaduju se svým dementním bratrem!

„Prostě tam vejdeme, objednáme si pokoje, zaneseme si do nich věci a pak hotel prozkoumáme a zjistíme, kde spí. Ty si s ní pak ráno promluvíš a my zatím využijeme některé z nabízených lázeňských procedúr. Vypadá to zajímavě,“ zasnil se Carlisle a četl vytisknutou nabídku hotelu.
„To ano,“ přitakala Esme a vytáhla si vlastní brožůrku.
„Já jdu na manikúru,“ prohlásila Rose. Alice přikyvovala. Emmett vytrhl nabídku Esme, aby si mohl také něco vybrat. Jasper souhlasil s manikúrou, protože tam jde i Alice. A já nechápal, jak můžou být tak klidní, když se jedná o moji budoucnost…

Všichni jsme v průvodu vyrazili kamennou cestičkou osázenou palmami k hlavní budově hotelu. Potkávali jsme pár lidi, kteří buď mířili z areálu ven, pospíchali dovnitř nebo jen tak posedávali u fontánek a bazénů. Byla hluboká noc, ale tady to žilo vlastním životem…

Došli jsme k honosné recepci a objednali si prezidentské apartmá v nejvyšších patrech hotelu. Společenská místnost, kuchyňka a čtyři pokoje s vlastní koupelnou. Recepční i poslíček si mysleli, že jsme nějaké filmové hvězdy nebo modelové.

V hale jsem na malou chvíli dokonce cítil Bellinu vůni, ale stopovat se nedala, byla už slabá. Přesto mi však vehnala úsměv do tváře. Je tady, žije a já ji zanedlouho uvidím. Poslíček jí byl ale dost nasáklý, což u mě vyvolalo vrčení. Třeba jí jen otvíral dveře, nesl jídlo nebo spravoval něco v pokoji, hlavně klid!

Hodil jsem malý kufr, který mi vnutila Alice do pokoje a vystartoval ven. Tady nahoře jsme stejně byli sami, takže jsem chvíli mohl používat vlastní rychlost. Pokud tu byly kamery, rozhodně mě nemohly zachytit. Ale žádnou jsem neviděl…

Nevěděl jsem, jak začít. Chodit a očichávat dveře, no, to je taky způsob, ale poněkud zdlouhavý a podivný. Kolik tu je pokojů? Ten náš má číslo 9 632, takže asi hodně. Kdybychom se mohli pohybovat naší rychlostí, bylo by to za chvilku, ale takhle je to prácička minimálně do rána.

Raději jsem tedy sjel výtahem až do přízemí, rozhodl jsem se dostat se za pult a zjistit, který pokoj je její. A pokud se mi to nepodaří, budu muset sbalit recepční.

Zrovna zastavil výtah a dveře se mučivě pomalu otevíraly, když jsem zaslechl něčí myšlenky. Teda, slyšel jsem myšlenky všech, ale tyhle na mě doslova křičely a ještě k tomu mým jménem.

„Edwarde! Mám ji! Cítím ji!“ opakovalo se v nich. Byla to Alice. Okamžitě jsem vztáhl ruku a chtěl stisknout číslo poschodí, když mi došlo, že ho neznám.

„Dvanácté patro,“ ozvalo se v jejích myšlenkách se smíchem. Mě do něj teda moc nebylo.

S každým ujetým poschodím, s každým krokem napříč chodbou, s každým zbytečným nádechem jsem byl víc a víc nervózní. Přepadal mně pocit, že je něco špatně a nemohl jsem se ho zbavit. Usídlil se mi v koutu hlavy a nechtěl ven, ať jsem ho potlačoval jakkoliv, pořád tam byl…

Už když jsem došel před pokoj, u kterého stepovala Alice, jsem věděl, že tu něco nehraje. Z pokoje se totiž neozýval ani tlukot srdce, ani dech. Nikdo tam nebyl, i když vůně byla ještě docela intenzivní. Tak odpoledne tam ještě musela být.

Asi je někde venku.

V noci.

Sama.

A nebo ještě hůř, s někým.

Ten potlačovaný divný pocit najednou zablikal jako fosforový vykřičník, jako by křičel, že mi to říkal.

Alice spatřila můj vystrašený výraz a úsměv jí nahradila nechápavost. Chtěl jsem něco říct, ale dřív, než jsem to stihl, její tvář se vyjasnila a zaměřila se na hluky z pokoje. Žádný neslyšela stejně jako já.

Nevěděl jsem, proč to dělám, ale připadalo mi to správné. Prostě jsem jemně vysil dveře z pantů. Dobře, tak jemné to nebylo, olověné panty to nepřežily. Ale to mi bylo v tu chvíli jedno. Vešel jsem dovnitř a po mě i Alice. Nasadil jsem dveře zpátky, aby to nebylo podezřelé a jal se do prozkoumávání terénu.

Prázdné věšáky, prázdný a uklizený obývací pokoj, prázdná ložnice i skříně. Vše bylo cítit její vůní, desinfekcí a čistícími prostředky. Pro lidi bylo vše naprosto čisté a uklizené, ale můj zrak objevil všechny čmouhy, prach i vlasy. Její i jiné…

Byla pryč. Nestihl jsem to. Prošvihl jsem ji…

Pátrání může začít nanovo…

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

ambra

1)  ambra (28.08.2010 10:25)

Aúúúúúú!!!! Už když se objevilo šest týdnů, tušila jsem, že se minou!!! Ale aspoň má víc času na to, aby mu došlo, že bez ní FAKT nemůže být... Opět super počteníčko, vidím to všechno v barvách!!! Jen ty palmy na Islandu mě trochu zarazily...

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek