Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/bella-swan.jpg

Je tu osmá kapitola...

8. kapitola

 

Bella:

Vzbudilo mě ostré sluneční světlo, které mi přímo vypalovalo díry do očí. Takhle tu nikdy nebývá, nejsem na to zvyklá. Vlastně mi povlávající závěsy v otevřeném okně a teplé sluneční paprsky připomínaly rána ve Volteře. Jemný větřík mi rozevlával vlasy z polštáře a papírům na stole se zvedaly rožky a některé se dokonce vznesly do vzduchu, ale dlouho tam nevydržely a klesly na dřevěnou podlahu. Bylo mi krásně. Po dlouhé době jsem se cítila šťastně.

Možná to bude tím, že dnes večer odlétám do Volterry a možná tím, že se ze mě v noci stala úplná žena. Sice jsem si svoje poprvé představovala jinak… Probudit se ráno teplé mužské hrudi by bylo zajisté příjemnější, než procitnout sama, ale nic jiného jsem ani nečekala. Zabavila jsem ho na pár hodin a on si může jít užívat jinam. Věděla jsem to včera, vím to i dnes a nemůžu mu nic zazlívat. On je bezesporu krásnější než ostatní upíři a oproti lidem, to je jako srovnávat plesnivý chléb, který vylovíte někde v kanálu a to nejvybranější víno z francouzských sklepů. Někdo jako on by nemohl zůstávat s někým jako já. Upírky jsou přece mnohonásobně krásnější a především výkonnější než lidé.

Mrzelo mě, že už ho uvidím pouze ve škole, kde si budeme oba hrát na to, že se nic nestalo a já pak odletím. Přesto ve mně zůstávala kapka naděje, že ho snad někdy na plese ve Volteře nebo na výpravě potkám. Vždyť věčnost je dlouhá doba…

Rozhodně jsem se cítila nejlíp za poslední měsíce i roky. Teď jsme si připadala tak nějak úplná. Dnešní noc byla ta nejkrásnější ze všech.

Přestala jsem polemizovat a raději se vyškrábala z postele. Je mi jasné, že nejspíš už teď jdu zase pozdě, ale co? Jsem tam poslední den. Naposledy uvidím své rádoby přátele a jeho. Počkat, střelila jsem pohledem k otevřenému oknu a něco mi došlo. Vždyť oni ve škole ani nebudou, svítí slunce. No nic, nevadí.

Vstala jsem a cítila se nějak slabě. Zakroutila jsem nad sebou hlavou. Co bych čekala po sexu s upírem a pár skleničkami alkoholu? Došla jsem pomalým opatrným krokem do koupelny a chtěla si opláchnout obličej. Jenže už ve dveřích jsme se zasekla a doslova zírala na odraz v zrcadle…

Na spánku se rýsovala pořádná modřina, dokonce jako bych rozeznávala otisky prstů. Rty naprosto napuchlé a namodralé… Tohle že jsem já?

Tak tohle nezakryje ani tunová vrstva make-upu, který ani nemám, jelikož ho nepoužívám! Sakra, copak takhle můžu do školy? Ne, rozhodně ne! Vlastně takhle nemůžu ani do Volterry, to by následující den zbyla z Edwarda jen hromádka prachu. I když, kdybych jim neřekla, kdo mi to udělal… To je jedno, stejně by se mi všichni smáli a to si líbit nenechám!

Škola ani Volterra nepřipadá v úvahu, takže co teď? Tady už být nechci, zítra přijede firma, aby vše uklidila a nábytek zabalila do fólií. Odvolávat všechno už nechci… Mám to! Udělám si výlet! Ale nejdřív si musím zabalit a připravit se na cestu…

Ale nejdřív to chce zkontrolovat tělo… Skousla jsme si spodní ret, zadržela dech a zavřela oči. Pomalu jsem se otočila k vaně a velkému zdobenému zrcadlu. Zhluboka jsem se nadechla a oči pomalu otevřela. Byla jsem připravená na ledacos, ale tohle, no páni! Jak mě mohl za jedinou noc takhle zřídit?

Upřímně, vypadala jsem jako by si na mě vyzkoušela své pálky celé americká baseballová liga a potom ještě přejel parní válec. Na mém těle převažovala spíš modrá barva a o první místo se prala se zarudlou červenou a nafialovělou. Vlastně jsem měla problém najít svoji bledou pokožku. Na některých místech jsem jasně poznávala otisky jeho rukou a někde i rtů! Navíc, všechny modřiny se teprve pořádně vybarví, tohle je jen začátek.

Pomalu jsem to začínala rozdýchávat a přesvědčovat se, že gardu na něj nepošlu. Takový týden nebo dva v lázních to zpraví a i kdyby ne, upíří jed určitě. Takže hlavně klid… Rolák s dlouhými rukávy a kalhoty to trochu zamaskují, to vůbec nepůjde vidět! A ten obličej, no, alespoň bude klidný let a já nebudu muset ignorovat ty staré pány, kteří po mě slintají a zapomínají na své manželky a děti. Takhle si mě všimnou leda tak proto, že mi budou chtít doporučit plastického chirurga nebo se přesvědčit, že jejich manželka zas tak škaredá není…

Raději jsem odtrhla pohled od zrcadla a snažila se na své tělo už nedívat. Zapnula jsem vanu a nechala napouštět horkou vodu. V pokoji jsem přes sebe přehodila župánek a vydala se do kuchyně trochu pomoct svému žaludku…

xxx

„Dobrý den,“ pozdravila jsem slušně postarší dámu u letištní přepážky a menší cestovní kufr pustila na zem.
„Dobrý den, budete si přát?“ zeptala se profesionálním hlasem a snažila se nezírat na mé modřiny a oteklý obličej.
„No, ano. Jaké jsou nejbližší lety někam do Evropy?“ zeptala jsem se. Ještě jsem nebyla rozhodnutá, kam to bude. Do Volterry teď raději ne, takže si udělám menší výlet. Žena zatím něco naťukávala do počítače a po krátké chvíli ke mně znovu zvedla pohled.
„Za půl hodiny odlétá letadlo do Reykjavíku se zastávkou v Londýně. Za necelé tři hodiny pak letadlo do Moskvy se zastávkami v Madridu, Paříži a Berlíně. Pak až večer do Itálie.“
„Beru ten Reykjavík!“ vyhrkla jsem ihned. Islandské termální prameny budou na mé tělo jako balzám. Přesně tohle jsem potřebovala! A navíc, myslím, že jako malá jsem tam byla s rodiči…
„Dobře, třída?“
„První,“ řekla jsem automaticky. Žena přikývla, vytiskla letenku a já ji zaplatila. Její instrukce jsem neposlouchala, dělá, jako bych nikdy neletěla! Když mě konečně poslala k odbavovací překážce, musela jsme si v duchu oddychnout. Taková péče…

Odbavování jsem téměř nevnímala. Myšlenkami jsem byla u dnešní noci. Ta počáteční bolest nebyla proti tomu, co se dělo pak, vůbec nic. Bylo to nádherné…

Ani nevím jak, ale najednou jsem seděla v letadle se svým malým zavazadlem nad hlavou. Čekalo mě několik hodin letu v tak pohodlných sedačkách s volným místem vedle mě, že se čas nedal zabíjet jinak než spánkem. Nasadila jsem si sluchátka, zapnula klavírní skladby, pohodlně se posadila a zavřela oči.

Dlouho jsme nemohla usnout, přece jen jsem spala ještě před třemi hodinami. Ale klavírní skladby nakonec zabraly a já se odporoučela do bezesného spánku. Naštěstí, jinak bych tady obstarala cestujícím kino…

„Slečno, jsme na místě,“ zatřásl mi někdo jemně rameny. Nechápavě jsme zamžourala na letuščin obličej a chvíli trvalo, než mi docvaklo, co se stalo a kde jsem.
„Ah, děkuji,“ zareagovala jsem. Ospale vstala ze sedadla, se zíváním zvedla batoh ze zavazadlového prostoru a mezi posledními vylezla z letadla. Bylo tady šero a slunce zrovna vycházelo. No jo, druhá strana zeměkoule. Alespoň že jsme letěla expresem, jsme tady docela rychle. I když se tam dobře spalo…

Halou letiště jsem prošla bez zastávky. Kufr jsme měla sebou a nikdo tu na mě rozhodně nečeká. Vyšla jsem na ulici a rozhlédla se. Jak se tu vlastně mluví, sakra? No, podle těch hlášení a štěbetání lidí to angličtina ani nic jí podobného nebude. Raději jsem se znovu vrátila do letištní haly a zamířila k obchodům. Naštěstí jsem s sebou měla eura, přece jen jsem se chystala do Itálie. Po chvílí pátrání jsem objevila anglicko-islandský slovník. Takže islandština. Jak jsem zjistila, platí se tu islandskou korunou, ale ani eury nepohrdnou. Slovník jsme zaplatila a znovu vyšla ven.

Stopla jsem si zastaralejší taxík a nasedla. Muž na mě promluvil tou hatmatilkou. Snažila jsem se pamatovat to, co řekl a zuřivě listovala ve slovníku. Ta slova byla vážně něco! Když jsem dlouho neodpovídala a bylo slyšet pouze šustění listů, muž se na mě otočil a usmál se.
„Vy asi nebude zdejší, co? Skandinávie?“ zeptal se anglicky, téměř bez přízvuku.
„Ne, Itálie a posledních pár let Amerika,“ opověděla jsem.

Bohužel jsme mu úsměv oplatit nemohla, moje mimické svaly jaksi nebyly schopné pracovat. Otoky byly čím dál větší a já se proklínala, že jsem tam nezůstala a nenakopala mu zadek. I když to by šlo asi hodně těžko… No nic, co není, může být a až budu upírka, tak mu to oplatím.

„Aha, tak kam to bude?“ zeptal se a dál mířil do města z letiště.
„No, nevíte, kde jsou tady nějaké dobré lázně?“ zeptala jsem se ho.
„Účinné nebo luxusní?“ zeptal se.
„Obojí,“ odpověděla jsem.
„O jedněch takových vím,“ přikývl a přidal rychlost. Na nejbližší křižovatce prudce zahnul a jen opačným směrem než doposud. Odhadovala jsem to na delší jízdu, takže jsem se na nepohodlných a nevábně vonících sedačkách uvelebila a chystala se odpočívat, co taky jiného dělat, že?

O dvě hodiny později jsme parkovali před nějakým docela dobře vypadajícím areálem. Zaplatila jsem taxikáři a dala pořádné dýško jako poděkování za radu a dlouhou cestu. Naštěstí tu byly i cedule s anglickými popisky. Neváhala jsem a zamířila na recepci. Byl to luxusní pětihvězdičkový hotel s lázněmi. Pro mě jako dělané.

Zaplatila jsem si menší apartmá s balkónem a vzala letáčky s místními procedurami. V pokoji jsem hodila kufr na postel, otevřela balkonové dveře dokořán a zapadla do sprchy. Potřebovala jsem ze sebe smít pot a uvolnit svaly po tak dlouhé cestě. Modřiny se ještě víc vybarvily a začaly pořádně bolet.

Po sprše jsem si oblékla župánek a objednala jídlo. Naštěstí tu byla spousta turistů a angličtina tedy hlavní jazyk. Z venku pařilo slunce snad víc než v Itálii a já nehodlala ukazovat modřiny. Zůstala jsem tedy v pokoji, pustila televizi, naštěstí se satelitem, a hodlala strávit příjemné odpoledne. Ještě předtím však budu muset udělat jednu věc…

Vylovila jsme z batohu mobil a vytočila Marcusovo číslo. On jediný na techniku ihned nezanevřel jako druzí dva bratři. Vlastně se naučil zacházet pouze s mobilem, aby mi mohl volat.

„Jo?“ ozvalo se z telefonu.
„Ahoj Marcusi, tady Bella,“ ohlásila jsem se.
„Bello! Proč voláš? Máš přiletět až za hodinu, ne?“ ptal se zmateně.
„No, volám kvůli tomu. Nejsem v letadle. Udělala jsem si ještě menší výlet, nevadí to?“ zavřela jsem oči a čekala na verdikt.
„Samozřejmě že ne. Víš, že máš času, kolik chceš. Jen jsme se na tebe všichni tak těšili… Jak dlouhý bude ten výlet?“
„No, já nevím. Je tady hezky. Měsíc?“ zkusila jsem štěstí.
„Dobře,“ odpověděl.
„Děkuju,“ zavýskla jsem si.
„A kde vlastně jsi?“
„Nebuď zvědavý, budeš brzo starý!“ zasmála jsem se a típla mu to.

Hodila jsem mobil za hlavu. Samozřejmě tam, kde byla postel a konečně zapnula televizi. Snad tu naladím nějaký anglický nebo italský program…

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

ambra

5)  ambra (28.08.2010 10:02)

A tuhle taky znovu - chtěl jsem jen juknout, ale nedalo se odtrhnout... Fakt se to hrozně dobře čte. To je trochu slaboduchý hodnocení, ale já jsem hrozně vybíravá, takže snad zas až tak ne...:D ;)

ambra

4)  ambra (27.07.2010 13:22)

Zase super kapča, já tu holku žeru:D :D

Ewik

3)  Ewik (06.06.2010 11:50)

Hezké

Michangela

2)  Michangela (28.05.2010 23:26)

Krásné!

Evelyn

1)  Evelyn (27.05.2010 16:37)

Tvoje Bella se prostě ve světě neztratí, pěkně si umí poradit

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek