Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/bella-swan.jpg

Je tu šestá kapitola...

6. kapitola

 

Bella:

A to si jako myslí, že mi to tímhle oplatí? Ptala jsem se sama sebe v duchu a prohlížela si jeden asi ze sta plakátů připíchnutých na všech nástěnkách ve škole:

 

MEGA PÁRTY! Dnes večer u mě doma. Zváni jsou všichni! Isabella Swanová.

 

Pokud tohle má být pomsta za včerejší projížďku policejním autem, tak se trochu netrefil. Stejně jsem chtěla udělat nějaký večírek na rozloučení, až budu muset odjet. Jakože odlétám zítra večer, takže dnešek je ideální. Sice jsem to původně plánovala udělat někde v nějakém baru, protože jsem si nechtěla zničit dům jako posledně, ale stejně se potom odstěhuju a Volturiovi mají dostatek financí na úklid. Takže mi vlastně pomohl, budu mu muset poděkovat.

Stejně si za to včera mohl sám. Moje auto nikdo řídit nebude a už vůbec nehodlám sedět v blízkosti umanutého upíra s egem vyšším než Mount Everest. Navíc zas tak opilá jsem nebyla, jen trochu. Chodit i mluvit jsem mohla celkem dobře, tak co se mu nezdálo? A pochybuju, že se tak strašně zajímal o životy ostatních, určitě mě chtěl jen vytáčet, protože ho to asi baví. Zakroutila jsem nad tím frajírkem hlavou a vyrazila na angličtinu.

Nějak jsem nespěchala, protože jsem už stejně šla pozdě. To víte, taková kocovina po ránu není nejlepší. Navíc jsem vypadala jako strašidlo, takže jsem musela podniknout důkladnou ranní hygienu a to taky není na hodinu. Nakonec jsem naznala, že na první hodinu pro jistotu ani nedorazím, protože má každou chvílí končit a došourala jsem se zpátky na parkoviště. Vytáhla jsem si z batohu mobil a vytočila číslo do svého domu.

Ano?“ ozvalo se okamžitě z telefonu.
„Ahoj Margaret, potřebuju něco zařídit.“
Jistě, paní,“ ozvalo se z druhé strany.
„Dnes večer u mě pořádám večírek, tak nakup a připrav vše potřebné, ano?“ slušně jsem jí rozkázala.
Samozřejmě, paní,“ přitakala a zavěsila. Kolikrát jsem jí opakovala, ať mi neříká paní, ale ona si to prostě nedala vymluvit.

Ještě než jsem mobil vrátila zpět do batohu, zkontrolovala jsem hodiny. Bezva, patnáct minut zvoní, takže troška spánku v autě se zamítá. Večer toho asi taky moc nenaspím, co se dá dělat. Takže co s tou zbývající čtvrt hodinou? A pak mi hlavou problýskl nápad. Okamžitě jsem nadšeně vyrazila do kanceláře a přemýšlela, jak z té baby tam dostat to telefonní číslo.

Zaklepala jsem na dveře, ale nic. Zaklepala jsem znovu a možná až přehnaně hlasitě, ale nic. Zatáhla jsem za kliku a dveře se lehce a bez rámusu otevřely. Super. Rychle jsem vběhla za pult a v ohromné kartotéce chvíli hledala příslušnou složku. Opsala jsem si číslo a rychle vypadla.

Na parkovišti jsem si znovu nadšeně vytáhla mobil a vytočila ono číslo.
„Prosím?“ ozval se z telefonu píjmený ženský hlas.
„Dobrý den, paní Cullenová. Prosím vás, našla jsem učebnici vašeho syna Edwarda, nemohla byste mi na něj dát číslo, prosím?“ mluvila jsem nevinně do telefonu a zákeřně se usmívala.
„Samozřejmě, jen ho najdu,“ přitakala. Aha, takže první upír co trpí zapomínáním? Já vím, protahuje to schválně, aby to nebylo podezřelé.
„Tak,“ řekla konečně a nadiktovala mi číslo. S díkem jsem zavěsila a se zákeřným úsměvem jsem zamířila do společenské místnosti. Mám ještě deset minut.

Připíchla jsem na nástěnku poslední natisknutý letáček a pyšně se na svůj výtvor usmívala. Na každou nástěnku, před každou třídu a na každé dveře kabinetu jsem připevnila krásný růžový letáček plný srdíček, na kterém stálo:´

 

Jsem osamělý mládenec toužící po jakékoliv společnosti.  Na vzhledu ani věku nezáleží, tak se mi prosím ozvěte na čísle 608 552 645. Váš hezoučký Edward Cullen.

 

Vypadalo to vážně hezky, samá růžová a červená. Pusinky a srdíčka, musela jsem se pochválit. Všechny nástěnky a další volné prostory teď zdobily naše plakáty, které přelepily vše ostatní. Rychle jsem zamířila na druhou hodinu a před třídou počkala, až zazvoní. Jen jsem se modlila, abych neměla i ekologii s ním. Taky bych to nemusel přežít, že? Nějak moc spoléhám na jeho vegetariánství. Výjimka přece potvrzuje pravidlo, ne? Otřásla jsem se při představě, jak se přibližuje svými rty k mému krku. Jenže to nebylo strachem, ale vzrušením. Smrt jeho rukou, tedy rty, by byla krásná.

Panebože, co to melu? Je to jen upír, co si o sobě moc myslí a hotovo! Konečně zvonek. Ze třídy se vyvalil dav studentů, a když byli konečně venku, zapadla jsem na své místo a lehla si na lavici. Pokoušely se o mě mrákoty z těžké noci a ještě těžšího rána a já se jim nebránila.

„Hele, kde jsi vzala Edwardovo číslo?“ ozvalo se najednou vedle mě a já se s trhnutím probudila. Třída už byla téměř plná, ale učitel nikde. Takže ještě nezačala hodina, hm, to jsem spala maximálně deset minut a už mě budí. I přes tu krátkou dobu spánku jsem byla celá rozlámaná a ztuhlá. Ona školní lavice taky není nejpohodlnější.
„Eh, co?“ zeptala jsem se zmateně a otočila se na původce toho, kdo mě vzbudil.
„Kde jsi vzala Edwardovo číslo?“ zopakovala Rosalie trošku pobaveně.
„Jaké číslo?“ nechápala jsem, o čem mluví. „Aha, už vím,“ došlo mi, co jsem vyváděla před mým schrupnutím v lavici.
„Tak kde?“ ptala se nedočkavě a pobaveně.
„Copak na tom záleží?“ zamručela jsme a zívla.
„Vlastně ne, ale povedlo se ti to. On o tom ještě asi ani neví, je nějaký zamyšlený a okolí nevnímá,“ uchychtla se.
„Hm,“ zabručela jsem a znovu si položila hlavu na lavici.
„Těžká noc?“ zeptala se mě s úsměvem Rosalie. Sakra, já ji začínala mít ráda.
„Docela jo,“ povzdychla jsem si.
„Edward říkal, jak jsi řádila v baru,“ zasmála se.
„Normálka,“ odvětila jsem.
„A taky jak jsi ho vytřela na tom parkovišti,“ dodala.
„Moje auto nebude řídit nikdo jiný než já, navíc jsem ani nebyla moc opilá,“ protestovala jsem.
„Já to chápu, vím, jak je Edward tvrdohlavý,“ řekla ještě, ale pak zazvonilo. Ona se otočila k právě přicházející učitelce a já se dál věnovala spánku. Učitelé mě vždy nechali dělat si, co chci, protože „moji rodiče“ školu financovali. Probudil mě až zvonek ohlašující přestávku.

Vydala jsem se na dvouhodinovku hudební výchovy, kterou jsem ke svému štěstí nesdílela s nikým z Cullenů. Jen mi vrtalo hlavou, jaktože si těch letáků nevšiml. Vždyť bily do očí každého člověka, natož vnímavého upíra. Vážně musel být extra zamyšlený, snad neplánoval nic dalšího na mě. Ale co to tady melu? Proč se měl zabývat mnou? Určitě myslí na nějakou svoji sexi upírku a na mě si ani nevzpomene. Nevím proč, ale když mi došlo, nějak mě bodlo u srdce. To bude tím, že mě zatím každý chtěl, jen on a jeho bratři budou výjimkou. No jo, znají lepší. Upírky jsou mnohem krásnější než lidé. Však já taková taky brzo budu. Vlastně už za pár dní. Zítra večer odlétám, budu tam pozítří ráno a ještě toho dne se nejspíš nechám přeměnit. Pak bych se měla probrat jako upírka přesně na své osmnácté narozeniny. Skvěle naplánované to mám, musím uznat.

Po hudebce jsem vyrazila do jídelny a doufala jsem, že to ve svém hlubokém a zřejmě chytrém zamyšlení ještě nezjistil. Ale když jsem všude potkávala dívky vyťukávající něco do mobilu, s mobilem u ucha, nebo opisující si jeho číslo, ihned mi došlo, že už to stoprocentně ví. Vrcholem všeho bylo, když si jeho číslo zrovna opisovala i naše chemikářka. No jo, vždyť jsem tam psala něco o „na věku nezáleží“, že?

Moje podezření se bohužel vyplnilo a před jídelnou mě surově uchopily dvě studené ruce za předloktí a strhly na stěnu. Edward se o ni opřel a já tak byla uvězněná jeho tělem namáčknutá na zdi. Vypadal vážně hrozivě, konečně vypadal i jako upír. Dokonce vztekle vrčel a nenávistně mě propaloval pohledem.  Moje srdce tlouklo závratnou rychlostí, ale nebylo to strachem, nýbrž vzrušením. Byl tak blízko a jeho sladký dech mi vál do obličeje. Téměř jsem zapomněla stáhnout štít, ale plně jsem si uvědomovala, že musím. On si musí myslet, že moje srdce tak tluče strachem, takže:
„Co to ten šílenec dělá? Chce mě snad pokousat, když tak vrčí? Měla bych mu dát číslo na rodinného psychiatra, je vážně dobrý,“ pomyslela jsem si úzkostlivě. Jeho výraz se najednou trochu uklidnil a přestal vrčet. Ale stále byl namáčknutý na mém těle a mně se to líbilo víc, než by mělo. No co, upíři lidi přitahují a já jsem zatím jen člověk.

„Proč jsi to udělala?“ zasyčel najednou a trochu se odtáhl.
„Ty sis začal,“ řekla jsem klidně.
„Já ne,“ kroutil hlavou.
„Ale ano. Zaparkoval sis auto vedle mého. A navíc jsem ti to zaplatila! A pak jsi mě polil tou polévkou!“ rozčilovala jsem se.
„To bylo omylem,“ bránil se.
„To určitě!“ zavrčela jsem na něj. „Zničil jsi mi nejlepší tričko tričko!“
„Vždyť nebylo ani značkové,“ vysmál se mi.
„To teda bylo! To byl italský Gianfranco Ferro! Byl ušit jen jediný kousek a získávala jsem ho hodně těžko!“ zasyčela jsem naštvaně. Říkala jsem mu skoro pravdu, jen jsem ho nesháněla. Poslala mi ho Jane a ta mi líčila, jak těžké ho bylo sehnat. No vlastně ho nakonec ukradla, ale co? Ferro jí ho nechtěl prodat, že ho prý ušil pro nějakou filmovou hvězdu a nepřistoupil ani na obrovský obnos, který mu Jane nabízela.
„Tak promiň,“ řekl s pořádnou dávkou ironie v hlase.
„Prominula bych ti, kdybys mě laskavě přestal lepit na tu zeď, protože ani tohle oblečení nebylo nejlevnější!“ zabrblala jsem.
„Jasně,“ ušklíbl se a odstoupil ode mě.
„Mimochodem, už sis některou vybral?“ ušklíbla jsem se ještě.
„Ne, spíš si budu muset vybrat nový telefon,“ zašklebil se a vytáhl z kapsy mobil po kouskách. Divím se, že z něj nezbyl jen prach. Asi se ovládl, škoda.
„To ti nepomůže, určitě tě čekají i osobní pozvánky na rande,“ vysmála jsem se mu.
„A tebe spousta lidí před domem,“ řekl a zamířil ke dveřím jídelny. Ani se neohlédl a zmizel za nimi. To si vážně myslí, že mi to bude vadit?

Sebevědomě jsem nakráčela do jídelny k našemu stolu. Pozdravila jsem přítomné, odsunula si židli a vylezla na ni. Z ní jsem ještě přešlápla na stůl, i když to bylo v podpatkách docela těžké, ani jsem nespadla.
„Takže lidi, jak jste si již všichni určitě přečetli, koná se dnes večer u mě párty. Zvána je celá škola, takže určitě přijďte,“ oznámila jsem na celou jídelnu, která mě se zájmem pozorovala. „Moji adresu znáte,“ uchichtla jsem se a odvážila se k sebevražednému činu. Pro efekt to bude určitě super, to zvládnu.

Nadechla jsem se a ze stolu seskočila. Jen jsem doufala, že dopadnu dobře a přežijí i podpatky. Dnes jsem měla nevýslovné štěstí a já docela lehce dopadla na nohy. S úsměvem jsem si sedla a zmerčila, jak se na druhé straně jídelny Edward mračí a jeho sourozenci usmívají. Zase jsem mu to natřela!

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

ambra

4)  ambra (27.07.2010 08:57)

No konečně "to" s ní začíná "něco" dělat. DeSs, dokonalé prázdninové čtení! Růžová srdíčka! Chemikářka!

Ewik

3)  Ewik (06.06.2010 11:09)

Chudinka Edík

Michangela

2)  Michangela (26.05.2010 09:19)

Radussska

1)  Radussska (26.05.2010 08:38)

parááááda jen mu dej

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek